Filda komentáře u knih

Obávám se, že v postavě starého císařského lékaře jsem spatřil určité náznaky způsobu vedení vlastního života. Ani nevím, jestli mě to spíš zneklidnilo, či právě naopak.
V každém případě je pro mě Valpuržina noc zatím nejoblíbenějším Meyrinkovým dílem. Oproti Andělu západního okna nebo Bílému dominikánu je taková "civilní". Když jdu kolem Daliborky, tak si na knihu vždycky vzpomenu.

4 07.11.2014

Doporučuji zejména závěrečnou povídku Výměnkářka. Jde přirozeně o případ tragický, ale zároveň mimořádně krásný - tolik dobrého smýšlení, obětavosti a osobní zodpovědnosti v jediné kauze mi přináší až vtíravou myšlenku, zda je povídka opravdu psána podle skutečné události...

24.05.2013

Ono je těžké označovat to vyloženě za milostnou poezii. Na mě působí Demlova práce jako Legenda o sv. Kateřině se svojí notorickou erotickou mystikou. Zvlášť komplikovaná je situace, když se do té nábožně milované (platonicky!) bytosti promítá obraz Demlovy zemřelé sestry. Deml jako sv. Kateřina na druhou.

Skutečně kouzelná věc. Já už jako dítě jsem si vnitřně povídal s květinami.

2 05.03.2013

Pro mě z téhle knihy nejsilnějším okamžikem byla Demlova úvaha nad čistými plenami ve skříni. Když nemocná na své smrtelné posteli kašle krev a Deml jí utírá ústa starou použitou plenou ztvrdlou krví. Pak člověk nějaký čas nato nalézá ve své skříni dávno zapomenutou hromadu měkkých, voňavých plen a nutí jej to k zamyšlení. Snad to chápu nesprávně a hatím Demlovo poselství - pro mě defétistu vždycky právě ta umírající selka představovala ono zapomenuté světlo. Ve vší své zbytečnosti, trapnosti a ostychu - ona je skutečně jaksi nepatřičná žárovka, kterou zapomenuli zhasnout, tak jako lidská bytost, pro kterou si smrt stále nějak zapomíná přijít.

6 05.03.2013

V podstatě ta práce vyznívá optimisticky. Samozřejmě Demlovým způsobem - i Smrt usazenou ve vší své morbidní důstojnosti na alegorickém hradním trůně je možno milovat pro její chápání smrtelné duše. Proč se potom bát někoho, koho lze milovat?

2 05.03.2013

Jedná se povětšinou o kratší, několikastránkové povídky. Není problémem narazit na povídku o rozsahu 3 strany (Starcův smích) - o to však hlubší zážitek skrývají. Některé povídky se nesou spíše v dosti abstraktní, lyrické rovině (Vigilie, Peněženka), jiné jsou psány způsobem epickým (Husopas) - avšak mnohdy přerůstá líčení až v jakési démonické vstupy (Zbloudilý, Veselá pohřební). Přes svou zdánlivou jednoduchost ukrývají Čepovy povídky zásadní existencionální myšlenky. Není to čtení veselé, je nutno nad ním hloubat. Spojnici všech povídek tvoří život jednotlivce v syrové vesnické společnosti první republiky a jeho složité vyrovnávání se s osudem a se sebou samým. Přesto je čtenáři obsah podáván podivuhodně klidným vypravěčským tónem, jako by autor snad byl nad věcí, či snad lépe s ní byl smířen.

7 30.01.2013