Elanie komentáře u knih

I po dvou dekádách je pro mě tato kniha evergreen. Četla jsem ji jak v češtině, tak v originále, a stále se k ní vracím. Dostala se ke mně úplnou náhodou ještě na střední. Lákala mě v jednom miniaturním knihkupectví z police s použitými knihami a cestou v autobuse jsem se od ní už nedokázala odtrhnout.
Živě jsem si představovala, jak se proháním ulicemi LA na bruslích nebo v oldschoolovém kabrioletu, mám vlasy obarvené nějakou šílenou barvou a můj nejlepší kamarád je gay. Koukáme na díla vrcholového hollywoodu, jíme veganská burrita, vysedáváme v čajovnách, surfujem na vlnách, točíme artové filmy a tvoříme si svůj malý podivný svět.
Kniha nejspíš není pro každého, je to takový soubor postmoderních pohádek. Což už samo o sobě je dost výbušné slovní spojení. Příběhy jsou prodchnuty objevováním sama sebe, uvědoměním si vlastní identity a sexuality, bolestí, trápením z toho, když nezapadáte, trápením ze smrti a ztráty, hledáním. A společný jmenovatel pro to všechno je láska.
Byla pro mě jedním z prvních pozitivně laděných nahlédnutí do LGBTQ+. A že je v pořádku být jiná. A za to budu vždycky vděčná. Je těžké hodnotit knihu, která člověka v určitých věcech formovala a je vůči ní tak podjatý. Jasně, na světě jsou lepší knihy, ale jiná perspektiva se taky hodí :).

22.08.2024

Dle propagace a recenzí má být kniha o emocích, obsahovat zajímavé informace či ve vás probudit touhu navštívit Florencii, jenže postrádá právě ty emoce, obsahuje faktické chyby a Florencie mi bylo nakonec docela líto. Kniha je ve své současné podobě paskvil. Nadto v jejím průběhu dojde k popření její hlavní myšlenky, která je obsažena i v samotném názvu – aneb co dovede jedna špatně řečená věta.
Florencie podle Vero je statická. Postrádá dynamičnost. Ustrnula jako sochy, budovy či mosty a utápí se v opakovaných popisech vágnosti a opisech téhož. Zvraty, ruch, nadšení jsou odbyty velmi stroze. Působí jako jakási návnada, ale netrvá to déle jak dva řádky. Podobné je to s postavami – autorčiným vyprávěním se vlečou jako zombie a nemají žádnou hloubku. Topornost vyprávění podporuje i užitý jazyk (dějová přídavná jména tady nadělala dost škody), plynulost navíc kazí sdělení vytržená z kontextu, chyby ve stylistice, nesjednocenost některých jevů a jmen. Jako bonus kniha obsahuje několik faktických chyb, což v tomto případě považuji za poměrně výrazný přešlap (Amerigo Vespucci nebyl umělec a za překlad Chianti jako coca-cola by vás Italové nejspíš upálili na hranici).
Domnívám se, že některá závažnější témata a život města by si zasloužily více prostoru, a to jinak než způsobem, že je cool o tom prohodit větu či dvě.
Co musím ocenit, jsou oranžová fun facts. Ta mě bavilo číst, byla poutavá a působila, že autorce stylem dost sedí, na rozdíl od prózy samotné.
Když to shrnu, je to jako výlet, na který se těšíte, ale z destinace se nejenže vyklube velké zklamání, ale čím déle čtete, tím více si připadáte jako v místě, kde už jste vyčerpali všechny nápady, odškrtli si všechno ze svého cestovního plánu, a už vás to tam nebaví, jenže jste teprve v půlce pobytu (alias knihy). Knihu jsem se snažila dočíst ve víře, že se to zlepší, ale bylo to příliš a ve 2/3 jsem to vzdala. Prostě za tu investici bych očekávala redakčně zvládnutější dílo.

2 20.08.2024