gimli35 komentáře u knih
4,5 * a za mne příjemné překvapení. Zasazení do dávnověku tedy vnímám trochu jako takovou lákavou obezličku, protože jeden z mála podstatnějších rozdílů je ona absence světelných mečů, jinak je skoro všechno tak, jak jsme ve Star Wars zvyklí. Ale jinak, opakuji, celkově spokojenost. Lebbon svou knihu postavil na atraktivně klipovitém střídání minulosti a současnosti, které až na pár výjimek drží pozornost a dokonce se v něm zpravidla dá i vyznat, a vytvořil dvě zapamatovatelné, nešablonovité hlavní postavy. Takže fajn!
"...a Robert? Však víte, jak to s takovými bývá."
Přestože Sílící bouře zahrnuje své čtenáře a čtenářky obrovskou přehršlí jmen, v nichž je téměř nemožné se dokonale vyznat (trochu ve stylu citované Cimrmanovy operety Proso) a přestože Nihilové jsou opět okázale drsní jak šmirglpapír, kniha je i přes větší rozsah čtivá. Oproti tradičně nudným, šablonovitým Nihilům zaujmou spíše zástupci práva a pořádku, v první řadě kromě Jediů tentokrát i kancléřka Lina Soh a povedené jsou i obě vedlejší romantické linky. Takže celkově nakonec mírně příjemné překvapení.
Innokentij Michajlovič Smoktunovskij měl vpravdě pestrý život - zúčastnil se druhé světové války, dostal se k partyzánům, se sovětskou armádou došel až do Německa, hrál v polárním divadle v Norilsku... A o ničem z toho Čas dobrých nadějí nepojednává. Smoktunovskij se místo toho prostřednictvím řetězu zpravidla naprosto nezajímavých historek dojímá nad sebou samým, ještě více nad svými současníky, ale úplně nejvíce nad matičkou Rusí a Sovětským svazem. Opravdu mimořádně nezajímavé čtení, zaplaťpámbu aspoň za fotografickou přílohu.
Snad poprvé jsem se u Bernharda vyloženě dusil smíchy, konkrétně u pasáže popisující opření berlí o stěnu Vídeňské veřejné jídelny a u Kollerových stížností na Boží oko. Je to tedy hodně černohumorné, ale co už. :D
Claudia Gray opět nezklamala a do série Vrcholná republika přispěla tentokrát napínavou detektivkou trochu ve stylu Deseti malých černoušků. Propracovaná psychologie postav, větší důraz na Jedie, soustředěnost příběhu na udržitelný počet linií - tak to mám rád. Škoda jen toho poněkud otevřeného konce, ale věřím, že v příštích dílech Vrcholné republiky se snad dozvíme, co přesně se strážci míru a spravedlnosti na Hvězdosvitu nadělalo takovou paseku...
Román Justiny Ireland nabízí příběh pestřejší než outfity Xylana Grafa, děj slušně odsýpá a jednotlivá prostředí se mění opravdu dynamicky. Fyzikálně-vědecká rovina je poněkud komplikovaná a jednání postav jsou občas obtížněji pochopitelná, celkově se nicméně jedná o příjemnou SW oddechovku.
Není pochyb o tom, že Julius Kugy je významnou až legendární postavou slovinského horolezectví a že hory - a Julské Alpy zvlášť - opravdu miloval. Srovnám-li ale jeho knihu s publikacemi Harrerovými či Jarošovými, dopadá Kugy velmi špatně. Na rozdíl od zmíněných pánů se příliš neobtěžuje s nějakou strukturou a kapitoly věnované jednotlivým horám jsou tak spíš skrumáží tu více, tu méně zajímavých historek, situací a osob. A ani slohově to opravdu není žádná sláva.
Po týdnu v Julských Alpách jsem se však s Kugym rád seznámil i v knižní podobě. A kdyby už nic, alespoň pro nádherné fotky Jožeho Mihaliče stojí tahle publikace minimálně za prolistování.
(SPOILER) Začínám mít pocit, že Claudia Gray je jednou z nejtalentovanějších autorek SW literatury. Pokrevní linie je silným politickým thrillerem, jenž výborně osvětluje okolnosti zániku Nové republiky a přináší nové, nešablonovité postavy - obzvlášť Ransolm Casterfo je skutečně propracovaný.
Ale nejde jen o Casterfa, celý román je napsán opravdu zručně a je radost ho číst, byť události v něm vylíčené nejsou žádná selanka. Závěrečný přerod Leiy ve vůdkyni Odboje je velice působivý.
Pokud jsem románu Do temnoty vytýkal jistou dějovou rozkošatělost, tady už musím mluvit o chaosu. První polovina knihy je nekonečným líčením záchranných operací v soustavě Hetzal, Soule neustále přeskakuje mezi nespočtem postav. Větší spád nabere teprve druhá půlka, i Jediové se trochu více dostanou ke slovu a jejich angažmá vrcholí napínavou honičkou v soustavě Elphrona, kterou považuji za nejsilnější část knihy.
Světlu rytířů Jedi bohužel uškodil přepísknutý patos (do omrzení opakovaný slogan "Všichni jsme republika"; až komické nihilské názvosloví se všemi těmi Bouřemi, Mraky atd.) a komplikovanost mnoha prolínajících se dějových linií, z nichž jen málokterá je přitom nějak jasně uzavřena. Namísto kancléřčina hesla nabízím jiné, možná výstižnější: Méně je více!
3,5*. Být mi o deset míň, asi by mne to chytlo o něco víc. :)
Ale plakát "Remember Alderaan - Never Forget" je skvostný, to zase jo.
(Asi tak 3,5 hvězdičky; ne že by na tom nějak záleželo, je to spíš tak od oka.)
Podobně jako Povídky z hor jsou i Verše a povídky jakousi staškovskou bestofkou, tentokrát ovšem i se zastoupením poezie. Přiznám se bez mučení, že úvodní dvě dlouhatánské básně jsem spíše prolétl, ovšem ty ostatní byly docela zajímavé - zejména rázný, stručný a přitom dějově bohatý popis toho, kterak může zamýšlená oběť atentátu vyváznout prakticky bez zranění díky špatné životosprávě* (Král, švec a knejp), návod, jak na depku (Nezoufej), nebo dojemné vyznání domovu (Vy hory modravé...).
Výběr z povídek je vcelku reprezentativní, ale mohl by být i lepší (viz již zmiňované Povídky z hor). U povídky Na paloučku se nenechte odradit bizarním rozjezdem; Starý forman je zajímavý především coby exkurs do světa pozemkového práva - jako by autor vzpomínal na své vzdělání a původní povolání (byl JUDr.) -, relativní čtivost je vykoupena až komicky banálním rozuzlením.
Ale jo. Jestli máte rádi Podkrkonoší a starou češtinu, nesáhnete vedle.
* ("Spasilo tě sádlo tvoje / marné byly vraha znoje.")
Je to kniha silně dojemná až depresivní, zároveň svým způsobem půvabná až krásná. Propojení stařičkých manželů, z nichž jeden vzpomíná na překrásné Karpaty a druhý to (literárně velmi vyzrále) zapisuje, funguje.
4,5 *
Na rozhraní mezi 4 a 5 hvězdičkami... Občas až příliš divoké zvraty a místy dost nepřehledné Vosovo lavírování mezi temnou a světlou stranou síly; ale stejně zaokrouhluji nahoru. Četlo se to dobře a v případě SW knih bývám zkrátka dost shovívavým recenzentem. :)
Ach jo. Zajímavé téma, bohatá nálož zajímavých fotografií, celkový dojem však sráží výrazně tendenční pojetí knihy. Autoři neustále šermují termíny jako "měšťácké divadlo", "buržoazní publikum", a pak samozřejmě přídavnými jmény "marxistický", "uvědomělý", "proletářský"... Uf.
Staškovy povídky jsou vlastně docela čtivé, pokud autor dodrží dvě podmínky: za prvé se mu vlastní příběh musí povést ukočírovat, aby dával smysl a vedl odněkud někam, a za druhé by si měl sednout na ruce pokaždé, když se chce pouštět do divokých a mnohdy nechtěně komických úvah o zářné komunistické budoucnosti. To se pak totiž může stát, že se jím vytvořený chrabrý dav nadšeně hlásí ke společnému vlastnictví jen pár okamžiků poté, co totálně zdemoloval přepychový dům (ústřední povídka Když hlad a válka zuřily).
Ze sedmi povídek v této knize stojí za přečtení určitě V příboji, Taranovo zlato (ty jsou nejlepší), Poznání (jakž takž) a s přimhouřením všech očí i již zmiňovaná hlavní povídka, a to především díky překvapivě povedenému a velmi plastickému líčení dekadentních večírků ve zbohatlické vile. Jinak bych potenciální zájemce o Staškovu tvorbu odkázal spíše na výbor Povídky z hor, který je mimochodem dostupný i ve fondu pražské městské knihovny. Pokud se přenesete přes občasné nepřirozeně šroubované dialogy a nesáhnete zrovna po knize, kde autor do čtenáře tlačí své politické přesvědčení, je Antal Stašek celkem zajímavým spisovatelem. (A co se fyzického vzhledu týče, je to asi nejzapamatovatelnější obličej české literatury. :))
Bouřlivá historie Národního divadla v prvních pětadvaceti letech po sametové revoluci, popsaná podrobně (přitom ne úmorně), s mnoha fotografiemi a v pěkné grafické úpravě. Co, jak, pro koho a za kolik by ND vlastně mělo hrát? Může se vůbec naše „první scéna“ zavděčit všem? Co si představit pod pojmem „Národní“? Jednoznačnou odpověď na žádnou z těchto otázek kvalitně zpracovaná publikace Aleny Zemančíkové nepodává – a je to jen dobře.
4,5 *
V příštím roce (2021) uplyne 200 let od narození Karla Havlíčka Borovského. Jeho satirická poezie je jen o třicet let mladší, avšak stále ostrá a svěží. Zajímavá osobnost, zajímavé dílo. :)
Zdařilá dalajlámova autobiografie s kvalitním překladem Josefa Kolmaše je pro českého čtenáře takovým kompletním tibetským balíčkem - je zde vylíčen život v Tibetu před čínskou okupací i po ní; dobře popsána jsou zvěrstva, kterých se Číňané v Tibetu dopustili; dalajlámův životopis obsahuje i méně známé období od roku 1959 dál. Zkrátka kvalitní publikace, v níž potěší i předmluva Václava Havla, informačně hodnotný doslov Ľubomíra Sklenky a několik fotografií.
Po většinu času pochmurně laděná a po nepříliš akční polovině teprve ke konci gradující kniha sice není tím nejlepším, co SW literatura nabízí, přesto však oceňuji její přínos v oblasti informací o mně méně známé a přitom velmi pozoruhodné postavě, kterou je právě Ahsoka Tano.
Autor Dědice rytířů Jedi se pustil hned do dvojího riskování - ich-forma a milostná zápletka - a obojí mu bezezbytku vyšlo. Čtenářská radost!
(a pozor na lebkovrty, až půjdete do lesa)