gimli35 komentáře u knih
Není pochyb o tom, že Julius Kugy je významnou až legendární postavou slovinského horolezectví a že hory - a Julské Alpy zvlášť - opravdu miloval. Srovnám-li ale jeho knihu s publikacemi Harrerovými či Jarošovými, dopadá Kugy velmi špatně. Na rozdíl od zmíněných pánů se příliš neobtěžuje s nějakou strukturou a kapitoly věnované jednotlivým horám jsou tak spíš skrumáží tu více, tu méně zajímavých historek, situací a osob. A ani slohově to opravdu není žádná sláva.
Po týdnu v Julských Alpách jsem se však s Kugym rád seznámil i v knižní podobě. A kdyby už nic, alespoň pro nádherné fotky Jožeho Mihaliče stojí tahle publikace minimálně za prolistování.
(SPOILER) Začínám mít pocit, že Claudia Gray je jednou z nejtalentovanějších autorek SW literatury. Pokrevní linie je silným politickým thrillerem, jenž výborně osvětluje okolnosti zániku Nové republiky a přináší nové, nešablonovité postavy - obzvlášť Ransolm Casterfo je skutečně propracovaný.
Ale nejde jen o Casterfa, celý román je napsán opravdu zručně a je radost ho číst, byť události v něm vylíčené nejsou žádná selanka. Závěrečný přerod Leiy ve vůdkyni Odboje je velice působivý.
Předností této sbírky zajisté je, že představuje čtenářům méně známé Klostermannovy texty. Mnohé z nich (např. Když pan kancelista postoupil) však bohužel nejsou tak silné jako autorovy drsné šumavské tragédie vyšlé mnohokrát v nejrůznějších vydáních. O to raději vyzdvihuji úvodního protiantisemitského Srula a závěrečnou Revoluci v Písku, v níž autor se sžíravou ironií referuje o aroganci c. k. vojska a úředníků.
Moc dobré. Příjemně civilní a zároveň patřičně vznešené, ovšem téměř bez patosu; poutavé starořecké reálie (zejm. lékařství). Dobrodružná cesta dvou sympatických kluků vrcholící strhujícím popisem poslední Patroklovy bitvy a výtečně zvládnutým koncem - tragickým i šťastným zároveň. Řecká mytologie mne nikdy nebrala, ale tohle mne bavilo velice.
Kdo se prokouše úvodním příspěvkem Jiřího Přibáně, může si vychutnat bohatou, místy i dost ostrou polemiku desítek autorů a autorek. Je ohromně zajímavé srovnávat jejich argumenty i styly, kterými píšou.
Je dobře, že "tým Kundera" i "tým Novák" mají lepší i horší zástupce. Z prokunderovského spektra vyniká především výborný, osobní (přitom rozhodně ne afektovaný), s lehkým nadhledem a ironií psaný text Pavla Janouška; z druhé strany pak lze doporučit například článek Jána Simkaniče, který věcně a střízlivě upozorňuje na jisté problematické aspekty Kunderovy osobnosti.
Za velmi spravedlivé pak považuji, že jsou zde zastoupeny i nepříliš povedené texty obou táborů. A tak si člověk může přečíst uvzdychaný, poněkud rozblemcaný prokunderovský esej Sylvie Richterové a naopak Nováka hájící povýšený text Marka Vajchra.
Přestože Jiří P. Kříž ve sporu o Milana Kunderu rozhodně není nestranný, podařilo se mu zpracovat výbornou, čtivou a k přemýšlení vybízející publikaci.
Pokud jsem románu Do temnoty vytýkal jistou dějovou rozkošatělost, tady už musím mluvit o chaosu. První polovina knihy je nekonečným líčením záchranných operací v soustavě Hetzal, Soule neustále přeskakuje mezi nespočtem postav. Větší spád nabere teprve druhá půlka, i Jediové se trochu více dostanou ke slovu a jejich angažmá vrcholí napínavou honičkou v soustavě Elphrona, kterou považuji za nejsilnější část knihy.
Světlu rytířů Jedi bohužel uškodil přepísknutý patos (do omrzení opakovaný slogan "Všichni jsme republika"; až komické nihilské názvosloví se všemi těmi Bouřemi, Mraky atd.) a komplikovanost mnoha prolínajících se dějových linií, z nichž jen málokterá je přitom nějak jasně uzavřena. Namísto kancléřčina hesla nabízím jiné, možná výstižnější: Méně je více!
3,5*. Být mi o deset míň, asi by mne to chytlo o něco víc. :)
Ale plakát "Remember Alderaan - Never Forget" je skvostný, to zase jo.
Jak se praví v jedné divadelní hře: "To by byl biják! Jen ho natočit!"
Na půdorysu celkem přímočarého děje autor rozvíjí hned několik velmi komických situací. Obzvláště humorný je třetí obraz – když už to vypadá, že Kubásek prohlédne Pletichovu lest, právník rozehraje divokou bláznovskou scénu. Během ní přechází z východočeského do hanáckého a chodského nářečí (bezpochyby zásluha překladu Norberta Havla a úpravy Jana Hyhlíka), pak hovoří slovensky a maďarsky, načež začne mluvit v úryvcích ze Shakespearových her. Podobně dryáčnicky pak působí šestý obraz, kde se u soudu potkávají oba hlavní výtečníci (Pleticha a Kubásek) s bečícím Beránkem a naprosto zmateným Sudím.
I po šesti stoletích vtipné dílo, i dnes si ho dokážu představit na jevišti. :)
(SPOILER) 4,5*. Claudia Gray na vcelku standardním třísetstránkovém hřišti honí nemálo zajíců najednou - máme tu Nihily, Drengiry, Jedie, výlety do minulosti, znesvářené světy, hledačku cesty, cech, arboretum, zahrádkářské droidy, filozofii, zádumčivou šutrovitou bytost... K autorčině cti budiž přičteno, že košatý příběh se jí nakonec povedlo ukočírovat a podat pro čtenáře srozumitelným i napínavým způsobem. Přestože celkový dojem z knihy je velmi dobrý, nelze se ubránit dojmu, že méně by mohlo být více. Mimochodem, o anotací zdůrazněnou Joru Malli, natožpak o Maják Hvězdosvit, v tomhle románu zas tak moc nejde.
O zásluhách a lidských kvalitách Aloise Rašína není pochyb; hvězdičkami nehodnotím jeho osobu, nýbrž paměti. Autor je zřejmě nepsal pro širší veřejnost, protože nemalá část z nich opravdu není příliš čtivá - pokud vás tedy nezajímá počet živností nebo stav hospodářství na Nechanicku. Vysloveně "zabijácký" je pak deník z vězení, kde Rašín kromě několika zajímavých událostí popisuje především to, co který den jedl a četl či jak dlouho byl na procházce.
Naštěstí se však najdou i velmi zajímavé kapitoly, zejména Moje matka, Převrat 28. října 1918 a Po převratu. A vlastně to celkově za přečtení stojí, jenom to prostě není úplně literární skvost.
Žádná vysoká literatura, občas trochu plytké. Ale četlo se to ohromně dobře, příběh nebyl blbý a vedl odněkud někam... Vlastně se mi to líbilo, to můžu říct.
Bernhard ukazuje čtenářům o poznání jiné Rakousko, než jaké obvykle zná, a dělá to velmi hutně a čtivě - přestože to není žádná oddechovka. Zapomeňte na květiny v oknech, kroje a okouzlující přírodu a vstupte do světa plicních sanatorií, kde si štafetu předávají národní socialismus s katolicismem. Servus a stejně je to všechno fuk.
Klostermann umí! (A Vavruch je jednou z nejzajímavějších vedlejších postav, o kterých jsem v poslední době četl.)
(Asi tak 3,5 hvězdičky; ne že by na tom nějak záleželo, je to spíš tak od oka.)
Podobně jako Povídky z hor jsou i Verše a povídky jakousi staškovskou bestofkou, tentokrát ovšem i se zastoupením poezie. Přiznám se bez mučení, že úvodní dvě dlouhatánské básně jsem spíše prolétl, ovšem ty ostatní byly docela zajímavé - zejména rázný, stručný a přitom dějově bohatý popis toho, kterak může zamýšlená oběť atentátu vyváznout prakticky bez zranění díky špatné životosprávě* (Král, švec a knejp), návod, jak na depku (Nezoufej), nebo dojemné vyznání domovu (Vy hory modravé...).
Výběr z povídek je vcelku reprezentativní, ale mohl by být i lepší (viz již zmiňované Povídky z hor). U povídky Na paloučku se nenechte odradit bizarním rozjezdem; Starý forman je zajímavý především coby exkurs do světa pozemkového práva - jako by autor vzpomínal na své vzdělání a původní povolání (byl JUDr.) -, relativní čtivost je vykoupena až komicky banálním rozuzlením.
Ale jo. Jestli máte rádi Podkrkonoší a starou češtinu, nesáhnete vedle.
* ("Spasilo tě sádlo tvoje / marné byly vraha znoje.")
Ohodnotit některé Urbanovy knihy je skutečně výzva. Závěrka je moderní, aktuální, čtenářsky přístupná a na Urbana velmi "ztišená" - možná až moc, ale vlastně i to může být příjemnou změnou. A výborné dva epilogy.
Je to kniha silně dojemná až depresivní, zároveň svým způsobem půvabná až krásná. Propojení stařičkých manželů, z nichž jeden vzpomíná na překrásné Karpaty a druhý to (literárně velmi vyzrále) zapisuje, funguje.
4,5 *
První polovina jako by připomínala křížence Olomouckého bestiáře a Dračího náhrdelníku - dosti nepřehledný a roztříštěný příběh, mraky zrzavých postav a vlastně trochu málo děje. V druhé polovině se ovšem všechno řádně rozjelo tak, jak mám(e) u Vondrušky rád(i), a překvapivá pointa nechyběla - Spiknutí oběšenců dočtěte až do konce, zjistíte totiž, že název knihy je opravdu rafinovaně zvolený... ;)
4,5*
Před přečtením této knihy jsem byl varován, že je to asi nejulítlejší Urbanovo dílo. Po přečtení mne překvapilo, jak moc s tímto názorem nesouhlasím. Boletus arcanus se mi naopak jeví daleko střízlivěji napsaný než třeba Stín katedrály, autor se místy nebojí ani ironického humoru a přes všechnu "šílenost", vyplývající z vlastností nově objevené drogy, je to plně uvěřitelný román s výrazným společenským přesahem a v druhé polovině i téměř špionážní thriller. Milé překvapení!
Strhující a přitom střízlivá monografie. Kosatík je tu (a myslím, že i jinde) v perfektní rovnováze - vyrovnává se s Masarykovými omyly a chybami, ovšem nijak nesnižuje jeho význam a nepouští se do pokřiků komunistických ("Masaryk nechal střílet do dělníků!"), monarchistických ("Masaryk má na rukou krev Karla I.!") ani konspiračně-teoretických ("Skutečným otcem TGM je František Josef I.!"). Čtivé, hutné dílo.