Ellinek komentáře u knih

Bude druhá řada seriálu, chce to rereading, navíc jsem si s první řadou všechno nepamatovala a stejně mě překvapilo, co vlastně bylo jinak, i když to ničemu nevadilo. Geralt v knihách Jaskiera teda tolik nešikanuje, co ten chudák musí všechno snášet v seriálu. :D
Já mám možná povídky o Geraltovi radši než samotný příběh, takže já se vrátila k něčemu úžasnému a nepřestává mě to bavit. Člověk má leckdy nad čím přemýšlet, aby se potom zase mohl smát nad některými dialogy nebo postavami. Za poslední dobu jsem v práci zavalená samými polskými šílenostmi převážně z per ženských autorek, kterým to za mě moc nejde, takže je skvělé vždycky si uvědomit, že u těch našich sousedů vznikly i tak skvělé postavy, jako Geralt nebo Jaskier.

Když jsem v edičním plánu četla tuhle anotaci, věděla jsem, že tohle si musím přečíst, protože to znělo prostě bombově. A...ono to taky takové bylo! Nebudu stepovat, ale lusknutí prsty a vzdušné pistolky se právě staly součástí mého slovníku!
Ach, tak upřímně a čistě jsem se u podobné knihy dlouho nepobavila. Penelope byla skvělá, ale přejmenovala bych ji, protože to už je třetí Penelope za krátkou dobu, o níž čtu, tak si vymyslete i jiná jména. :D Bavily mě její myšlenkové pochody, její prostořekost, i když místy to s tím sebevědomím krapet přehánělo, ale dalo se to odpustit. Jake byl správný chlap, takový, o jakém asi sníme každá, a Cam byl hlavní vedlejší hrdina! Doufám, že se tohle zvrhne v sérii jako Objekty touhy a přijde další díl o Camovi, kde budeme ale zároveň po očku sledovat další vývoj vztahu Jakea a Pepe.
Ach jo, to byla vážně prča. Čtivé, vtipné, osvěžující, milé, něco, co prostě v tu správnou chvíli nutně potřebujete. Smála jsem se nahlas a jsem vážně v šoku, že se teď v edici Red urodily tituly na úrovni. :D Mé srdce plesá!

9 25.06.2021

Okomentovat tuto knihu je veskrze složité, protože...vlastně nevíte, co si o knize máte myslet. I když tenhle žánr běžně nečtu, celkově toho mám načteno už dost a v příbězích dokážu najít ty vzorce, podle nichž jsou psány. Tedy ani Druhá šance mě nemohla svým propojením a závěrem překvapit, byť se to prý stát mělo.

S knihou jsem hrozně bojovala. Kdyby byla delší, asi bych si ji už omlátila o hlavu, ale na druhou stranu by to kvůli některým aspektům nějaké to větší rozepsání sneslo. Dějová linka se větví a větví, u některých částí si doteď nejsem jistá, proč tam vlastně byly, na konci se sice valná část vysvětlila, ale pořád tam visí nějaké otazníky. Proč, k čemu? Z hromady částí a kapitol jsem nabyla dojmu, že pro mě byly stěžejní jen první a závěrečná část, se zbytkem jsem se mořila strašně dlouho a měla jsem z toho už normálně migrény, protože otázek přibývalo, ale aspoň zrnko odpovědí nikde. Vše se začalo projasňovat až někde ve tři čtvrtině knihy a to je za mě hrozně pozdě. Vždycky musíte čtenáři nahodit aspoň nějaký střípek, něco na navnadění pro další čtení, ale tady se tak nestalo a kdybych knihu nemusela dočíst kvůli recenzi, nejspíš bych ji pohřbila někde hluboko ve své knihovně.

A navíc, proč jste té knize dělali tak docela nepěkný přebal, když pod ním je to naprosto úchvatné? Ta černá vazba by se neměla schovávat, hned bych si tu knihu z fleku koupila jen kvůli tomu provedení. Tohle se vážně povedlo, je to nádherné a já brečím, že místo toho je všude ten podivný obal, kde je černovlasá Jenny, o které skoro na každé druhé stránce čtete, že je to bloncka s modrýma očima.

Netuším, komu bych knihu doporučila, takže asi jen takhle: pokud ujíždíte na autorovi, tak do toho určitě půjdete. Fanouškovskou základnu má silnou, takže kniha patrně nedostatkem trpět nebude.

9 17.06.2021

Takže za prvé: je to poutavý příběh o tom, jak z něčeho strašného může vzniknout naopak něco krásného. A že to, kým byli naši rodiče, neurčuje, kým budeme my. Je to taky nádherný příběh o rodičovské lásce, o tom, jak se bezpodmínečně zamilujeme i do dítěte, o němž jsme zprvu ani nevěděli. Ve všech směrech je ten příběh nádherný. Protože chcete, aby se všichni uzdravili, aby se všichni sešli, aby byli všichni konečně rodina. Chcete, aby to vyšlo.
Ale...
..za druhé, ten konec vás přiměje mlátit hlavou o nejbližší desku, protože jako prostě proč?! Až když jsem byla v půlce, zjistila jsem, že to je duologie, a momentálně mám chuť z toho umřít, protože za prvé nevydržím čekat tak dlouho a za druhé nedokážu rozklíčovat ten rozhovor na konci. A já vždycky dokážu vyřešit každý wtf moment dřív, než se tam vůbec objeví! A tady mi to nejde a já nevím proč a mám z toho depresi a chci druhý díl, aby mi to všechno vyjasnil. Panebože! Za poslední dobu vždycky sáhnu po knížce, která vypadá tak nenápadně, ale nakonec mě totálně odrovná. A já to miluju a nesnáším zároveň. A právě jsem asi našla novou oblíbenou autorku!

9 06.06.2021

Pro mě tedy obrovské překvapení. Po názoru kolegyně jsem si říkala, že si to asi prostě jen přečtu a bude, žádný zázrak, ale opak byl pravdou. Od první stránky mě to chytlo, líbil se mi styl psaní, bylo to jednoduché, plynulé, ani jsem se nenadála a 150 stran pryč a to jsem ani nečetla v kuse. A bylo mi jasné, že tu knihu musím hned dorazit, protože se mi od Deana a Evvie vůbec nechtělo odcházet.
Citlivě napsaný příběh dvou rozbitých duší, které se snaží uzdravit, ač to možná ani samy neví. Při společných chvílích Deana a Evvie jsem se culila jako totální blbeček a Deanovy hlášky mě upřímně rozesmívaly, až jsem si říkala, jestli je to normální, protože to vlastně zas tak vtipné není. :D Ale bylo to krásné. Citlivé, roztomilé, něžné, sama jsem se strachovala, aby se nestal žádný mimořádný kiks, který ty dva naštve a rozdělí, protože jsem jim strašně fandila a chtěla jsem, aby jim to vyšlo.
Pro mě se stala Evvie nejlepší knihou tohoto v roku v tomto žánru. Chtěla jsem ji vrátit, ale tohle musím mít doma!

9 26.05.2021

Chápu, o co se autorka snažila. Chápu, že se mermomocí snaží pohádkovou formou předat dětem něco z těch vážných témat. Ale někdy je méně více.

Mně se Ikabog líbil. Bylo to čtivé, krátké kapitoly svižně ubíhaly, rozuměla jsem všemu, co se nám autorka snažila říci, ale...když jsem se na to podívala očima dítěte, bylo toho trochu moc. Ano, četla jsem ke zkoušce dětské pohádky a kroutila jsem hlavou nad tím, jak jsou brutální a že z toho děti musí vyjít s traumatem. Ale děti vnímají především to, že dobro zvítězí a zlo je potrestáno. Jenže tady...to prostě bylo opravdu brutální! Jedna vražda za druhou a navíc, které malé dítě pochopí intriky lorda Flusbrocka? Dospělý s tím nebude mít problém, ale autorka chtěla dětem předat tolik mouder a vysvětlit jim tolik věcí, až toho bylo moc a udávané věkové kategorii vlastně nevysvětlila vůbec nic. Jak by dítě mohlo sledovat všechny ty kličky a návaznosti? Jak by se vůbec mohlo smát těm vtipům, když byly některé sarkasticky oklikou podané, že tomu dítě, sotva znalé života, těžko porozumí?

No nevím. Pro dospěláka je to taková příjemná oddechovka, u které se může nad některými věcmi zamyslet a nad jinými zase pobavit. Pro dítě je to příliš komplikované a zmatečné. Chytit se toho může možná generace 10+, pokud to budou zdatní čtenáři. Ti malí tady možná budou vnímat začátek a konec. Že bych to četla jednoho dne svému dítěti...buď by nic z toho nepochopilo, nebo by nakonec celou noc řvalo strachy. Tak úplně pohádka to není. Ale vnitřní dítě ve mně by toho Ikaboga klidně potkat chtělo!

9 08.12.2020

Čteno spíše z pracovní nutnosti, než proto, že bych opravdu chtěla. Asi jsem nějak podvědomě tušila, proč nechci.

Knih z tematikou zvěrstev druhé světové války mám načteno spoustu a dlouho už jsem je nečetla, protože jsem jimi přesycená. Dávám přednost starším titulům. Většina z toho, co vzniká v současnosti, je pro mě spíše už jen rýžováním profláklé tematiky, která přitahuje pozornost.

Porodní sestra nepřináší nic nového, v zásadě jde o skutečnosti, které již byly popsány v jiných knihách. Pár silných momentů se našlo, ale ne proto, že by to byly novinky, spíše to zkrátka byly situace, které opravdu zasáhly. Na téhle knize mi vlastně ani nevadilo, o čem pojednává, ale jak. Styl, jakým autorka všechno vypráví, mi vůbec nesedl. V jedné části se konečně naladíte na ten chaotický systém, abyste se v dalším oddílu přesunuli zase jinam a tohle mě tak strašně štvalo. Nedokázala jsem se pořádně soustředit a nakonec jsem to i vzdala a dočetla to tak, abych se prostě jen dostala na konec. Nějaká dějová linka tam byla opravdu jen v zárodku, jinak jde spíše o sled myšlenek a úvah. Také mě hrozně vytáčelo, když jsem se na začátku kapitoly musela zorientovat a ujasnit si, že teď je to Paříž po válce. Proč? Abychom se v dalším odstavci vrátili do tábora. Tyhle přeskoky mě strašně vytáčely. Jeden velký chaos.

Jak jsem zmiňovala, dávám přednost starším titulům. Možná je to tím, že byly té válce blíže. Současné taháky typu někdo nebo něco z Osvětimi pro mě nemají tak velkou výpovědní hodnotu, aby mi něco přinesly. Postava porodní sestry byla zajímavá a její zatvrzelost je hodna obdivu. Jako největší přínos této knihy ale vnímám spíš to, že jsem na postavu ženy, matky a její sílu a nezdolnost začala pohlížet zase trochu jinak a více jsem si toho uvědomila. Symbolika ženy jako matky ve spojení s přírodou je zde opravdu krásně popsána.

9 27.11.2020

Kniha se zajímavým námětem, jež ve mně zanechala rozporuplné pocity.
Na jednu stranu to bylo zajímavé čtení. Z hlediska faktických informací nelze Tučkové nic vytknout. Všechno si opravdu pečlivě nastuduje a projde, než začne psát. Ke všemu je skvělé podívat se na tyto události také z pohledu Němky. Nepřijde mi to jako nadržování, člověk by se ale zkrátka měl zamyslet nad tím, jak dané události vnímala druhá strana. Nikdy neexistuje jen jeden pohled. Za toto má u mě Tučková body navíc. Samotný příběh je skvělý a vylíčení pocitů hlavní hrdinky je věrohodné. Gerta ve skutečnosti celý život promarnila, což je v závěru to smutné zjištění. Lpěla na minulosti a nemohla naplno prožívat současnost.
Jiné to už ale bylo u zpracování. Na střední škole jsem četla Žítkovské bohyně a od té doby jsem už zapomněla, jak těžce mi styl Tučkové vlastně nesedí. Kolikrát jsem se v textu ztratila! Její přímá řeč a nečekané změny osob mě často mátly a já se musela vracet, abych si uvědomila, do čí mysli teď vlastně nahlížíme nebo kdo mluví. Z tohoto pohledu pro mě byla kniha hodně náročná. Styl psaní mi zkrátka těžce nesedí a nemohla jsem se díky němu do příběhu více ponořit.
Přesto je kniha svým způsobem obohacující, i když patrně z hlediska, jaké si ne každý připustí.

9 11.02.2020

Už od prvních stránek prvního dílu jsem se do této série zamilovala a moje nadšení pokračuje. Je to milé, čtivé, vtipné a jednoduše příjemné počtení, na které jsem se těšila a po celou dobu si ho užívala. Jednotlivé postavičky dávají dohromady dokonalý celek a Peter je zkrátka sympaťák, kterého nejde nemilovat. Tove je sice ve druhém díle o dost protivnější a občas mi bylo líto, co musí Peter, roztomilý ve své nevědomosti, snášet, ale...to už ke knihám patří, ne každá postava je prostě na 10/10. Moc se těším na pokračování, jsem zvědavá, jak si Peter najde znovu cestu do Osterlenu. Hlavně nesmí zapomenout ten váleček na chlupy! :D

8 07.05.2023

Tohle dílo může člověk buď milovat, nebo nenávidět, protože nepatří zrovna k těm snadným. Já se nakonec zařazuji do první skupiny. Byť bylo zpočátku hodně těžké zvyknout si na styl psaní, jakmile jsem do něj pronikla a naladila se na něj, ponořila jsem se do fascinujícího světa tvrdých rančerů a podmanivé přírody, která člověku nic nedá zadarmo. Styl vyprávění mi nakonec k příběhu mimořádně sedl, jako kdybyste seděli s autorem v saloonu a on vám vyprávěl příběh rodiny Burbankových přesně tak, jak to mívali ve zvyku vypravěči té doby. Stejný jazyk, stejné poznámky, stejné odbíhání někam jinam a opakování určitých frází, což ještě více podtrhuje onen dojem.

Autorovi se podařilo naprosto mimořádným způsobem zachytit postavy a jejich smýšlení. Nejvíce vyzdvihuji postavu Phila, který je natolik komplikovaná a mnohovrstvá osobnost, až to člověku skoro bere dech. A já na něj z nějakého důvodu prostě nedokázala zanevřít. Asi budu taky sprostej mizera, jak je psáno v knize. A nějak nemohu souhlasit s autorkou v doslovu. Ano, určitě jde o nejpřesvědčivější postavu americké literatury. Nejkrutější? Já vám nevím, ale s tím nějak souhlasit nedokážu. Ani s údajně uspokojivým koncem Phila. Protože podle mě si to nezasloužil. Ale já často sympatizuji s těmi nepochopenými, na povrch hrubými bytostmi, které si, jak je psáno, zhnusí svět, aby si svět dřív nezhnusil jeho. Chápu je. Soucítím s nimi. Rozumím jim. Sice některé činy neschvaluji, ale rozumím pohnutkám, které je k nim vedly. O to silněji na mě působí skutečnost, že autor se u Phila inspiroval reálnou postavou a jejími činy. A s Philovým koncem i on došel určité satisfakce.

Jedná se o mimořádné dílo, které ukazuje tvrdý svět rančerů v celé své podmanivé kráse a děsivé brutalitě. A ten svět, to ryzí jádro, jaké známe z knih, je už nenávratně pryč. Možná proto je Síla psa o to důležitější. Pro ty, kteří se jí rozhodnou dát šanci, vytrvají a proniknou do tajů mezi řádky. Kniha je plná velkých mouder, která si tam člověk musí najít. Zpočátku jsem tomu nerozuměla. Nakonec jsem se ale do Síly psa zamilovala. Je to jiné, možná složité, ale nádherné ve své syrovosti.

8 21.04.2022

Tak tohle bylo velice příjemné překvapení. Ke knize jsem přistupovala skepticky, protože ten hype, který okolo ní Dobrovský vytvořil, se mi moc nepozdával, protože mám zkušenosti s jinými podobnými "must read" tituly, které nejsou ani must, ani read. Ale sakra, Půlnoční knihovna mě dostala.

Je to ten typ příběhu, který musí číst správný člověk v tom správném rozpoložení v tu správnou chvíli. Pro mě je to nový, za mě tedy lepší, ale hlavně srozumitelnější Alchymista. Za což mě možná někdo ukamenuje, ale já to tak cítím.

Je to opravdu hluboký příběh plný bolesti, žalu, nespokojenosti, ale taky naděje a porozumění. Já ho četla v tu správnou chvíli a spousta myšlenek a citátů mě zasáhly. Osobně se mi líbil i ten fyzikální přesah mnohovesmíru (zvlášť když vás to samé ráno totálně nadopuje nový trailer na Doctora Strange 2). Vlastně ani pořádně nevím, jak tuhle knihu shrnout. Je to něco, co ve vás bude rezonovat, pokud se rozhodnete poslouchat a vnímat. Co by, kdyby jsou velice nebezpečné myšlenky, ale proč se jimi omezovat? Prostě bychom to měli udělat. Dělat to, co chceme my, ne ostatní. Žít pro sebe, ne pro ostatní. A především žít podle sebe, ne podle druhých. To byly důvody, proč jsem si nechala udělat své první tetování a tahle kniha mi to znovu připomněla. Život je takový, jaký si ho uděláme, jaký my rozhodneme, že bude. Není to druhých, ale o nás.

Já za tento příběh opravdu děkuji. Někdy by možná bylo zajímavé, prožít všechny ty možné životy, které tam někde daleko jsou. Ale čistě jen ze zvědavosti, jako Hugo. Myslím, že bychom ale nakonec každý došli k tomu, že tenhle náš život, který žijeme, který si uvědomujeme, je i přes všechny jeho nedokonalosti ten pravý. A některé nedokonalosti můžeme sami snadno zahladit. Nebo se z nich prostě těšit, protože nic není snadné, nic není jenom černé nebo bílé a obloha není nikdy tak tmavá, aby jí slunce nakonec neprodralo. Jak se říká, po každé bouři vysvitne slunce. A někdy se objeví i duha. Jenom se musíme dívat a skutečně vidět.

8 14.02.2022

Oproti Ikabogovi, který byl hodně spletitý a drsný, je tohle opravdu pohádka pro děti. Krásný příběh, kde opět musím vyzdvihnout český překlad, protože Kdovíkde a Kdekrucije, to jsou prostě tak geniální názvy, u kterých jsem se pořád musela usmívat. I když ani tady si Rowllingová neodpustila zapojení silnějších témat, jako rozvod rodičů, nový partner maminky a nevlastní sourozenec, což já už u ní považuji spíše za násilnou potřebu vecpat to všude, je to zpracováno uvěřitelně a citlivě, takže je to zároveň přidaná hodnota pro děti, že něco takového je běžnou součástí života. Navíc je to příběh o přátelství, o lidských hodnotách, to všechno ve snové krajině Země Ztracených, kde končí každá zapomenutá hračka. Opravdu krásné, bavilo mě to i jako dospělého a jako vánoční knížka pro malé děti je tohle perfektní volba. Na večer před spaním, kdy rodič předčítá ratolestem...škoda že to nemám komu číst. :D

8 23.10.2021

Do knihy jsem šla s tím, že vlastně ani nevím, o čem má být. Každý si ji kupoval, šla hodně na dračku, tak jsem se ji o dovolené rozhodla přelouskat. Nelituji. Příběh je to syrový, upřímný, na nic si nehraje, ukazuje všechno tak, jak to zkrátka je, bylo. Idylický začátek o cukrovarnické dcerce byl milý a jímavý, vlastně se mi líbilo číst o tom, jak Zuzana roste, i když jsem si za celou knihu vlastně nezvykla na její styl, jakým je psána. Ale zase tolik mě to nerušilo. Já na knize nejvíce oceňuji, jak autorka ukázala tu proměnu tří dětských duší, to, jak se z dětí stávají dospělí, jak balancují nad propastí, musí se do toho ještě popasovat s nástrahami útlaku a války. Jak se mění uvažování chlapců a dívek, jak rostou, začínají o sobě smýšlet jinak, to hezké se mění v něco krásnějšího nebo naopak do toho začíná prosakovat zlo. Ten vývoj dětí v dospělé byl pro mě nejvíc. A co se týče konce, zdálo se mi, že mi zbývá ještě hodně stránek, ale ono ne, najednou zcela nečekaně konec a vlastně...nic se úplně nevyřešilo. Ale to se mi docela zamlouvalo, ne každý příběh musí mít všechno do posledního detailu vysvětlené. Za mě rozhodně nečekaně milé překvapení.

8 22.06.2021

Lapenu jsem si chtěla přečíst, abych věděla, o čem a jak píše, protože je to docela populární autorka, tak když už něco někomu podstrkávám, tak ať vím, co to vlastně je.

Na to, jaké má tahle autorka ohlasy, to zase takové terno nebylo. Příběh nebyl špatný, byl krátký a ubíhal rychle, nepracovat, přečtu ho za odpoledne. Ale na to, že je Lapena očividně považována za mistryni zvratů a nečekaných překvapení, mi to překvapení tak nějak chybělo. Už jsem přečetla tolik detektivek, thrillerů a psycháren, že mě stěží nějaký zvrat dostane. Pro mě osobně to bylo předvídatelné a po pár stránkách snadno odhalitelné, ničemu nepomohl ani závěrečný zvrat. Když už člověk ví, co hledat a jak jsou podobné příběhy strukturovány, nepřekvapí ho to. Nicméně si umím představit, že pro někoho to bude velké wau. Místy mi to připomínalo několik různých filmů a z pohledu Brigid zase Dívku ve vlaku zmutovanou ještě s jedním dalším filmem.

Snadné, oddechové čtení, které neurazí, ale ani nijak závratně nenadchne.

8 13.10.2020

Jemný, příjemný, takřka poetický příběh. Možná někomu bude vadit děj rozkouskovaný do několika různých příběhů, ale každý z nich má čtenáři co nabídnout. Nejde ani tak o samotný děj, jako spíše to, co vyzařují jednotlivé kapitoly.
Na mě osobně kniha silně zapůsobila. Přemýšlela jsem díky ní nad spoustou věcí a u mnoha jsem získala nový náhled. Příjemný styl vypravování, jen mi občas trochu vadilo, jak moc se Natálie odkláněla od samotných zákazníků. Někdy mi její odbočky daleko do jejího života přišly už trochu přehnané, když jsem přečetla dvě strany nového příběhu a onen zákazník pořád nikde. Natálie na mě zároveň místy působila jako Matka Tereza, u toho důležitého je vždycky ona a ona spasí Uzes. Ale to už je čistě na čtenářových preferencích. Líbilo se mi ale její vyobrazení toho, jak nám knihy mohou vplouvat do života a ovlivňovat jej, kdy si díky nim uvědomíme spoustu věcí a můžeme si na příběhu fiktivního (leckdy i skutečného) člověka vyřešit své vnitřní problémy.
Knihkupectví na Bylinkovém náměstí krásně ilustruje, že knihy mají své nezastupitelné místo v lidském životě a mohou nás ovlivňovat způsoby, jaké bychom nikdy ani nečekali.

8 12.02.2020

Mně to naopak ubrečené nepřišlo. Bylo to svěží, vtipné a radosti a strasti matky tří dětí pochopíte, i když děti nemáte. Malá Eve sjetá gumídky Haribo byla vážně poděs. :D Sestry Callaghanovy jsou parta holek, která se toho nebojí a já se těším na další díly, zvláště na ten s Emmou. Co na knize kvituji nejvíc, jsou dvě věci. První: krásně jde zde zobrazeno sesterské pouto, pětice holek stojí při sobě a poskytují si to, co zrovna potřebují, protože tomu může rozumět jen sestra. Takže když potřebujete, jedna vás vyslechne, druhá peprně okomentuje daný problém a další vás třeba kopne do zadku, abyste se už vzpamatovala. A o tom to je. Druhá věc, která mě potěšila nejvíce: příběh krásně zobrazuje mimo vnímání lidského těla také manželskou lásku, která i po dvanácti letech nabízí útočiště. Za Dannyho prohlášení, že v tomhle těle vyrostly jeho tři dcery a je pro něj nádherné, přestože to tak sama Meg nevnímá, by měl dostal klidně i Nobelovku za mír. Tohle je přesně to, na co každá žena musí přijít, ale většinou se nám to nedaří. Líbí se mi, jak kniha přistupuje k tomuto tématu, takže mnohem více než román postavený na sexu mi to přišlo jako citlivé vyprávění o lásce a sexualitě. Být jiný není špatné, rodina je navždy a když se milujete, nerozhází vás ani nějaké erotické umění. :) Opravdu krásný příběh, ve kterém jsem toho našla mnohem více, než jsem si původně myslela. :)

7 16.07.2022

Podobně jako Chlapec, krtek, liška a kůň je i toto jednoduchá knížka, v jejímž minimalismu je obsaženo mnohé a tohle něco ke čtenáři promlouvá mnohem lépe než kdejaký románový text. V jednoduchosti je krása. A Panda s Dráčkem jsou skvělými průvodci. Je to milé, líbivé a neuvěřitelně nádherné.

7 12.05.2022

Čekala jsem humorné vyprávění ze života takřka vyhořelé doktorky, ale dostala jsem něco úplně jiného, což mě zpočátku překvapilo. Je to vlastně podrobná sonda do duše a myšlení člověka, kterému se na "stará kolena" zbortil dosavadní život, přičemž se tak nějak snaží...asi všechno urovnat? Ale ani ne tak s okolím, jako spíš sama se sebou...a jednou plastovou kostrou. :D Ve skutečnosti kniha není nijak zvlášť humorná, je naopak plná hlubokých myšlenek, které vám ale dojdou až později a vy se nad tím zamyslíte a buď souhlasíte, nebo se budete vztekat, ale já s hodně věcmi souhlasila. Protože lidi. Protože očekávání. Protože takhle to ve společnosti funguje. Protože to je prostě pravda. A ani se Elin nedivím, že toho už měla plné kecky a začalo to postupně bublat ven. Čtení to ale bylo poměrně těžké, protože jeden dlouhý odstavec tvoří klidně jen jedna jediná, šíleně rozvitá věta, takže držet pozornost a vnímat text bylo opravdu složité. Zdálo se mi, že mi čtení bude trvat hrozně dlouho, přišlo mi, že se tím prokousávám pomalu, ale kupodivu jsem knihu přečetla během dvou dnů. Pro mě to bylo opravdu zvláštní čtení, které jsem si na konci musela hodně přebírat, ale v konečném součtu jsem vlastně spokojená. Není to pro každého, ale kdo bude odvážný, mohl by v tom najít něco víc, co zprvu nečekal. Ostatně, taky jsem to tak měla.

7 18.01.2022

Knihy pana Hermana by se měly stát povinnou četbou pro všechny rodiče, nastávající rodiče a klidně i prarodiče. Jsou v nich velké pravdy. Tady se mi zvlášť líbí kooperace dvou odborníků, přátel, bratrů. Každý má na každou věc svůj názor, dovedou diskutovat, doplňovat se, pomáhat si. Už jen kvůli tomu tahle knížečka stojí za to. I když se dva lidi v něčem úplně neshodnou, nemusí po sobě hned začít házet hnůj. Stačí to prostě rozebrat až na dřeň, slušně, bez vytáček. Pan Halda mě upoutal ještě o ždibet víc, ale to je ta praxe s těmi lidmi. I když je to skvělý člověk, potkat bych ho asi nechtěla, ten by mi dal. :D Rozhodně si toho co nejvíc od těchto dvou ponechám v sobě, abych jednou tomu prťousovi dala co možná nejvíc. Do té doby musím zapracovat sama na sobě!

7 05.12.2021

Tak tohle byla pecka. Moje první knížka od tohoto dua a silně zvažuji, že vyzkouším i jiné.

Osudový dopis možná není nejoriginálnější a nejlepší dílo ve svém žánru, ale...dokonalé prostě je. Hodně jsem ocenila, že nenastal žádný velký zvrat, byl to prostě jednoduchý, roztomilý příběh o lásce, které konečně nic zásadního nehází klacky pod nohy. Prostě tak, jak se to často stává...dva lidé se poznají, zamilují a jdou spolu dál, ne aby z toho někdo nějakou šílenou zradou vytřískal mermomocí dramatickou zápletku. Všechny postavy byly úžasné, Sadie byla skvělá, sympatická holka od vedle, její kamarádku bych chtěla vážně poznat, Birdie byla nejroztomilejší dítě pod sluncem a Seb konečně chlap, co to má v hlavě srovnané a neudělá něco, po čem mu nutně chcete nafackovat.

Prostě...dokonalost. Příjemné odpočinkové čtení, které pohladí po duši a člověka přiměje věřit, že ten osud existuje a možná i čtenáři jednoho dne něco zajímavého přinese.

... nebo někoho. :D

7 05.10.2021