gemi komentáře u knih
Tolle objevil Ameriku. Od prvních stran jsem měl dojem, že čtu o asi nejznámější a tisíce let staré indické meditační technice Vipassana. Její název však v knize nezazní ani jednou, což je škoda. Autor si tak připisuje větší kredit, než mu skutečně náleží.
Celé dílo by se dalo shrnout dvěma slovy: "Žij přítomností." Jenže Eckhart Tolle pochopil (a celkem správně), že dvě slova se prodávají hůře než celá kniha. Na druhou stranu, ta základní myšlenka je sice jednoduchá, ale aby se člověku dostala pod kůži, je zapotřebí podívat se na ni z různých úhlů. Pochopit, co je tím vlastně myšleno, co to skutečně znamená.
Tolle se velmi často odkazuje na "slova Ježíšova". Bible ale nespadla z nebe. Je to kniha jako každá jiná a cokoli v ní uvedené není důkazem ničeho. Aby nebylo přeježíšováno (a rovnou prozradím, že je), Tolle občas proloží Ježíše Buddhou.
Kniha je plná postulátů, např. toho o existenci "collective female pain-body", tedy utrpení, které muži způsobili ženám a které si nesou nakumulované z minulých životů. Obdobně "negativity accumulated in the collective human psyche". Kde přesně je tato negativita nahromaděná a jak funguje mechanismus jejího přenášení do dalších generací, to se čtenář nedozví. Těsně před koncem knihy je potom postulát postulátů: "This is not a belief: It is absolute certainty that needs no external evidence or proof from some secondary source." Zdravý rozum bije na poplach.
Tolle se dále snaží čtenáře přesvědčit, že naše hmotné já a s ním i celý vesmír je pouhou iluzí, ve kterém žijí lidé v bezvědomí (unconscious), jako v Matrixu. Svým způsobem má pravdu. Většina lidí žije buď minulostí (což vede k depresím a mindrákům), nebo budoucností (což vede ke strachu a úzkostem). Minulost ani budoucnost však neexistují. Jedno už bylo a druhé teprve bude.
Při čtení jsem si vzpomněl na knihu The healing code, a to konkrétně při této pasáži: "Suffering is due to identification with form. Miracles of healing sometimes occur through this realization." Podstata "zázračného léčení" popisovaného v The healing code nespočívá v žádných záhadných energetických tocích, ale v prosté meditaci. Může to fungovat? Jasně. Jenže už to není záhada. A záhada prodává.
Za přečtení a zamyšlení ta kniha určitě stojí. Po odfiltrování iritujících pasáží, ve kterých můj esoterický bullshit filtr bláznivě blikal na poplach, se člověk dobere k myšlenkám, které mohou pozitivně ovlivnit jeho život.
Pro člověka znalého popkultury osmdesátek a raných počítačových her je to naprosto orgastická záležitost! Člověk přitom nemusí být znalec, aby si tu nádhernou jízdu užil se vším všudy. Já taky neznám všechny ty hry a filmy, o kterých je v knize řeč, ale máme strejdu Gugla, ne? Takže jsem na každé druhé stránce guglil tu hru, tam film, přičemž jsem objevoval staré poklady, jako je třeba film War games, na který jsem se díky knize podíval.
Něco tak strhujícího jsem nečetl hrozně dlouho. Na čtečce jsem s obavami sledoval přibývající procenta a přál si, aby to bylo delší, ať ta úžasná zábava trvá co nejdéle. No ale nakonec jsem se konce dočetl a jízda to byla parádní.
Pokud by chtěl člověk rejpat, tak by jistě na něco přišel - některé akce jsou přitažené za vlasy, některé náhody jsou zcela nepravděpodobné apod., ale kdo by si chtěl kazit úžasný výlet brbláním, že jsou na blankytně modré obloze drobné bílé obláčky?
Výborná a v první čtvrtině naprosto strhující záležitost. Dokud je Watney "alone in the dark", úplně sám a všichni si myslí, že je mrtvý, je to neskutečná jízda a člověk hltá řádek po řádku.
Jakmile se spojí se Zemí, je to pořád skvělý thriller, ale vytratí se takový ten tísnivý pocit beznaděje, který čtenáře žene kupředu v touze vědět, co bude dál.
Kniha je neskutečně vtipná. Ve filmu se taky tu a tam vtípek objeví, ale toto je teda jízda! Jedna kapitola končí slovy: "I’m saved and I’m gonna live!" a hned ta další začíná: "I’m screwed and I’m gonna die." Watneymu jde o život a člověk se u toho nahlas řeže jako pako.
Celá kniha je přehlídkou neskutečné mechanicko-chemicko-technologické invence autora, protože Watney je MacGyver ve vesmíru, který z hovna uplete bič. A světe div se, ten bič i zapráská. Tedy obrazně řečeno...
Každopádně opět platí, že kniha je mnohem lepší a mnohovrstevnější než film. A film je přitom výborný!
Začne to vyprávěním, které zdánlivě vůbec nesouvisí s anotací knihy. Tak moc, že jsem se musel přesvědčit, že skutečně čtu knihu The Institute. Nicméně i když byl úvod zdánlivě nesouvisející (fakt jenom zdánlivě, je potřeba vydržet!), tak nenudil.
Po pár desítkách stran se děj přepne někam úplně jinam, a tam už čtenář tuší, že přihořívá.
Docela dost prostoru je následně věnováno popisu institutu a vztahům dětských hrdinů. Právě dětští hrdinové připomínají mistrův opus magnum - román IT. Jeho kvalit The Institute sice nedosahuje, ale pořád je to nadprůměrně vydařené dílo. Tato část je zajímavá, ale vysloveně strhující je kniha ve své třetí čtvrtině. Kéž by takové napětí bylo i ve zbytku textu! Čtenář společně s dvanáctiletým úhlavním hrdinou prožívá hrůzu a paranoiu - každý může být agentem institutu!
Závěrečná, řekněme, pětina, už tolik strhující není. King obecně závěry moc neumí, ale tady se mu to docela podařilo. Tedy, minimálně v tom smyslu, že závěr dává hlavě románu nějakou patu. Ta pata ale úplně neuspokojí a z hlediska logiky je děravá jak cedník. Na druhou stranu nechává prostor k úvahám a vlastně i k pokračování. A také staví celý příběh do určité ambivalence. Pomyslná "strana zla" není až tak úplně jednoznačná.
Román má trošku od všeho, co King umí. Je to trošku sci-fi, trošku horor, dost mysteriózní, dost dobrodružné. Dost povedené.
Důstojné završení trilogie o detektivovi Hodgesovi, jeho partě a magoru Hartsfieldovi. Není tak strhující jako druhý díl, ale do popředí vstupují sci-fi prvky a hlavní roli opět hraje Brady Hartsfield.
Český překlad je bohužel poznamenaný úchylkou překladatelky Lindy Bartoškové, která má obsedantní potřebu referovat o pánských botách jako o "střevících", kteréžto označení se už dobrých dvě stě let nepoužívá. To ale Bartoškové (ani nakladatelství Dobrovský - BETA) nevadí. Čtenář může být vlastně rád, že Bartošková nepoužívá výraz "škorně". Je velká škoda, že Bartošková takto kazí Kingovo dílo a nutí čtenáře místo nad příbehem dumat nad myšlenkovými pochody překladatelky.
Druhý díl trilogie o bývalém detektivu Hodgesovi. A o hodně lepší než ten první, na který navazuje jen velmi nenásilně a vše je dobře zasazeno do kontextu, takže může docela dobře fungovat i samostatně, ovšem v okrajové lince tady pokračuje příběh magora Bradyho z prvního dílu a byla by škoda o ni přijít. Navíc když kniha končí tak, že je zřejmé, že se linka s magorem potáhne i do třetího dílu, kde nejspíš opět vystoupí do popředí.
Čtenář se s trojicí Hodges - Jerome - Holly pořádně potká až skoro v půlce knihy. Příběh je místy vyloženě strhující.
Třetí a zatím nejlépe hodnocená kniha autorky mi přišla naopak nejslabší. Ne, že by nebyl čtivá a napínavá, ale je to parafráze na Deset malých černoušků, jenom ne tak promyšlená a nedotažená do geniálního finále. Je to zkrátka neoriginální.
Rozjezd je pomalý, vyvrcholení naopak velmi rychlé až zbrklé. Místo pozvolného rozplétání je během několika stran hotovo na základě jediné indicie.
Co mi ale na knize vadilo nejvíc, byl velký počet postav. V předchozích knihách se Lapena soustředila na dvě až tři hlavní postavy. Tady je figur jako na Orloji. Člověk se v nich nakonec zorientuje, ale ještě v půlce knížky zoufale přemýšlí, kdo je proboha ta Beverly...
Jinak první kniha, ve které nevystupuje detektiv Rasbach.
Mistr nám zraje jako víno. Povedlo se mu napsat po všech stránkách vynikající román. Typicky kingovská záležitost, která mistrně mixuje krimi s hororovými prvky a obojího je tam tak akorát. Velmi potěšil návrat Holly Gibney ze série s detektivem Hodgesem, která začíná románem Mr. Mercedes. Kdo si chce Outsidera užít naplno, měl by si nejdřív přečíst tuto sérii. King bravurně udržuje čtenáře v napětí nastolením situce, která je zdánlivě nemožná (podezřelý byl na dvou místech současně a na obojí jsou pádné důkazy), takže člověk místy fakt hltá stránky. No a znalce Kinga potěší závěr, který je na mistra zcela netradiční - je totiž dobrý. Fakt dobrý. Jestli King něco obyčejně neumí, tak jsou to závěry, které více či méně nepovedeně utnou parádní román. Tady to neplatí. Závěr vypadá, jako by ho ani mistr nepsal. A ano, to je lichotka. Pro člověka, který má rád detektivky, sci-fi a horor je to povinná četba!
Naprosto zásadní kniha mého života, kterou by si měl přečíst každý, kdo jenom trošku stojí o to rozumět, jak funguje jeho vlastní mozek, jak si utváříme představy o světě a názory, a jak jsme svým vlastním mozkem neuvěřitelně klamáni každou minutu, kdy jsme při vědomí. Je to naprosto zásadní vědět, protože člověk, který ví, se tomu může do značné míry bránit.
Zhruba do poloviny je kniha strhující, sází jednu bombu za druhou a člověk jenom zírá: "Sakra, přesně tak to je, jenom jsem si to nikdy neuvědomoval!" Myšlenky jsou to natolik zásadní, že jsem si z těch hlavních dělal průběžně výpisky formou odrážek. Vydalo to na deset stránek A4! Neznám myšlenkově nabitější knihu než je tato.
Druhá polovina knihy už tak strhující není, popisuje různé průzkumy a pokusy, které jsou určitě zajímavé a skvěle doplňují první polovinu, které se ale vyrovnat nedokáže. V poslední pětině knihy jsou vědecké články, na kterých kniha staví. To už je vysloveně pro fajnšmekry.
Suma sumárum, kdo nečetl, žije v temnotě. A nejhorší na tom je, že to netuší.
Úvodní část knihy je velmi zajímavá a uvedené myšlenky za skoro sto let nezestárly ani o minutu, což beru jako další důkaz, že čas je relativní. :-)
Za tuto knihu jsem vlastně strašně rád - pomohla mi uvědomit si, jak skvělý život vedu.
Dva úspěšní podnikatelé si na více než třech stech stranách vzájemně masturbují svá ega. Většina kapitol obsahuje zcela obecné až banální rady, např.: "Pokud pracujete v obchodě, musíte umět prodávat." To by čekal málokdo! Celá kniha má lehkou pachuť podvodu na čtenáři, protože ji ve skutečnosti nenapsali Trump s Kiyosakim, ale jejich "stíny" McIverová a Lechterová.
O Trumpovi je známo (sám to několikrát veřejně prohlásil), že nikdy nepřečetl jedinou knihu, zato se rád a často dívá na televizi (hlavně na Fox News, což je obdoba české TV Barrandov). O jeho neschopnosti číst kolují legendy (někteří dokonce spekulují, že vůbec číst neumí), Youtube je plný videí s jeho projevy, ve kterých často dělá chyby, když má přečíst složitější výraz - číst tedy patrně umí, ale dělá mu to problémy. V této knize se naopak dočteme, že Trump spí jen 3-4 hodiny denně a "ušetřený" čas věnuje - pozor - četbě! Pod tíhou veškerých dostupných důkazů věřím raději jeho vlastním slovům, tedy verzi o televizi. Představa Trumpa jako "spisovatele" je potom zcela absurdní. jeho ghostwriterka si zaslouží každý dolar. Nezbývá, než si položit otázku - v čem dalším kniha lže, krom toho, že z pologramotného Trumpa (byť je nesporně úspěšným podnikatelem) dělá zapáleného čtenáře?
Celkově je kniha velmi rozporuplná. Autoři se snaží v člověku vzbudit dojem, že smyslem života jsou peníze a honba za nimi. Člověk by prý neměl diverzifikovat riziko a žít lehce pod úrovní, kterou si může dovolit (což je přesně to, co každý příčetný člověk instinktivně či vědomě dělá). Aby to ale nebylo tak černobílé, tak na str. 241 najednou Kiyosaki otočí: "Jako dospělí byste měli vědět, jaký životní styl chcete. Žádný není ani správný, ani špatný. Jsou důležitější věci než peníze." Předchozích 240 stran ale působí zcela opačně a životní styl, při kterém nehrají peníze prim, je téměř vysmíván, takže čert aby se v tom jejich poselství vyznal.
Kniha je navíc plná motivačních formulek typu "Nechcete-li věnovat svůj život vyhrávání, pochybuji, že máte šanci vyhrát na olympiádě nebo zbohatnout.", které mě docela slušně iritují, a to z několika důvodů. Předně - jejich cílem je člověka aktivizovat prostřednictvím toho, že v něm vyvolávají pocit viny za to, jaký vede život. Jeho život přitom může být sebevíc naplňující. Pokud při něm ale neoškubal dostatečný počet bližních a jeho konto nepřetéká, nemůže se považovat za "vítěze".
Další problém je, že černobíle dělí svět na pár vítězů a kohorty poražených, přičemž jako měřítko úspěchu používá výhradně stav bankovního konta. Pokud se někdo považuje za vítěze jenom proto, že má na kontě o nějakou tu nulu víc než ostatní, potom je mi jej docela líto. A to říkám jako člověk, který má peníze opravdu rád - dávají mi svobodu. Toto už je ale vysloveně fetiš.
Kiyosaki dokonce nabádá k tomu, aby se člověk vyhýbal lidem (!), kteří tento fetiš nesdílejí: "Napište seznam šesti lidí, s nimiž trávíte nejvíc času. Nyní zapište, z jakého kvadrantu (zdroje) čerpá těchto šest osob své příjmy. Je to kvadrant, do kterého chcete patřit i vy? Jestliže není, možná budete chtít změnit své přátele a najít si takové, kteří čerpají svůj příjem z kvadrantu, do kterého chcete patřit." Odporné poselství a snad nejhloupější způsob, jakým lze kádrovat svoje přátele. Naopak vynikající návod k tomu, jak se rychle a efektivně zbavit opravdových přátel a obklopit se kvazi-přáteli, kteří budou přáteli pouze do té doby, dokud to pro ně bude (finančně) výhodné.
Kniha obsahuje celou řadu chyb a působí, jako by ji snad ani neviděl korektor. Na str. 165 je např. věta: "Chcete-li se dozvědět více o tom, jak dostat kurzy finančního vzdělání do vaší komunity, navštivte ." A to je celé. Někdo tam nechal mezeru na webovou adresu, nedoplnil ji a zjistí to až samotný čtenář. Chyby jsou patrné na první pohled (viz tabulku na str. 319, která má očividně prohozené kvadranty "Povaha zapojení"), kniha má navíc otřesný český překlad.
Takže ještě jednou - tato kniha mi pomohla uvědomit si, jak skvělý život vlastně vedu. Uvědomil jsem si, že existuje spousta lidí, pro které nejsou smyslem života reálné hodnoty, ale pouhé prostředky (peníze) k jejich získání. Pokud k takovým lidem patříte, směle do čtení! Pokud ne, musím vás varovat - z určitých pasáží se vám může dělat až fyzicky nevolno (viz citovaný návod na to, jak se zbavit přátel).
Jde o poněkud zvrhlou reality show, odehrávající se v postapokalyptické době, King (pardon, Bachman) se ovšem neobtěžuje příčiny globálních změn jakkoli vyjasnit. Lidé jsou přesyceni klasickými show s normálním vyřazováním, a tak přišli s takovou, kde se odpadlíci rovnou střílejí.
Kniha je trošku netypická, a to celou řadou věcí. Tak například děj se odehrává v reálném čase. Na začátku vyjde sto účastníků na trasu, kterou může přežít jen jediný z nich a vy sledujete jejich kroky minutu po minutě, hodinu po hodině. Tím se dostáváme k prvnímu kladu, kterým je napětí. To je totiž od začátku do konce víceméně konstantní, přičemž jeho úroveň lze označit za dobrý standard. Je zajímavé, jak se v průběhu sžíváte s řadou účastníků, přičemž víte, že na konci může zůstat jenom jeden a lámete si hlavu, jak to dopadne, protože tohoto (tam toho a taky onoho) sympaťáka přece King nemůže nechat jen tak umřít! Konstantním napětím ovšem výčet kladů končí (faktem ale je, že to samo o sobě není vůbec málo).
Kritiku je třeba začít u nelogičností, kterými je kniha protkaná jako perský koberec. Předně, jedná se o reality show, ale nikde není žádná kamera, žádný přenosový vůz či vrtulník, akorát tu a tam se mihnou reportéři v davu. Další podivností je, že většina účastníků pochodu netuší, proč se vlastně přihlásila. OK, jsou to mladí jinoši, kteří nemají páru, co v životě chtějí. Jenže oni často netuší ani to, jak vlastně pochod probíhá, jak to celé končívá... To je přece dost divné, když jde o veleúspěšnou reality show, kterou sleduje celý národ a která má za sebou celou řadu ročníků, že? Chlapci se ale místo dokonalé znalosti toho, co bude následovat, jen přihlouple diví a spekulují.
Vyčítat Kingovi, že Chodci jsou sledováni sonarem, tedy že nedokázal předpovědět GPS, by bylo asi hloupé, nicméně faktem je, že z dnešního hlediska působí popis techniky poněkud úsměvně.
No a pak je tady konec knihy. Zapomeňte na vypointované Osvícení či Pavučinu snů. Tady prostě pochod skončí a s ním skončí i celý příběh. Šlus, finýto, žádné vysvětlování, žádná pointa a vy prostě nevěřícně otáčíte pár posledních stránek tam a zpět a hledáte něco, co tam zkrátka není. King má holt v sobě skutečně dva spisovatele. Jeden umí příběhy skvěle vygradovat a zakončit, no a ten druhý zřejmě těsně před finišem dostane střevní potíže a pak zapomene, že dílo ještě není úplně hotové. A to je případ Dlouhého pochodu.
Solidní, čtivá detektivka, ostatně jako všechny od Lapeny. Ale ten konec se věru velmi nepovedl. Twist sice parádní a předem neodhalitelný, nicméně mám problém s jeho uvěřitelností, jeho zdůvodnění kulhá na obě nohy.
Geniální hororové dílo, tečka. Kolikrát jsem ho četl, třikrát? Nejmíň.
Z této knihy jsem měl strach, stejně jako z každého pokračování něčeho, co mám moc rád a co ve mně zanechalo hlubokou stopu. Doktor spánek navazuje na klasický horor Osvícení, který jsem četl několikrát a považuji jej za zásadní Kingovo dílo. Když jsem se dozvěděl, že existuje pokračování, nejdříve mě vyděsil jeho poněkud přihlouplý název, ale má své opodstatnění.
Zatímco původní Osvícení bylo komorním hororem, který staví především na stísněné atmosféře opuštěného a nedostupného hotelu v horách a hrůza spočívá v tom, že aktéři nemají kam utéct, Doktor spánek jde "mezi lidi". Je zajímavé, že prvek "není kam utéct" funguje i tady, ačkoli zcela jiným způsobem...
Setkáváme se opět s Dannym, který už ale mezitím stačil vyrůst do řádného alkoholika, protože své "nadání" účinně tlumí chlastem a jde tak ve šlépějích svého otce. Dannyho sledujeme v průběhu mnoha let, kdy se protlouká životem a utíká sám před sebou z místa na místo, aby nakonec našel smysluplné využití svého nadání, a dokonce mnohem víc.
Doktor spánek je důstojným pokračováním legendárního Osvícení a jasnou známkou toho, že King pořád umí. Kéž by se mu podařilo vytvořit obdobně povedené pokračování jeho nejlepšího díla To.
Na zachycení kvalit této knihy by bylo zapotřebí popsat mnoho stran textu plného slov začínajících na „nej“. O tomto díle totiž nelze hovořit jinak než v superlativech, protože je po všech stránkách (téměř) dokonalé. Kniha chytne hned po startu. V první třetině představuje charaktery hlavních hrdinů a pak nabere takový spád, že vám to nedá spát. Kolikrát jsem už už chtěl jít do hajan, ale vzhledem k tomu, jakým způsobem končila kapitola, to prostě nebylo možné...
Kniha není příliš dlouhá, nenechte se mýlit prvním dojmem. Je to přesně naopak. Když jsem byl ve třech čtvrtinách, trápila mě jediná věc – že už to brzy skončí a já se s tou partou, kterou jsem si mezitím tolik zamiloval, budu muset rozloučit (pravý opak Liseyina příběhu, u kterého jsem se modlil, ať už je konec). Těch víc než tisíc stran je prostě málo!
Dílo má ještě jednu zajímavou vlastnost. Dočetl jsem jej v létě 2009 a teď, o rok později, mám stále všechno v až překvapivě živé paměti. Tak silně a hluboce se mi tento brilantně provedený kousek vryl do paměti. Příjemné bylo i to, že se většina děje odehrává v červenci a srpnu, s uvedením konkrétního data u kapitol, a mně se shodou okolností dařilo číst tak, že reálné datum plus mínus korespondovalo s tím románovým (letopočet byl pochopitelně jiný).
Pravda, na konci se mezi hlavními hrdiny odehraje cosi, při čem jsem dlouho kroutil hlavou a ptal se sám sebe, jestli by skutečně dvanáctiletá dívka tímto způsobem řešila silné emoční vypjetí, na druhou stranu nejsem dvanáctiletá dívka a nikdy jsem nebyl nucen jít po Tom, protože To nešlo po mně. Faktem je, že King je trošku úchyl a podobné expresivní popisy více či méně obskurních dějů jsou k vidění téměř v každém jeho díle.
Nejvyšší hodnocení obvykle nedávám, protože vždycky se může objevit něco, co bude ještě lepší. Pravdou ovšem je, že nic takového jsem zatím nečetl.
Skvělý příběh, jedno z mála Kingových děl, které bylo doslovně a skutečně povedeně převedeno na filmové plátno. Kniha je dokonalým scénářem a čte se skvěle. (Čteno v originále.)
Podobenství (bajka), psané slabikářovým písmem, které by se dalo shrnout jedou větou "když se mění prostředí, musíte se měnit i vy", ovšem roztahané do sto (slabikářových) stran.
Já se snad stanu fandou detektivek! Jak tento žánr nemusím, tak toto je už druhý kousek od Shari Lapena a musím říct, že je ještě lepší než Manželé odvedle. A ta byla fakt dobrá!
Čte se to jedním dechem, je to mnohovrstevné se skvělým twistem v závěru. Kdo tvrdí, že jej prokoukl dopředu, ten kecá.
King chtěl tuto knihu napsat už v roce 1976, ale když si po čtrnácti dnech psaní uvědomil, o jak obtížnou látku se jedná, tak dle svých vlastních slov "stáhl ocas jako spráskaný pes" a nechal toho. No a dobře udělal, protože doba se za těch třiatřicet let posunula, přišly nové technologie, ale - a to zejména - King nám mezitím krásně vyzrál.
Pokud jsem některým jeho románům vyčítal jistou dramaturgickou nevyrovnanost (Prokletí Salemu, Svědectví), v tomto případě musím s potěšením konstatovat, že Pod kupolí je báječně vyvážené dílo, které se rozjíždí sice postupně, nicméně od začátku až do samotného konce nabírá na obrátkách a nemá hluchá místa. Nevím, zda je to schopnou Kingovou redaktorkou nebo tím, že nám mistr prostě zraje jako víno, ale je to skvělé.
Český překlad si pochvalu ale nezaslouží. Linda Bartošková opět nezklamala. Nerozumím například tomu, proč používá výraz "pacemaker" místo krásně nečeského, zato všem dobře známého výrazu "kardiostimulátor". Hergot, v této zemi je hromada schopných překladatelů. To si nemůže Beta-Dobrovský dovolit najmout někoho normálního?
Rozsahem si nic nezadá s TO ani se Svědectvím, nicméně co do kvality zůstává za oběma z nich (i když, v případě Svědectví je to o prsa čínské běžkyně). Pod kupolí však určitě patří do TOP 5 Kingovy tvorby.