Elvenka komentáře u knih

To není jen kniha, to je doslova kamenotisk historie světa Středozemě! J.R.R. Tolkien tu rozehrál symfonii, ve které se střídají bohové s dávnými hrdiny, a osudy tak veliké, že se vám dech tají. Jestli jste si kdy mysleli, že Středozemě končí u hobitů a Aragorna, pak se připravte na šok: Silmarillion vás uvrhne do dob, kdy elfové bojovali o nesmírné poklady a Temnota stála přímo před jejich dveřmi – a nebouchala, ale přímo do nich vrážela sekerou.

Než se pustíte do tohoto Tolkienova mistrovského díla, musíte pochopit jednu věc: tohle není román, to je báje. Je to jako číst Homéra na steroidech, kde se příběhy valí jako lavina. Tady je to o stvoření světů, o pádu andělských bytostí, o lásce, která hory přenáší, a nenávisti, co vše ničí. Máte tu Valar, stvořitele a ochránce světů, kteří spřádají symfonii bytí, máte Morgotha, prvního a nejhroznějšího z Temných, a samozřejmě Silmarily – drahokamy tak nádherné, že pro ně elfové neváhají položit vše, co mají.

Každá stránka je jako výjev z gotického chrámu – Tolkien kreslí svůj svět s takovou hloubkou a láskou, že vám nad každou větou visí čirá úcta. Sledujete, jak se zrodí Beren a Lúthien, příběh o lásce smrtelníka a elfky, který by měl sám o sobě dostat svou vlastní katedrálu! Nebo příběh o Fëanorovi, geniálním, pyšném tvůrci Silmarilů, který vás fascinuje a děsí svou hrdou posedlostí, až do té míry, že ho proklejete a zároveň obdivujete.

Tolkien vás nechá pocítit každý stín i každý paprsek světla v tomto dávném světě, kde každý strom, každá řeka a každý meč má své jméno a příběh. Připravte se na záplavu elfských jmen a názvů tak složitých, že si občas přejete mít jazyk jako origami, ale brzy zjistíte, že tyto jazyky a příběhy mají svou vlastní poezii, svůj rytmus a kouzlo. Tolkien vás donutí se ponořit do světa, kde elfové cítí hudbu ve vzduchu a hory dýchají staletými příběhy.

Silmarillion je jako víno – čím déle jej čtete, tím více chutí objevujete. Není to lehké čtení; je to dílo, které vyžaduje vaši plnou pozornost, ale ta odměna, kterou přinese, stojí za každou hodinu! A když se konečně dostanete na konec, zůstává ve vás pocit, že jste se dotkli něčeho dávného a nesmírného, jako byste sami byli svědky stvoření a zániku říší.

Tolkien tímto eposem doslova překonal sebe sama a stvořil svět, který nejen obývá naše sny, ale formuje i naše vnímání fantasy literatury. Silmarillion je knihou pro ty, kdo chtějí odhalit, co všechno je možné, když se skloubí fantazie s hlubokým pochopením mýtů. Je to kniha pro každého, kdo je ochoten zapálit svíčku a nechat se pohltit světem tak bohatým a krásným, že ani Valar, tvůrci Středozemě, by to neřekli lépe.

Pokud toužíte po dobrodružství, které přesahuje hranice běžných románů a přenese vás do časů, kdy se svět teprve formoval z chaosu, je Silmarillion přesně ta kniha, která vás vezme za srdce – a už nepustí.

14 09.11.2024

Dan Brown nám naservíroval v Andělech a démonech skutečnou literární adrenalinovou jízdu, která vás přiková k židli tak pevně, že si možná ani nevšimnete, že vaše káva mezitím vystydla a že hodiny odbily půlnoc! V tomto brilantním thrilleru najdete vše, co si může milovník záhad a vzrušení přát – starobylé kódy, tajemné sekty, zákeřné intriky, nečekané zrady i momenty, které vám rozproudí krev v žilách víc než kapka čisté italské espressa.

Do příběhu se znovu vrací profesor Robert Langdon, odborník na symbologii a fanoušek každé záhady, kterou kdy člověk vytvořil. A že tentokrát nemá na vyřešení záhady mnoho času! Vatikán čelí hrozbě zkázy, a to ne jen tak ledajaké – nebezpečí má totiž podobu antimateriální bomby, která by dokázala rozpoutat peklo přímo v centru papežského světa. Kdo za tím vším stojí? Samozřejmě tajemná sekta Illuminátů, která vás svou spletitostí a konspiracemi vtáhne do hry, že ani nepostřehnete, kdy přestanete dýchat.

Co je na Brownově příběhu tak neodolatelného? Je to dokonalá směs historie a fikce, kterou Brown dokázal namíchat s takovou grácií, že by zahanbil i ty nejlepší italské barmany. Každá stránka dýchá autentickými detaily o slavných vatikánských stavbách a dávných rituálech, a přitom vše působí neuvěřitelně živě. Tady není čas na dlouhé popisy, všechno se děje v tempu blesku – z jedné starobylé kaple se řítíte rovnou do tajné podzemní místnosti, a než se stihnete rozkoukat, ocitáte se na střeše, odkud máte výhled na celé Vatikánské náměstí.

Hlavní postava, profesor Langdon, je postava, která se vám dostane pod kůži – charismatický, chytrý a trochu nejistý v lásce, zkrátka takový intelektuální Indiana Jones. Jeho zápolení s šíleným časem i stínem dávných iluminátských spiknutí působí neuvěřitelně napínavě. Langdon je jako my všichni – chytrý, ale někdy až moc zahloubaný do svých knih – a tak se skvěle doplňuje s krásnou vědkyní Vittorií, která je nejen půvabná, ale také odvážná a umí věci řešit rychleji než knihu zavřít.

V Andělech a démonech Dan Brown mistrně dokazuje, že je skutečným králem zvratů. Sotva si myslíte, že jste rozluštili jednu záhadu, už na vás čeká další, ještě tajemnější a lákavější. Autor si s vámi hraje jako kočka s myší, a vy jeho pastičky na každé stránce ochotně „chytáte“ s nadšením – a trochu masochistickou zvědavostí. Každá stránka vás žene dál a dál, a přestože je kniha skoro tak tlustá jako biblické svazky, přejete si, aby nikdy neskončila.

A co dodat na závěr? Brownovi se podařilo stvořit výjimečný příběh, kde historie ožívá jako nikdy předtím, kde každá socha vypadá jako tajemný svědek staletých intrik, a kde každé slovo má svůj význam – dokonce i ta, která by mohla být jen náhodná. Tento thriller je jednoduše jízda, na kterou jen tak nezapomenete. Takže pokud máte chuť na příběh plný akce, symboliky a takového napětí, že vám možná začnou hučet uši, popadněte Anděle a démony. Je to kniha, která vám ukáže, že i věda a víra mohou být smrtelně nebezpečné – a zároveň neuvěřitelně vzrušující.

7 09.11.2024

Oscar Wilde tu nevytvořil jen obyčejný příběh, ale rovnou vrcholný monument estetismu, umělecký útok na smysly a nervy! Tento příběh o krásném mladíkovi, jehož tvář zůstává mladá a nepoznamenaná hříchy, zatímco jeho portrét nasává všechno špinavé a zkažené, je jako tajemný lektvar – stačí ho jen ochutnat, a už vás pohltí úplně.

Dorian Gray, ten neodolatelný krasavec a zároveň morální had v ovocném sadu viktoriánských hodnot, se vám okamžitě vryje do paměti. Je to postava, kterou chcete nenávidět, ale zároveň ji chápete a trochu ji litujete. Wilde tu z něj udělal zosobnění krásy i zkázy, ztělesněný mix absolutního kouzla a neskutečné prázdnoty. Dorianova tvář je dokonalá jako socha, ale jak se časem zamilovává do své vlastní krásy, jeho duše začne praskat pod tíhou egoismu, závislostí a bezcitnosti. A Wilde? Ten ho vede s potměšilou radostí jako zlomyslný loutkař a užívá si, jak jeho hrdina propadá temnotě.

A pak je tu Lord Henry, postava, jejíž každá replika je tak brilantní, že máte chuť si ji přepsat a pověsit na zeď. Tenhle ďábelský filozof, vždy připravený na cynickou poznámku a absurdní teorii, je snad nejlepším přítelem i největším pokušením, které by Dorian mohl mít. Každá jeho věta je perla – Wilde tu prostě vytvořil chlapíka, co je víc citátová banka než skutečný člověk. "Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je mu podlehnout," praví. No, kdo by se s ním přel?

A samotný obraz, ten tichý svědek Dorianova morálního rozkladu? To je vskutku umělecké dílo ve více smyslech. Wilde s tímto obrazem dokázal geniálně propojit svět krásy a ošklivosti, dobra a zla, přetvářky a pravdy. Jakmile obraz začne nést následky Dorianových rozhodnutí, jste svědky fascinující proměny, která je až děsivě konkrétní, přestože se odehrává jen na povrchu olejových barev. Je to ohromující metafora – obraz, jenž starne, zatímco Dorian zůstává nedotčený, je ostrou připomínkou toho, že v každém z nás dřímá skrytý Dorian, kterého nevidíme, ale přesto tam někde je.

Wildeův styl psaní je třešničkou na tomto zvráceném dortu. Každá věta je ladně vytesaná, zářící ironií, vtipem a ostrou elegancí. Wilde si tu s jazykem pohrává jako virtuos, bez slitování hraje na tóny temnoty, krásy a neřesti. Jeho věty jsou elegantní jed, který vám pomalu proniká pod kůži, a když dočtete, máte pocit, že jste byli svědky něčeho zakázaného, a přesto nádherného.

Obraz Doriana Graye je mistrovské dílo, které se nezastavuje jen u příběhu o krásném mladíkovi a jeho podivném obrazu. Je to kniha o lidské slabosti a touze, o lásce k povrchnímu a zároveň o strašlivém strachu z toho, co se skrývá uvnitř. Wilde nám nenásilně, ale brilantně ukazuje, jak může vypadat pravá tvář našeho "já," když ji necháme volně plavat v oceánu vlastních ambic a touhy po moci.

Zkrátka, Obraz Doriana Graye je kniha, která vás láká svou krásou, oslní svým intelektem a nakonec vás udeří na citlivé místo – až si možná sami položíte otázku: Kdybych měl vlastní portrét, co by asi o mně prozradil?

7 09.11.2024

Pokud jste si mysleli, že příběh o starém rybáři, moři a jedné pořádně velké rybě nemůže být vzrušující, připravte se na změnu názoru. Stařec a moře od Ernesta Hemingwaye je tou nejskromnější a zároveň největší epickou bitvou, kterou kdy papír viděl. Není to jen příběh, je to hotová óda na vytrvalost, sílu a srdce, která vás chytí (asi tak pevně jako háček chytil onu slavnou rybu) a nepustí, dokud vás neprovede celou hlubinou lidského odhodlání.

Santiago, náš starý a unavený rybář, je sám o sobě postavou, jakou byste si přáli mít za dědu. Tenhle chlapík je chudý jako kostelní myš, má na hlavě víc vrásek než vody v moři a svaly, co pamatují lepší časy, ale jeho vnitřní síla je nezlomná. Když se rozhodne vydat na moře a vytáhnout rybu, která by byla pýchou každého rybáře, stane se něco jako středověký rytíř na své poslední výpravě – jen s prutem místo meče. Jak se potýká s přírodou, rybou a svou vlastní únavou, cítíte, že bojuje o něco víc než o úlovek. Bojuje o svou hrdost, své místo v mořském světě a snad i o duši samotného člověka.

A ta ryba! Ta ryba je opravdový hrdina tohoto příběhu. Hemingway ji vykresluje tak, že se vám před očima zjeví jako mytický protivník. Vidíte její lesklé šupiny, cítíte její nezměrnou sílu a chápete, proč se Santiago nevzdává. Když nakonec rybu přemůže, čtenář cítí nejen triumf, ale také zvláštní druh smutku – protože to, co následuje, není nic menšího než střet člověka s neúprosnými pravidly přírody. Žraloci přicházejí a Santiago, vyčerpaný, s nimi dál bojuje. Hemingway nám tím připomíná, že vítězství i porážka jsou někdy jen dvě strany téže mince a že skutečné hrdinství tkví v neúnavné snaze jít dál, i když už není co získat.

Hemingwayův styl je v Starci a moři prostý, ale v každé větě se skrývá hloubka. Žádné složité větné konstrukce, žádná přebujelá metafora – jen čistá a krystalická síla příběhu, která vás přiměje číst dál a dál. Každá věta je jako tah pádlem – přesná, rytmická a jdoucí až na dřeň. A právě díky této úspornosti dokáže Hemingway vytvořit atmosféru tak silnou, že se cítíte, jako byste seděli na palubě s vlasy šlehanými větrem, cítíte slaný vzduch a máte mořskou nemoc z každého houknutí vlny.

Kniha Stařec a moře je krátká, ale srdce má obrovské. Není to příběh jen o rybáři a jeho kořisti – je to příběh o všech z nás, kdo jsme někdy čelili nepřekonatelným překážkám, kdo jsme padli a zase vstali, abychom se postavili novým výzvám. Je to kniha, která říká, že ne vždy musíme vyhrát, ale musíme bojovat. Protože nakonec, i když třeba nezískáme to, co jsme chtěli, odneseme si něco mnohem cennějšího – vědomí, že jsme neustoupili.

Zkrátka, Stařec a moře je klenot. Hemingway dokázal v jednoduchosti vystihnout něco univerzálního, hlubokého a krásného, co přežívá v srdci každého, kdo se odvážil stát na svém, i když šance byly nulové. Tuhle knihu nečtete – prožíváte ji. A když otočíte poslední stránku, zjistíte, že ve vás zanechala malý kousek odvahy i pokory, který vám zůstane napořád.

11 09.11.2024

Umberto Eco, ten tajemný mistr literatury, se svým Jménem růže rozepjal křížence mezi středověkou kronikou, brilantní detektivkou a intelektuálním románem, který by si mělo vychutnat každé bystré oko a zvědavá mysl. Kniha začíná jako historický výlet do světa 14. století, ale než se nadějete, už jste vhozeni do víru záhad a intrik, kde vás čekají tajné chodby, zakódované nápisy, mniši, kteří nejsou tím, čím se zdají být, a v neposlední řadě i vraždy, které vám zatraceně zamotají hlavu.

Co je na Jménu růže jedinečné? No především Eco s bravurou míchá intelektuální diskuse s temnotou lidských duší. Našeho milého františkánského mnicha Viléma z Baskervillu – mimochodem postavu inspirovanou Sherlockem Holmesem, což je už samo o sobě lahůdka – provází mladý novic Adso, a díky této dvojici se vydáme na detektivní výpravu plnou strhujících záhad. A věřte, že Vilém je mozkem, jaký jen tak někde nenajdete – cynický, bystrý, občas lehce pobavený absurditou světa kolem sebe a vždy připravený šťourat tam, kam se jiní neodváží.

Celý příběh se odehrává v klášteře, který skrývá rozsáhlou knihovnu – doslova labyrint plný vzácných rukopisů, kde každé zatočení může znamenat ztrátu orientace, ale i možnost odhalit klíč ke všem záhadám. Kniha vás zavalí detaily, které vás vtáhnou do každé klenby, každého chladného kamenného koutu kláštera, kde vám běhá mráz po zádech. A než se nadějete, přistihnete se, jak s Vilémem i Adsem nasáváte vůni starých rukopisů, šuškáte si o zakázaných knihách a kradmo sledujete mnichy, kteří se chovají, no… přinejmenším podezřele.

Eco je v psaní tak důkladný a pedantní, že jeho svět působí neuvěřitelně reálně. Jazyk je bohatý, plný latinských frází, biblických odkazů a filozofických myšlenek – jako by vám naservíroval literární hostinu, kde každé sousto musíte přežvýkat, abyste ocenili jeho plnou chuť. Ano, je to výzva, ale to je na tom právě to kouzlo. Eco vás nenechá se flákat – musíte být bdělí, přemýšlet, zapojit se, ale odměnou je příběh, který vás nepustí a donutí přemýšlet nad tím, kde končí pravda a začíná manipulace.

Jméno růže je nejen příběh o vraždách, ale také o tom, jak si středověký svět pohrával s pravdou, jak se lidé ve jménu víry báli poznání a jak mocná může být vášeň pro knihy. Eco zde zkoumá temné uličky lidské mysli, která touží po pravdě, i když se jí bojí, a ukazuje nám, jak snadno se může stát obětí těch, kdo si tuhle „pravdu“ přivlastnili.

A pokud se bojíte, že se v labyrintu filozofie a středověkého světa ztratíte, nemusíte mít strach – Eco vás mistrně provází a jako zkušený hostitel vám podává ruku, abyste se nikdy necítili úplně ztraceni. Ano, občas se možná zamotáte, ale právě tohle zmatení je krásnou součástí zážitku. A když dospějete na konec, když se vám všechno spojí v jeden neuvěřitelný obraz, máte pocit, že jste byli svědky něčeho, co se nestane každý den.

Jméno růže je kniha, která nabízí mnohem víc než jen příběh – je to literární dobrodružství, intelektuální výzva a poklad, který na vás čeká, abyste ho objevili. Tato kniha má duši, která se vám pomalu, ale jistě vryje pod kůži. A věřte, až se s Vilémem rozloučíte, už nikdy nebudete číst klasické detektivky stejně – protože žádná z nich už vám nebude připadat dostatečně hluboká, temná a složitá.

13 09.11.2024

"Gazely" od Patrika Hartla je kniha, která začíná slibně, jako když si obléknete oblíbené pohodlné boty a čekáte dlouhou procházku příběhem plným emocí, lásky a životních zvratů. A že to má styl, to se musí Hartlovi nechat! Hartl si umí pohrát s postavami a atmosférou tak, že se člověk cítí jako starý známý, který přišel na večírek plný praštěných a trochu excentrických přátel. Humor je místy ostrý jako espresso v pondělí ráno, a řekněme si upřímně, že smíchu se v knize najde dost a dost. Ale pak… no, pak jako by si na své vlastní večírky začal pozvolna zvát vždycky stejný typ hostů.

Hartlovo vyprávění je svižné, to ano – jednotlivé scény odsýpají jak na běžícím pásu a postavy se potácejí od jedné katastrofy k druhé v tak zběsilém tempu, že někdy máte chuť zakřičet: "Patriku, dej jim chvilku na nádech!" Ačkoliv "Gazely" nabízí pestré životní situace a vztahové peripetie, je to trochu jako sledovat film, kde už po půl hodině tušíte, že se věci začnou točit dokola. Trochu moc náhod, trochu moc karikatur a některé postavy se nám zadrhnou v bláznivých stereotypech, které by potřebovaly špetku lidskosti a míň hektického dramatu.

Je tu patrné, že Hartl se snaží balancovat mezi humorem a vážnějšími tématy, ale ne vždy se mu to úplně daří. V jednu chvíli se smějeme absurdní situaci, kdy hlavní hrdinka řeší další komediální trapas, a o pár stránek dál máme přesedlat na hluboké emoce a srdceryvné okamžiky, které ale někdy působí lehce neupřímně, skoro jako by autor hned po komické vložce zapomněl, co to vlastně chtěl říct.

Na druhou stranu, jestli máte rádi pohodovou četbu, která nezatíží hlavu ani duši, "Gazely" splní svůj účel. Je to jako zapnout oblíbený sitcom po dlouhém dni – občasné přešlapy mu prominete a sem tam na stránku padne i upřímný úsměv. Pokud ale čekáte něco hlubšího, knihu, která vás donutí zamyslet se nebo vám ukáže nové úhly pohledu, může se stát, že "Gazely" budou trochu plytké.

Sečteno a podtrženo, "Gazely" jsou rychlou a zábavnou jízdou pro ty, kdo od příběhu čekají hlavně oddech. Pro milovníky Hartlova humoru a stylu to bude zase jednou jejich šálek kávy, i když možná lehce přelouhovaný.

6 07.11.2024

"Hustej nářez" od Františka Kotlety je jako dostat ránu do žeber a ještě se u toho královsky bavit! Tato kniha je něco mezi akčním filmem, kde létají kulky a urážky rychlostí blesku, a hororovým thrillerem, kde na každém rohu číhá něco podivného, špinavého a přitom zatraceně cool. Kotleta nám servíruje postapo svět, kde se s každou další stránkou všechno ještě víc zvrhává – a nás to baví od začátku až do konce.

"Hustej nářez" vás vezme na divokou jízdu plnou drsných hrdinů, kteří mají místo jemnocitu ocelové pěsti a místo kravat rozepnuté kožené bundy. Tady se neřeší nějaká diplomacie nebo uhlazená pravidla – svět je v troskách, je třeba přežít, a kdo přežije, ten vyhrál. Kotletův styl je jako pořádně našlápnutá jízda na motorce skrz pustinu: přímočarý, syrový a zatraceně ostrý. Každá věta sviští a člověk jen valí oči, jak rychle se dá odříkat celá paleta sprosťáren, a přitom to celé působí tak přirozeně!

A co ty upíry a další příšery? Kotleta se nebojí vykopnout dveře do hororu a přivést na scénu postavy, které by se klidně mohly sejít na večírku s Drákulou – jen tady pijí krev podsvětí místo vína a pohrávají si s každým, kdo jim zkříží cestu. Jestli čekáte nějaký sentiment nebo snad malebné výhledy na západ slunce, tak si raději vezměte jinou knihu. Tohle je nářez v pravém slova smyslu: hrubý, vulgární, ale ohromně zábavný, a to tak, že se při každém akčním souboji musíte ušklíbnout a říct si – no tohle!

"Hustej nářez" není pro jemné dušičky, ale pokud máte chuť na příběh, který se s ničím a nikým nemaže, jste tu správně. Kotleta vám nabídne pořádnou dávku akce, humoru i nečekaných zvratů, a to všechno zabalené v nekompromisním stylu, který vás nenechá vydechnout. Připravte se na to, že tahle kniha vám probudí v krvi adrenalin a taky trochu chuť se v pátek večer plížit městem s vědomím, že svět může být možná temný a nebezpečný – ale díky Kotletovi taky zatraceně zábavný.

5 07.11.2024

Atomový výbuch v české literatuře – žhnoucí, syrový, a tak nebezpečně návykový, že se od něj prostě nemůžete odtrhnout! Představte si svět po jaderné válce, kde už nejsou žádná pravidla, žádný soucit a kde se o přežití bojuje s ocelovou vervou. Kotleta nás vrhá přímo do zamořené pustiny, kde smrt číhá na každém kroku, a přesto se u toho člověk smíchy popadá za břicho. Ano, tahle kniha je možná víc než kdejaká apokalypsa okořeněná humorem černým jako asfalt na rozpálené dálnici.

Kniha nás provádí světem, kde nikdo není v bezpečí, a Kotleta se nebojí ukázat, že i to nejmenší zaváhání vás může stát krk. Hrdinové "Spadu" nejsou žádní supermani, ale normální, drsní chlápci, kteří by si sice klidně dali pivo, ale když není zbytí, rádi vám proříznou hrdlo, pokud jim to zaručí další den života. Žádná klišé, žádná měkká srdíčka, jen ostré hrany a krutá realita.

Kotletův styl je břitký a přímočarý jako ruská mačeta, kterou vám někdo vrazí do ruky s radou: "Tady máš, kluku, a ať ti slouží." K tomu přidává hektolitry sarkasmu a rychlé dialogy, které sviští stejně jako kulky v závěru každé kapitoly. Čtenář ani nepostřehne, jak ho autor tahá hlouběji do světa, kde z přívětivých městských ulic zbyla jen troska a kde každý krok může být váš poslední.

Navíc, Kotleta se nezdráhá sáhnout po všech oblíbených postapo ingrediencích: mutanti? Máme! Bezcitné gangy? Samozřejmě! Plechovky fazolí a kalíšek poslední whisky v kapsách našich přeživších? Jak by ne! To vše v tempu, které vám ani nedovolí si uvědomit, že už je půlnoc, a vy jste tuhle knihu vlastně plánovali jen začít.

Pokud vám chybí dobrodružství, které se nebojí ušpinit a přitom neztrácí schopnost vás rozesmát, "Spad" je přesně ta kniha, kterou potřebujete. Je to pořádná jízda, která vás bude bavit od začátku do konce – a to i když vám u toho možná trošku naroste vous nebo získáte pocit, že byste si taky měli najít bezpečný bunkr.

6 07.11.2024

Zaklínačský meč je skutečná lahůdka pro všechny příznivce Sapkowského světa. A nejen pro ně. Tahle kniha není jen pouhý výlet zpět do světa, který známe a milujeme; je to vzrušující a osvěžující rozšíření toho, co se skrývá mezi prasklinami starých ruin, za hvozdy plnými monster a v zákrutech městských uliček.

V šestici nových povídek se nejen znovu rozdmýchává náš zápal pro dobrodružství Geralta a jeho přátel, ale přináší i nové zápletky a postavy, které jsou tak živé, že se člověk cítí, jako by mu do obýváku vstoupil osobně Vesemir a začal vyprávět. Autor si šikovně hraje s jazykem tak, že příběhy ožívají před očima jako oheň v krbu za dlouhé zimní noci. Jeho popisy jsou zároveň poetické i jadrné, úderné i jemné – zkrátka stejně rozporuplné, jako je svět Zaklínače sám.

Vtipné a cynické poznámky, které prokládají příběhy, působí jako ostrý elixír – pikantní a přímý. Není zde místo na sentiment nebo přílišné moralizování, ale zároveň kniha nabízí hlubší zamyšlení nad postavením zaklínačů ve společnosti, nad jejich osudem i nad otázkami loajality, přátelství a cti. Přidejte k tomu pár silných emocí, trošku krvavé bitky a pořádnou dávku kouzel a dostanete mix, který mě jako fanouška původní ságy dokonale pohltil.

Takže pokud máte rádi svět Zaklínače a chtěli byste si ho vychutnat z nového a osvěžujícího úhlu, Zaklínačský meč je přesně ta kniha, po které musíte sáhnout. Je to jako se napít medoviny a zjistit, že má v sobě příchuť koření, které jste nikdy předtím neochutnali – silná, sžíravá a zároveň neodolatelně chutná.

07.11.2024

Pokud jste si mysleli, že máte o upírech a nadpřirozeném světě načteno dost, Noční klub od Jiřího Kulhánka vás přesvědčí, že jste neměli ani tušení, co temnota opravdu znamená. Tohle není jen kniha – to je naprosto adrenalinový zážitek, černohumorný epos, ve kterém krev teče proudem a akce střídá akci tak rychle, že ani nevíte, kdy jste naposledy vydechli. Kulhánek tuhle temnou jízdu nejen že napsal, on ji rovnou nakopl do vysokých otáček a přidal zážehovou směs cynismu, násilí a brilantní ironie.

Hlavní hrdina? Absolutně nezapomenutelný drsňák, který se neohroženě vrhá do bitev s nepřáteli, jež by si žádný rozumný člověk raději ani nechtěl představit. Má ostřílený pohled na svět, který je v jednu chvíli až mrazivě pragmatický a ve druhou osvěžující svou bezohlednou upřímností. Je to hrdina s „kusem masa“ místo morálky, a právě to je na něm fascinující – každé jeho rozhodnutí, každý tah je nečekaný, a přesto neuvěřitelně uspokojivý.

Co se týče samotného Nočního klubu, tohle místo není žádné běžné doupě upírů a dalších nočních tvorů. Kulhánek v něm vytvořil svět tak temný a tak neúprosný, že se budete chvílemi bát zhasnout světlo v pokoji. Ale zároveň je tenhle svět zvláštně přitažlivý – každá bytost, každá temná ulička má vlastní příběh a charakter, který vám nedá spát. Místo, kde se pravidla ohýbají a morálka je někde za čárou, kde akční scény nejsou jen povinnou součástí, ale přímo esencí, ze které si postavy berou sílu a vitalitu.

Kulhánek je mistr ve vykreslení drsných, děsivých i absurdně komických scén. Ve chvílích, kdy se láme chleba, dokáže scénu obrátit tak, že místo očekávaného hororu dostanete cynickou, šibalskou poznámku, která vás naprosto dostane. Tohle je přesně ten typ humoru, který je jako dobře mířený úder – rychlý, přesný a bolestivě vtipný. Dialogy se skvěle čtou, mají šmrnc a kouzlo, že po každé stránce máte chuť na další dávku tohoto krvavého mixu akce a černého humoru.

A co víc, tahle kniha není jen o temnotě. Je v ní překvapivě i kus filozofie, který vás donutí zamyslet se nad tím, co je vlastně smyslem světa plného násilí a krveprolití. Kulhánek si pohrává s myšlenkou, že někdy jsou hrdinové daleko složitější a temnější, než bychom čekali. A právě tohle z Nočního klubu dělá něco víc než jen další akční knihu – stává se to syrovým pohledem na lidskou podstatu, kde se mísí dravost, humor a skutečná zranitelnost.

Pokud máte rádi knihy, které jsou od první stránky rozjeté jako vlak na nejstrmějším úseku kolejí, knihu, která se nebojí pořádně kopnout do temnoty a ukázat vám její nejostřejší zuby, Noční klub je přesně pro vás. Takže pokud vás nalákají drsné bojové scény, postavy s charakterem tvrdým jako žula a humor temnější než půlnoční nebe, popadněte Kulhánkův opus. Protože po tomhle literárním večírku už budete chtít vstoupit do žádného jiného klubu – tenhle je totiž tak drsný a tak působivý, že se na něj nezapomíná.

3 07.11.2024

Zaklínačka Lota nám servíruje nový pohled na svět, kde se meče lesknou, kouzla létají a nebezpečí číhá za každým keřem – ovšem tentokrát z pohledu ženské hlavní hrdinky, která se s životem nepáře. Lota je sympatická hrdinka, u které vás sice občas zaskočí ostrá slova a cynický pohled na svět, ale zároveň vám její prostořekost vykouzlí úsměv na tváři. Je to zaklínačka s tvrdou slupkou, a přestože neplýtvá emocemi, má jistý šarm, který vás nutí číst dál. Pokud hledáte klasický příběh o boji dobra se zlem, tady najdete spíš rozmazanou hranici mezi oběma světy – což je osvěžující i poněkud vyčerpávající zároveň.

Autorka v Lotě vytvořila postavu, která není jen kopií zaklínačských archetypů, ale je samostatná, trochu divoká a trochu drzá. Ačkoli místy je dialog dost peprný a naivně ironický, většinou dodává příběhu ten správný říz. U soubojů si užijete akci – každá scéna je pěkně vykreslená, bez toho, aby působila přehnaně dramaticky. Kniha nám tak nabízí solidní porci napětí, kde příšery nejsou jen kulisou, ale opravdovou hrozbou. Lota se do každého střetu vrhá s elegancí dravce a její „pravidla přežití“ přicházejí do hry ve chvílích, kdy by i čtenář raději vzal nohy na ramena.

Co se týče světa, ve kterém se Lota pohybuje, ten je sice propracovaný, ale občas může působit trochu jednotvárně. Přesto nechybí originální bytosti a jedinečné lokace, ačkoliv některé prvky fantasy nám už mohou připadat povědomé. Pokud jde o kouzla, alchymii a nejrůznější kouzelné artefakty, kniha nabízí zajímavý pohled, aniž by se ztrácela v složitých popisech. Trochu zamrzí, že se na některé aspekty světa občas nedostane víc prostoru, což zanechává pocit, že by tento svět mohl být bohatší.

Styl psaní je svižný a lehce se čte – autorka nezdržuje, zároveň ale občas ráda přidá špetku poetiky. Nicméně, někdy se zdá, že si děj odskočí do slepých uliček, které ho moc neposunou dál. Výsledkem je, že příběh působí lehce roztříštěně a některé linie se rozplynou dříve, než by je čtenář ocenil naplno. Pro ty, kdo mají rádi rychlý spád a energii, je to ideální čtení, i když se možná neubráníte pocitu, že některé zápletky zůstaly poněkud nedotažené.

Zkrátka, Zaklínačka Lota je knihou, která nabízí solidní porci zábavy, pár nezapomenutelných momentů a hrdinku, která se vám možná vryje pod kůži. Přestože má své slabší chvilky a občasná klišé, je to fantasy, které stojí za to si přečíst – ať už hledáte příběh s ostrou hrdinkou, nebo si chcete užít nenáročné dobrodružství. Lota vás vtáhne, občas pobaví, občas překvapí, a i když možná nakonec neudělá revoluci ve vašem seznamu oblíbených knih, rozhodně ve vás zanechá jiskřičku, kterou zažehne právě její nezkrotný přístup k životu (a zabíjení příšer).

3 07.11.2024

Když George R. R. Martin napsal Hru o trůny, asi ani netušil, že tak zahýbe světem knih a televize. Tahle kniha je totiž jako perfektní koktejl: má všechno, co si můžete přát – napětí, intriky, zvraty, spoustu krevních konfliktů a nějaký ten drak navíc. Je to svět, kde „s láskou a úctou“ znáte každou postavu (zpočátku), ale stejně se s ní na konci rozloučíte dřív, než si stihnete zapamatovat její jméno.

Hned na začátku vám Martin dává jasně najevo, že nikdo není v bezpečí. Což je na jednu stranu hodně děsivé, ale na tu druhou... tak nějak vzrušující. Jeho zábava spočívá v tom, že si s vámi hraje jako kočka s myší. Postavy, které se zdají jako hrdinové, mohou být už za pár kapitol zrazené, zabité nebo (co je ještě horší!) zneuctěné takovým způsobem, že budete mít chuť je zachránit sami. A to je přesně to, co dělá Hru o trůny tak kouzelnou – to, jak vás Martin nutí přemýšlet: "Počkej, vždyť tohle by přece neměl dělat!" A pak to udělá. A vy ho milujete ještě víc.

A ty rodiny! Rodinné vztahy v tomto světě by mohly být studiem pro nějaký dramatický seminář. Lannisterové jsou pěkná banda, o tom žádná – trochu víc lstiví než by bylo zdrávo, a rozhodně mají několik tajemství na svědomí, která by měla zůstat v trezoru. Starkové, ti ztělesňují všechno, co je v fantasy světě ošemetné a krásné – čestnost, loajalita, odvaha. A hned vedle toho máme Targaryeny, kteří jsou prostě úplně jiná liga (a jejich draci? No, těch bych se radši nebál). Všechny tyto rodiny se navzájem drtí, kradou, bojují a hlavně neustále mění své plány podle toho, jak se zrovna otočí vítr – a to je naprosto fascinující.

Děj je totiž plný nečekaných zvratů. Martin si z vás utahuje, jakoby mu bylo jedno, jestli z toho budete mít noční můry, nebo budete skákat radostí, protože se něco "nečekaného" stalo. Když se na konci první knihy skutečně něco NEčekaného stane, možná si řeknete: „Ne! To není možné! To mi snad děláš srandu, George!“ A pak zjistíte, že zrovna tenhle zvrat byl jenom začátek. Pokud máte rádi příběhy, které vás nepustí a jsou schopné vás kousnout do zadku přesně v ten moment, kdy to čekáte nejméně, Hra o trůny je vaše droga.

A postavy! Počet hrdinů a záporáků je na první pohled přehledný – a po chvíli vám přijde, že jich je tak padesát a každý z nich si zaslouží vlastní televizní sérii. Každý má svou vlastní motivaci, slabiny a touhy. Od Jonáše Sněha, hrdinného, ale nekompromisního outsidera, až po Tyriona Lannistera, který je nejen jedním z nejchytřejších, ale i nejsarkastičtějších charakterů, jaké jste kdy potkali. A to, že je trpaslík, to jen zvyšuje šanci na zábavný dialog – protože kdo by se nechtěl stát jeho přítelkyní nebo nepřítelem? Skvělý vtip? Ano. Zrůdná pomsta? Určitě.

A co ta atmosféra? Pokud jste fanoušky zimy, mrazivých krajin a politiky, která vás může zabít, vítejte v Západozemí! Martin vdechuje svému světu život tak, že se budete chtít zabalit do kožešin, nosit pláště a křičet „Valar Morghulis“ každému, kdo vám zkříží cestu. Svět je tady temný, neúprosný, ale zároveň i zářivý v tom smyslu, že všechny postavy se navzájem nutí k růstu a vývoji. Nikdy to není černobílé.

Hra o trůny není jen kniha – je to zábavná, ale brutální verze reality show, ve které se nezastaví před ničím, co by na vaší duši nezanechalo nějakou jizvu. Pokud jste ještě nezačali, připravte se – tahle kniha vás pohltí, proklouzne vám pod kůži a těžko se vám bude z ní unikat. A když už se vám to povede, stejně budete přemýšlet, co všechno by se stalo, kdyby to někdo ve hře o trůny vyhrál.

Ať už chcete intriky, krvavé bitvy nebo prostě jen skvělý příběh, Hra o trůny má všechno. Jakmile se ponoříte do tohoto epického světa, bude pro vás těžké najít něco, co vás dostane víc. A pokud ano? No, buďte si jisti, že to bude právě George R. R. Martin, kdo na vás chystá další pecku.

12 06.11.2024

Stačí jedno vyslovení názvu a všichni se už vidíme pod balkonem, kde Julie šeptá tak krásně sladká slova, že by člověk uvěřil, že láska je ten nejmocnější lék proti životní trudomyslnosti. William Shakespeare zde servíruje příběh, který je prostý i geniální: dva mladí, krásní a lehce pošetilí zamilovaní proti celému světu. A není to jen další love story – tohle je legenda, která se zaryje pod kůži a zůstane tam jako nejsilnější tetování lásky, touhy a tragédie.

Shakespeare v této hře rozehrává drama s bravurou, která vám nedá vydechnout. Jazyk je košatý a barvitý jak podzimní les. To nejsou jen slova, to jsou hotové ohňostroje emocí, které vás buď rozesmějí, nebo vám vženou slzy do očí. Verše jsou tak ladné, že je skoro hřích číst je potichu – máte chuť je rovnou recitovat a nechat své vlastní srdce stát se tou krvácivou rekvizitou, kterou autor tak mistrovsky přeladil do literární hudby.

Romeo a Julie jako postavy jsou tak neskonale půvabní a zároveň tak pošetilí, že se jim prostě nedá nefandit. Romeo, mistrný básník vlastního utrpení, lásky a zápalu, by klidně zapálil celý svět, jen aby Julii jednou viděl pod hvězdami. A Julie, sladká Julie! Silná, odvážná a do svého citu ponořená tak, že i měsíc v její přítomnosti bledne závistí. Když se tihle dva potkají, je to jako srážka dvou meteorů – exploze lásky, která se neohlíží napravo ani nalevo, a o to více působí opravdově a nezapomenutelně.

A pak jsou tu vedlejší postavy! Představte si jejich kouzlo: Mercutio, který sype vtipy a poezii z rukávu, je ztělesněním té divoké životní energie, kterou si chcete připomínat, kdykoliv vás pohltí šedé dny. Nebo Tybalt, ostrý a vášnivý, který jako oheň vnáší napětí do každé scény. Shakespeare tu vykresluje každou postavu s takovou pozorností, že máte pocit, že je všechny znáte – že by klidně mohli sedět s vámi u stolu, v poháru vína jim plápolá zloba nebo radost a v očích tančí nezastavitelná životní síla.

A teď k tomu nejsladšímu a nejtrpčímu zároveň – k tragickému konci. Když dojde na tu nešťastnou situaci se dvěma sklenicemi jedu, víte, že tohle není běžné drama. Tady jsou slzy na místě, protože Shakespeare servíruje tragédii s takovým mistrovstvím, že i když to čtete po desáté, pořád vám srdce sevře v ocelových kleštích. Žádná zkratka, žádné šťastné náhody – jen bolest, čistá a syrová jako naostřený nůž.

Romeo a Julie je knihou, která se za staletí neztratila v prachu historie. Naopak, její lesk je pořád jasný jako tehdy, protože v sobě má sílu lidských emocí, syrovost lásky a vášeň mládí, která se nepoddá ničemu – ani smrti. Shakespeare nám tady dává lekci o tom, že láska je největší síla vesmíru. A tak pokud hledáte příběh, který vás provede od sladkých vzdechů k hořkému pláči, sáhněte po Romeovi a Julii. Připravte se na jízdu emocemi, která vás chytí za srdce a už nikdy nepustí.

6 06.11.2024

Přátelé, jestli jste si mysleli, že Stieg Larsson ve svém prvním díle rozdal všechny trumfy, čeká vás jedno velké překvapení. Dívka, která si hrála s ohněm, druhá část trilogie Milénium, nás opět vrhá do víru švédské detektivní džungle, kde padají masky, lámou se charaktery a hoří vzduch takovým způsobem, že vás kniha udrží napjaté jako strunu od první stránky až po poslední odstavec.

Tentokrát je na scéně hlavně Lisbeth Salanderová, děvče s hackerovskými prsty a temnou minulostí, která dokáže vzít spravedlnost do vlastních rukou, a to s vervou, kterou by jí záviděl kdejaký superhrdina. Když je obviněna z trojnásobné vraždy, z celé švédské policie se stane jeden velký chaos a lov na ženu začíná. Larsson tady mistrně rozehrává hru na kočku a myš, kde Lisbeth není žádné nevinné jehňátko, ale záblesk spravedlnosti a inteligence, který se proplétá mezi falešnými obviněními, špinavými triky a zkorumpovanými postavami jako vítr. Tahle dívka s pálivým pohledem se totiž rozhodně nehodlá nechat spálit jen tak!

Larssonovo psaní zde dosahuje mistrovské úrovně. Každá kapitola je jako zapálená sirka – rychlá, žhavá a nezastavitelná. Kniha přináší tolik napětí, že vám při čtení srdce bije jako o závod, a přitom stihne vykreslit drsné realistické detaily o problémech společnosti, které jsou mrazivě aktuální. Autor se nebojí dotknout znepokojivých témat, jako je obchod s bílým masem nebo zkorumpované sociální struktury, a dává nám lekci, která bodá do svědomí. Ale nebojte, žádná suchá přednáška to není – vše se odvíjí v tempu, ze kterého vám bude hořet hlava!

A pokud jste se zamilovali do Mikaela Blomkvista v první knize, tady vás čeká další várka jeho charisma. Vždycky připravený bojovat za pravdu, stojí po Lisbethině boku s důsledností a odhodláním, které je stejně osvěžující jako studený švédský vítr. S každou stránkou je jejich dynamika zajímavější a dává čtenáři pocit, že jsou na cestě k něčemu většímu, než je jen osobní boj o svobodu a očištění.

Akční scény jsou pečlivě načasované, aby vám bušilo srdce a svíral se žaludek. Larsson dokáže psát tak, že se při každém nebezpečí budete bát o Lisbeth, přestože víte, že se za každé situace umí postavit na nohy. A co je na tom všem nejlepší? Každé rozuzlení přichází jako blesk z čistého nebe a zasáhne vás silou rozjetého vlaku.

Dívka, která si hrála s ohněm není jen detektivní thriller, je to oslava odvahy, inteligence a nekompromisního boje proti nespravedlnosti. Larsson vytvořil svět, který je tak reálný, že skoro cítíte vůni švédské kávy a zároveň tu palčivou chuť strachu a vzrušení, která vás nutí číst dál a dál. Lisbeth Salanderová je hrdinka, na kterou se nezapomíná – je divoká, silná a nebezpečně svobodná.

Takže pokud chcete číst knihu, která vás vyzve, ohromí a zanechá vám pocit, že jste se právě účastnili něčeho velkolepého, pak je Dívka, která si hrála s ohněm přesně to, co potřebujete. Připravte se, tahle jízda není pro slabé povahy – hoří od první stránky až do posledního slova!

6 06.11.2024

Hlavní hrdina, mladý Eragon, je obyčejný kluk z vesnice, kterému padne do klína zářivé dračí vejce. Jakmile ho objeví, vydává se na cestu, která je klasicky předvídatelná: je vyvolený, má draka jménem Safira, potkává starého mentora, který mu odhalí svět magie, a už si to pádí na cestě pomsty a hrdinských činů. Eragon jako by vykoukl z příručky „jak na klišé v hrdinské fantasy“. Obyčejný kluk z vesnice, dračí společník, cesta za pomstou – kde jsme to jen slyšeli? Aha, skoro všude.

Safira, modrý drak a jeho společník, je sice zajímavá, ale bohužel za celý příběh působí spíš jako drahá rekvizita než jako živoucí, dýchající bytost. Jejich telepatický vztah, na němž kniha dost staví, je plný moudrých rad a občasných pokusů o vtip. Ale Safira nakonec působí jako trochu líný Yoda – radí, ale jakmile je čas opravdu něco dělat, je spíš na okraji příběhu. A k tomu přidejte moudra ve stylu fortune cookie a máte před sebou draka, který vás nadchne asi jako další pohlednice z dovolené.

Paolini se skutečně snaží vytvořit propracovaný svět. Bohužel, všechno, co se tu objevuje – od magie přes politiku až po jazyky – působí jako školní cvičení. Autor zjevně miluje Pána prstenů, Hvězdné války i všemožné další příběhy, ale ono vzít to nejlepší od jiných a zkusit to nasypat do jednoho kotlíku ne vždy vyjde. Rasy působí jako standardní karikatury: trpaslíci milují jeskyně, elfové jsou krásní, lidé samozřejmě nejsou zrovna přeborníci v inteligenci. Originální to není, a i když se Paolini pokouší dát rase vlastní twisty, nezanechává to dojem, že bychom objevili svět, který si zaslouží místo vedle Tolkienovy Středozemě nebo světů T. H. Whitea.

Dialogy, bohužel, připomínají víc amatérskou školní hru než fantasy bestseller. Postavy mluví s takovou pompézností, že by i Gandalf protočil oči. Eragonův mentor Brom trousí moudra jako konfety na oslavě, ale celé to působí spíš jak z rychlokurzu hrdinství. A když už se dočkáme zvratů, jsou bohužel tak předvídatelné, že si říkáte, jestli jste to náhodou nepsali sami jako školní projekt.

Akční scény jsou naštěstí obstojné – pokud si od nich slibujete klasické sekání mečem bez větší hloubky. Paolini sice šermuje dramatickými popisy, ale emoce, které by vás měly strhnout, tu většinou chybí. A když už se akce trochu rozjede, přijde nějaká rádoby hlubokomyslná chvíle, která tempo zpomalí jak vybitá baterie u mobilu.

Pokud jste opravdový fanda fantasy a sháníte čtení jen proto, že vám doma docházejí stránky, po kterých můžete přejíždět prstem, může být Eragon relativně příjemnou jednohubkou. Ale pokud doufáte v příběh, který vás zavede do světa plného jedinečných nápadů, kde vás každá stránka vtáhne hlouběji a nechá vás dočkat se něčeho překvapivého a strhujícího, pak si raději přečtěte něco jiného. Eragon je dílo s nadšením, ale bohužel bez hlubšího tahu na branku.

5 06.11.2024

Karel Čapek a jeho Bílá nemoc! Tohle literární dílo není jen román, je to řádně ostrá pilulka pro každého, kdo si chce otestovat nervy a trochu provětrat svědomí. Kniha, která nám ukazuje svět čelící morové ráně – tentokrát ne černé, ale bílé, zasazuje rány, které pálí a bodají i po téměř stu letech. Není divu, že je Bílá nemoc považována za nesmrtelnou klasiku. Čapek v ní zkombinoval trpký humor, ostrou kritiku a věšteckou jasnozřivost, které se dnes jeví skoro až děsivě prorocké.

Vítejte ve světě, kde na povrch vyplouvají ty nejhorší stránky lidstva: panika, chamtivost, arogance – všechno to hezky balené do nemocnice plné nakažených lidí. V čele stojí geniální lékař Galén, který jako jediný našel lék na bílou nemoc, záhadnou a smrtící chorobu. Ale pozor! Galén není žádný klasický hrdina s bílým pláštěm a aurou svatosti. Tento člověk, co má v rukou moc zachránit životy, je totiž tvrdý pacifista a fanatický zastánce míru, který na sobě nenechá štípat dříví. Léčbu nabízí – ovšem jen těm, kteří odmítnou válku. A jak se říká, pravé drama přichází, když se morálka střetne s politickou mocí.

Čapek se tu skutečně vyznamenal jako mistr filozofického románu a sociální satiry, protože ve Bílé nemoci odhaluje lidskou pokryteckost tak ostře, že by se jeden při čtení klidně popálil. Příběh je plný ironie, která je vyladěná jako orchestrální partitura. Na jedné straně jsou mocní a bohatí, kteří jsou připraveni před Galénem skákat na hlavě, jen aby dostali svůj lék. Na straně druhé je dav, bezmocný a zmítaný mezi strachem a nevolí. Tak vzniká výtečné, až groteskní divadlo o tom, jak malicherné a přitom nebezpečné mohou být lidské ambice.

Styl psaní je brilantní. Čapek ovládá jazyk s elegancí a lehkostí, která dělá z jeho kritiky politických manipulací hotový literární koncert. Každá replika, každý dialog, je pečlivě vybroušený diamant, který září sarkasmem a hořkou ironií. Čapek vás nenechá ani na chvíli vydechnout, ať už pomocí mrazivě upřímných rozhovorů nebo postav, které jsou tak živé, že máte pocit, jako by vám dýchaly na krk. Postava doktora Galéna – morálního hrdiny, který se nehodlá smířit s nespravedlností – je symbolem, který nemůže nechat chladným nikoho, kdo má aspoň kapku smyslu pro spravedlnost.

A když dojde na vyvrcholení? Připravte se, protože poslední stránky jsou jako rána kladivem. Bez varování vám Čapek naservíruje pointu, která je tak mrazivá a drsná, že vám po zádech přeběhne mráz. Je to rána, která ještě dlouho doznívá v hlavě, a přitom je to jasné poselství o tom, jak lidstvo může skončit, když jeho hodnoty a činy nebudou sladěné.

Bílá nemoc je tedy něco víc než jen kniha. Je to apel, volání k rozumu, k morálce a k míru. Je to dílo, které zasáhne každého, kdo se nebojí přemýšlet o tom, jaké místo má v tomto světě a kam bychom mohli všichni směřovat, pokud podlehneme vlastní pýše a chamtivosti. Pokud chcete číst něco, co vám nejen rozproudí krev, ale i roztřese svědomí, sáhněte po Čapkovi. Po dočtení Bílé nemoci vám možná ledacos připomene, že časy se sice mění, ale lidská přirozenost zůstává pořád stejná.

6 06.11.2024

Toto dílo je jako skvostně naservírované temné sushi norského noiru, kde každá stránka působí jako závan ledového větru.

Na scénu přichází Harry Hole, detektiv s typickým norským charisma – tedy přímočarý jako lední medvěd a tvrdohlavý jak sobí spřežení. Harry je tak trochu rebel, který za sebou táhne stíny temné minulosti a na svém účtu má více než jen pár porušení pravidel. Když se pustí do pátrání po zmizelých ženách, které mizí s příchodem prvního sněhu, cítíte, že tenhle případ ho provede po pořádně tenkém ledě. A když se na místech zločinu začnou objevovat sněhuláci s děsivě prázdnými „oči“ z uhlí, příběh se promění v hororovou pohádku pro dospělé, která vás donutí jednou provždy přehodnotit svůj vztah ke stavění sněhuláků.

Nesbø mistrně buduje napětí. Každá kapitola je jako další vrstva ledu na povrchu zamrzlého jezera, pod kterou tušíte, že číhá něco temného, něco zlověstného. Atmosféra norské zimy je tu vykreslena tak dokonale, že při čtení máte pocit, že vám na kůži opravdu padá sníh a že vás při každém Harryho dalším odhalení přeběhne mráz po zádech. Tahle kniha umí navodit pocity, které by šly prodávat jako instantní chlad.

Postavy jsou zde skvostně prokreslené, a Harry Hole je hrdina, kterému nelze než fandit – ačkoli se řítí životem jako lavina. Jeho vztah k alkoholu je stejně pevný jako jeho odhodlání najít vraha a Nesbø nám představuje jeho charakter s takovou hloubkou, že si nedokážete pomoci a fandíte mu i v těch nejtemnějších momentech. A pokud jde o padoucha, no, můžu jen říct, že tento Sněhulák je jedna z nejděsivějších postav, které kdy spatřily světlo (nebo spíš šero) literárního světa. Tohle monstrum s ledovým srdcem vás bude strašit ještě dlouho poté, co knihu odložíte.

A pokud jde o styl, Nesbø vládne perem s bravurou zkušeného řezbáře, který z každé kapitoly vykouzlí takovou atmosféru, že se vám tají dech. Dialogy jsou trefné, svižné a každé slovo má svou váhu – žádné zbytečné řeči, jen čistý adrenalin a inteligentně propletená zápletka, která vás donutí přehodnotit každou teorii, kterou si o příběhu uděláte. A když si myslíte, že máte vše pod kontrolou, přichází zvrat, který vás zanechá s otevřenou pusou a strachem v očích.

Takže pokud chcete strávit pár nocí s knihou, která vám dokonale rozproudí krev v žilách a udělá z vás detektiva na plný úvazek, sáhněte po Sněhulákovi. Jo Nesbø vytvořil dílo, které vás zahřeje i zamrazí zároveň, a přitom vás provede norskou zimou i těmi nejtemnějšími zákoutími lidské duše. Na konci knihy budete mít chuť pořídit si domácího mazlíčka, který na vás bude celou noc bdít, zatímco si budete opakovat: „Sněhuláci se vážně stavět jen tak nemají.“

15 06.11.2024

Upíří opus od Stephenie Meyerové, který způsobil celosvětovou vlnu omámení nad trpícími upíry s jiskřící pokožkou a posedlostí nevinnou středoškolačkou Bellou Swanovou. Pokud jste dosud neměli v životě jasno, co znamená „škodolibé potěšení“, stačí přečíst Stmívání – příběh, který přináší „romantiku“ v podobě pronikavých pohledů, tajemných varování a hlubokého, filozofického zkoumání smyslu života… tedy pokud za filozofii považujete věčné otázky typu „Co je na Edwardovi tak děsně přitažlivého?“

Naše hrdinka Bella, jejíž hlavní zálibou je údajně čtení, vám hned od začátku ukáže, jak málo ji zajímá vlastní osobnost – nebo jakákoli osobnost, když na to přijde. Jako by snad všechny její myšlenky utichly ve chvíli, kdy do třídy vkročí Edward Cullen – bytost s výrazem, jako kdyby ho bolela hlava z Belliny existence. Bella je příklad hrdinky, která vás zcela vyvede z konceptu svou pasivitou a udivením nad tím, že existuje chlapec, který je vážně krásný. Hádám, že když vám je sedmnáct, asi jsou nějaké ty priority vzhůru nohama, ale Bella dělá rekordy.

Edward Cullen, nesmrtelný upír, který si zjevně uvízl na sto let staré verzi „emo kluka z vedlejší třídy“, se kolem Belly motá s takovou vážností, až vás to nutí k zamyšlení: proč si vlastně vybral existenci mezi středoškoláky? Copak si někdo opravdu myslí, že by někdo s věčným životem chtěl poslouchat chemii a předstírat domácí úkoly? Místo, aby si šel někam užít svoje nesmrtelné mládí, Edward se rozhodne natrvalo zaparkovat ve třídě s teenagery a trávit stovky hodin nad vypravováním o tom, proč Belle bude muset zůstat nablízku, přestože je pro ni smrtelně nebezpečný. Ach, srdce upíra!

Jedním z vrcholů knihy je samozřejmě slavná „jiskřivá pokožka“ Edwarda. Přiznávám, že když jsem si přečetl/a popis jeho záře na slunci, rozesmálo mě to víc než kterýkoli díl Simpsonů. Představa, že upír vypadá jako disco koule z třpytivého devadesátkového klubu, dokáže pobavit snad každého, kdo od upířích postav čeká alespoň náznak děsivosti. Kde je ta gotická mystika, kde je temná elegance? Místo toho tu máme někoho, kdo by klidně mohl vyhrát první cenu na karnevalu třpytivých flitrů.

A pak, samozřejmě, jejich vztah – epická love story plná dramatických prohlášení a duševních monologů, kde hlavní dilema spočívá v tom, jestli je horší láska k upírovi nebo riziko krvácení při náhodném zranění. Bella je jako pírko na vánku, unášené Edwardovými náladami a vlastní posedlostí. Je to romantické jako… no, jako zamčené dveře. Jeden by řekl, že by se do toho napětí konečně mohlo přimíchat trochu lidskosti nebo vtipu, ale ne! Tohle je láska, která se bere smrtelně vážně, tak vážně, že by se mohla stát symbolem toxického vztahu na plakátu ve školní poradně.

Takže pokud máte rádi příběhy, kde jsou postavy příliš zaneprázdněné emocionálním mučením na to, aby vám daly skutečný důvod fandit jejich lásce, a pokud si myslíte, že „velké oči a vážné pohledy“ jsou nejlepší cesta k dosažení romantiky, pak vám Stmívání možná přinese to pravé. Pokud ale hledáte hlubší nebo aspoň rozumně napsaný vztah, radši se otočte směrem k jiné police.

4 06.11.2024

Tento román Zdeňka Jirotky je prostě poklad české literatury, a kdo si to ještě neuvědomil, pravděpodobně potřebuje jemný šťouchanec od Saturninova deštníku. Tohle totiž není jen obyčejná kniha. Je to kniha, která je jako rohlík namazaný sarkasmem a obložený pořádnou porcí suchého humoru. Výsledek? Lahůdka, u které se budete smát nahlas a zároveň přemýšlet o tom, jak jste si kdy mohli číst něco méně zábavného.

Saturnin, hlavní postava a sloužící bez zábran, vás okouzlí svou totální oddaností chaosu a rafinovaným plánům, které by klidně mohly být studovány na univerzitách jako dokonalý příklad životního nadhledu a odhodlané anarchie. Saturnin dokáže z obyčejného dne v pražském bytě udělat dobrodružství na celý život. Jeho majitel, tak trochu nejistý vypravěč příběhu, se nejednou probouzí do nové situace, kterou mu Saturnin nachystal – a čtenář s ním! Chvíli se jede na ryby, pak se zničehonic ocitnete v horách, kde se vám vaří zmrzlá káva, a nakonec se tady ještě probudí dávný sen o bitvě se zlem – tedy vlastně o souboji s přehnanou civilizovaností a nudou.

Jedním z vrcholů knihy je nepochybně tetička Kateřina, která je personifikací všech životních "dobrých rad". Tahle tetička je připomínka, že vždycky se najde někdo, kdo má na všechno "správný názor" – i kdyby zrovna plaval proti proudu logiky a zdravého rozumu. Její filozofické průpovídky o tom, co „život přináší“, jsou proslulé a její temperament, doplněný Saturninovými zákeřnými nápady, vás přivede k myšlenkám o tom, jaké by to bylo mít takovou tetu doma – a zároveň se z toho radostně oklepete.

Kniha Saturnin přináší humor, který je jemný jako peříčko a zároveň trefný jako dobře mířený úder. Jirotkův jazykový styl je prostě čirá radost. Popisy situací, kde Saturnin s ledovým klidem manipuluje světem, aby dosáhl svých bizarních cílů, jsou tak brilantně napsané, že je skoro nemožné nezastavit se a nevydechnout: "Páni, to je paráda." Příběh neuvěřitelně plyne a jako čtenář cítíte, že vás Jirotka vede tímto světem s dokonalou jistotou a spoustou humoru. A o filozofických otázkách života se Saturnin vyjadřuje s takovým přehledem, že by i Sokrates zůstal s ústy dokořán.

A co závěr? Bez spoilerů, samozřejmě, ale připravte se na to, že kniha vás nechá s pocitem, že chcete přehodnotit své každodenní přístupy k životu. Saturnin je vlastně taková malá učebnice radosti a odvahy, protože vám připomíná, že život je mnohem krásnější a zábavnější, když mu občas hodíte klacek pod nohy.

Takže, pokud máte rádi humor, který je chytrý, pokud si libujete v absurdu a pokud jste přesvědčeni, že život by měl být dobrodružství plné smíchu, chaosu a šálku silné kávy, Saturnin vás nenechá chladnými. Rozesměje vás, pobaví a navíc vás naučí, že s dostatkem fantazie, humorem a jedním geniálním sluhou, se dá zázračně změnit každodenní šeď na příběh plný kouzla a humoru.

22 06.11.2024

Pokud hledáte příběh, který vás popadne za límec a hodí rovnou do mrazivých vod švédských intrik a tajemství, pak vám Muži, kteří nenávidí ženy splní každé přání. Stieg Larsson nám v první části trilogie Milénium servíruje takovou dávku napětí a temného šarmu, že vám ze stránek málem vypadnou rampouchy a káva vám vystydne dřív, než dočtete první kapitolu.

Představte si to: novinář Mikael Blomkvist, šarmantní rebel, který ví, že čest a spravedlnost jsou v dnešním světě drahocenné artikly. Právě Mikael se dostane do víru záhady kolem zmizení Harriet Vangerové, příslušnice jedné z nejbohatších a nejvlivnějších švédských rodin. A tady začíná to pravé dobrodružství – rodina Vangerů je propletená jako divoká pavučina, kde se každý člen zdá být podezřelý, a kde minulost páchne starými křivdami a dávnými tajemstvími.

Ale to by samo o sobě nebylo dost na to, abychom knihu milovali. K tomu tu totiž máme Lisbeth Salanderovou. Lisbeth, hackerku s darem pro spravedlnost a vzdorem ostřejším než sekera, je tak cool, že si vedle ní připadáte jako bledá kopie sami sebe. Je drzá, tajemná, bez skrupulí, a přitom tak neuvěřitelně křehká, že byste jí nejradši koupili teplou čokoládu a povídali si s ní celou noc – pokud vás tedy nepřetáhne něčím tvrdým, jen co se k ní přiblížíte.

Larssonův styl je neuvěřitelně pohlcující. Každý řádek má napětí, které je cítit, jako když se pod vámi láme tenký led. Mistrně balancuje mezi kriminální zápletkou a hluboce osobními příběhy hrdinů. Do toho přimíchává hutnou atmosféru švédského venkova a temného podsvětí, kde se za zdánlivě klidnou fasádou skrývají příběhy zločinů, které jsou stejně tak odporné jako fascinující. S každou stránkou máte pocit, že vám do uší hraje temná, skandinávská balada, která jen přidává na dramatičnosti každé scény.

A co humor? Larsson sice nešvihá vtipem jak v sitcomech, ale přesto tu a tam prosvitne drsný, ironický humor, který dodává příběhu ještě další vrstvu šarmu. Je to ten typ humoru, který vás přiměje usmát se při kriminálních vyšetřováních a přiměje vás říct si: "Sakra, ten Larsson to umí!" Když Lisbeth v tichosti „hackne“ někoho, kdo si to rozhodně zaslouží, máte chuť vykřiknout: "Jen do něj, Lisbeth!"

A když se příběh rozplétá, připravte se, že budete obracet stránky s rozbušeným srdcem. Závěrečné zvraty vás posadí na zadek a přinutí vás přemýšlet o temných stránkách lidské povahy ještě dlouho po dočtení. Muži, kteří nenávidí ženy je nejen kniha, kterou přečtete jedním dechem, ale která vás donutí sáhnout po druhém díle rychleji, než řeknete "švédská záhada".

Takže, pokud chcete knihu, která vás nejen pohltí, ale také prověří vaši odolnost vůči nervům, sáhněte po Muži, kteří nenávidí ženy. Tady máte temnou kriminálku, která je plná intrik, napětí, a postav tak živých, že vám budou dlouho po dočtení šeptat v hlavě.

12 06.11.2024