evismaior komentáře u knih

90% - stále si trvám na tom, že český překlad je nesmyslně rozdělený na tři knihy. Tady se vlastně dostaneme jen od historky s Margaret a panem Thorntonem během stávky dělníků a k neslavně skončené návštěvě bratra Fredericka, a to už si fakt připadám jak při koukání na latinsko-americkou telenovelu, kde se taky v jednom dílu nikdy nic moc nestane. Tentokrát jsem měla v ruce první české vydání z roku 2012 a musím konstatovat, že tady si ho alespoň někdo před odesláním do tisku přečetl, protože tu zdaleka nebylo tolik chyb, jako v prvním dílu (tam jsem měla v ruce nové, letošní vydání, ale vydavatel je pořád stejný). Samozřejmě příběh samotný hodnotím vysoko.

1 19.12.2018

80% - psaní Věry Noskové mě baví, témata a příběhy jsou sice na můj vkus občas až příliš všední, ale autorka je dokáže podat neotřelým způsobem, a ať už je v dané povídce za novinářku, skeptičku, matku nebo prostě jen "holku", baví mě její (sebe)ironie, trefné poznámky i neokoukané obraty v popisech. A kdo by si nechtěl přečíst třeba povídku o tom, jak vnímá účast v Krausově pořadu samotný účinkující, že ano (řekli mi, že půjdu třetí, a to mě trochu znejistilo - každý přece ví, že poslední na řadě jsou vždycky podivíni:-)).

1 24.09.2018

65% - Tenhle kousek se mi četl nějak hůř. Asi že už jsem od Dicka četla řadu povídek, které se tak či onak věnovaly různým scénářům fungování společnosti po nukleární válce i mutantům a přišlo mi, že v nich byla tato témata zpracována mnohem svižněji, nápaditěji a zajímavěji. Tohle se dost táhlo, po většinu knihy jsem měla zmatek v postavách a většina z nich mi byla jedno nebo mě rovnou dost otravovala. Nutno ale uznat, že posledních padesát stránek se to dost dramaticky rozjelo a objevilo se pár celkem hustých nápadů a zvratů. "Trupík" Hoppy byl osinou v zadku po celou dobu, takže tam vývoj charakteru moc nepřekvapil, ale zápletka s ním, DJ astronautem na orbitě, šíleným vědcem a bráškou v bříšku malé dívenky, to byla celkem schíza i na Dicka, a to už je co říct:-)

1 17.09.2018

75% - jsouc skalním fanouškem filmu Blade runner i Dickovy knižní předlohy, byla jsem ráda, že se dostanu také k jeho jiné knížce. Leč tohle bylo takové obtížně uchopitelné. Jednoznačným kladem je popis poměrů na kolonii na Marsu, vykreslení některých povah, vztahů se Zemí a také s domorodým obyvatelstvem. Děsivě vzhledem k době napsání románu (ne zas tak dlouho po 2. světové válce) působily plány na likvidaci postižených osob, protože Mars se měl stát genetickým výkvětem lidstva. Místní hlavoun se nicméně jednoho takového chlapce rozhodne využít, aby změnil tok času, což vede k zajímavému rozuzlení. No a hlavně je tam ta schizofrenní sekvence, a ač působivá, úplně se nechytám, co tím autor vlastně myslel...

1 07.08.2018

75% - už to pomalu začíná být na jedno brdo - když už to vypadá, že padouch začíná mít konečně navrch a co nevidět udeří, objeví se policajti, protože Amélie s Lincolnem na poslední chvíli něco rozlouskli... Ale pořád je tohle další pokračování velmi čtivé, zejména se mi líbí, jak nás autor vždy zavede do nového prostředí - tentokrát to je černošská komunita z Harlemu, z níž pochází i málem oběť - snaživá studentka Geneva pátrající po tajemství svého předka Charlese Singletona, jenž se podílel na prosazování práv černochů po válce Severu proti Jihu. Kniha je občas ve vysvětlování překotného kolotoče zápletek poněkud zkratkovitá a některé věci (Genevin život v utajení bez rodičů, falešná školní poradkyně, skutečný pachatel a jeho motiv...) pak působí dost neuvěřitelně, ani hlavní vrahoun tentokrát nebyl moc zajímavý, ale ocenila jsem, že se příběh nakonec stočil zpět k nejzajímavějšímu motivu. Četlo se to jako vždy velmi dobře.

1 05.07.2018

100 % - vážně moc pěkně a názorně udělané - včera jsme tuto knížku s předškolákem poprvé otevřeli a věřím, že konečně doladíme jeho znalosti o tom, jak říct a poznat, kolik je hodin, že sedmnáct hodin může být i pět hodin odpoledne, ručičky versus čas na digitálkách, minuty, čtvrhodiny, půlhodiny, prostě tohle všechno tam je. a navíc je to díky otevírání okének zábavně interaktivní.

1 19.04.2018

70% - není to špatné, ale nějak mi uniká cílová skupina čtenářů - hlavním hrdinou je čtrnáctiletý kluk, kterého o narozeninách unesou mimozemšťani, nakonec se ocitne na jejich lodi sám s naklonovanými holkami Alf a Bet a s proradným zlodějíčkem Gaggenowem, který ukradl jakousi vesmírnou drahocennost, kvůli které ho všichni hledají. Harry se stane kapitánem lodi, i když zbytek osazenstva jím pohrdá, zažije pár příhod, je vysazen na planetě, vše se vždycky tak nějak vyřeší - no prostě žádné velké drama, byť je to místy vtipné, ale neumím si představit, že by to bavilo někoho stejně starého, jako má být hlavní hrdina. Naopak to celkem dost bavilo mého předškoláka, jenže ten zas neocení Harryho myšlenky na holky a na rozvedené manželství svých rodičů - to už je zas pro krapet starší čtenáře. Tak nevím. Pozornost dítka to udrží, ale žádné žebronění o další kapitolu kvůli tomu, že by byl napjatý, jak to pokračuje, taky nebylo. Ale strávili jsme s knížkou pár příjemných chvil, tak aspoň něco.

1 18.04.2018

90% - Knížka pro děti, které se začínají učit, kolik je hodin. Popis krtkova dne, co v kterou hodinu dělá od rána až do večera. A k tomu docela bytelně vyhlížející "vestavěné" hodiny, na kterých si dítě hned může nastavit příslušný čas. Možná by text mohl pracovat i se čtvrt a půl hodinami, aby velká ručička nazůstávala pořád na dvanáctce a děti trochu pochopily, proč tam vlastně je, ale pro skutečně malé děti je to takto zřejmě dostačující.

1 05.04.2018

80 % - Obávala jsem se, co se s příběhem stane, když se ho chopí jiný spisovatel, ale už od počátku jsem byla se stylem psaní Davida Lagercrantze velmi spokojená. Ne, že by psal úplně stejně jako tvůrce celé ságy, což by ostatně nebylo ani vhodné, protože každý má svůj styl a měl by se ho držet. Dokáže ale vystavět stejně dobrý a napínavý příběh, který čtenáře udržuje vzhůru do brzkých ranních hodin, a původní knihy má dokonale nastudované, takže v téhle vlastně už fanfiction nic neskřípe. Jsem ráda za to, že se můžu podívat do dalšího života Lisbeth Salanderové a Mikaela Blomkvista, a pokud bude tímhle stylem pokračovat, tak mě ty postavy budou bavit ještě hodně dlouho. Poutavá byla i dějová linka s autistickým chlapcem. Drhlo to jedině ve chvíli, kdy se čtenář dozvěděl, kdo za vším stojí, a jelikož to byla dosud nepříliš zmiňovaná postava, bylo náhle nutné toho kolem ní spoustu vysvětlit, což děj náhle dost zpomalilo a stal se z toho jeden dlouhý popis. Pak se to naštěstí ale znovu rozjelo.

1 14.12.2017

60% - Příběhově se mi to líbilo vlastně o dost víc než Než jsem tě poznala. Zvlášť začátek, kde hlavní hrdinka na chvíli prozřela a uvědomila si, že ta její úžasná romantická láska zas nebyla tak skvělá a Will byl za všemi těmi kecy o tom, jak musí umřít a jí dá svými penězi svobodu vlastně jenom veliký slaboch a sobec. Jasně, při tom, co ho potkalo, by se stejně cítila asi většina lidí včetně mě a hodili by si to už dávno, ale tak aspoň proboha bez těch laskyplně zabalených řečiček. Louisa se tak celkem předvídatelně a velmi střízlivě (pochvala autorce za velkou míru reality) ocitla místo umělecké školy v pitomé práci kdesi na letišti v Londýně a hledá co se sebou dál. Je tam nový zajímavý pánský objev, ale celé je to trochu pokažené náhlým zjevením se Willovy téměř dospělé problémové dcery, která se Louise pověsí na krk a všechno se pak točí kolem ní.

1 05.08.2017

(SPOILER) 55% - Nevěřila bych, že u své oblíbené autorky někdy půjdu s hodnocením takhle nízko, ale po nadějném prvním dílu fantasy série byl pro mě druhý díl celkem zklamáním.
V první řadě už to není o Harper a Rhenovi, ale knížka je psaná až na výjimku v úvodu a v závěru pouze z pohledu Greye a nové postavy, jíž je dcera královny Karis Luran Lia Mara. Ne, že by to byly špatné postavy, bývalého Rhenova osobního strážce mám naopak v oblibě, ale zejména Harper považuji za hlavní hrdinku příběhu (už tím, že je z našeho světa) a její pohled na to, co se v úvodní třetině knihy stane, mi nesmírně chyběl, jakož i Rhenovy motivy. Nahlédla jsem už do třetího dílu psaného z pohledu všech čtyř protagonistů a pochopila, že oni se k těm událostem celkem dost vrací, ale takhle po několika měsících událostí to prostě už není potřebně bezprostřední. Přitom ten motiv, kdy se Rhen odhodlá z Greye vymlátit informace o totožnosti svého staršího bratra (zřejmě právoplatného následníka a kouzelníka k tomu) doslova násilím (a to páchaným nejen na něm) je fakt megasilný na to, abych okamžitou reakci Harper nepostrádala. A navíc jsem fakt nedokázala pochopit, co Grey sledoval tím, že Rhenovi nechtěl ty informace říct, ani to, proč pravda Rhenovi a Harper nedošla úplně stejně snadno jako Lie Mare (a 9 z 10 čtenářů). Jakože když jim čarodějka řekla, že informace o následníkovi má pouze Grey, tak jim vážně neseplo, PROČ je asi má pouze on?
Navíc pak nastala poměrně nudnější pasáž cesty do království Lii Mary a intrik její matky a mladší sestry, stejně jako historek s Harpeřiným bratrem Jakem a jeho přítelem Noahem, kterou se musel člověk pročíst, pokud chtěl dojít ke konci, který stál za to. Závěr trilogie si nepochybně přečtu, ale co se týče tohoto dílu, jsem ráda, že ho mám za sebou.
Poznámka k překladu: Je sice fajn, že nás překladatelka naučí výrazům typu žuchva a treláž, ale občas by mohla zapojit hlavu a zamyslet se, o kom zrovna daný úsek textu je. Těch míst, kdy se o ženě používají slova v mužském tvaru a naopak, je tam nepočítaně. Místy jsem pochybovala, že to překládal člověk a ne význam nechápající robot.

20.11.2024

70% - Příběh Arina a Kestrel - zotročeného Herrana a valoriánské generálské dcerky, která ho z náhlého popudu vydraží a přivede do tatínkova sídla, čehož Arin okamžitě využije k osnování plánů na vzbouření proti utlačitelům...
Autorka v závěru píše, že se inspirovala antickou historií, a to jsem tam opravdu cítila - ty motivy Spartakova povstání, zotročeného Řecka, honosné římské říše na zdánlivě nedobytném poloostrově, kterou napadnou barbaři skrz horský průsmyk... Tyhle motivy nebyly špatné, stejně jako ten rozměr vojenských a politických, ostatně i lidských intrik. Nečetlo se to špatně, bylo to trochu něco jiného než klasická středověká fantasy, ale bohužel úplně pod kůži se mi autorka nedostala. Kestrel i Arinovi to pálí, potýkají se s rodícími se city mezi sebou a na druhé straně potřebou podpořit svůj lid, což je všechno fajn, ale ten styl psaní mi přišel takový nevyvážený - povětšinou autorka nechala Kestrel bloumat tatínkovým sídlem a hrát na klavír a pak se strašně rychle seběhla nějaká akce a došlo k dalšímu útlumu. Často navíc nastavení pravidel mezi postavami nedávalo moc smysl - Arin byl sice utlačovaný otrok, ale v podstatě si dělal a říkal, co chtěl, Kestrel by asi nikdo nebránil, kdyby za něj položila život - no nevím.
Ale ten motiv "kletby vítězů", kdy každý vítěz automaticky prohraje, neboť zaplatil za předmět své touhy větší cenu, než jakou to podle mínění ostatních nejspíš mělo, ten je zajímavý.

10.11.2024

60% - "I když ho po celém světě milovaly tisíce fanoušků, kteří se s ním ani nesetkali, potřeboval vědět, že ho miluji zrovna já. Díky jeho lásce jsem si připadal výjimečný."
Knížka vzpomínek Jima Huttona na Freddieho Mercuryho, s nímž strávil posledních několik let jeho života (až do smutného konce) jako osoba, kterou lze označit slovem "manžel" víc než kohokoli jiného ve Freddieho životě. Jako člověk natolik blízký slavnému zpěvákovi toho měl určitě co říct (a ne, úplně jsem nepotřebovala znát všechny podrobnosti Mercuryho umírání a smrti včetně těch, které už jsou podle mě za hranou lidské důstojnosti), působivé je třeba to, že z jeho vyprávění není ani v náznaku cítit jakákoli hořkost z toho, že to byl nejspíš právě Mercury, kdo ho nakazil virem HIV (i když Hutton nakonec zemřel na rakovinu plic).
Tím spíš mě překvapuje, že se jeho vzpomínek nechopil nějaký šikovnější sepisovatel memoárů než T. Wapshott. Nečekám, že holič/zahradník bude literární eso, ale novinář by měl být. A přitom kniha je po většinu času opravdu jen kompilací střípků vzpomínek, které na sebe nijak nenavazují a jejich téma se mění doslova v každém odstavci. A tak náhodně přeskakujeme mezi turné s kapelou, nákupy, krátkými záblesky ostatních členů kapely a dalších lidí z Mercuryho blízkosti, kočkami, úpravami Freddieho domu Garden Lodge, cestami, dárky, které Freddie rozdával svým blízkým, prací na zahradě, opulentními večeřemi, dárky, které Freddiemu dal Jim Hutton, jezírky s koi kapříky, dovolenou v Japonsku, večírky, výrobou nábytku pro Freddieho, Mnichovem, drogami, Montreux, poměry v holičství hotelu Savoy, Monsterrat Caballé, obrazy a vyznáními lásky, až přijdou poslední kapitoly, kde Freddie umírá s davem novinářů za zdí svého sídla, a následuje smutné probuzení do reality bez jeho přítomnosti, kdy jsou jeho nejbližší přátelé Jim Hutton, Joe Fannelli a Peter Freestone celkem nemilosrdně vypoklonkováni z domu, a Freddieho nejbližší přítelkyně Mary Austinová z tohoto vyprávění nevychází právě lichotivě.
Ty vzpomínky jsou zajímavé a nesmírně cenné, tím spíš lituji toho stylu, který mě při čtení nedokázal vtáhnout a stránky jsem přelétávala podobně, jako spoluautor bez snahy o udání směru či hlubší pochopení přelétal při zachycování toho, co se mezi Jimem a Freddiem odehrálo.

03.11.2024

(SPOILER) 50% - Po čtvrtém dílu se studentkou Everly a učitelem Nolanem, který se mi líbil nejvíc nejspíš proto, že jsem ho omylem četla jako první a ještě jsem netušila, že autorka své knihy jede jak přes kopírák, se vracím s hodnocením zpět k průměru prvního dílu a myslím, že další knihy od autorky už vyhledávat nebudu.
Blake se zraní a nemůže hrát basket, Jude se vyspí s producentem a nemůže hrát v seriálu. Před časem se kvůli svým snům rozešli a teď si budou na autorčiných tradičních +400 stranách vzájemně řešit svoje bolístky, utápět se v nezáživných dialozích a reagovat na proslovy lidí okolo, kteří jsou vesměs napsáni jako zcela zbytečné postavy, s promarněným potenciálem hrdinů předchozích knih, jejichž další osudy mohla autorka klidně víc rozvinout namísto toho balastu, z něhož knihu vytvořila. Ok, není to psaní, které člověka s oblibou v tomto typu literatury urazí, ale není tam zároveň nic, proč by si na knížku po pár dnech vzpomněl. Přitom napsat sérii o vzájemně propletené partičce studentů je vděčný nápad, ale popravdě už si nevzpomínám, kdy naposled mi bylo tak moc jedno, kdy a jak se hlavní hrdinové dají dohromady.

09.10.2024

80% - Po Antikristě, která ve mně žádný velký dojem nezanechala, jsem si Kyselinou sírovou dost spravila chuť. Autorka se zjevně inspirovala pokusy typu Stanfordský vězeňský experiment, kdy je skupina lidí náhodně rozdělena na dozorce a vězně a sleduje se jejich chování. Na příběhu je nicméně originální, že ona jde ještě dál - nejedná se o vědecký pokus, ale o drsnou reality show s náhodně pochytanými nedobrovolnými účastníky napodobující nacistické vyhlazovací tábory - jsou tu kápové týrající vězně, vězni, kteří tvrdě pracují, jsou o hladu a oslovují se jen čísly a přitom jsou klasicky vybíráni každý den ti nejslabší k usmrcení. Kápy v ději zastupuje primitivní dívka Zděna, která je čím dál víc posedlá půvabnou a diváky oblíbenou vězeňkyní Pannonikou (CKZ 114). Ta se se svými pevnými morálními zásadami brzy stává tou, ke které všichni vězni vzhlíží a je jejich nadějí. Ovšem stejně jako jejich vztah autorka rozpracovává to, co je ještě zajímavější a co vlastně celou tuhle akci drží v chodu - diváckou sledovanost. A zcela natvrdo nám ukazuje, že čím brutálnější se show stává, tím víc diváků přitahuje k obrazovkám. Zvlášť když běžní konzumenti televizní zábavy mohou pár stisky ovladače rozhodnout, kdo půjde na smrt jako další. A i když autorka píše se svojí tradiční mírou přehánění, já tomu prostě věřím, že přesně takhle by to klidně mohlo být.
O to víc lituji, i když se mi líbí její úderný strohý styl psaní bez zbytečných keců, že tohle hutné téma víc nerozpracovala a věnovala mu jen svůj tradiční nepatrný objem stránek tak, že to půspbí spíš jen jako krátká novela. Mnohé situace zvlášť, když se příběh chýlí k závěrečné katarzi, pak působí zbytečně zkratkovitě a odbytě.

"Víte, já si myslím, že tu nejsou zavření jen tak pro nic za nic. Říkejte si co chcete, podle mě není náhoda, když se člověk dostane na stranu slabších." (Zděna)

"Politici jsou zrcadlem veřejnosti. A pořadatelé? To jsou dravci, kteří se vecpou všude, kde je nějaké slabé místo. To znamená tam, kde existuje nějaký trh, který jim bude vydělávat. Je vinou diváků, že vytvářejí trh, na němž tihle dravci vydělávají." (Pannonika)

27.09.2024

(SPOILER) 45% - Autorka patří mezi moje oblíbené, takže tohle bylo pro mě nepříjemné překvapení. Vím, že píše s nadsázkou a často přehání, ale tohle už zkrátka bylo přestřelené a ujeté takovým trochu pitomým způsobem. Vrtěla jsem hlavou nad hlavní postavou Blanche, která je na jedné straně vykreslená jako celkem nepoužitelná asociální nýmandka, ovšem na druhé straně je až nepříjemným způsobem přechytralá, až si člověk říká, proč si tedy domů Kristu vůbec nasadila. Její rodiče a jejich pobláznění Kristou na úkor vlastní dcery mi nepřišli uvěřitelní. Stejně tak mi nesedělo, že by Krista u Blanche dál zůstávala, když po jejím počátečním poblouznění musela poznat, že si o ní Blanche myslí, že je jen trapná pipka. Trochu fajn moment nastal, když se Blanche vydala pátrat do Kristiny rodné vesnice a odhalila ji, ale pak přišel konec se zázračným odvrácením se studentů univerzity od potupené Kristy, a to už jsem jen vrtěla hlavou. Tohle mě zkrátka příliš neoslovilo.

25.09.2024

65% - Anotace vypadala slibně, ale po dočtení mám spíš dojem, že toho autorka chtěla nacpat do knihy víc, než dokázala zvládnout. Obě časové linky mají něco do sebe, jenže bohužel spousta nakousnutých příběhů byla ve finále odbytá. A prolínání několika časových rovin bylo velmi často kouskované nepříjemně na sílu.
Asi nejhlouběji se autorka ponořila do příběhu dcery německého pekaře Elsie, který se odehrává za druhé světové války, kdy je byť jako poslušná dcera uvědomělých rodičů okolnostmi donucena ukrýt doma židovského chlapce Tobiase. Jsou tu Elsiini poctiví rodiče, kteří věří ve velikost německého národa. Je tu její sestra Hazel, jejíž osud dívky, která se po smrti snoubence dobrovolně přihlásí do programu Lebensborn určenému k plození árijských dětí, by vydal na celou knihu - přetrhání citových pout se starším synem Juliusem, jeho chladná výchova v Hitlerjugend, dvojčata, o která jako matka v rámci filozofie programu hned přišla, neduživost mladšího synka a konečný osud všech zúčastněných je za mě něco, co se mělo mnohem víc rozepsat.
Je tu Josef, nacistický důstojník, který rodině pomáhá a jemuž se Elsie zaslíbí s vidinou většího bezpečí. Ani jeho minulost, pochybnosti o jeho úloze v SS a konečný osud podle mě nemusel být tak ošizen. A snad úplně nejméně jsem se dozvěděla o malém Tobiasovi, víceméně až z dopisů, které se všechny nějak opozdily, minuly a tím pádem připravily čtenáře o reakci adresátů. A to ani nemluvím o sousedce ukrývající dvě židovské rodiny. I o ní bych chtěla vědět víc.
Současná linka je propracovaná ještě méně. Novinářka Reba neví, co se sebou, je tu dávné rodinné trauma, otec fatálně psychicky postižený účastí ve válce ve Vietnamu, i to by bylo na román. A Rebin snoubenec Riki, který jako člen pohraniční stráže řeší dilema, zda jsou víc pravidla nebo životy Mexičanů, které chytá a posílá zpět (a občas při tom někdo přijde o život). Tady bych osobně čekala nějakou paralelu s Josefem a jeho působením v SS, Dachau a účastí na pochodech smrti. Jenže tu tam autorka napsala evidentně spíš pro čtenářskou představivost, než že by ji prožívaly hlavní postavy. A tak mi stále není jasné, proč že se Reba tak najednou s Elsie a její dcerou Jane skamarádily, zmatená dívka a stará německá pekařka, která se po válce provdala za Američana a odešla do Texasu. Ani o jejím příchodu do Ameriky a jaké to pro ni bylo totiž nic moc nezjistíme. Zkrátka to nějak všechno klouzalo po povrchu, což mi přišlo jako škoda.
"Věřil, že jediný způsob, jak ocenit, co život přináší, je respektovat a ctít pravidla, kterými se řídí." (Riki o životě Mexičana v USA)
Raději nehodnotím příšerný překlad a odbytou korekturu. Tohle už by snad AI zvládla lépe v dnešní době...

22.07.2024

(SPOILER) 80% - "První potrat jsem přešla bez většího zármutku. Řekla jsem si, že je to jako neudělat zkoušku v pololetí, ale pak se pořádně připravit na závěrečnou na konci roku. Při druhém pokusu jsem si byla jistá, že tentokrát dítě zvládnu donosit. Protože těch devět měsíců bylo prvním krokem, abych sama sobě i světu dokázala, že si zasloužím stát se matkou. Když začalo být jasné, že ani druhé těhotenství nedopadne dobře, úplně jsem se složila. Truchlila jsem po svém nenarozeném dítěti. Měla jsem neustále pocit, že mi něco chybí, jako bych přišla o vlastní končetinu. Všude, kam jsem jen dohlédla, bylo plno matek s dětmi, které mi jen bolestně připomínaly mou prázdnou náruč. Poslední potrat dokonal dílo zkázy a rozbil mou duši napadrť."

Pro mě předem neznámá knížka, a přesto veliké, příjemné překvapení. Prolínající se osudy dvou žen - mladé Džáji a její babičky Amíši (a nakonec vlastně i matky Lény) - a všechny příběhy těchto žen mají sílu a čtenářky nejen beznadějně toužící po dítěti se v nich mohou snadno najít.
Amíša se stala jednou z milionů obětí dohodnutých sňatků, když ji rodiče provdali za movitého Dípaka, který se k ní na indické poměry sice choval relativně slušně a dělal vše pro zaopatření rodiny, ale v podstatě si jí nevšímal a bylo mu jedno, po čem jeho žena touží. Vztah s poručíkem Stephenem z britské armády (jsme v době druhé světové války, kdy Indie je ještě britskou kolonií a Indové upírají naděje ke Ghándímu), který jí splní sen naučit se psát anglicky a naslouchá jí, je proto nevyhnutelný.
A tak se druhou obětí stane jejich dcera Léna, která po matčině smrti vyrůstá s nevlastní matkou a cejchem prokleté dcery, již otec nenávidí pro Amíšinu zradu a rád se jí zbaví provdáním za Inda, který odjíždí studovat do Ameriky. Což zapříčíní, že se nakonec třetí obětí stane její dcera Džája, která celý život trpí nevyslovitelnou odtažitostí svojí matky a neochotou mluvit o rodinné minulosti. Než po několika potratech, cestě do Indie a vyslechnutí Amíšina příběhu od rodinného sluhy Raviho, začne všechno dávat smysl.
A nebudu zastírat, že čím víc se blížil závěr knihy a dostávalo se mi pochopení jednání všech zúčastněných, tím větší slzavé údolí to bylo. Což myslím v dobrém. Završení příběhu Džáji a její manžela Patricka, jejího vztahu s matkou, Ravi a Amíša... Vlastně se mi nelíbilo jen zakončení dějové linky se Stephenem (ví, že Amíša čeká dítě a fakt se spokojí s jejím tvrzením, že není jeho, ale manželovo?! A při návratu, když už je dítě na světě, se ani nejde přesvědčit?! Uvítala bych spíš pořádnou katarzi, přesvědčování Amíši, aby odešla s ním do Anglie, její vnitřní boj, zda jít nebo zůstat s manželem a syny, i když by to v důsledku vedlo ke stejnému konci jako v knížce. To jen, že v knihách nemůžu vystát, když si to autor zjednoduší tím, že postavy schválně nechá tápat bez potřebných informací.)
Na druhou stranu se mi ale nesmírně líbil ten popis indického prostředí, i když někdy už to bylo psané tak trochu naivně (asi pro Američany), jak autorka ústy své postavy po příjezdu do Indie a vnímání tamní chudoby neustále zdůrazňovala, že si nikdy neuměla vážit toho, v jakém luxusu vlastně žije. Vážně? Kořeny její rodiny sahají do Indie a ji tohle fakt nikdy nenapadlo? Ale to jsou celkem detaily. Jako celek se mi knížka opravdu hodně líbila. Kdyby bylo možné si od autorky ještě něco přečíst, určitě bych do toho šla.

17.07.2024

40% - Od autorky znám Kroniky prachu a to nebylo špatné, takže jsem chtěla dát šanci i její fantasy knížce. Ale z té jsem rozpačitá. Myšlenka střetu dvou rozdílných světů je docela zajímavá - hlavní hrdinka Limea pochází z uzavřeného kastovního ostrovního národa stromových lidí, takových Amazonek, kde nejvyšší status mají ženy lovkyně, muži mohou leda tak doma připravovat jídlo a lidu vládne Rada starších s hlavním heslem zachovat izolaci a vyhýbat se cizincům. Jenže jednoho dne Limea jednoho takového polomrtvého cizince vyvrženého mořem na pláž zachrání - no a jeho národ zase podle popisu nejvíc připomíná Vikingy vládnoucí hrubou silou, kde naopak žena může jen mlčet a podvolovat se. Limea ho ukryje, vyléčí a začínají spolu navazovat vztah. A pak se u ostrova objeví loď plná jeho bývalých druhů, proti nimž ostrovanky nemohou mít šanci. Nebo ano?
Podobně jako Kroniky prachu i tahle knížka se dá nejvíc charakterizovat slovem rozvleklost. Ten příběh by se klidně vměstnal do delší povídky a já měla občas dojem, jako kdyby si autorka o čtenářích myslela, že jsou výjimečně nedovtipní, když se podvacáté potřebují ujistit o tom, jak je cizinec nesvý z Limeina nedostatku oblečení a ona je celá hotová z jeho svalů. Jednotlivé motivy se do nekonečna opakují (zabedněná členka Rady, romantická sestra, motýli v břiše, když se cizinec dotkne Limey), samotný střet s cizinci je naopak odbytý a podobně jako v Kronikách prachu konec velmi uspěchaný. A o tom, co je tohle vlastně za svět a proč takhle funguje, se nedozvíme prakticky vůbec nic. Další knížky této autorky už si nejspíš nechám ujít.

29.04.2024

100% - nemůžu jinak, tohle je prostě srdcovka. Po vydání jsme sbírku od kohosi dostali a okamžitě u nás doma zlidověla. Verše typu (budu nepřesně citovat): "máma se koukala jako kus vomítky na tátu na dítky", "to je zima, to je zima, psové ty maj aspoň chlupy, to je zima, to je zima, zas jim ale mrznou packy", "tenhleten můj starej kabát, ten kdybych já bože neměl, jó eště že jsem si ho schoval" anebo "vždycky když byla Markéta ožralá, tak to všechno chápala, a jak to všechno chápala, tak to nadrásala na papír, nadávala si jako fúrie, tak už si to, ty debile, pamatuj, jenže s debilem se Markéta nedomluví" u nás za ta léta zlidověly a v přiléhavých situacích je opakujeme dodnes. Je to takový naivně absurdní hravý styl a vždycky mi to připadalo hrozně milé.

29.02.2024