hanak_v_exilu komentáře u knih
Podstata knihy tkví ve snaze dokázat, že pohled Ameriky a Evropy se zase tak neliší, takže spíš než zdůrazňovat rozpory, je užitečné hledat průniky a shodné zájmy. V teorii to opravdu dává smysl. Evropa má zájem na stabilitě, míru, volném obchodu a demokracii, a USA dávají najevo, že nikdy netoužily po ničem jiném. Bohužel praxe je v mnoha ohledech odlišná. Autor to tehdy ještě nemohl vědět, ale jím vyhlížené dobrodružství na Středním východě skončilo jako fiasko se stovkami tisíc mrtvých a rozvrácenou křehkou rovnováhou, což vedlo k bezprecedentní migrační krizi, která nejvíce dopadla na Evropu. Evropská Unie se postupem času k Americe opravdu přimkla a NATO našlo nový smysl života ve starém nepřátelství k Rusku, což ze zpětného pohledu vypadá logicky, ovšem asi až budoucí historikové zjistí, jestli tím jen nevytvořilo sebenaplňující se proroctví, které v důsledku opět primárně zasáhne Evropu.
V Rusku se na vlaky pohlíží jinak než v Evropě. U nás se od něj čeká, že cestujícího dopraví z bodu A do bodu B, pokud možno rychle a bez vzrušení. Rusové jsou zvyklí že jízda trvá několik desítek hodin, během nichž se musí nějak zabavit. Ve vlaku se navazují letmé známosti i pevná přátelství, a spíš než dopravní prostředek připomíná tábor na kolejích. Autor tento mikrokosmos zachytil vcelku zdařile, bohužel s detektivní složkou to tak slavné nebylo. I když byl Slovin tak hodný, že do děje rozmístil několik indicií, tak jsem se v něm ztratil. Výsledné tři hvězdičky jsou trochu nadhodnocené, protože nebudu zastírat, že mám pro železnici slabost.
Navzdory mojí představě to není pouhý přepis divadelní hry. Petr Čtvrtníček ho opatřil dlouhým dramatizovaným úvodem, který je sice kompletně vycucaný z prstu a absurdně přepálený, ale přesto je v zásadě nerozlišitelný od policejních odposlechů. Až tak daleko mimo příčetný svět stáli aktéři největší korupční kauzy českého fotbalu. Poslední třetina knihy je věnována jejímu stručnému popisu, kupodivu stejně čtivému, jako ty první dvě.
Víte proč Němci nemají smysl pro humor? PROTOŽE NA NĚMECKU NENÍ NIC VTIPNÉHO!!! - Není to sice pravda, ale faktem je, že tahle satira mi občas přišla křečovitá, občas vychtěná. Kdyby to byla vážně míněná antiválečná kniha, zapůsobila by na mě nejspíš mnohem víc. Vzpomínané Jak jsem vyhrál válku je zábavností někde úplně jinde. Literárně ovšem ani moc ne.
Pravděpodobně druhý nejslabší díl, hned po tom úplně prvním. Je to pořád solidní řemeslo, ale příběhy nebyly tak pikantní, jak jsem byl zvyklý. Možná došly témata, nebo jsem se příliš namlsal minulou špičkovou kvalitou. Další pokračování si pochopitelně zase koupím.
The Doors jsou stále mezi třemi mými nejoblíbenějšími kapelami, ale Jim Morrison pro mě polobůh není. Možná za to může skutečnost, že jsem se narodil příliš pozdě, a na špatné straně Železné opony, takže jsem nikdy nebyl na jejich koncertě. Možná je to tím, že mně jeho texty nikdy nic neříkaly. Jeho biografie je ovšem tak čtivá, podnětná a fantasticky vtahující, že bych na něho rád změnil názor. Jako příklad hodný následování ovšem není. Kdyby se všichni chovali jako on, tak se ze společnosti stane svět sebestředných individuí.
Nový autor a nová tvář. Pod vedením Manfreda Weinlanda opustila série dosavadní brakovost a vzepjala se k detektivce říznuté mysterióznem. Plemeno z bažin je pravděpodobně literárně nejkvalitnější a dějově nejkomplexnější z dosavadních dílů. Jenže já od Dinolandu nechci stylisticky vycizelovaný text a děj plný kudrlinek. Chci od něho plytký příběh s dinosaury. Toho se mi bohužel vůbec nedostalo.
Čekal jsem že půjde o charakteristiku jednotlivých antiutopických románů uvedených popisem jejich vzniku, jenže ono jde spíše o teoretického rozčlenění tohoto subžánru. Než se autorka dostala k prvnímu popisu, útlá knížka byla v polovině. To je ovšem jen můj problém.
První díl stál na šokující pointě objasňující povahu vražedného světa. Ten druhý byl pokus ještě jednou vstoupit do stejné řeky. Ten třetí už je klasické dobrodružství, které by se bez motivu smrtonosné planety úplně obešlo. Pointa je tu také, ale dopředu odhadnutelná a vcelku banální. Říkám si, jestli autora příliš nesvazoval ústřední motiv série.
Syrový thriller který se nebojí krutých scén ani složitých charakterů. Hlavní (anti)hrdina by byl téměř sympatický, kdyby ovšem víc než ochotně nesahal k násilí. Auguste Le Breton vymyslel chytlavý příběh a zabydlel ho postavami, jenž jsou bytostně lidské a především uvěřitelné. Není divu že se kniha dočkala filmové adaptace. Trio těžkých vah francouzské kinematografie podpořil génius filmové hudby, a vznikl excelentní mafiánský snímek, překonaný až fantastickým Kmotrem.
Když jsem se k sešitu ve čtvrté třídě dostal, tak mi příběh připadal děsivý, ale už tehdy jsem věděl, že je to brak. Zápletka je na příběhu zdaleka nejzajímavější, ale ani ona není pořádně využita. Relativně vlídné hodnocení jsem dal kvůli tomu, že tahle série si nikdy na nic nehrála. Jako čtení do vlaku to stačí, a víc od toho nikdo čekat nemůže.
Lepší než předchozí díl. Sled událostí konečně dovedl hrdiny do minulosti, takže se děj hemží dinosaury všech možných tvarů a stravovacích návyků. Nechyběli dokonce ani mí oblíbení mravenci. Pointa potvrdila to, co jsem si domyslel už v minulém sešitu. Autor neodolal pokušení a zahrál si na konspiračního teoretika. Nedivím se mu - ani já bych neodolal.
Připadalo mi to jako pohádka kterou jsme si psali přes maily během nudných dní v práci. Každý táhl děj svým vytouženým směrem, a nakonec z toho vyšlo cosi jako příběh. Na kapitolách je poznat, že je vždy píše někdo jiný. Takový machr abych poznal kdo to byl zase nejsem, ale rozdíl ve stylu nezakryl ani překlad. Navzdory roztěkanosti děje je pointa dopředu odhadnutelná. Stačí jen posbírat indicie a použít logiku.
Navzdory hodnocení si myslím, že příběh měl být chytřejší a zamotanější. Vize rigidní byrokratické civilizace rutinně cestující časem má totiž slušný potenciál. Mohla posloužit jako studie stagnující společnosti, kritika odlidštěné úřední mašinérie, nebo jako kulisa napínavé detektivky plné překvapivých zvratů. To že z něho autoři vymámili jen pohříchu nevzrušivé pátrání, je docela škoda. Opravdu výborných je jen posledních pětadvacet stran.
Mám pocit, že autorka tady hází hrách na stěnu. Ne tady u mě. U mě se se svým apelem na nezbytnost reformy islámu naopak vlamuje do otevřených dveří. Přesněji řečeno do doširoka rozevřených dveří s uvítacím transparentem, a se stolečkem s trochou pohoštění v předsíni. Mohl bych opakovat své výtky, které jsem uvedl u poslední kapitoly její knihy Z područí islámu, protože se na nich nezměnilo vůbec nic. Ani nebyl důvod - autorčiny postoje jsou vesměs stejné.
Válka s Dokonalými je 1200 let vzdálená minulost. Lidstvo si užívá Zlatý věk. Expandovalo do galaxie, rozdělilo se na tři různé civilizace a zvolna pracuje na svém evolučním cíli - stát se nehmotným druhem. Jenže vesmír je plný hrozeb. Druhá sága Společenství představila nový problém a nové hráče. Sem tam se objevují relikty minulosti, ale dá se předpokládat, že do děje může naskočit i čtenář který Pandořinu tetralogii vynechal. Některých ztracených postav mi bylo líto, zmizení jiných mi bylo podezřelé (kde je VI?). Kapitoly ze snů o Prázdnotě jsou ovšem více než adekvátní náplast.
Trochu mě zamrzelo že si autoři dali práci s trefným rozdělením do subžánrů, a pak ho vesměs ignorovali a vyzobávali si filmy podle svého. I tak mi poskytli asi nejvíc inspirace ze všech zatím vyšlých knih volné edice encyklopedií.
Řazení A. E. van Vogta na úroveň Issaca Asimova a Arthura C. Clarka jsem nikdy nechápal. Doplnění zmíněné dvojice na triumvirát není potřeba, a když, tak jsou na to vhodnější kadidáti. Pádný argument nabízí i novela Okřídlený muž. Navzdory roku vydání je prodknuta duchem pulpové sci-fi, takže působí ploše a trochu primitivně. Postavy postrádají určité obecné charakterové rysy a ignorují kvalitativní změnu situace. Lidsky řečeno, chovají se nepřirozeně a hloupě. Pochopitelně jim to neuškodí, protože příběhy z té doby nekončí špatně. Okřídlený muž je čtivý a krátký, takže většina jeho chyb příliš nevadí. Ale jak říkám, od velmistra žánru jsem čekal něco rafinovanějšího a inovativnějšího. Tohle je totiž spotřební čtení, kterého byly svého času napsány stohy.
Kniha pojednává o dobrodružství původní posádky, ale byla napsaná až v roce 2004, a na ději to je poznat. Prosáklo do něj několik moderních trendů, které pozohýbaly charaktery starých známých postav a vytvořily nové postavy, sloužící k morálním apelům. Christopher Bennett mi tím radost neudělal. Jenže psát umí, takže příběh navazující na první star trekovský film a naroubovaný na jednu z lepších epizod TOSky se četl velice dobře. Oceňuju snahu o nové postřehy ohledně myslících strojů. Ani jsem si neuvědomil, že jich Kirk potkal tolik.
MOBA moudře naskočila do dinosauří mánie rozjeté Spielbergovým Jurským parkem. Tehdy ty pravěké potvory zbožňoval snad každý a lidé hltali cokoliv co o nich vycházelo. První díl je seznamovací, ale dostatečně svižný aby nenudil. Puristy by možná mohlo rozladit, že obyvatelé období křídy neodpovídají moderním předpokladům vědců a autor si je dokonce přizpůsobil potřebám příběhu. Snad jako malou omluvu zmínil i exotičtější druhy. Jestli se tedy dá o 65 miliónů let mrtvých tvorech říct, že jsou i nějaké obyčejné druhy.