FialováKosice komentáře u knih

Už ani nevím, jak dlouho s Myceliem hraju hru na kočku a myš. Na jedné straně mě lákal zajímavě vypadající příběh a skvělé ohlasy, na straně druhé stálo moje přesvědčení, že se rozhodně, ale rozhodně nebudu pouštět do žádných osmidílných sérií. Nakonec jsem ráda, že jsem odolávala tak dlouho, protože série je dopsaná a já tak nemusím šílet při čekání na další díl!

Autorka nestaví příběh přímočaře, naopak vám pohodí střípek informace tu sem, tu onde, a vy musíte dávat pečlivý pozor, abyste si tu skládačku složili sami. Je to přesně ten druh vyprávění, který od čtenáře očekává aktivní použití jeho myslícího orgánu, a který já mám osobně velmi ráda. Mimozemská invaze tu neslouží jako záminka k bombastickým bitvám, naopak - probíhá tak nenápadně, že si jí většina lidí ani nevšimla, nebo před ní zavírá pohodlně oči. A pokud se jí chce lidstvo vzepřít (jestli vůbec), musí tak učinit opatrně, po špičkách, plánovat a taktizovat.

Velká část knihy se věnuje pohnutkám a psychologii postav. Össeané jako rasa jsou vykresleni jako banda náboženských fanatiků, zatímco Össeané jako jednotlivci mají osobité charakterové rysy, cíle a motivace, a to včetně těch, kteří jsou slepě oddání víře. Lucas je stále nesympatický cynik a manipulátor, ale díky střípkům z jeho minulosti ho dokážu chápat a možná s ním i malinko souznit. Dokonce je zde naznačeno, že Giles možná nebyl jen sadistický psychopat... Naproti tomu Aš-šád představuje prvek překvapení - těžko chápat, o co mu vůbec jde (a zda se to dá posuzovat lidskými měřítky).

Pokud mě při čtení jedna věc opravdu štvala, pak je to autorčina nenávist k ženským postavám. Téměř všechny ženy, které se v příběhu objeví, jsou nebetyčně hloupé, přehnaně emocionální a příšerně otravné. Kamele je ze tří protagonistek asi nejplastičtější a nejsympatičtější, přesto se celý její život a všechna rozhodnutí točí kolem Lucase. A mám pocit, že Fionina linka by mohla nabrat hodně zajímavý směr - pokud ovšem autorka odolá pokušení ponižovat své hrdinky...

8 10.03.2024

V posledních letech jsem začala kradmo, opatrně a s nedůvěrou prozkoumávat hororový žánr. Stále sice nemám ráda nechutnosti a lekačky, ale zjistila jsem že existuje i jiná stránka hororu - taková, která zkoumá temnotu uvnitř lidských bytostí. No, a sem bych zařadila i Severoamerické jezerní příšery. Autor se sice nevyhýbá nechutnostem ani prvoplánově znepokojivým scénám (trýznění zvířat v tomhle ohledu bohužel vždy zabere), ale drží je v určitých mezích. Naopak, hororová událost zde slouží jako nástroj, který pošoupne hrdiny za hranici příčetnosti. A v tom spočívá můj největší problém: povídky mi přišly jako nedostatečná plocha na dotažení většiny zápletek. Jistě, nekteré byly bravurně vypointované (Pod náporem slunce, Dobrý manžel), jiné by si ale zasloužily rozvinout (Puklina). Skoro bych si přála, aby se autor hlouběji pitval ve ztrápených myslích svých hrdinů, aby podrobněji zkoumal jejich propad do šílenství.

Velké plus dávám za květnatý jazyk, bohatý na metafory, přirovnání a komplikovaná souvětí. Číst takový tex je radost a často se už nevidí.

4 10.03.2024

Upřímně - od této knihy jsem neměla velká očekávání. Prostě jsem měla chuť na epickou fantasy, a tuto zrovna napsal český autor, tak jsem se do ní pustila. Z knihy jde cítit, že je prvotina, dialogy jsou místy kostrbaté a styl hodně popisný. Taky zde potkáme plno žánrových klišé: nesourodá skupinka se vydá na dobrodružnou výpravu, aby našla tajemný magický předmět (nebo strom, to je fuk). Dívka, která je klíčem ke všemu, a navíc disponuje mocí, kterou sice neumí ovládat, ale příhodně ji dokáže aktivovat vždy, kdy se to hodí. A jako bonus ten nejpitomější plán na mocenský převrat v podsvětí (neslyšel jsi nikdy o jedu, Vladimíre?)

Nenechte se však mýlit - výše zmíněné výtky mě od čtení neodradily, maximálně mě přiměly zdvihnout obočí. Co mě však hodně potěšilo, byly postavy. Bertonovic, Lovci a především příslušníci pirátského stavu - všichni mi přirostli k srdci a jsem zvědavá na jejich další osudy. Z toho důvodu, a taky proto, že se jedná o prvotinu, hodnotím možná s přimhouřeným očkem ;-)

2 10.03.2024

(SPOILER) Jak? Jak mohl být ten konec tak špatný? První dvě knihy jsem četla jedním dechem a naprosto jsem věřila autorce, že přesně ví, kam příběh míří, že se na konci všechny dějové linky protnou a dospějí k nějakému uspokojivému (ne nutně velkolepému) závěru. Ale když jsem 100 stran před koncem se znepokojením seznala, že příběh nespěje ke konci, ale naopak se ještě dál rozvětvuje do mnoha dalších - mnohdy nelogických - zápletek, pochopila jsem, že autorka tam toho ještě na poslední chvíli chtěla narvat co nejvíc. Mnoho dějových linek pak bohužel vyznělo do ztracena, protože už nebyl prostor je objasnit. Nejvíc je to škoda u té s "novým bohem", která měla potenciál být oním vyvrcholením celé série. Místo toho dopadla stylem: "Ups, asi jsme to neměli dělat, stalo se." (Navíc by dávalo větší smysl, kdyby tím novým bohem bylo Lucianino dítě, jak jsme asi všichni předpokládali.) A taky musím podotknout, jak mě ke konci vytáčelo to neustálé řešení vztahových peripetií, které vznikly stejně jen tím, že se všichni zúčastnění chovali jako kkti (a ruku na srdce: chování mužských postav na mě nepůsobilo úplně věrohodně). Prostě chci říct, že kdyby autorka byla schopná obětovat některé nápady, vytyčit si jednu hlavní dějovou linku, ke které by se všechno sbíhalo, nemusela by pak příběh tak násilně utnout a všechno narychlo dovysvělit v epilogu. Závěr Krys mě zklamal víc, než Nasterea od Stehlíkové, protože Zuzana Hartmanová je prostě lepší vypravěčka. Ten svět byl prostě skvělý, příběh dobře napsaný a většinu postav jsem měla ráda. Proto mě mrzí, že konec knihy není tak skvělý, jak jsem očekávala.

2 16.08.2023

Už dlouho nemohu setřást dojem, že v Česku vychází pořád jedno a to samé. Možná proto si mě Taxidermistova milenka přitáhla, neotřelost z ní byla patrná na prví pohled. A bylo to přesně, co jsem hledala! Ani mi nevadí, že nemá moc děje a rozuzlení zápletky jsem tak nějak čekala. Celá kniha je totiž kouzelným creepy vyznáním lásky. Jediné, co mi trochu kazilo dojem z knihy byl překlad. Z mnohých vět čuju anglické větné členění, mnohá souvětí jsou kostrbatá a přemíra přivlastňovacích zájmen ve mně vzbuzovala nutkání pořídit si červenou propisku a minimálně polovinu z nich vyškrtat. Při pohledu do tiráže jsem zjistila, že překladatel je sám sobě i redaktorem, a je to bohužel znát. Ale nelze se na něj zlobit, když v momentě, kdy chce někdo vydat opravdu zajímavou knihu, si to bohužel musí udělat sám doma na koleni...

2 14.07.2023