Elvenka komentáře u knih

Petr a Lucie od Romaina Rollanda – kniha, která vás vezme za ruku a provede vás příběhem tak něžným a zranitelným, že máte pocit, jako byste se procházeli po skleněném mostě, kde každý krok zanechává stopu lásky a bolesti. Tato novela je jako jemná sonáta, která se rozehraje ve vašem srdci, a ani se nenadějete, a už máte oči plné slz a přitom se podvědomě usmíváte nad krásou té melancholie.

Petr a Lucie, hlavní hrdinové této francouzské romantické tragédie, jsou jako dva náhodně vyřezané kousky puzzle, které přesně zapadnou dohromady. Setkají se v Paříži uprostřed zuřící první světové války, kdy se svět zdá být na pokraji zhroucení, a přesto nacházejí jeden v druhém kousek naděje. Jejich láska je jako rozkvetlá květina na spálené půdě – krásná, křehká, a přes to všechno dojemně odolná.

Rolland se svým magickým stylem psaní vykresluje jejich setkání tak živě, že cítíte vůni vlhkého pařížského vzduchu, slyšíte vzdálený ruch ulic a v dálce dunění válečných děl. Každé slovo, které Petr a Lucie prohodí, je jako malá perla – něžné, jednoduché a přesto plné hloubky. Autor vás pohltí lyrikou a melancholií, která přináší lehkost a zároveň bolest, jako když vás lehce škrábne papírová růže.

Tato kniha však není jen o romantice; je to protest proti válce a násilí. Petr a Lucie, kteří nacházejí lásku ve světě, kde se zdá, že nic nemá smysl, jsou jako světlušky ve tmě. Válka je zde vykreslena jako bezcitný stín, který se pokouší zahubit všechno krásné, ale jejich láska je jako něžný štít – připomíná, že v každém šeru může vyrůst květ naděje. Rolland přináší poselství, které zasahuje hluboko: že láska a lidskost jsou tou největší odpovědí na hrůzy světa.

Ačkoli příběh Petra a Lucie trvá jen krátkou chvíli, jejich láska vám zůstane v srdci. Rolland totiž dokáže říct o životě a smrti, o naději i ztrátě tolik, že se vám z toho až tají dech. Petr a Lucie je kniha, která vám ukáže, že i v těch nejtemnějších časech se dá najít krása, a že i letmý okamžik lásky má cenu celého světa.

Takže pokud chcete knihu, která vás na chvíli zavede do světa, kde je každé slovo básní a každý dotek má váhu věčnosti, Petr a Lucie je přesně pro vás. Připravte si kapesník a dejte se do čtení – čeká vás příběh, který vás možná rozesmutní, ale rozhodně vás obohatí a připomene vám, že láska je nejsilnější, když se zdá být nemožná.

11 06.11.2024

Čte se to jako horská dráha na místě, kde jste si jisti, že světla už dávno zhasla. Je to příběh temný, syrový, a přesto tak hypnoticky přitažlivý, že si říkáte: "Je tohle vůbec realita? Nebo noční můra, do které se probouzím?"

Autobiografie Christiane F., napsaná ve spolupráci s novináři Kaie Hermannem a Horstem Rieckem, vám otevře dveře do světa berlínského podsvětí koncem sedmdesátých let. Christiane, ve svých dvanácti letech nevinné děvčátko s představou světa plného neonových světel a dobrodružství, skončí ve společnosti, která má ke snům daleko. Brzy se ocitá v bludišti závislosti a surové reality, která je tak syrová, až máte pocit, že vás každá stránka pohladí po tváři hrubým smirkovým papírem.

Kniha vás zavede přímo na berlínskou stanici ZOO, kde se každodenní život otáčí kolem jehel, strachu a touhy. A to není jen nějaký nudný dokument. Ne, tohle je jako dokument se soundtrackem punkové hudby, doplněný štiplavým kouřem a blikajícími neony. Zároveň vás však strhne svým silným poselstvím – že cesta do pekel není vždy lemována dobrými úmysly, ale často prostě neuvěřitelně špatnými rozhodnutími a ještě horšími podmínkami.

A co styl vyprávění? To je na tom všem to nejsilnější. Číst My děti ze stanice ZOO je jako sedět u piva s někým, kdo prožil všechno a ještě něco navíc. Christiane vypráví svůj příběh tak autenticky a bez obalu, že máte pocit, jako by vás vedla temnými uličkami Berlína za ruku. Každá stránka je křičící svědectví o tom, jaké to je padnout až na dno a najít se v tom nejtemnějším koutě společnosti.

Brown a Hermann nenechávají čtenáře ani na chvíli vydechnout. Každá kapitola má sílu facky, která vás srazí zpět do reality, pokud byste náhodou začali snít o „okouzlujícím světě rebelství“. Není tu žádné uhlazování. Naopak, je to svět, kde se cení tvrdá pravda a kde iluze padají jako domky z karet. V knize najdete záblesky nevinnosti a naděje, ale v pozadí stále slyšíte tlumený zvuk, jako když se odpočítává čas do další dávky drogy.

Kdo by měl tuto knihu číst? Pokud si myslíte, že znáte život a nic vás už nepřekvapí, zkuste My děti ze stanice ZOO. Pokud máte pocit, že problém drog a závislostí je něco vzdáleného a abstraktního, pak věřte, že tahle kniha vám ukáže, jak blízko to všechno může být. Připravte se na to, že budete mít u čtení často sucho v ústech a napjatý výraz, ale na konci přijdete s uvědoměním, které je silnější než jakýkoli happy end.

Tento příběh je totiž brutální připomínkou toho, že i v nejtemnějším prostředí dokáže člověk hledat světlo. A pokud máte odvahu se do toho světa ponořit, My děti ze stanice ZOO vás obohatí o pohled na svět, který rozhodně nezapomenete – a na který budete chtít jen tak vzpomínat z bezpečné vzdálenosti.

4 06.11.2024

Mengeleho děvče je kniha, která se nebojí vrhnout vás do hlubin hrůz druhé světové války, přesto však dokáže podávat příběh s lehkostí, humorem a nesmírnou lidskostí. Autorka se nebojí vykreslit bolestnou realitu, a přesto vám umožňuje najít v temnotě světlo, které se blýská jako kapka rosy na trávě.

Hlavní hrdinka se rozhodně nevzdává. Už od prvních stránek vás její příběh vtáhne do víru emocí a vzpomínek. Vyrostla v těžkých časech, a přesto je odhodlána najít své místo na slunci, i když ji stín minulosti neustále sleduje jako zlý duch. Její příběh je jako horská dráha emocí – skoky radosti, pády bolesti a nekonečné stoupání naděje.

Mistrovská preciznost se ponořuje do historických reálií, ale s takovým šarmem, že se vám ani nezdá, že byste se učili. Knihy o holocaustu obvykle vyvolávají slzy, ale tady máte pocit, jako byste se ocitli na večírku, kde se vyprávějí historky o přežití, se spoustou špatných vtipů a absurdních situací. Vždyť jak jinak se dá přežít takové peklo než se smíchem? A právě tento humor, i když černý jako pečeť, dává příběhu naději a lidskost.

Jedním z nejvíce fascinujících aspektů této knihy je, jak Katin dokáže vystihnout sílu vzpomínek. Vzpomínky jsou v ní jako drobné kamínky, které tvoří mozaiku. Každý z nich má svou váhu, a když se spojí dohromady, vytvářejí obraz, který je hluboký a komplexní.

A co se týče stylu psaní, autorka má dar vkládat do slov takovou intenzitu, že byste si s nimi mohli hrát jako s barvami na paletě. Každý odstavec je nabitý emocemi, jako byste se snažili otevřít sklenici s marmeládou, která se ne a ne otevřít, a vy se tak musíte snažit dostat dovnitř, abyste ochutnali tu sladkost a hořkost zároveň. Katin má neobyčejnou schopnost vzbudit ve vás soucit a smíření s tím, co se stalo.

Děvče Mengeleho je víc než jen historický román; je to oslava lidského ducha a odvahy přežít. Je to kniha, která nás nutí zamyslet se nad tím, co to znamená být člověkem v nejtemnějších časech. Každý, kdo se rozhodne pro tuto literární jízdu, si odnese nejen vzpomínky na hrdinství a bolest, ale také na naději a sílu, kterou máme v sobě, abychom čelili výzvám života.

Pokud tedy hledáte knihu, která vám otevře srdce, rozproudí myšlenky a zanechá ve vás otisk, Mengeleho děvče je ta pravá volba. Připravte se na emocionální jízdu, která vám ukáže, že i ve tmě se dá najít světlo. A pokud vám někdo říká, že literatura je jen nuda, pak mu s klidem řekněte, ať si přečte tuto knihu, a uvidíte, jak se mu rozjasní tvář!

2 05.11.2024

Když se řekne Šifra mistra Leonarda, pravděpodobně se vám vybaví spousta povyku, zmatek, a možná i lehké nutkání poškrábat se na hlavě a zamyslet se, co to vlastně všechno znamená. Dan Brown nás v této knize vezme na jízdu, která by mohla být popsána jako „akční jízda plná hádanek a historických tajemství, kterou byste rozhodně neměli zmeškat, pokud máte chuť na něco víc než jen obyčejný román.“

Příběh začíná ve Velké Británii, kde se v Louvre vraždí curator Jacques Saunière. A kdo jiný by měl přijít na scénu, než náš hrdina Robert Langdon – sympatičtější a intelektuálně zdatnější verze Bonda bez martini a se značně méně šarmantními kily navíc. Langdon, expert na symboliku, je povolán, aby rozluštil záhadné symboly a poskládal dohromady střípky Saunièrovy poslední zprávy. Jenže nic není tak jednoduché – zapomeňte na jasné stopy, máme tu spoustu mystických narážek, historických kliček a hromadu dalších tajemství, které by mohly rozproudit debaty na večírku po celá desetiletí.

Jak se Langdon snaží rozplést tento zamotaný klubko, potkává Sophie Neveu, francouzskou policistku a odbornici na kódy. Její snaha zachovat si chladnou hlavu při rychlém odhalování historických tajemství vás donutí smát se a zároveň obdivovat její pragmatismus. Spolu se pak vrhají do víru akcí, které zahrnují útěky, honby za pokladem a skryté zprávy, a to vše pod tlakem času, který ubíhá rychlostí, jakou by i Usain Bolt záviděl.

Příběh se odvíjí ve vynikajícím tempu a Brown mistrovsky skáče mezi akčními scénami a fascinujícími historickými fakty. Je pravda, že autor v některých momentech přehání, což by se dalo označit za „trochu moc informací najednou“ – jako kdybyste přišli na večeři a dostali místo jídla encyklopedii. Přesto je to právě ta kombinace napětí, záhad a vtipných poznámek, co dělá tuto knihu tak návykovou.

Nyní, pokud se dostaneme k závěrečnému „aha“ momentu, musíme být opatrní – nemůžeme prozradit, co se skutečně skrývá za Saunièrovou smrtí, ani za „šifrou“. Ale připravte se na odhalení, které může způsobit bušení srdce a touhu promluvit s prvním neznámým kolemjdoucím o tom, co právě jste přečetli.

Na druhou stranu, Šifra mistra Leonarda může být také brána jako lehká kritika za občasné klišé a přehnané dramatické zvraty. Langdon a Neveu se dostávají do situací, které se zdají být spíše z akčního filmu než z vážného thrilleru, a občas může být čtenář přetížen množstvím informací o historických událostech, které se zdají být spíš jako nepodstatné detaily než klíčové stopy.

Celkově vzato, Šifra mistra Leonarda je kniha, která vás zaujme, vytrhne z reality a vezme vás na jízdu, kterou byste rozhodně neměli propásnout. Je to příběh, který spojuje napětí, historii a trošku mystiky, přičemž si udržuje lehkost a vtip. Pokud máte rádi tajemství, hádanky a akční thrillery, pak se připravte na hodiny zábavy a vzrušení, které vám Šifra mistra Leonarda zaručí! A nezapomeňte si při čtení vzít popcorn – budete ho potřebovat, abyste se vypořádali se všemi těmi šokujícími zvraty!

6 05.11.2024

Hlavní hrdina je skromný ovčák, jehož životní ambice spočívají v tom, že se na louce dostane na větší kopec, aby viděl víc hvězd. A kdo by ho za to neobdivoval? Ale brzy se ukáže, že jeho osud je daleko víc než jen pasení ovcí – jeho srdce touží po dobrodružství a pokladu, který ho čeká někde daleko v Egyptě. Kdo by řekl, že ovce nejsou jeho jediní společníci, když na cestě potká tolik fascinujících postav, které mu ukážou, co to vlastně znamená následovat své sny?

Coelho nás totiž nezavádí na obyčejnou pouť, ale na úžasnou odyseu, kde je každý krok plný metafor a moudrosti, která je tak prostá, až vás z toho zamrazí. „Když něco opravdu chceš, celé vesmíru se spojí, abys to dosáhl.“ Kdo by to byl řekl? Tak jednoduché, a přitom tak pravdivé! Čtenář se při čtení znovu a znovu ptá, zda se náhodou nevrací do dětství, kdy mu rodiče říkali, že se má snažit a nevzdávat se. V tu chvíli si uvědomíte, že vlastně máte v sobě malého Santiaga, jenž touží po svých snech.

Coelho dokáže proměnit i ty nejběžnější situace na fantastické životní lekce, které si člověk vezme k srdci. Setkání se starým králem? Prosím! Jaká to je náhoda, že právě on je ten, kdo Santiago učí o legendě o osobním pokladu. A ta chvíle, kdy se Santiago setkává s alchymistou? To je jako setkat se s Yodou, když trénujete na Jediho! Ta jeho moudrost a pokora, to je radost číst. Učení o tom, jak proměnit olovo v zlato – metaforicky i doslovně – je prostě nezapomenutelné!

A pak je tu poušť, místo, které se stává jakýmsi hrdinou samo o sobě. Všechny ty pískové duny, písečné bouře a touha po životě vás nutí přemýšlet o vlastní cestě a překonávání překážek. To je ten skvělý moment, kdy vám Coelho připomene, že cesta k pokladu není vždy jednoduchá, ale stojí za to, protože každý krok vás posune blíž k tomu, co skutečně chcete.

Myslíte si, že se na konci knihy najde poklad? Nechte se překvapit! Tato kniha není o tom, že byste dostali krásně zabalený poklad na stříbrném podnose. Je to o tom, že si uvědomíte, že poklad je vlastně všechno, co jste zažili, co jste se naučili, a jak se vám podařilo proměnit vaše sny ve skutečnost.

2 05.11.2024

Tak, kde začít? Možná u toho, že Padesát odstínů šedi je kniha, kterou jednou přečtete, a máte chuť si zkontrolovat, jestli jste si nespálili mozkové závity. E. L. Jamesová se tu pokusila o „romantiku“ okořeněnou trochou „pikantnosti“, ale výsledek je spíš jakýsi nedopečený koláč, který je nahoře připálený a uvnitř syrový. Pokud by se příběh měl nějakým způsobem okomentovat jedním slovem, bylo by to pravděpodobně „meh“.

Setkáváme se tu s hlavní hrdinkou, která sice studuje literaturu, ale intelektuálně působí, jako by se ztratila někde mezi posledním dílem telenovely a omylem zapomenutou záložkou na internetu z dob devadesátých. A pak je tu samozřejmě pan Grey – úchvatný, bohatý, tajemný, a taky tak trochu vysoce toxický. Jakási směs prince na bílém koni a reklamního brožurkového modelu, co má ovšem víc peněz než emocí.

Pokud čekáte napětí nebo hlubší zápletku, pak vás musím varovat – kniha vás více než zvednutím obočí maximálně přinutí k úsměvu nad tím, kolik „intenzivních pohledů“ a „důmyslných smluv“ je možné nacpat na jednu stránku. E. L. Jamesová nás vede od jednoho klišé k druhému, zatímco se hlavní postavy plácají mezi nudnými dialogy a pokusy o filozofické monology, které však končí někde na úrovni střední školy, kde učitel literatury už dávno vzdává naději na pokrok.

Děj samotný připomíná telenovelu smíchanou s katalogem IKEA: všechno je sice pěkně naaranžované, ale je to prázdné, chladné a sterilní. Samotná „romantika“ je vlastně jen série klišé scének plných nadbytečných popisů typu „srdce se mi rozbušilo, když jsem se podívala do jeho šedých očí“, což by asi fungovalo, kdyby člověk už po deseti stránkách neměl pocit, že se dusí vatou.

A pak je tu ta „pikantnost“. Tady by jeden čekal nějakou jiskru nebo napětí, ale to, co dostaneme, jsou prázdné fráze a toporné scény, které se snaží o kontroverzi, ale působí spíš jako povinný domácí úkol v hodině slohu. Co říct k dialogům během těchto „scén“? Jen to, že kdyby to byl film, potřebovali byste k němu pořádnou dávku popkornu a dostatek trpělivosti – protože u knihy je těžké říct, jestli se víc smát, nebo zoufat nad tím, že se něco takového vůbec dostalo na trh.

Celkově Padesát odstínů šedi není ani vášnivá romance, ani smyslný thriller. Je to spíš jako kdyby se někdo rozhodl sepsat svůj nákupní seznam a doplnit ho občasnými záblesky romantiky, které bohužel už od začátku selhávají. Takže pokud hledáte knihu, která vám rozproudí krev nebo vás obohatí alespoň o kousíček literárního zážitku, raději sáhněte po něčem jiném.

5 05.11.2024

Je to jako kousek života, sevřený mezi dvěma deskami, který vás nejprve lehce pohladí a pak vás, nečekaně a bez varování, udeří s takovou silou, že máte chuť si dát chvíli pauzu. Jenže nejde se odtrhnout! Mornštajnová zvolila jazyk tak strohý a věcný, až vám příběh připadá skoro jako dokument, a právě tím se dostane pod kůži víc než kterékoliv drama plné květnatých slov.

Příběh začíná nevinně – osudem malé Miry, která se po rodinné tragédii dostává do péče své podivínské, zamlklé tety Hany. Hana je tajemná jako zamčená truhla. Má divné zvyky, mluví jen málo a žije obklopena vlastními démony, o kterých nikdo nic neví. Ale jakmile se začnou odhalovat střípky její minulosti, máte pocit, jako by vás autorka zavedla do temného labyrintu, kde vás každá další stránka vtáhne o kousek hlouběji.

Mornštajnová totiž umí mistrně budovat napětí, aniž by použila jedinou špetku okázalosti. Její styl psaní je přesný, cílevědomý – každé slovo má své místo, každý odstavec vás vede přesně tam, kde máte být. A než se nadějete, ocitáte se v tragických událostech druhé světové války, v prostředí plném ztráty, bolesti a ticha, které vás tíží a zároveň fascinuje. Postava Hany, s jejím mlčením, tajemstvím a těžkým osudem, se stává jakousi temnou ikonou – něčím, co vás nutí stále se vracet, ačkoliv víte, že vás to bude bolet.

Kromě samotného příběhu však Hana nabízí i hluboký pohled na vinu a vykoupení, odpuštění a mezilidské vztahy, které jsou složité a křehké jako pavučina. Mornštajnová pracuje s motivem traumatu a viny tak mistrovsky, že ani nevíte, kdy přesně začínáte cítit lítost i pro Hanu samotnou. Jak postupně chápete, co všechno ji formovalo, co všechno prožila a ztratila, nacházíte v jejím tichu i vlastní otázky a odpovědi, které ve vás rezonují.

A pak tu je vypravěčský dar autorky, díky kterému město, kde se příběh odehrává, ožívá jako kulisa plná detailů, vzpomínek a smutku. Mornštajnová zobrazuje život v malé komunitě s takovou přesností, že máte pocit, že znáte všechny obyvatele osobně. Je to příběh o obyčejném, ale přitom neskutečně silném místě, kde se lidé milují, zrazují, odpouštějí i zapomínají – a právě v tom tkví ta největší síla Hany.

Hana je kniha, která vám nedá spát. Nutí vás přemýšlet o tom, jaké břemeno nese každý člověk a jak se s ním vyrovnává, jestli vůbec. Je to příběh, který s vámi zůstane, protože každý z nás zná někoho jako Hana – člověka s tajemstvím, který k nám přes všechny své tiché zdi promlouvá víc, než si kdy uvědomujeme.

Pokud hledáte knihu, která vám dá víc než jen chvilkové napětí a která se vryje hluboko pod povrch, Hana je tou pravou. Nenechte se zmást zdánlivou jednoduchostí příběhu – je to kniha, která vám daruje mnoho vrstev, z nichž každá čeká, až ji objevíte.

24 05.11.2024

Tohle není kniha, to je přímo duchovní výprava, krásně zabalená do pár desítek stránek a ilustrovaná dětsky jemnou rukou samotného Saint-Exupéryho. Když ji čtete poprvé, možná vás dojme, ale když ji čtete podruhé nebo potřetí, pronikne vám přímo do duše a usadí se tam, jako byste si konečně připnuli svůj vlastní létající klobouk.

Na první pohled vypadá tahle kniha skoro nevinně – příběh o malém chlapci, který bydlí na pidiplanetě, kde pravidelně okopává baobaby a stará se o křehkou, ale tvrdohlavou růži. Ale věřte mi, Malý princ není žádné pohádkové čtení před spaním. Je to hluboká meditace nad životem, která vás nutí přemýšlet, a to nejen o baobabech! Saint-Exupéry používá svého prince jako průvodce mezi dětským světem, kde všechno dává smysl, a světem dospělých, kde se vše dělí na užitečné a neužitečné – což, jak zjistíte, je naprostá hloupost.

Kdo by si pomyslel, že jednoduchý příběh o chlapci, který cestuje z jedné pidiplanety na druhou a potkává různé podivíny (krále, domýšlivce, pijáka, obchodníka a další), odhalí tolik pravd o lidech a životě? Každá planeta je malým světem, kde si Saint-Exupéry dělá legraci z lidských slabostí. Král, který chce vládnout všem, i když nemá komu; domýšlivec, který touží po obdivu, a obchodník, který celý den počítá hvězdy, aniž by věděl, proč. Na každé stránce si říkáte: "Tohle je přesně jako v životě!" A hned poté: "Ale jak je možné, že jsme na to zapomněli?"

A pak přijde scéna s liškou. Och, ta nádherná liška! Se svým prostým, a přitom geniálním poselstvím o krocích k přátelství a vzájemnému ochočení. Liška přináší jedno z nejkrásnějších ponaučení v literatuře: „Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Je to věta, která se vám vryje do srdce, stejně jako ta nezapomenutelná pravda o růži, kterou má princ rád – totiž že je jedinečná, protože je jeho. A v tu chvíli se vám začne v hlavě skládat obraz toho, co v životě skutečně má cenu.

Kniha je také plná vtipných a poetických ilustrací samotného autora, které by možná na první pohled zvládlo i dítě. Jenže tyhle "dětské čmáranice" k příběhu neodmyslitelně patří – zobrazení ovečky, klobouku (nebo hada se slonem?) či samotného Malého prince je stejně prosté a hluboké jako kniha sama. Je to kouzelná hra s vnímáním, která dospělým připomíná, že krása a moudrost nemusí být vůbec složité – stačí mít oči otevřené.

Jestli si z Malého prince odnesete jedno ponaučení, pak je to pravděpodobně to, že „správně vidíme jen srdcem; to hlavní je očím neviditelné.“ Zní to jako klišé? Možná, ale z úst Malého prince a jeho lišky to působí jako ta nejčistší a nejpravdivější věta na světě. Připomíná nám, že život není jen o hromadění věcí nebo výpočtech, ale o vzpomínkách, které si vytvoříme s těmi, koho milujeme.

Malý princ je kniha, kterou by měl každý číst alespoň jednou za život (a nejlépe několikrát!). Je to pohádka pro děti, která nutí dospělé, aby se znovu podívali na svět dětskýma očima. A možná po přečtení zjistíte, že v sobě máte kousek malého prince – a že až příště uvidíte na obloze hvězdu, budete vnímat víc než jen vzdálenou kouli plnou plynu.

20 05.11.2024

Harry Potter a Kámen mudrců, kniha, která změnila svět! Stačí první věta o Zobí ulici a už tušíte, že nejde o obyčejnou pohádku na dobrou noc. Rowlingová nás vezme na kouzelný výlet z přítmí přísného domu Dursleyových až do Bradavic – školy, která vypadá jako mix středověkého hradu a lunaparku pro kouzelníky. A každý čtenář má okamžitě pocit, že do ní taky patří.

Seznamte se s Harrym – obyčejným klukem, co žije pod schody, nosí roztrhané oblečení a je šikanován bratrancem Dudleym. Ale hned první kapitola odhaluje, že Harryho životní příběh má mnohem větší rozměr než jen vztekání tety Petunie. Brzy se objeví záhadné dopisy z Bradavic, sovy, které se prohánějí v kuchyni, a nakonec se Harry ocitá tváří v tvář poloobru Hagridovi, který mu řekne větu, která mění vše: „Jsi čaroděj, Harry!“ A v ten moment se otevírá brána do světa, kde se obyčejné věci mění v neobyčejné, a kde se každý den může stát zázrak.

Kouzelný svět, který Rowlingová vytvořila, je neskutečně bohatý. Projdete se po Příčné ulici, nakoupíte si vše od kotlíku po sovu a připravíte se na svůj první školní rok. Když pak Harry nastoupí do Bradavic a usedne na třídicí klobouk, máte pocit, jako byste stáli vedle něj. Víte, že už není cesty zpátky – a víte taky, že jste se stali součástí příběhu.

Postavy v této knize jsou jedním slovem nezapomenutelné. Hermiona, která ví všechno o všem a s pýchou nosí titul nejlepší studentky, přičemž každého svou chytrostí spolehlivě vytáčí. Ron, věrný přítel s rodinným kouzlem a humorem, který vás rozesměje i uprostřed hrozící katastrofy. A pak tu máme nepřátelského Draca Malfoye, který je tak od pohledu slizký, že máte chuť ho proplesknout hned při jeho prvním slově. A nesmíme zapomenout na profesora Snapea, který vás dokáže proklít pohledem tak ostrým, že máte chuť skrýt se pod lavici.

A zápletka? Ach, je tak napínavá, že se ani neodvážíte zavřít knihu. Harry se brzy dozvídá o tajemném Kameni mudrců, magickém artefaktu, který může prodloužit život – což samozřejmě láká i temné síly. A když do hry vstoupí i sám Voldemort, čtenářům dojde, že tohle není jen kouzelná pohádka, ale pořádně napínavý souboj dobra a zla.

Rowlingová do každé stránky přimíchala hravý humor. Kouzelnické sladkosti, jako Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, kde nikdy nevíte, zda dostanete příchuť jahody nebo prasečí masti; famfrpál – jediný sport, kde je létání na koštěti povinné; a duchové, kteří se procházejí Bradavicemi, jako by byli na procházce po parku. Každý detail je vymyšlený s takovým nadšením, že se chcete do Bradavic přestěhovat okamžitě. A při slavnostní večeři v hlavní síni, kdy se stoly prohýbají pod hromadami jídla, byste nejraději skočili rovnou na talíř vedle Harryho a Rona.

A přestože je kniha hravá a zábavná, má i svou hloubku. Harry se učí, co znamená přátelství, odvaha a víra v sebe sama. Překonává své strachy a nakonec i to, že ho celé roky nechali samotného. Každý v této knize prochází nějakým vlastním růstem a Rowlingová to podává tak, že si to čtenář uvědomí, aniž by měl pocit, že mu někdo něco vysvětluje.

Harry Potter a Kámen mudrců je kouzelný začátek jedné z nejlepších sérií všech dob. Je to kniha, která vás chytne za srdce a nepustí. Takže pokud jste ještě nečetli tento příběh o klukovi s jizvou ve tvaru blesku, připravte se na to, že svět mudlů se vám bude zdát po návratu z Bradavic až podezřele nudný. Protože svět Harryho Pottera je místo, kde magie ožívá na každé stránce, a kde zázraky čekají za každým rohem.

8 05.11.2024

Pokud jste se zatím nechali ukolébat představou, že svět Harryho Pottera je jen příjemná kouzelnická pohádka, Vězeň z Azkabanu vám ukáže, že se věci mohou velmi rychle změnit! Tento třetí díl slavné ságy je jakýsi přechodový rituál pro čtenáře i samotné hrdiny – příběh, kde se dětinská dobrodružství zabarvují do podivuhodné, napínavé a lehce temné atmosféry, která vás drží v šachu od první stránky do poslední.

Už úvod je drsnější než kdy dřív – Harry opět tráví prázdniny u Dursleyových, kde by se nudit mohl maximálně školní budík, ale tentokrát se pohár trpělivosti přelévá. Výbuch nálady, nafouknutá teta (která si to beztak zasloužila!) a úprk do noční Londýna na Záchranném autobusu – začátek jako vystřižený ze špionážního thrilleru. A to jsme teprve na začátku! Protože, jak se ukáže, na útěku z kouzelnického vězení je nebezpečný zločinec, Sirius Black. A tentokrát není úkol jen splnit domácí úkoly a porazit Voldemorta – Harry musí ochránit sebe, své přátele a odhalit pravdu, která by vyděsila i profesora Snapea.

Kniha zvedá laťku také ve světě kouzel. Ač jsme si mysleli, že jsme už v Bradavicích viděli vše, příchod hrůzu nahánějících mozkomorů, těchto ledových přízraků, kteří umí z člověka vysát radost jediným pohledem, nás rychle vyvede z omylu. Mozkomorové jsou symbolem temnoty, která číhá nejen v samotném Azkabanu, ale i v Harryho minulosti. Tahle nová temnota dává příběhu nečekaný rozměr – už to nejsou jen potyčky s profesory, ale střet s vlastním strachem a bolestí.

Ale není třeba se bát, že Rowlingová zapomněla na humor a kouzlo Bradavic. Právě naopak! Vězeň z Azkabanu je také plný nezapomenutelných okamžiků, od Prasinek, kde si můžete dát nejlepší máslový ležák (nebo aspoň sladký nápoj pro mladší čaroděje), až po famózní hodiny péče o kouzelné tvory, kde profesor Hagrid představí hipogryfy – majestátní a maličko namyšlené stvůry, které vás přinutí promlouvat k nim jako k anglické šlechtě.

A do toho přichází skvělé nové postavy. Profesor Remus Lupin, snad nejlepší učitel obrany proti černé magii, jakého kdy Bradavice měly, je v této knize postavou plnou tajemství i zvláštní laskavosti. Lupin si získává čtenáře okamžitě – a brzy poznáváme, že má s Harrym víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát. Sirius Black, postava zlověstná, avšak záhadná, přináší do příběhu dynamiku a emoce, jaké jsme dosud neviděli. A Hermionin věrný společník, obraceč času, nás zavede do složitých časových zákrutů, které dají všem hlavolamům nový smysl.

S každou kapitolou Rowlingová přidává na napětí. Vyprávění je plné nečekaných zvratů, vzpomínek na minulost, temných tajemství a přátelství, která jsou silnější než samotná magie. Kniha je takovým literárním šperkem, kde se mísí dospívání, dobrodružství a první nádech toho, že svět kouzel může být krásný i hrozivý zároveň.

V neposlední řadě nesmíme zapomenout na konečné rozuzlení – jedno z nejnapínavějších a nejoriginálnějších ve světě fantasy literatury. Záhadná časová smyčka, kterou Harry a Hermiona prožívají, je lahůdka pro každého milovníka spletitých zápletek. A když dojde na pravdu o Siriusovi a Pettigrewovi, všechno, co jsme si dosud mysleli, je převráceno vzhůru nohama!

Harry Potter a vězeň z Azkabanu je kniha, která vás vtáhne do svého světa hlouběji než kdy dřív. Kromě dechberoucího příběhu vás čeká i srdceryvné dobrodružství, kde smích střídá strach, a na konci zůstává pocit, že jste byli svědky něčeho velkého. Pokud jste v Bradavicích ještě nebyli, teď je ten správný čas – protože tahle jízda se zdaleka neblíží ke konci, právě naopak, teprve začíná!

6 05.11.2024

Narrenturm, což je mimochodem název pro slavnou „Věž bláznů“, je úvodní díl Husitské trilogie – a tohle jméno kniha nenese jen tak náhodou. Tohle není příběh, který by se odehrával v žádném přehledném světě rytířských ctností, nýbrž v ponurých středověkých Čechách, kde husitská revoluce rozděluje sousedy, rodiny a – jak jinak – i milence. Sám mistr Sapkowski nás zve do světa, kde se politika míchá s vírou, zbožnost s temnými tajemstvími a mágové se mezi sebou trumfují jako šlechtičtí páni u dvora.

A teď pozor! Hlavním hrdinou není nikdo jiný než Reinmar z Bělavy, známý také jako Reynevan, což je mladík s talentem na léčitelství, bylinkářství a – no ano, i na průšvihy. Tento středověký šprýmař, kterého žene vpřed jakási kombinace ideálů a náklonnosti ke všemu v sukních, se ocitá ve víru událostí, které se rychle zamotají. Reynevan je totiž něco jako Forrest Gump středověku: neustále se připlete někam, kde to smrdí problémy, intrikami nebo konspiračními teoriemi hodnými vatikánských papežů. Zkrátka kamkoli vkročí, tam se okamžitě roztočí kolečka chaosu.

A co by to bylo za Sapkowského bez pořádné dávky sarkasmu a černého humoru! Autor zde opět vyniká svým ironickým odstupem a ostrými slovními hrami, které by dokázaly přimět i nejzarytějšího mnicha, aby se přinejmenším uchechtl do plnovousu. Postavy se zde trumfují v hláškách, že by i středověký Šašek krále blednul závistí. Ať už jde o tvrdé žoldáky, prohnané měšťany, čaroděje s ambicemi vyššími než hradby Karlštejna nebo krásky, které zdatně tají svou agendu, každá z těchto postav přináší do hry něco zajímavého. Sapkowski jim dává hloubku, díky které na ně nezapomenete, ani kdyby vás naháněli oživlí husité z pekel.

Co se týče historických reálií, Sapkowski se tu doslova vyřádil. Není tu nouze o autentické detaily, které vás vnesou přímo doprostřed bitevního pole, mezi vlající husitské praporce, kde vojsko zpívá chorály a bije se tak tvrdě, že by i urození rytíři schovali svou urozenost do brnění. Středověk zde není krásně zabalená pohádka, ale spíš špinavý, krutý a často nepochopitelný svět, který vás ohromí svou nelítostnou reálností – protože, přiznejme si to, Sapkowski umí být někdy až brutálně autentický. A z každého zákoutí knihy na vás dýchne nejen vůně ječmene z českých pivovarů, ale i čpavý zápach mrtvých ryb v šedivém Rýnu a nasládlý pach kovu z bojových polí.

Kniha Narrenturm není jen příběhem mladíka, který má víc štěstí než rozumu a jehož touha po spravedlnosti a lásce ho žene proti celé Evropě. Je to příběh o lidských touhách, snech a zradách – všech těch věcech, které dělají život životem, byť třeba smrtelně nebezpečným. A je to také připomínka, že Sapkowski dokáže vytvořit příběh, který je zároveň krutý, zábavný a dojemný.

Narrenturm je zkrátka strhující jízdou. Je to kniha, kterou nelze jen tak položit. Jakmile otevřete stránky a dáte se do četby, připravte se, že se budete smát, možná i zaslzet – ale především si uvědomíte, že každá kapitola je svéráznou poctou středověkým dobrodružstvím. A když knihu konečně dočtete? Budete mít chuť zvednout se a jít hledat vlastní Narrenturm – nebo si alespoň nalít pořádný korbel piva na oslavu toho, že jste přežili!

7 05.11.2024

Vítejte zpět v kouzelném světě Andrzeje Sapkowského, kde si i ty nejobyčejnější dny žádají notnou dávku lektvarů a meče brousíte raději dvakrát. A teď přichází Bouřková sezóna, což není jen tak ledajaká zaklínačská historka, ale spíš literární smršť, ve které se věci zvrtávají rychlostí, že by i ghúlům zamotalo hlavu.

Náš starý známý Geralt se tentokrát ocitá v situaci, kdy mu někdo ukradne meče – ano, čtete správně. Meče, ty jeho dvě lásky, bez kterých je asi tak ztracený jako jednorožec bez rohu. A než řeknete „Igni“, Geralt se musí vypravit na hon za ztracenými zbraněmi, zatímco kolem něj zuří bouře. A bouře tu nejsou jen na obloze – Sapkowski nám totiž servíruje bouřkové fronty emocí, které stírají hranice mezi magií, politikou a takovým tím poctivým zaklínačským chaosem.

A koho že to potká na svých cestách? No, řekněme, že nechybí ženy. Ach ano, v Bouřkové sezóně má Geralt víc romantických eskapád než kdy dřív, a jedna je peprnější než druhá. Jsou tu krásné čarodějky s tváří anděla, ale s povahou jako tornádo – což znamená, že zaklínačův sarkasmus jede na plné obrátky. Každé „Hmm“ a „Tss“ v jeho podání tady má váhu jako plnou zbroj a čtenář má pocit, že i když si Geralt stýská nad svým osudem, přece jen se u toho všichni dost bavíme.

3 05.11.2024

Ach, Zaklínač! Kniha, která se nám zabydlela na nočních stolcích, jako by byla z brašny samotného Geralta z Rivie – přímo po boku jeho lektvarů, mečů, a ironického úsměvu, který odráží více než deset let nevyhnutelných průšvihů a nevybíravých monster.

Andrzej Sapkowski je skutečný mistr, a kdyby někdo náhodou zapochyboval, stačí pár stránek a je to jasné jako měsíční svit v opuštěném lese plném ghúlů. Čtenáři se dostane do světa, kde je každá postava tak živá, že byste s ní klidně šli na pivo – ale pravděpodobně jen jednou. A víte co? Stálo by to za to!

Jedním z největších kouzel Zaklínače je, jak nás vtáhne do světa, který je mnohem víc než jen kulisou pro boj s obludami. Svět je tak realisticky drsný, tak neproniknutelně špinavý a tak nepředvídatelně živý, že skoro cítíte na prstech kal. Lidé zde nejsou rozděleni na černé a bílé, protože život je spíš pořádný flekatý mišmaš šedé – a přesně tak to má být.

A pak je tu sám Geralt – chlap, který sice mluví málo, ale když už něco řekne, stojí to za to. Jeho suchý humor je přesně to, co svět plný magie, bezohledných intrik a krvežíznivých monster potřebuje. Stačí jedno jeho „Hmm“ a celá scéna je vyřešená – jakoby jen mávnutím ruky (nebo zaklínačského znamení Igni) dokázal zarazit i tu nejneodbytnější nestvůru, nebo alespoň diváky kolem sebe.

Sapkowski přitom ví, jak se s jazykem pořádně pohrát. Jeho styl je plný nečekaných obratů, šťavnatých metafor a občas tak špinavého humoru, že by ho ani ghúlové nevykousali z pod svých nehtů. Je to taková slovní hostina, že byste nejraději přelouskali celý příběh jedním dechem – kdyby se vám u toho nerozbušilo srdce z napětí, že každá další stránka přinese další obludu, zvrat, nebo ironickou poznámku.

A jestli se vám Zaklínač líbil jako kniha? No tak se připravte na jízdu, protože Sapkowski má zřejmě nekonečné zásoby nápadů. Nečeká vás jen příběh jednoho hrdiny, ale labyrint osudů, do kterého se necháte vtáhnout jako do živého obrazu, z něhož se nechcete probudit.

Zaklínač je zkrátka a dobře mistrovským dílem fantasy. Je ostrý jako ocel, kterou Geralt tak obratně vládne, a hořkosladký jako život sám – a jediné, co po přečtení zbyde, je prázdné místo na duši, kam už žádná jiná kniha nezapadne.

15 05.11.2024