gimli35 komentáře u knih
Solidní základ k tématu BTS, nic extra překvapivého nebo detailního, ale zásadní informace a pěkné fotky to má. A taky skvělý překlad Thu Thao Stránské s citem pro k-pop i sympaticky uvolněnou češtinu.
Krátce před Vuongovou knihou jsem četl Píseň L. od Veroniky Opatřilové, která se zaobírá trochu podobnými tématy, a tak mám možnost docela zajímavého srovnání. Právě po Písni L. jsem se trochu bál poetického stylu, kterým je NZJNOA psána, protože v prvně jmenované mne přibližně ve druhé polovině už začal trochu nudit.
Vuong na to jde ale jinudy. Jeho poetičnost a obrazivost neslouží jako výplň, kterou je čas od času možno přeskočit; neoslabuje vnímání textu, spíše naopak. Kvůli tomu se jeho text čte překvapivě pomalu, vůbec mi to ale nevadilo. Tahle bolestná, ne však přímočaře bolestínská kniha za to stojí.
Tělesnost, maskulinita, queer, rodinné vztahy - o tom všem vypráví autor prostřednictvím drobných příběhů a působivých obrazů, aniž by text ztrácel konzistentní tvar. A Trevor? Tyjo, to je postava, nad kterou je záhodno přemýšlet ještě hodně dlouho po dočtení. (U mě tedy myšleno spíše v dobrém.)
Publikace hodnotná především tím, že připomíná důležitý případ zásahu mocenské zvůle do chodu divadla, který by se už nikdy neměl opakovat. Samotné zpracování kromě zajímavých fotek přináší bohužel jen přetištění novinových článků z té doby a tři krátké texty pamětníků tehdejších událostí, které by si zasloužily pečlivější korekturu.
Bulat Okudžava pro mne zůstává především skvělým písničkářem, nad jehož texty (v překladech Jaromíra Nohavici, Milana Dvořáka nebo Václava Daňka) se mi tají dech dodnes. Stejně tak jeho kniha Zrušené divadlo je pozoruhodným románem, který neokázalým způsobem umí přiblížit hrůznou dobu stalinismu.
Nebudu to protahovat: Nebohý Avrosimov mne bohužel nezaujal. Nešťastně se v něm pojí pro našince nepříliš známé nebo neřkuli zajímavé téma děkabristického povstání s poněkud rozvláčným Okudžavovým psaním. A tak bylo nakonec nejzábavnější sledovat lehce queer problesky zosobněné v postavě kavalergardisty Buturlina. Snad žádná ženská postava románu se nemůže pochlubit tolika krásnými vypravěčovými komplimenty... :)
Stejně jako Kirke je i Madeline Miller asi trochu kouzelnice. Nepíše úplně přímočaře, přesto jsou její knihy čtivé. Nedopouští se v nich citového vydírání, přesto umí hluboce emocionálně zapůsobit. Nojo, už aby zase něco napsala. :)
4,5 * a za mne příjemné překvapení. Zasazení do dávnověku tedy vnímám trochu jako takovou lákavou obezličku, protože jeden z mála podstatnějších rozdílů je ona absence světelných mečů, jinak je skoro všechno tak, jak jsme ve Star Wars zvyklí. Ale jinak, opakuji, celkově spokojenost. Lebbon svou knihu postavil na atraktivně klipovitém střídání minulosti a současnosti, které až na pár výjimek drží pozornost a dokonce se v něm zpravidla dá i vyznat, a vytvořil dvě zapamatovatelné, nešablonovité hlavní postavy. Takže fajn!
(SPOILER) Star Wars mi vždy byly sympatické rozmanitostí coby hlavním poznávacím znakem - prostě to byl a je svět, kde se může prosadit a svůj velký příběh si prožít úplně jakákoli postava bez ohledu na pohlaví, barvu pleti či sexuální orientaci.
I z autorčina epilogu vnímám její snahu napsat feministickou SW knihu, a vůbec nic proti tomu, spíše naopak. Takhle ale prosím opravdu ne. Na těch 240 stranách jsem se dozvěděl hlavně o tom, co kdy měla Padmé na sobě, jak byla nalíčená a jaký měla účes. Samotný děj se skládá zejména z celkem nahodilých mikropříběhů a mikrosituací, Padmé někam chodí, o něčem přemýšlí a vede celkem bezcílné dialogy s ostatními postavami, takže na konci vlastně fakt netuším, co přesně mi tahle kniha měla dát.
A jinak: jak jsou jindy a jinde stereotypně vykreslovány ženy (a štve mě to), zde dochází nemlich k tomu samému, ovšem u postavy mužské - Rush Clovis, který Padmé pomáhá nejspíš jen proto, aby se ji pak pokusil svést. Laciné.
"...a Robert? Však víte, jak to s takovými bývá."
Přestože Sílící bouře zahrnuje své čtenáře a čtenářky obrovskou přehršlí jmen, v nichž je téměř nemožné se dokonale vyznat (trochu ve stylu citované Cimrmanovy operety Proso) a přestože Nihilové jsou opět okázale drsní jak šmirglpapír, kniha je i přes větší rozsah čtivá. Oproti tradičně nudným, šablonovitým Nihilům zaujmou spíše zástupci práva a pořádku, v první řadě kromě Jediů tentokrát i kancléřka Lina Soh a povedené jsou i obě vedlejší romantické linky. Takže celkově nakonec mírně příjemné překvapení.
Stručně, jasně, přehledně a navíc čtivě o pozoruhodném oboru - sociologii literatury. Skvělé do školy nebo i jenom tak. :)
Innokentij Michajlovič Smoktunovskij měl vpravdě pestrý život - zúčastnil se druhé světové války, dostal se k partyzánům, se sovětskou armádou došel až do Německa, hrál v polárním divadle v Norilsku... A o ničem z toho Čas dobrých nadějí nepojednává. Smoktunovskij se místo toho prostřednictvím řetězu zpravidla naprosto nezajímavých historek dojímá nad sebou samým, ještě více nad svými současníky, ale úplně nejvíce nad matičkou Rusí a Sovětským svazem. Opravdu mimořádně nezajímavé čtení, zaplaťpámbu aspoň za fotografickou přílohu.
3,5 *.
Urban-prozaik zkompletován. Román Přišla z moře jsem si záměrně nechal nakonec, příliš velká očekávání jsem ze zdejších komentářů i ohlasů známých neměl, o to příjemněji jsem byl nakonec překvapen. Příběh je vlastně celkem střízlivý a docela jsem si užil i nečekaný směr, který kniha nabrala přibližně v poslední třetině či čtvrtině (včetně zdařilého konce). A navíc je to, jako vždy, sympaticky (sebe)ironické. Takže fajn!
Nemohu se zbavit pocitu, že zatímco zpočátku byl autor myšlenkou paralelního města docela zaujat, asi tak v polovině ho to přestalo bavit a začal si z toho prostě jen dělat srandu - nic proti tomu, bavil jsem se místy opravdu dobře. Problém byl spíš v tom, že zprvu neuchopitelně tajemný příběh se postupem stránek rozplizl do (na Urbana) celkem banální (love?)story - aneb ještě snad nikdy jsem od Urbana nečetl nic tak celkově řídkého a dějově vlastně celkem chudého, jako by snad sám autor nevěděl, co si s podivným Urbem počít. Nejedná se o vyložené zklamání, ale s jistotou si troufnu doporučit jiné autorovy knihy.
Snad poprvé jsem se u Bernharda vyloženě dusil smíchy, konkrétně u pasáže popisující opření berlí o stěnu Vídeňské veřejné jídelny a u Kollerových stížností na Boží oko. Je to tedy hodně černohumorné, ale co už. :D
4,6 *.
Samotného mne to překvapuje, ale i přes tradiční vondruškovskou překombinovanost mne Anděl smrti bavil nejvíce za posledních několik titulů ze série Hříšní lidé Království českého. Autorovi se tentokrát povedlo děj zasadit do velice zajímavého prostředí (neprostupné lesy a doly kokořínska) a zcela upřímně musím říct, že celou satanistickou linku považuji za velice působivou. A mimo jiné mne ještě potěšilo, že nepřehledně propletené vztahy a jména sám Vondruška místy lehce ironizuje.
Zkrátka: pozor nejen na ďábly, ale i na anděly...
4,25 *. Půlnoční horizont je čtivý, zpočátku velmi odlehčený (na mě místy až moc), v pompézním závěru se pak změní v překvapivě brutální. Older výborně pracuje s gradací děje.
Musím ale souhlasit s uživatelem KubaHanzelin, série Vrcholná republika začíná být trochu repetitivní. Schéma "myslíme si, že Nihilové už nejsou - a jéje, oni jsou, co budeme dělat? - no nějak jsme to vyřešili, ale co s tím dál?" vidíme už poněkolikáté, byť pokaždé v jiných kulisách.
EDIT: Homofobní komentář(e) uživatele Akris není, myslím, potřeba brát moc vážně. Ani ne tak pro jeho tristní stylistickou úroveň. Spíše proto, že na Databázi knih se zatím projevuje jen tím, že hejtí knihy ze série Vrcholná republika - a to především za to, že si dovolují zobrazovat homosexualitu či různé genderové identity. No to je opravdu skandální, že v 21. století čteme o něčem takovém ve sci-fi knihách, v nichž se to přímo hemží nejrůznějšími stvořeními všelijakých druhů a vizáží. Těším se, až bude Akris protestovat třeba proti tomu, že v některých knihách je moc lidí z Alderaanu, moc žen nebo moc černovlasých.
Claudia Gray opět nezklamala a do série Vrcholná republika přispěla tentokrát napínavou detektivkou trochu ve stylu Deseti malých černoušků. Propracovaná psychologie postav, větší důraz na Jedie, soustředěnost příběhu na udržitelný počet linií - tak to mám rád. Škoda jen toho poněkud otevřeného konce, ale věřím, že v příštích dílech Vrcholné republiky se snad dozvíme, co přesně se strážci míru a spravedlnosti na Hvězdosvitu nadělalo takovou paseku...
(SPOILER) 3,25 *.
Vyčítají-li SW fanoušci impériu Disney, že jeho sequelová trilogie - a především poslední epizoda - je ohňostrojem nepravděpodobných událostí, opravdu by mě zajímalo, co (by) řekli na Zahnovu Mezigalaktickou výpravu. Thrawn sice vidí za dva rohy, ale Republiky (a tím méně Jediů či Sithů) si nevšimne. Lorana Jinzler, Obi-Wan Kenobi - v této knize mimochodem nesmírně unylý - i další slovutní Jediové si sice uvědomují, že se Jorus C'baoth chová jako magor, ale nepodniknou proti tomu zhola nic. Chissové sice intrikují jako zběsilí a promýšlejí několik tahů dopředu, ale nechají si obří a notně potlučenou výpravu ukrást pod rukama.
Ne, pardon, mně tohle prostě fakt nesedlo. Těch 366 stran, z nichž se mezigalaktické výpravě věnovala až druhá polovina, pro mne bylo na poměry SW literatury nezvykle náročných. Prosím pozor, nejde o rozsah, ale o obsah - Ztracené hvězdy jsou ještě větší bichle, ale bavily mne mnohem více. A Zahn občas také umí, popis trojité bitvy v závěru je vpravdě strhující. Bohužel, větší část knihy zaujímají jazykové lekce à la Alles Gute a C'baothovy autoritářské vylomeniny či alibistické řeči o nadřazenosti Jediů.
Na konci se cítím trochu jako Jorj Car'das (mimochodem asi nejpozoruhodnější postava příběhu) - protloukl jsem se tím dějem, sám ani nevím jak, a teď se těším, až budu dělat něco jiného.
(PS: Kdo v téhle knize nemá ve jméně apostrof, jako by nebyl!)
Skvělá jednohubka! A byť jsou hlášky o covidu, který "urychluje nebo zkracuje život", samozřejmě kultovní, mne nejvíce pobavila báseň Čapák. No vážně: věděli jste, že tolik propíraný areál vznikl kvůli tomu, že Bureš čekal moc dlouho na krmení koz?
Román Justiny Ireland nabízí příběh pestřejší než outfity Xylana Grafa, děj slušně odsýpá a jednotlivá prostředí se mění opravdu dynamicky. Fyzikálně-vědecká rovina je poněkud komplikovaná a jednání postav jsou občas obtížněji pochopitelná, celkově se nicméně jedná o příjemnou SW oddechovku.
Z tohoto dvoudílného vydání přečtena druhá polovina. Čtení je to samozřejmě náročnější, ale Staškův jazyk - byť archaičtější - je zároveň až překvapivě přímočarý a protkaný atraktivním podkrkonošským nářečím. Jedná se o starší autorovy prózy, takže na čtenáře tu ještě nevyskakují všelijaké komunistické výkřiky, což je fajn. Formát většiny povídek je celkem předvídatelný (jak se ten a ten podivín ke spiritismu dostal) a samotné duchověrectví je tu spíš okrajově, ale jako náhled do života svérázných obyvatel podkrkonoší na konci 19. století to funguje dobře (i díky fotografické příloze).