hanak_v_exilu komentáře u knih

Působilo to jako takového povídání o motivech a náladách panujících v zázemí bojujících armád a v hlavách politických špiček, než jako seriózní vědecká práce. Autor většinou jen klouže po povrchu a ono morální dilema sotva načrtne, než aby ho probral do hloubky. Vzhledem k šíři tématu to nejspíš ani není možné, ale stejně mě to mrzelo. Silnou stránkou knížky je čtivost, slabinou je naopak nekonzistence tvrzeného. Kupříkladu v kapitole pojednávající mimo jiné o možnosti bombardování německých vyhlazovacích táborů, autor předestřel několik důvodů, proč to bylo mimo možnosti Royal Air Force, aby pak vyslovil doměnku, že vina ja na Sovětském svazu, protože to měl do Osvětimi mnohem blíž, ale o bombardování se ani nepokusil. O kapitolu později ovšem správně uvádí, že Sovětský svaz žádné strategické bombardérdovací perutě neměl, takže takový nálet nikdy provést nemohl. Takových nesouladů jsem našel víc, a často se týkaly japonského přístupu k boji. Několik témat které by stálo za to probrat - například rozdílný přístup vojáků Rudé armády k obyvatelům osvobozených / dobytých území, osud Korejců pod japonskou okupací, případně motivace příslušníků jednotek Wehrmachtu sestavených z obyvatel podrobených států, autor bohužel opominul.

2 29.12.2024

Kniha má zbytečně skandální název, kvůli kterému čtenáři očekávají něco mezi ilegálním dokumentem kolujícím mezi odbojovými skupinami a téměř magickou formulí, kterou stačí slovo od slova následovat, aby byl úspěch převratu zaručen. Ve skutečnosti to není nic víc, než čtivý akademický text. Pokud chcete provést úspěšnou revoluci, musíte se inspirovat u lidí, kteří ji doopravdy provedli. Znamená to tedy ponořit se do bahna a číst si o Klementu Gottwaldovi, nebo třeba Augusto Pinochetovi. Alternativně si můžete přečíst knihu Fredericka Forsytha Ikona. Pojednává o britské tajné operaci s cílem odstranit ruského nepohodlného politika a nahradit ho přijatelnější alternativou.

1 28.12.2024

Tahle knížka je kombinací zážitků autora a příběhů které se mohly, ale nemusely stát. Je jim společná prchavá pohádková atmosféra plná nadpřirozených bytostí, inteligentních zvířat a boje dobra se zlem. Zaujalo mě idylické vyprávění Chlapec a lev, téměř bradburyovská Řeka hrůzy, strašidelné Hadí kouzlo a hororové Siafú - rudí mravenci. Z toho posledního jsem měl jako dítě těžké spaní. Tyhle povídky, které spojuje i autorův nepřehlédnutelný stesk po divoké koloniální Africe, v čase jeho vyprávění zvolna mizící ve prospěch čerstvě vzniklých nezávislých států, propadajících se do chaosu nově ustanovených diktatur, v sobě mají zvláštní kouzelnou přitažlivost. Skoro by se mi taky zachtělo všechno opustit a jen se tak toulat. Jenže svět který Vratislav Richter tolik miloval, je už dávno pryč.

1 22.12.2024

Je to útlá sbírka vesměs krátkých povídek, které částečně spojuje téma závěrečného zvratu a mrazivé pointy. Rozhodně to platí pro šest z prvních sedmi. Potom už to platí méně, čímž tahle antologie ztratila její jediný trumf.

80 % Začarovaná vesnice - jak je pro A. E. van Vogta typické, tak z toho čiší pulpová naivita a zbrklé řešení situací. Také to ovšem oplývá slušnou atmosférou a čtivostí.
70 % Žlutá pilulka - kdyby byl děj méně prostoduchý a závěr víc rafinovaný, byl bych mnohem spokojenější, protože tenhle námět měl potenciál.
40 % Mouchy - tuhle povídku jsem už četl v několika sbírkách, a v žádné mě nenadchla. Do téhle se navíc vůbec nehodí.
70 % Válka s roboty - vzhledem k předchozím povídkám jsem zvrat očekával, ale i tak jsem si ho užil. Líbila se mi syrová atmosféra.
90 % Cesta na Mindalu - tahle povídka má téměř všechny propriety pro které mám slabost - dávno padlé říše, epickou rozmáchlost, starobylé artefakty, chytrou myšlenku i ambivalentní závěr.
80 % Osudové sušenky - zábavná hříčka která vystačila přesně na ten krátký rozsah, který ji autor dal.
60 % Pentagonální vztahy - jak už sám zjistil i Karel Janeček, netradiční formy vztahu a tolerované mnohoženství ke štěstí a stabilitě nevedou.
40 % - Den v Mallword - jalová povídka, která se zbytečně rozmáchla, aby na konci nic neřekla.
50 % Poslední zemětřesení - tomuhle chyběly ambice, myšlenka i emoce.
50 % V králičí noře - idea dobyvačné rasy obdařené takovým handicapem je sice zajímavá, ale vcelku promrhaná.
40 % Dobrá zpráva z Vatikánu - stane se papežem robot? Ať už ano, nebo ne, nikam to nevede.
80 % Jako bájný Fénix - pulpová povídka o vzpouře mrtvé rasy. Je to naivní, je to zkratkovité, je to nelogické, ale je to zábavné.
60 % Když jsou hosté v domě - netradiční invaze nových obyvatel planety, která by byla působivější jako komiks na pět obrázků.
50 % Pokrytci - atmosférou a vykreslením postav je to nadprůměr, myšlenkou a závěrem podprůměr. Volbu názvu jsem nepochopil.
40 % Srdce Technopopu - tady volbu názvu naopak chápu velmi, ale povídka mi přišla prázdná a plytká.

1 11.12.2024

Ani nevím proč jsem od Giovanniho Sartoriho čekal progresivní názory. Jeho kniha je ale překvapivě realistická a nazývá věci pravými jmény. Multikulturalismus totiž není bezbřehá tolerance, ale naopak distancující postoj, který ani nepřipouští možnost opravdového splynutí odlišných kultur. Příznivci multikulturalismu rádi navštíví etnické obchody, dají si exotická jídla a koupí si hedvábné dečky. Pak o svých zážitcích napíšou na instagram, spokojení sami se sebou a opojení hřejivým pocitem své humanity. Ani je nenapadne, že kulisy jejich povyražení tvoří lidé žijící své vlastní životy a zaujímají své vlastní postoje. S těmito postoji se musí potýkat jejich sousedé, kteří je ovšem vnímají jako překážku soužití. Tedy ti, kteří v cizincích vidí konkurenty na pracovním trhu, ve vdělávacím systému a v sociálním síti. Není tedy divu, že v historii zpravidla skončilo potýkání odlišných kultur občanskou válkou, nebo etickou čistkou.

3 08.12.2024

Kdo viděl jen seriál, bude z tohohle dílu hodně zmatený. Sled událostí šel totiž jiným směrem a vyprávění si všímá jen poloviny postav. Z těch hlavních je tu Sansa, Arya, Jaime, Cersei, Samwell, Brienne a několik nových. Tedy ti kteří zůstali v Západozemí a nejsou na Severu. Tolkien kdysi vyřešil problém souběhu událostí stejně - totiž postupným vyprávěním, ale kinematografická verze Hry o trůny a Pána prstenů zvolila přesně opačný postup - tedy paralelní vyprávění. Nevadí mi ani jedna forma, ale pro přehlednost je lepší ta filmová (seriálová). Co se postav týče, tak autor ukázal svou nesmlouvavost. Cersei se vidí jako plnohodnotná náhrada Tywina Lanistera, jenže v přicházejících krizích kupí chybu za chybou a zvesela kráčí ke kraji útesu, Brienne její umanutá čest dostala do bezvýchodné situace a děj v Dorne postupuje podobným směrem. Osud většiny postav končí twistem, takže je dvojnásobná škoda, že se navazujícího dílu možná nikdy nedočkáme.

2 04.12.2024

Je to velmi čtivě napsané, ale trochu jalové. V době vydání knihy se totiž sociálně demokratické strany pomalu měnily na progresivistické, se vším co k tomu patří, takže autorovo naléhání nemohlo najít svého adresáta - zájem levicových politiků totiž ležel úplně někde jinde. ČSSD začala svou dlouhou cestu k progresivismu a tedy politické sebevraždě v roce 2013 vyštváním vnitrostranické opozice po Lánském puči, francouzská Socialistická strana zkolabovala zhruba ve stejné době, německá SPD odvrhla své tradiční voliče o pár let dříve a britská Strana práce ztratila jejich důvěru v roce 2010. Kniha sice vyšla už v roce 2011, ale takový bystrý myslitel jakým Tony Judt bezpochyby byl, by měl ten trend vidět. V USA byl totiž jasný minimálně od prvního mandátu Baracka Obamy. Takže s autorovými tezemi bych sice mohl souhlasit, nebo je alespoň brát jako příspěvek do debaty, jenže svět se posunul. Dnešní levicové strany prosazují Zelený úděl, ESG, migraci, "nerůst" a rozdrobení společnosti na titěrné menšiny. Problémy nižší střední třídy a dělnické vrstvy je vůbec nezajímají, a nemají tudíž žádnou touhu pracovat na zvýšení jejich životní úrovně.

2 28.11.2024

Tahle sbírka mi přišla slabší než první díl, protože mě uchvátila jen jedna povídka. Průměr všech pěti je ale pořád solidní. Stále nejspíš platí, že síla zážitku bude přímo úměrná úrovni čtenářových znalostí navazujícího vesmíru.

100 % Rozdělená válka - ze série jsem četl jen Věčnou válku, na kterou povídka ani tak nenavazuje, jako ji doplňuje. Po dokončení knížky je tedy dobré si ji přečíst, protože jinak bude příběh nekompletní.
80 % Investiční poradce - ze série jsem četl Enderovu hru. Povídka je umístěna mezi ni a druhý díl Mluvčí za mrtvé. Přišla mi trochu uspěchaná a postrádá hutnou atmosféru prvního dílu, ale je čtivá a podnětná.
70 % Pokušení - ze série jsem nečetl nic. Námět mě sice zaujal, ale povídka zase tak ne. Inteligentní delfíni a jejich peripetie si mě totiž moc nezískali.
90 % Spící psi - ze série jsem nečetl nic. Tady mi námět naopak připadal trochu laciný a shrnutí děje série mě ke čtení nenalákalo, ale povídka je skvěle napsaná a k hlavní postavě jsem přilnul docela rychle. Líbila se mi pochmurná atmosféra.
30 % Cesta všech duchů - ze série jsem nečetl nic, a v dohledné době si ani nic nepřečtu, protože dokonce i povídku jsem přečetl jen na sílu a z čiré umanutosti. Děj jsem nepochopil, a postupně mi na tom přestalo záležet.

1 20.11.2024

Nebudu lhát - ke knize mě přitáhla idea Československé lidové armády ve vesmírném prostoru, takže autorovi jeho záměr vyšel. Otázka ovšem zní - bylo to pro děj obohacující? Odpověď je trochu složitější. Tomáš Lipner se narodil v roce 1985, takže má o životě za minulého režimu jen zprostředkovanou představu. Když nahazuje reálie, tak vytváří spíš lehkou parodii, než výpověď doby a když kritizuje totalitní podstatu socialistického zřízení, sotva klouže po povrchu, a i to si maří tím, že je drtivá většina postav sympatická. Zvláštní dojem "posunuté" reality dotváří i odkazy na modernější popkulturní odkazy, takže atmosféra je směsicí nostalgie, úsměšku a fascinace dobou. V zásadě se ale dá říct, že by se kniha bez oné zvláštnosti obešla, a bez ní šlapala snad ještě lépe, protože jde o velice solidní space operu, pocitově podobnou Honorverse Davida Webera, zkříženou s knížkami J.M. Trosky. Z toho prvního se inspirovala bitvami, z toho druhého si vzala jakousi sympatickou naivitu, projevující se (nejen) v lehkosti s jakou se lidstvo vyšvihlo do mezihvězdného prostoru a v měříku v němž se vše odehrává - cestuje se na ploše podstatné části galaxie. Konec bych si představoval trošku propracovanější, motivaci záporáků rafinovanější, a místo epilogu bych radši viděl druhý díl, ale i tak jsem byl spokojený. Oceňuji připomenutí Karla Janouška.

4 14.11.2024

Předpokládám, že zajímavost povídek poroste s tím, jak moc máte daný fikční svět rádi, nebo alespoň jak dobře ho znáte. Dan Simmons i Frederik Pohl totiž předpokládají, že máte přečtené všechno. Nevím jak jsou na tom ostatní autoři, ale kromě Poznávání draka neobstojí žádná povídka samostatně.

50 % Stará hudba a otrokyně - ze série jsem četl jen povídku Semleyin náhrdelník. Nejprve bylo vyprávění trochu zmatené, a když jsem pochopil reálie, byl brzy konec. Příběh mi spíš nesedl a styl autorky také ne.
60 % Loď, která se vrátila - ze série jsem četl jen povídku Loď, která zpívala, přímo předcházející ději. Za mě je to slabší než první část vyprávění o zbožné skupině sester, ale pořád má své kouzlo.
40 % - Touha po nekonečnu. Ze série jsem nečetl nic. Pravděpodobně si ani nic nepřečtu, protože mi nesedl styl autora, námět ani příběh. Z tohohle bych chtěl vidět jen pár obrázků, protože některé scény z vyprávění vypadaly v mé fantazii působivě.
100 % - Chlapec, který chtěl žít věčně. Ze série jsem četl všechno. Povídka je první část románu Chlapec, který bude žít navěky. Je poutavě napsaná, má myšlenku i slušné tempo, čímž se román pochlubit nemohl. Občas mi naopak přišlo, že by to chtělo zpomalit, protože toho Frederik Pohl na posledních pár stránkách vychrlil až moc.
100 % - Poznávání draka. Nečel jsem sice nic, ale téma Římské říše a alternativní historie je jedno z mých nejoblíbenějších vůbec, takže mě mohl zklamat jen autor. Chtěl jsem napsat, že to Robert Silverberg nemívá ve zvyku, ale i když jsem četl překvapivě dost knih pod které se podepsal, tohle je první věc kterou i napsal.
100 % Sirotci ze šroubovnice - četl jsem Hyperion a Pád Hyperionu. Povídka předpokládá že máte přečtený i Endymion a Vzestup Endymionu. Pokud ne, reálie nebudou dávat smysl. Proto je určitě lepší se čtením počkat na dobu, kdy budete mít celý Kantos Hyperionu za sebou.

3 05.11.2024

Nejdelší a můj nejméně oblíbený díl. Je na něm totiž asi nejvíc vidět, že i když je George R.R. Martin vynikající spisovatel co se týče charakterizace postav a tvorby dějového schématu, v psaní dialogů a silných momentů má mezery. Takže knížka je sice skvělá, ale jednotlivé scény jsou v seriálu prostě lepší. Nemluvím jen o vynikajícím monologu "chaos is a ladder", nebo smrti Ygritte (mimochodem celá její postava je v seriálu díky vynikajícím dialogům jednoznačně sympatičtější). I obyčejné scény jsou méně působivé, než by být mohly. Seriál také část postav posunul do trochu jiného vyznění, které jim sluší víc - Jamie, Tyrion, ale i Brienne, která v knížce občas působí jako naivní hlupačka, myslící tím co má mezi nohama, místo aby přemýšlela hlavou. Abych autorovi nekřivdil, tak jeho paranoiou rozežíraná Cersei se mi zamlouvá víc, a jeho verze Rudé svatby dává naději na zajímavou zápletku v otázce budoucího krále Severu. Knížka je sice s přehledem a s obrovskou rezervou za plný počet, jenže stejně si říkám, že by mohla být v jednotlivých pasážích silnější.

5 25.10.2024

Byl jsem v pokušení dát dvě hvězdičky, protože tahle knížka je strašný mišmaš. Není to historie Sovětské války v Afganistánu, není to ani příběh jednoho vojáka hozeného do mlýnku na maso a není to ani kronika bojové jednotky. Autor skáče od tématu k tématu, mění data, postavy, místa i zápletky, takže jsem si z textu nevzal víc, než pár povrchních dojmů. Jiří Šiška se měl vykašlat na populárně naučný žánr a zkusit radši beletrii. Zaujmout a vtáhnout do děje totiž umí. Za to dávám tu třetí hvězdičku. I tak ale platí, že lepší představu o realitě téhle války vám dá film Black Hawk Down - přestože se odehrává v jiných kulisách, nebo film 9. rota - pokud potřebujete autenticitu.

4 23.10.2024

Kniha se skládá z povídek psaných původně nezávisle na sobě. Autor je postupně přepracoval a doplnil, aby tím vytvořil souhrnné dílo o pádu jedné civilizace a vzestupu tří jiných. Podobných sbírek už jsem několik četl, a nad všemi dominují Kompletní historie budoucnosti od Roberta Heinleina a Já, robot od Isaaca Asimova. Clifford Simak se jim nejenže nepřiblížil, ale stěží se chytá i na přece jen slabší díla jako Znovuobjevení člověka od Cordwainera Smithse nebo Stráž času Poula Andersona. Kvalita povídek postupně stoupala, a ke konci autor vytvořil melancholickou atmosféru táhlého úpadku kdysi mocné rasy, jenže abych se k ní dostal, musel jsem přetrpět slabší první třetinu, a také přijmout zcestné komentáře do sebe zahleděných a zabedněných psů. Jestli vám koncept sedl, přečtěte si radši román Město a hvězdy od Arthura C. Clarka - ten je dějově nápaditější, nebo povídku Soumrak od Johna W. Campbella ze sbírky Úžasné příběhy - ta je emocionálně silnější.

7 21.10.2024

"Projev, který ponižuje na základě rasy, etnicity, pohlaví, náboženství, věku, zdravotních postižení nebo podobných důvodů, je nenávistný. Ale největší chloubou naší právní svobody slova je to, že chráníme svobodu vyjadřovat názory, které nenávidíme." Tenhle citát amerického soudce Olivera Wendella Holmese a citát George Orwrell "Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet", zhruba shrnuje můj postoj ke svobodě slova a nepřípustnosti cenzury. S autorkou se tedy prakticky ve všem shodnu - dokonce bych možná byl benevolentnější - (nebo radikálnější?). Bohužel její argumentace je pro naše podmínky obtížně použitelná, protože se opírá o americkou ústavu a tamní soudní precedenty. Zaujala mě ale pasáž tvrdící, že lepších výsledků než zakazování dosahuje debata. Pro lidi tvrdící, že s někým není rozumná diskuze mám jednoduchou otázku "Kdyby ti zakázali tvrdit něco čemu věříš, přestal by sis to myslet?" Ať si na to každý odpoví a pak si sám zformuje svůj postoj ke svobodě slova.

4 09.10.2024

Spíše než ucelená kniha je to sborník různých textů. Stěžejní částí je práce z oboru politické filosofie - v Duginově podání místy téměř politického mysticismu, v níž autor rozebírá znaky čtvrté politické teorie. Navzdory názvu a mým předpokladům ji bohužel nedefinuje, ale jen hrubě načrtne. V jeho představách čtvrtá teorie částečně neguje první tři a částečně okupuje nevyužitý prostor mezi nimi. Kupříkladu základní jednotkou není jedinec jako v liberalismu, ani třída jako v komunismu, ani stát jako ve fašismu, ale etnikum. Důležitý je přísný antirasismus, který autor chápe v rozšířené definici, čili jako striktní odmítnutí útlaku a hierarchizace dobra. V jeho podání tudíž není moderní lepší než tradiční, civilizované lepší než přírodní, ani bohaté lepší než chudé. Důraz klade na odmítnutí vnějších vlivů a bezuzdné inovace bez rozmyslu. Zbylá část knihy se zaobírá geopolitikou, historií, mezinárodní politikou a tím čemu Lev Borský říká biopolitika. Tady je nutné poznamenat, že Alexandr Dugin bývá označován za vrchního ideologa Vladimíra Putina, jenže z textu je jasné, že je to jen výmysl mediální scény. Z tří tradičních myšlenkových směrů ruské mezinárodní politiky - západní, státní a euroasijský, je Dugin pevně ukotvený v tom třetím, ale Putin osciluje mezi prvními dvěmi. Z Duginových slov je cítit hořkost, protože Putin se dlouhé roky snažil Západu vyhovět a integrovat Rusko do jeho struktur. Dokonce ani v posledních dvou letech, tedy po smršti 18 000 ekonomických sankcí a po urputné snaze Západu Rusko izolovat Putin Duginův postoj nepřijal. Putin se snaží navázat na snahy Petra Velikého nebo knížete Petra Stolypina, ale podle Dugina by měl zemi modelovat na základě Moskevského velkoknížectví, které chápe jako vrcholnou fázi ruského státu. Tedy odmítnout globalizační snahy Západu, zavrhnout elity podléhající cizím vlivům a rozvíjet Rusko jako jedinečnou civilizaci. Dvě hvězdičky hodnocení nejsou za názory autora, ale za čtivost. Text je těžký na čtení i pochopení a rozhodně se nevejde do škatulky "populárně naučný". Přesto Dugin své názory dostatečně teoreticky nepodložil a čtvrtou politickou teorii ani nedefinoval.

3 06.10.2024

Tomu kdo nezná Markétu Křížovou, doporučím vynikající přednášky na youtubovém kanálu LLionTV. Otázka otroctví v Novém světě se objevuje hned v několik z nich, většinou jako jedno z důležitých témat. Kniha je pochopitelně ucelenější a jde více do hloubky, ale naštěstí ne na úkor čtivosti nebo srozumitelnosti. Markéta Křížová vypráví poutavě, nestraně, nemoralizuje ani nezlehčuje. Zaujalo mě, že každý stát chápal institut otroctví z jiného hlediska, což se odrazilo na postavení otroka a nakonec i na podobě tamní společnosti.

2 30.09.2024

Nejdřív jsem se nad zápletkou ošíval, ale nakonec se z knížky vyloupla svižná a zábavná space opera s netradičním námětem. Možná až příliš svižná, protože konec je hodně uspěchaný a necitlivě ustřižený. Všechno před ním je ale skvělé - s výjimkou povinné milostné vsuvky, bez níž by se děj v klidu obešel. Přišlo mi totiž, že ji autor napsal jen proto, že ho nenapadlo nic jiného, čím by probíhající děj ozvláštnil. Linie o pátrání po původu těch zvláštních tvorů se ovšem přímo nabízela a citelně mi chyběla. Takhle totiž příběh vypadá jako nedokončený.

2 30.09.2024

Knížka je útlá, čtivá, a i když mě děj nedokázal úplně pohltit, zajímalo mě, jak ho autor vymyslel. Přesto mi na příběhu jedna věc nesedla. Zdálo se mi, že je okupace až příliš "poklidná". Chyběly mi scény zvůle, vyhrocenější projevy nepřátelství a tvrdá politika útlaku ze strany Německa. Hitler Británii do jisté míry obdivoval a také je známé, že správa v Dánsku nebo v Norsku byla mnohem benevolentnější než v Polsku nebo Rusku, ale přesto mě zaráželo, co všechno odbojářům procházelo. Proč navíc Němci souhlasili s plánem, v němž mohli jen ztratit, to mi taky hlava nebere.

4 18.09.2024

Jsem pevně přesvědčený, že boj proti dezinformacím je společensky škodlivější než dezinformace samotné, že boj proti nenávisti je v drtivé většině případů jen zástěrka pro potlačování cizích názorům a že základní motivací novodobých koniášů není společenské blaho, ale násilné prosazení jejich vidění světa. Z tohohle důvodu bych měl vítat každou iniciativu bojující proti cenzuře, vymlčování a cancel culture. Nejsem si ale jistý, jestli kniha tomuto úsilí nedělá medvědí službu, protože se špatně četla i mně - i když s ní vesměs ve všem souhlasím. Přišla mi zkratkovitá, povrchní a občas rozčilujícím způsobem prostoduchá. Všechny podstatné myšlenky tam jsou, ale v takové formě osloví možná žáky střední školy. Skutečně zajímavé byly jen případové studie na konci. Ty by měly být neustále připomínány, aby informace v nich obsažené kolovaly mezi lidmi.

3 16.09.2024

Sbírku z roku 1961 jsem pochválil za vysokou kvalitu, ale o té z roku 1960 to říci nemůžu. Vybrané povídky mi moc nesedly. Částečně za to může fakt, že tentokrát jsou spíše filosoficky zaměřené a pravé space opery je tu jen poskrovnu, ale - a to je hlavní, jim chybí atmosféra a silné závěry. Pár výjimek se přesto našlo.

80 % Mariana - krátká, ale úderná povídka, která mě namlsala na celou sbírku. Bohužel nejde o standard, ale o vyčnívající nadprůměr.
60 % Den, kdy zavřeli mrazírny - solidní povídka ze zajímavě vymyšleného světa a s živoucími postavami. Ten veletoč v závěru jsem ovšem autorovi nevzal.
60 % Chlapík, který si vzal Maxillovo děvče - taktéž solidní povídka, která se ovšem postupně rozplizla do trochu rozpačitého rozuzlení. Chybí tomu nějaký konflikt.
50 % Mé vlastní cesty - tohle na mě bylo moc alternativní. Předestřená společnost je brutální, zabíjí bez rozmyšlení i bez výčitek. K něčemu takovému respekt cítit nemůžu. Styl vyprávění mi také nesedl.
90 % Moje milé ... homogenizované - Isaac Asimov má pravdu když říká, že povídka připomíná jeho Paštiku z husích jater. Tohle je osvěžující, vtipné a přitom chytré.
70 % Paní, která plula na Duši - na to že psal povídku Cordwainer Smith, tak je pozoruhodně "nevybočující" a téměř vlídná. Tuhle práci bych přesto nikdy vzít nechtěl.
60 % Vzpomínám si na Babylon - to že Arthur C. Clark vymyslel geostacionární satelity je známá věc. Stačí ovšem když to budete vědět, protože povídka v níž se tak stalo za přečtení spíš nestojí.
90 % Náčelník - krátká a mrazivá povídka z postapo světa.
80 % Spřízněná duše - skvělý námět o droze umožňující prožít nejrůznější životy, který ovšem není uspokojivě ukončen. Tomuhle citelně chybí mysterióznější závěr
60 % ... vodič - chápu co tím chtěl autor říci, ale velký dojem tím na mě neudělal.
70 % - Hlasy času - jak už je pro tuto sbírku typické, tak tohle mělo mít vyhrocenější děj a silnější pointu. Námět s evolucí narážející do zdi je ovšem skvělý.

5 10.09.2024