Eseter komentáře u knih
Nejvtipnější a nejironičtější román Jane Austen. Miluju ho a nechápu, že jsem ho kdysi brala zcela vážně a doslovně! Naštěstí dnes už poznám, že překypuje ironií. Moje oblíbená postava je tu Thorpe, který má skvělé hlášky a průpovídky a připomíná mi trochu slečnu Bates z Emmy. Další postava Mr Tilney patří k mým nejoblíbenějším mužským hrdinům, líbí se mi, jak nám JA dá na konci románu na srozuměnou, proč se Henry do Catherine zamiloval. Zní to tak opravdově a je to zároveň originální a přesto stále romantické. Northanger Abbey patří vůbec k mým nejoblíbenějším románům.
Pro lidi, kteří se zajímají o život po smrti, zážitky mimo tělo, astrální cestování a podobně, je tato kniha takový základ. Robert Monroe své zkušenosti popisuje velmi upřímně, poutavě a s humorem. K této knize jsem se vracela několikrát, vždycky objevím něco zajímavého k přemýšlení o smyslu života či smrti.
Při čtení dalšího dílu Roberta Monroea mi šla hlava kolem. Nezvládla jsem jednotlivé informace jen tak strávit a vůbec pochopit! Jedno přečtení mi rozhodně nestačí. Je to pozoruhodná kniha a především příběh AA a BB je nesmírně zajímavý a poutavý.
Jsem velkým fanouškem celé ságy už mnoho let. První díl se mi ale zdá nejslabší. Zřejmě proto, že je psán pro mladší čtenáře, takže je nejvíc dětský. Ale pamatuju si, že když jsem ho jako desetiletá četla, tak mě naprosto pohltil a stala jsem se fanynkou téměř okamžitě. JKR má obří fantazii a skvělý smysl pro humor. Je to taky velmi citlivý člověk a to všechno se v jejích knížkách odráží. Nejvíc se mi líbí, jakým stylem dokáže vytvořit postavy. Většina je velmi uvěřitelná, plastická a má svou hloubku. Nemyslím, že se mi kdy jiná kniha vepíše víc do srdce jako Harry Potter.
Detektivky mě nikdy moc nezajímaly. Na Sherlocka Holmese mě nalákal britský seriál Sherlock. Zkusila jsem tuhle knížku a byla mile překvapená. Je velmi čtivá a příběhy jsou napínavé. Zjistila jsem, že co se týče charakterů hlavní dvojice, tvůrci seriálu se drží velmi pevně předlohy, takže jsem neměla problém si Sherlocka Holmese hned oblíbit. Dedukční metoda je opravdu nápaditá věc, která SH odlišuje od ostatních poněkud nudných detektivů. Tento díl se mi moc líbil a těším se na další.
Téma je mi velmi blízké, je to přesně to, co mě právě teď zajímá. První půlka knihy zaměřená spíše na vědecké vysvětlení světa je fascinující a autor v ní velmi logicky a srozumitelně vysvětluje jeho postoje, proč mu věda nestačila na zodpovězení jeho otázek a proč jeho cesta byla dál duchovním směrem. Velmi pochopitelné! Navíc nám nabízí velmi zajímavé spojení vědy a víry, což je tolik potřeba – obojí by mělo být součástí našeho nazírání na smysl života. Moderní společnost by neměla zapomínat ani na vědu ani na víru.
Podobně jako při čtení předešlého dílu, i tady pro mě bylo velmi těžké některé pasáže vstřebat a přirozeně pochopit. Tolik otázek se mi vířilo hlavou! Zajímavé, že při čtení prvního dílu, jsem takové problémy neměla (je to možná tím, že sám Monroe měl tenkrát „omezené“ zkušenosti a ke všemu přistupoval jinak – stále trochu skepticky, to ale po více jak 30 letech odpadlo). Tato kniha je asi ze tří dílů nejlepší, jestli má vůbec smysl takto porovnávat. Dokonale propojuje všechny tři knihy, spousta věcí dává najednou úplně jiný smysl a je to prostě fascinující! Navíc Robert Monroe ušel za ta léta neuvěřitelnou cestu a tolik se naučil a duchovně rozvinul. Celá trilogie zásadně ovlivnila můj život a nazírání na něj.
Mansfield Park patří k mým vůbec nejoblíbenějším knihám. Chápu, proč je z šestice románů Jane Austen nejméně oblíbený, já to tak však necítím. Pro mě je z jejich děl nejlepší vždy to, které právě čtu a to platí i pro Mansfield Park. Mám ráda jeho odlišnost od ostatních pěti, hlavně to jak moralistický je. Mám ráda Fanny, jsem ráda, že i člověk jako ona může být hrdinkou. Jane Austen opět dokázala vykreslit úžasné postavy, například se mi moc líbí Henry Crawford a jeho dvoření, či Mary, kterou bychom někdy i mohli pokládat za hrdinku, leč ona si to vzápětí něčím pokazí. Je trochu škoda, že jsme ochuzeni o podrobnější vyprávění o tom, jak se dá Fanny s Edmundem dohromady, ale takhle to má Jane Austen ve zvyku.
Kniha je psána dost poutavě, čtivě, někdy s humorem, často vyvolává silné emoce, především soucit, beznaděj, rozhořčení. Je zajímavé sledovat myšlenkové pochody autorky a její vývoj v průběhu jednotlivých životních stylů. Konec byl pro mě překvapující a zdrcující. Po tom všem téměř žádný pokrok!
Další díl Červeného trpaslíka, tentokrát s hrou LNŽ. Mám pocit, že Grant umí trochu kočírovat Naylora, aby to zbytečně nepřeháněl se sentimentalitou, a tak se mi i tenhle díl líbil. Jede vlastně ve stejném duchu jako Nekonečno. Ale stejně jsem ráda, že pro seriál neměli neomezený rozpočet, a tak nemohli popustit uzdu fantazii jako v knihách a mohli se víc soustředit na vtipné dialogy.
Možná má nejoblíbenější trpasličí kniha. I když místy je to matoucí a člověk musí víc zapřemýšlet. Život pozpátku je prostě složitý.
I tato sbírka povídek o Sherlocku Holmesovi mě bavila. Jednotlivé případy byly víceméně napínavé, ale mě stejně nejvíc baví úvodní rozhovory Sherlocka a Watsona. Obě postavy jsou totiž velmi dobře napsané a osoba Holmese je mi svou výjimečností, genialitou a podivínstvím víc než sympatická. Trochu mi nesedí, jak Doyle využívá stále stejného schématu a téměř se nesnaží o invenci. Někdy se mi dokonce stává, že si jednotlivé příběhy nepamatuju, anebo pletu dohromady a myslím, že je to hlavně proto, že jsou napsány tak podobně. Nejvíc se mi asi líbily povídky Bruce-Partingtonovy dokumenty a Umírající detektiv.
Hodně mě zaujaly především úvodní teoretické kapitoly. Co se týče praktických návodů na harmonizaci čaker, těch je tu dost, každý si snad najde ten ideální. Kniha je psána dost srozumitelně, je konzistentní a dost motivující.
Sbírka zajímavých rozhovorů - a zpovídaní jsou lidé z různých oborů, taková rozmanitost a tudíž nesubjektivnost se mi líbí. Bylo zajímavé dívat se na tuto problematiku i z pohledu křesťanství, víry v Boha a podobně. To oceňuju, i když by s knězem stačil možná jeden rozhovor. Nečetla jsem všechna interview, spíš jsem si vybírala ta, co mě zajímala opravdu nejvíc, některá mě právě vyloženě nebavila. Ale určitě je to důležitá knížka, za každou takovou vydanou v ČR jsem ráda a navíc je teď dostupné zdarma v elektronické podobě.
Napínavá povídková knížka, která dokáže velmi rychle vtáhnout do děje. Chytré a zajímavé zápletky – to jsou hlavní přednosti Ćwiekova psaní. K tomu navíc velmi dobře napsané postavy – především Lhář. Nejvíc oceňuju bezvadné smíchání rozličné mytologie a tedy vystupování nejrůznějšího božstva. Z počátku mi vadily věci jako doslovné vykládání bible či lineární plynutí času i pro mýtické bytosti, ale přijala jsem to jako účelná Ćwiekova pravidla.
Po přečtení první strany jsem měla chuť knížku zahodit. Pak jsem se ale rozhodla dát jí šanci a popřípadě si přečíst něco opravdu strašného (což někdy není na škodu). Nakonec je mé hodnocení někde uprostřed. Doba a prostředí popisované v knize je zajímavé, samotný příběh mě zaujal a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nezajímalo, jak to bude dál. Vadil mi rozvláčný a zbytečně detailně popisný způsob vyprávění. Víc mi ale vadil rasistický podtón, který bych dokázala pochopit u postav (vzhledem k době a místa, kde žily), ale těžko u autorky. Často pro mě bylo těžké rozeznat, co je názor postavy a co již autorky samotné – což je dobré, alespoň má člověk o čem přemýšlet. Na druhou stranu se bojím, že se se spoustou těch nechutných myšlenek a narážek Margaret Mitchell ztotožňovala. Některé obhajoby otroctví jsou opravdu hrůzné a těžko se mi určité pasáže četly, aniž bych neměla chuť knížku namístě roztrhat. Škoda že román není víc objektivní a trochu jednodušeji vyprávěný, bylo by z toho zajímavé vyprávění o jedné fakt nesympatické ženě.
Vanity Fair je hlavně specifický svým stylem vyprávění. Autorovo tlachání „mimo mísu“ mě někdy iritovalo a nudilo, většinou bylo ale spíš zajímavé. Přesto je kvůli těmto vykecáváním román příliš obsáhlý. Docela mě ale pohltil; nejvíc oceňuju jeho námět a morální poučení vůbec. Líbí se mi, že nakonec dobro (tedy víra a láska) zvítězí. Největší plus je pro mě příběh Amelie a Dobbina.
Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě takhle pohltila. Líbil se mi už Rubín, ale tenhle díl je eště lepší. Oproti první knize mají postavy trochu více prostoru, jejich charaktery mají větší hloubku, což románu nesmírně prospělo. Zápletka opět velmi zajímavá, sem tam předvídatelná a sem tam ne. Stín na severu je velmi čtivý a napínavý a i když je napsán docela jednoduše, přeci jen na tomto stylu vyprávění něco je, něco co napovídá o autorově hloubavosti a znalosti lidských duší. A hlavně závěr mě přinutil zamyslet se nad významem dobra a zla.
Podle mého Naylor není tak dobrý spisovatel (a scénárista?) jako Grant a když píšou spolu, tak to nejde tak vidět. Ale kniha napsaná samotným Naylorem se mi z těch čtyř líbí nejméně. Až moc sentimentu, který k Red Dwarfovi nesedí. Stejně jako pokračování seriálu jen pod Naylorovou taktovkou, tak ani kniha nedosahuje takových kvalit, jako když je přítomen také Rob Grant.
Jako fanoušek seriálu jsem nevěděla, co od knih čekat. Předně, Grant a Naylor jsou jako tým nejlepší a když se rozdělí a každý si píše svoje, už to prostě není ono (což lze vidět i na samotném seriálu). Tahle kniha je jejich společná práce a mně se hodně líbila. Hlavně oceňuju, že to není jen přepis seriálu, ale že má svůj vlastní příběh a mnohem širší rozměr, přesto postavy zůstávají relativně své.