EliskaD komentáře u knih
Zbytečná kniha, zbytečně strávený čas. Nepobavilo, nerozptýlilo, nepoučilo, nic nedalo. Nic.
Jonassona můžete mít rádi nebo vůbec ne. Já patřím do té druhé skupiny. Bohužel mě na opačnou stranu nepřiklonila ani tato kniha. Styl vyprávění mi zkrátka nesedí. Přečteno do čtenářské výzvy.
Příjemná poklidná detektivka bez výrazně dramatických či brutálních scén. Kocourek Koko zpestřil děj a přispěl tak k rozuzlení. Na své si tak přijdou milovníci klasických detektivek i kočkomiLOVÉ.
Nezaujalo. Takový mix robinsonády a foglarovky. Parta kluků ztroskotá na ostrově, snaží se přežít, zachránit a v té souvislosti dochází k mnoha vypjatým situacím. Kluci se začínají chovat pudově a zapomínají na lidské hodnoty. Vzdáleně mi to připomíná stanfordský experiment.
Asi třicet stran před koncem jsem knihu odložila a měla jsem s ní seknout rozhodně dříve. Kniha je psaná velmi nepříjemným jazykem, takovým komisním, navíc v dlouhých souvětích. Ani námět a protagonisté to nevyvážili k lepšímu. Ve snaze o autentičnost autor také několika postavám dal stejná jména, takže máme třeba několik Radků nebo Honzů.
Krásný a nápaditý pohádkový příběh. A velké ocenění patří fantazii překladatele za výrazy jako fňokurky a další.
Zajímavé úvahy, mýty i fakta o tom, proč existuje kolika, proč začíná nejčastěji v 2.týdnu, proč se objevuje večer atd… pro mě byl tento úvod nejzajímavější. Jinak kniha obsahuje informace, na které člověk přijde i sám. Hodně lidí v komentářích chválí návod na zavinování. Mě to naučili v porodnici (odlišně, ale taky to fungovalo velice dobře).
Pozor spoiler:
Plačící miminko je potřeba uklidnit. A uklidníme ho tím, ze budeme napodobovat dělohu. A to se nám muže podařit těmito způsoby: chováním, tancem, houpáním, zavinováním, bílým šumem nebo zpěvem, jízdou v autě, procházkami, krmením, dudlíkem, houpačkami.
To by člověk opravdu bez knihy sám nevymyslel.
Z počátku mě u knihy neustále napadalo, že by mohla být skvělým podkladem pro nějakou chlastací hru. Kdykoliv padne spojení “péřová peřinka”, je potřeba dát si panáka. Myslím, že moc lidí by nedalo více než prvních pár stran (no možná by stačilo i pár odstavců).
Část knihy o manipulaci s miminkem mi přišla nadmíru užitečná. Vítala jsem spoustu fotonávodů a ukázek správných i špatných úchopů. Získala jsem do začátku klid a různé tipy, jak dítě nosit, přenášet, koupat, zvedat z kočárku nebo autosedačky apod. Nemám rozhodně úzkosti, že pokud dítě chytím špatně, nevhodně, nebo třeba úplně jinak, ublížím mu.
Tak to byla opravdu překombinovaná a přeplácaná slátanina. První díl zaujal, druhý naprosto odradil. Jeden masakr střídá druhý s cílem co nejvíce šokovat. Strašně moc postav, mrtvých i chaosu v obou dějových liniích.
Možná mi uniklo, že se jedná o knihu pro mládež. Nebo ne? V každém případě je psaná takovým tím super cool stylem, který dost odváděl mou pozornost od obsahu. Mnohá témata jsem po pár stránkách přeskočila, protože pro mě byl způsob prezentace zkrátka nestravitelný.
Anotace vlastně prozrazuje celý příběh. Vše bylo jasné už od začátku a já se tak příšerně nudila. Pasáže, které asi měli vzbudit hrůzu, mi připadaly spíše k smíchu. Kniha ve mě nevzbudila žádnou emoci a hlavní protagonisté mi byli úplně jedno. Fanoušky asi urazím, ale přišlo mi to jako béčkový horor.
Kniha pro mě byla jednoduchým a svěže podaným úvodem do geopolitiky. Přinesla mi spoustu nových informací a z některých mi začalo být i dost úzko. "Chamtivost bývá koneckonců pramenem válek právě tak jako strach z druhých [...] Historie zná spoustu příkladů hrabivého soupeření na úkor druhých." (str. 275).
Kniha má velice ambiciózní podtitul Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku. Nemohu říci, že by se tak stalo. Kniha ve mě ale vzbudila spíše zvídavost po dalších informacích, protože na mnohá svá proč jsem v knize odpovědi nenalezla. Jenže to by rozsah knihy musel být několikanásobný.
Velkou výtku mám k mapám. Proč proboha nakladatel neinvestoval do barevného tisku? Nejenže jsou mapy černobílé, ale také poměrně malé. Bez map na internetu bych se neobešla.
Já vlastně vůbec nevím, co jsem čekala, když jsem se do této knihy pustila. Asi mě nalákalo grafické zpracování. Dle obálky jsem také asi čekala nějaké zajímavosti o vzniku a šíření konkrétních hoaxů a fake news včetně jejich konkrétních dopadů na společnost. Jenže ouvej. Nechala jsem se napálit. Kniha je spíše takovým velmi jednoduchým úvodem do problematiky s vysvětlením co to je, kde se to vzalo, jak fungují média a internet apod. Pro mě v knize nebylo nic zvlášť objevného.
Další takový originální a humorný komiks aby člověk pohledal. Tento díl i celá série kulma dobrá.
Po poněkud slabším druhém dílu se úroveň vrací zpět do sedla. Božsky roztomilo-brutální.
Povídek se odehrávaly během předvánočního času, ale klidně by se mohly odehrávat kdykoliv v roce. Vánoční atmosférou kniha úplně nedýchá. Kniha zahrnuje 3 povídky, každá vyvolává jinou emoci. Moc jsem si je užila, i když musím přiznat, že závěr poslední z nich mi na náladě moc nepřidal.
Tento díl mě nenadchl tak, jako předcházející. O tom svědčí i to, že jsem knížku četla přibližně 3 týdny, přičemž knihy podobného rozsahu mám obvykle přečtené max. do týdne.
Příběh byl sice velmi dobře promyšlený, ale postavu Jurka museli Keplerovci obdařit schopnostmi supermana, aby to v příběhu hrálo. Bylo to trochu na sílu. Nad knihou jsem nevěřícně kroutila hlavou a užila si teprve až úplný závěr, který byl opravdu skvěle vygradovaný.
Ta kráva byla tááák otravná.
Někteří autoři by se měli raději držet svého kopyta (tedy herectví), protože jinak napíší velkou kravinu.
Texty Ivana Wernische na mě působí snově, surrealisticky. Mnohé příběhy jsou založeny na asociaci, "děj" plyne páté přes deváté, postavy se z ničeho nic třeba propadnou do jiného prostředí nebo se i převtělí... Naprosto absurdní. Člověk v tom nemůže hledat logiku. Co ale najde, je vtip. I proto jsem si s oblibou Wernischovy texty vybírala na ZŠ i SŠ do recitačních soutěží.