hanak_v_exilu
komentáře u knih
Bouře mečů
George R. R. Martin
Nejdelší a můj nejméně oblíbený díl. Je na něm totiž asi nejvíc vidět, že i když je George R.R. Martin vynikající spisovatel co se týče charakterizace postav a tvorby dějového schématu, v psaní dialogů a silných momentů má mezery. Takže knížka je sice skvělá, ale jednotlivé scény jsou v seriálu prostě lepší. Nemluvím jen o vynikajícím monologu "chaos is a ladder", nebo smrti Ygritte (mimochodem celá její postava je v seriálu díky vynikajícím dialogům jednoznačně sympatičtější). I obyčejné scény jsou méně působivé, než by být mohly. Seriál také část postav posunul do trochu jiného vyznění, které jim sluší víc - Jamie, Tyrion, ale i Brienne, která v knížce občas působí jako naivní hlupačka, myslící tím co má mezi nohama, místo aby přemýšlela hlavou. Abych autorovi nekřivdil, tak jeho paranoiou rozežíraná Cersei se mi zamlouvá víc, a jeho verze Rudé svatby dává naději na zajímavou zápletku v otázce budoucího krále Severu. Knížka je sice s přehledem a s obrovskou rezervou za plný počet, jenže stejně si říkám, že by mohla být v jednotlivých pasážích silnější.
Prokletá válka - Afgánistán - moskevský Vietnam
Jiří F. Šiška
Byl jsem v pokušení dát dvě hvězdičky, protože tahle knížka je strašný mišmaš. Není to historie Sovětské války v Afganistánu, není to ani příběh jednoho vojáka hozeného do mlýnku na maso a není to ani kronika bojové jednotky. Autor skáče od tématu k tématu, mění data, postavy, místa i zápletky, takže jsem si z textu nevzal víc, než pár povrchních dojmů. Jiří Šiška se měl vykašlat na populárně naučný žánr a zkusit radši beletrii. Zaujmout a vtáhnout do děje totiž umí. Za to dávám tu třetí hvězdičku. I tak ale platí, že lepší představu o realitě téhle války vám dá film Black Hawk Down - přestože se odehrává v jiných kulisách, nebo film 9. rota - pokud potřebujete autenticitu.
Když ještě žili lidé
Clifford D. Simak
Kniha se skládá z povídek psaných původně nezávisle na sobě. Autor je postupně přepracoval a doplnil, aby tím vytvořil souhrnné dílo o pádu jedné civilizace a vzestupu tří jiných. Podobných sbírek už jsem několik četl, a nad všemi dominují Kompletní historie budoucnosti od Roberta Heinleina a Já, robot od Isaaca Asimova. Clifford Simak se jim nejenže nepřiblížil, ale stěží se chytá i na přece jen slabší díla jako Znovuobjevení člověka od Cordwainera Smithse nebo Stráž času Poula Andersona. Kvalita povídek postupně stoupala, a ke konci autor vytvořil melancholickou atmosféru táhlého úpadku kdysi mocné rasy, jenže abych se k ní dostal, musel jsem přetrpět slabší první třetinu, a také přijmout zcestné komentáře do sebe zahleděných a zabedněných psů. Jestli vám koncept sedl, přečtěte si radši román Město a hvězdy od Arthura C. Clarka - ten je dějově nápaditější, nebo povídku Soumrak od Johna W. Campbella ze sbírky Úžasné příběhy - ta je emocionálně silnější.
Nenávist
Nadine Strossen
"Projev, který ponižuje na základě rasy, etnicity, pohlaví, náboženství, věku, zdravotních postižení nebo podobných důvodů, je nenávistný. Ale největší chloubou naší právní svobody slova je to, že chráníme svobodu vyjadřovat názory, které nenávidíme." Tenhle citát amerického soudce Olivera Wendella Holmese a citát George Orwrell "Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet", zhruba shrnuje můj postoj ke svobodě slova a nepřípustnosti cenzury. S autorkou se tedy prakticky ve všem shodnu - dokonce bych možná byl benevolentnější - (nebo radikálnější?). Bohužel její argumentace je pro naše podmínky obtížně použitelná, protože se opírá o americkou ústavu a tamní soudní precedenty. Zaujala mě ale pasáž tvrdící, že lepších výsledků než zakazování dosahuje debata. Pro lidi tvrdící, že s někým není rozumná diskuze mám jednoduchou otázku "Kdyby ti zakázali tvrdit něco čemu věříš, přestal by sis to myslet?" Ať si na to každý odpoví a pak si sám zformuje svůj postoj ke svobodě slova.
Čtvrtá politická teorie
Alexandr Dugin
Spíše než ucelená kniha je to sborník různých textů. Stěžejní částí je práce z oboru politické filosofie - v Duginově podání místy téměř politického mysticismu, v níž autor rozebírá znaky čtvrté politické teorie. Navzdory názvu a mým předpokladům ji bohužel nedefinuje, ale jen hrubě načrtne. V jeho představách čtvrtá teorie částečně neguje první tři a částečně okupuje nevyužitý prostor mezi nimi. Kupříkladu základní jednotkou není jedinec jako v liberalismu, ani třída jako v komunismu, ani stát jako ve fašismu, ale etnikum. Důležitý je přísný antirasismus, který autor chápe v rozšířené definici, čili jako striktní odmítnutí útlaku a hierarchizace dobra. V jeho podání tudíž není moderní lepší než tradiční, civilizované lepší než přírodní, ani bohaté lepší než chudé. Důraz klade na odmítnutí vnějších vlivů a bezuzdné inovace bez rozmyslu. Zbylá část knihy se zaobírá geopolitikou, historií, mezinárodní politikou a tím čemu Lev Borský říká biopolitika. Tady je nutné poznamenat, že Alexandr Dugin bývá označován za vrchního ideologa Vladimíra Putina, jenže z textu je jasné, že je to jen výmysl mediální scény. Z tří tradičních myšlenkových směrů ruské mezinárodní politiky - západní, státní a euroasijský, je Dugin pevně ukotvený v tom třetím, ale Putin osciluje mezi prvními dvěmi. Z Duginových slov je cítit hořkost, protože Putin se dlouhé roky snažil Západu vyhovět a integrovat Rusko do jeho struktur. Dokonce ani v posledních dvou letech, tedy po smršti 18 000 ekonomických sankcí a po urputné snaze Západu Rusko izolovat Putin Duginův postoj nepřijal. Putin se snaží navázat na snahy Petra Velikého nebo knížete Petra Stolypina, ale podle Dugina by měl zemi modelovat na základě Moskevského velkoknížectví, které chápe jako vrcholnou fázi ruského státu. Tedy odmítnout globalizační snahy Západu, zavrhnout elity podléhající cizím vlivům a rozvíjet Rusko jako jedinečnou civilizaci. Dvě hvězdičky hodnocení nejsou za názory autora, ale za čtivost. Text je těžký na čtení i pochopení a rozhodně se nevejde do škatulky "populárně naučný". Přesto Dugin své názory dostatečně teoreticky nepodložil a čtvrtou politickou teorii ani nedefinoval.
Otroctví v Novém světě od 15. do 19. století
Markéta Křížová
Tomu kdo nezná Markétu Křížovou, doporučím vynikající přednášky na youtubovém kanálu LLionTV. Otázka otroctví v Novém světě se objevuje hned v několik z nich, většinou jako jedno z důležitých témat. Kniha je pochopitelně ucelenější a jde více do hloubky, ale naštěstí ne na úkor čtivosti nebo srozumitelnosti. Markéta Křížová vypráví poutavě, nestraně, nemoralizuje ani nezlehčuje. Zaujalo mě, že každý stát chápal institut otroctví z jiného hlediska, což se odrazilo na postavení otroka a nakonec i na podobě tamní společnosti.
Zamrzlý vesmír
Martin Gilar
Nejdřív jsem se nad zápletkou ošíval, ale nakonec se z knížky vyloupla svižná a zábavná space opera s netradičním námětem. Možná až příliš svižná, protože konec je hodně uspěchaný a necitlivě ustřižený. Všechno před ním je ale skvělé - s výjimkou povinné milostné vsuvky, bez níž by se děj v klidu obešel. Přišlo mi totiž, že ji autor napsal jen proto, že ho nenapadlo nic jiného, čím by probíhající děj ozvláštnil. Linie o pátrání po původu těch zvláštních tvorů se ovšem přímo nabízela a citelně mi chyběla. Takhle totiž působí příběh jako nedokončený.
SS-GB
Len Deighton
Knížka je útlá, čtivá, a i když mě děj nedokázal úplně pohltit, zajímalo mě, jak ho autor vymyslel. Přesto mi na příběhu jedna věc nesedla. Zdálo se mi, že je okupace až příliš "poklidná". Chyběly mi scény zvůle, vyhrocenější projevy nepřátelství a tvrdá politika útlaku ze strany Německa. Hitler Británii do jisté míry obdivoval a také je známé, že správa v Dánsku nebo v Norsku byla mnohem benevolentnější než v Polsku nebo Rusku, ale přesto mě zaráželo, co všechno odbojářům procházelo. Proč navíc Němci souhlasili s plánem, v němž mohli jen ztratit, to mi taky hlava nebere.
Šest pilířů cenzury
Oto Jurnečka
Jsem pevně přesvědčený, že boj proti dezinformacím je společensky škodlivější než dezinformace samotné, že boj proti nenávisti je v drtivé většině případů jen zástěrka pro potlačování cizích názorům a že základní motivací novodobých koniášů není společenské blaho, ale násilné prosazení jejich vidění světa. Z tohohle důvodu bych měl vítat každou iniciativu bojující proti cenzuře, vymlčování a cancel culture. Nejsem si ale jistý, jestli kniha tomuto úsilí nedělá medvědí službu, protože se špatně četla i mně - i když s ní vesměs ve všem souhlasím. Přišla mi zkratkovitá, povrchní a občas rozčilujícím způsobem prostoduchá. Všechny podstatné myšlenky tam jsou, ale v takové formě osloví možná žáky střední školy. Skutečně zajímavé byly jen případové studie na konci. Ty by měly být neustále připomínány, aby informace v nich obsažené kolovaly mezi lidmi.
To nejlepší ze SF roku 1960
* antologie
Sbírku z roku 1961 jsem pochválil za vysokou kvalitu, ale o té z roku 1960 to říci nemůžu. Vybrané povídky mi moc nesedly. Částečně za to může fakt, že tentokrát jsou spíše filosoficky zaměřené a pravé space opery je tu jen poskrovnu, ale - a to je hlavní, jim chybí atmosféra a silné závěry. Pár výjimek se přesto našlo.
80 % Mariana - krátká, ale úderná povídka, která mě namlsala na celou sbírku. Bohužel nejde o standard, ale o vyčnívající nadprůměr.
60 % Den, kdy zavřeli mrazírny - solidní povídka ze zajímavě vymyšleného světa a s živoucími postavami. Ten veletoč v závěru jsem ovšem autorovi nevzal.
60 % Chlapík, který si vzal Maxillovo děvče - taktéž solidní povídka, která se ovšem postupně rozplizla do trochu rozpačitého rozuzlení. Chybí tomu nějaký konflikt.
50 % Mé vlastní cesty - tohle na mě bylo moc alternativní. Předestřená společnost je brutální, zabíjí bez rozmyšlení i bez výčitek. K něčemu takovému respekt cítit nemůžu. Styl vyprávění mi také nesedl.
90 % Moje milé ... homogenizované - Isaac Asimov má pravdu když říká, že povídka připomíná jeho Paštiku z husích jater. Tohle je osvěžující, vtipné a přitom chytré.
70 % Paní, která plula na Duši - na to že psal povídku Cordwainer Smith, tak je pozoruhodně "nevybočující" a téměř vlídná. Tuhle práci bych přesto nikdy vzít nechtěl.
60 % Vzpomínám si na Babylon - to že Arthur C. Clark vymyslel geostacionární satelity je známá věc. Stačí ovšem když to budete vědět, protože povídka v níž se tak stalo za přečtení spíš nestojí.
90 % Náčelník - krátká a mrazivá povídka z postapo světa.
80 % Spřízněná duše - skvělý námět o droze umožňující prožít nejrůznější životy, který ovšem není uspokojivě ukončen. Tomuhle citelně chybí mysterióznější závěr
60 % ... vodič - chápu co tím chtěl autor říci, ale velký dojem tím na mě neudělal.
70 % - Hlasy času - jak už je pro tuto sbírku typické, tak tohle mělo mít vyhrocenější děj a silnější pointu. Námět s evolucí narážející do zdi je ovšem skvělý.
To nejlepší ze SF roku 1961
* antologie
Isaac Asimov tuto sbírku vydával pravidelně od roku 1939 až do roku 1963, kdy to po něm převzal Robert Silverberg. Do češtiny ovšem byly přeloženy jenom ty z let 1960 a 1961. Těžko říct proč si vydavatel vybral zrovna tyhle dvě, ale minimálně s tou druhou měl šťastnou ruku, protože většina povídek je skvělých a některé jsou opravdu vynikající.
100 % Velezrada - skvělá military sci-fi, fascinující sociologická studie a důrazné varování před tím, k čemu se možná také blížíme. Tahle povídka zraje jako víno a každý rok je tísnivější. Vrchol sbírky.
100 % Skleník - pasáž z dnes již klasického románu, z doby kdy z něj existovala jen tato krátká část. Ze všech extrémně vzdálených budoucností lidstva je život v rostlinné říši jedna z nejvíce fascinujících.
90 % Skrýš - chytře vymyšlená a dovedně napsaná povídka, v níž se prolíná xenobiologie se selským rozumem.
90 % Co je ta věc jménem láska - autorova odpověď na satiru science fiction otištěnou v časopise Playboy. Břitká, osvěžující a vtipná.
70 % Cena pro Edie - provoplánová a nic moc objevná povídka, která působí jako něco z doby o dvacet let dříve. Pointu jsem odhadl snad už v první třetině, a pak už neměla co nabídnout.
70 % Loď, která zpívala - styl autorky mi moc nesedl, ale děj obtočený okolo myslící lodi je napsaný procítěně.
90 % Smrt a senátor - občas hořká, občas melancholická, ale poctivě odžitá povídka s poučením na konci.
90 % Válečná lest - námět je trochu přitažený za vlasy, protože tuhle past šlo určitě nastražit i jednodušším způsobem. Napsané je to ovšem skvěle.
100 % Měsíční motýl - fantazie Jacka Vanceho při vymýšlení exotických společností mě nikdy nepřestane fascinovat. Tady na krátké ploše vytvořil civilizaci, která je na začátku nepochopitelná, ale na konci už dává smysl.
90 % Planeta jménem Séol - Cordwainer Smith má v sobě temnou stránku, nebo alespoň fascinaci temnotou, protože jeho povídky umí být neuvěřitelným způsobem kruté, zvrhlé a nebo znepokojující.
80 % Žluna - chytrá a úsměvná povídka směřující k očekávanému závěru. Líbila se mi hravost s jakou autor měnil budoucnost.
70 % Stěna z křišťálu - přišlo mi to trochu zmatené a čekal jsem chytřejší závěr, ale i tak to byla zajímavá cesta. Po dočtení jsem musel chvilku přemýšlet, co se tam vlastně stalo.
70 % Nezapomeňte na Alamo! - povídky z alternativní historie jsou fascinující už jen svým tématem, takže i když je tahle konkrétní slabší, při hodnocení jsem na ni mírnější.
Z New Yorku do Brna
Tuvia Tenenbom
Aneb co se jinam nevešlo. Kniha je kompilát kratších reportáží, esejí a črtů zasazených do období několika let - určitě jde o více než patnáct, ale přesná data autor neuvádí, takže je nutné období odvozovat z řídce roztroušených náznaků. Tahle roztěkanost je na jednu stranu prospěšná, protože zážitky jsou opravdu pestré, ale na druhou stranu textu škodí jistá povrchnost. Ta mě nejvíc zamrzela u kapitoly z Brna, v níž Tuvia probral místní židovskou komunitu, ale k městu samotnému a k jeho obyvatelům se skoro nedostal. Možná příště. Já u toho zase budu.
Chyťte Žida!
Tuvia Tenenbom
Knížka vyšla sedm let před dílem Po čem rabíni touží, ale i tak by se dala považovat za její volné pokračování, protože dává odpověď na otázku, jestli v Izraeli žijí ještě větší cvoci, než ultraortodoxní charedim. Autor je našel v sebenenávistných židech, lidech kteří tak opovrhují státem v němž žijí, až vědomně nebo nevědomě pracují na jeho zničení. Nejsou v tom sami, protože to vypadá, že značná část Západní společnosti má utkvělou představu, že nejpalčivějším světovým problémem je otázka soužití rozhádaných obyvatel téhle zemičky s rozlohou menší než Morava, zabírající 0,306 % rozlohy Středního východu, nebo 0,168 % rozlohy Arabského světa. Z tohoto důvodu se stahují do Izraele a mohutně podporovaní eury dolary a rijály rozdávají rady, aniž by o místní situaci měli byť jen mlhavou představu. Dodnes jsem nepochopil, kde se v lidech tahle posedlost Izraelem a Palestinou bere. Na světě jsou mnohem zajímavější problémy a některé jsou pro nás dokonce i podstatné.
Střet králů
George R. R. Martin
Stejně jako u komentáře k prvnímu dílu se i teď zaměřím na rozdíly mezi seriálem a předlohou. Kniha je "drsnější", přímočařejší a chlípnější, a je v ní mnohem více zdůrazněn význam magie, který se v seriálu objevuje jen v náznacích. Zásadní otázka ovšem není zodpovězena nikde - "vrátila se magie protože se vrátili draci, nebo se vrátili draci protože se vrátila magie?". Částečnou nápovědou je tato pasáž - "Možná magie na tomto světě kdysi byla mocnou silou, ale už déle ne. To málo, co nám zůstalo, není ničím víc než jen pramínkem kouře, který setrvává ve vzduchu poté, co velký oheň dohořel, a dokonce i ten se pomalu vytrácí v nic. Valyrie byla tím posledním uhlíkem a Valyrie je pryč. Už nejsou žádní draci, obři jsou mrtví a děti lesa zapomenuté i s celým jejich odkazem.". Tímto se George R. R. Martin téměř dotkl J. R. R. Tolkiena, protože motiv postupně mizejícího nadpřirozena mají obě ságy společný. Co se týče postav, tak tady je splynutí mezi předlohou a adaptací větší, ovšem ten kdo kdy četl knihu, tak už nikdy nemůže brát Theona Greyjoye jako kladnou postavu. Cokoliv se mu stalo a stane si zaslouží, a aby si vytrpěl dost, měl by trpět pětkrát tolik.
Obchodníci s vesmírem
Frederik George Pohl Jr.
Obchodníci s vesmírem bývají pravidelně zahrnovaní do žebříčků nejlepších sci-fi knih všech dob a obálka chlubivě uvádí, že "podle mnohých jde dokonce o nejlepší sci-fi román vůbec." Podle mě nejde ani o nejlepší knížku Frederika Pohla, ale vcelku chápu, proč na kritiky udělala větší dojem, než prospektorské drama z asteroidu Brány. Tohle totiž není prvoplánová space opera, ale Pohl rozpracoval vcelku výstižnou satiru na kapitalismus a konzumní společnost, a přidal k ní i komentář k bezohlednosti elit odtržených od života mas. Bohužel jde o produkt své doby, takže podobně jako u Haldemanovy Věčné války působí malthusiánský svět dost přehnaně. Jenže na rýpání do vnitřní logiky příběhu není čas, protože vyprávění je svižné a pořád se něco děje. Přesto jsem si občas říkal, že Philip K. Dick by tenhle námět zpracoval působivěji a jeho nedostatky by skryl lépe.
Jak svět doopravdy funguje
Václav Smil
Přišlo mi to jako suchopárnější a úžeji zaměřená variace na dřívější autorovu knihu Globální katastrofy a trendy. Téma mají podobné, jen tahle je trochu přízemnější, méně čtivá a z primárně zaměčená na přítomnost. Knížka by mohla mít podtitul "aneb proč je greendeal do nebe volající blbost". Z textu to jednoznačně vyplývá a pro ty méně důvtipné to autor v jedné z kapitol výstižně shrnuje. Je osvěžující že neargumentuje z hlediska ideologie, ale statistikou a zdravým rozumem. Ne nadarmo má ve 400 stránkové knize přes 80 stránek poznámek a odkazů.
Vojenské omyly druhé světové války
Kenneth Macksey
Těžko zařaditelná kniha, která balancuje na hranici mezi novátorskou prací, recyklací provařených myšlenek a beletrií. Občas mi připadalo, že je autor k nešťastným velitelům moc tvrdý, ale občas přecházel tragické omyly, které by si zmínku rozhodně zasloužily. Jednostrannou zaměřenost - až na malou výjimku, jen na anglo-americká bojiště musíte akceptovat. Většina britských a amerických autorů se ani neobtěžuje zmiňovat, že nějaká Východní fronta vůbec existovala. Částečnou zmatenost a zvlášť ve druhé polovině upadávající čtivost mu ale vyčtu s chutí. Nestává se mi často, abych u knížky usnul ve čtyři odpoledne.
Hra o trůny
George R. R. Martin
Seriál jsem pochopitelně viděl a zaujal mě až tak, že jsem si po každé sérii přečetl patřičnou knížku, abych v tomhle světě mohl ještě chvíli zůstat. Po nějaké době knižní předlohy došly. Seriál naštěstí pokračoval dál, jenže jen za cenu neustále klesající úrovně kvality. Konec byl velice špatný, a zůstala po něm ve mě tak silná pachuť, že si nemyslím, že bych se k seriálu ještě někdy vrátil. Jenže knižní předloha mě nikdy nezklamala, takže jsem neodolal a ještě jednou ji otevřel. Obojí je notoricky známé, takže napíšu jen povrchní dojmy. Postavy v knize jsou podstatně mladší a podstatně škaredší. To první je asi nevyhnutelné, protože v opačném případě by sexuální scény nikdy neprošly přes schvalovací procesy HBO a amerických komisí. To druhé je ze zjevných důvodů pochopitelné. Některé postavy jsou mnohem méně sympatické. Tohle platí především o Catelyn Stark, která se k Johnovi chová opravdu ohavně a také o Varysovi, jemuž chybí charisma jeho seriálového představitele. V knize je ještě více než v seriálu zdůrazněna spravedlivost hry o trůny - jakmile podceníš nepřítele, přeceníš své vlastní síly, jsi neopatrný, zbrklý nebo hloupý, tak tě to zabije. V celé knižní předloze je jen jediná z hlavních postav, která zemřela, aniž by něco udělala "špatně". A i u ní je to diskutabilní, protože přežít mohla. Zemřela, protože neposlechla svůj vlastní instinkt. V knize je svět plastičtější, obohacený o spoustu drobných scén, na které v seriálu jednoduše nezbylo místo. Z toho nevyhnutelně vyplývá, že se o postavách dozvíme mnohem víc a dá se k nim vytvořit silnější vztah. Druhá strana mince je, že tempo je občas pomalejší, než by bylo záhodno a že jsou seriáloví představitelé vesměs excelentně obsazení, takže svým charakterům dodávají svou vlastní hloubku. Kdo někdy viděl Jacka Gleesona hrát Joffreyho Baratheona, tak ten ví, o čem mluvím.
Stanice hrůzy
Steve Perry
Druhý díl vetřelčí ságy je zábavnější než ten předchozí. Příběh je pořád stejně plytký, postavy mají stále jeden rozměr a po tísnivé atmosféře, typické pro filmovou sérii není ani stopy. Nestěžoval jsem si, protože děj plynul hladce kupředu a když se náhodou na chvíli zastavil, tak alespoň nenudil. Příběh zmínil něco z filmového třetího dílu a kupodivu sdílel některé motivy s tím čtvrtým, přestože vyšel čtyři roky před jeho uvedením do kin. Možná bych radši viděl zfilmovanou tuhle verzi, už jen pro pološíleného generála Spearse, ale nechtěl bych přijít o lahůdkový únik zatopeným prostorem a o skvělou posádku z Jeunetova filmu.
Hnízdo na Zemi
Steve Perry
Tohle je čistokrevný brak. Minimum popisných pasáží, maximum akce, ploché postavy, prudké emoce a žádná hluboká psychologie. Knižní série kráčí trochu jiným směrem než filmová, takže děj působí zvláštně povědomě. Příběh navazuje na Cameronův druhý díl, přesněji na rozšířenou Special Edition, a kvůli odklonu v tom Fincherově třetím mění jména hlavních postav a některých reálií. Výsledek tak může být matoucí, ale v zásadě o nic nejde. Těžištěm knížky je totiž svižná akce a několik působivých scén z obou planet. Možná by si vetřelci zasloužili ambicióznější úvod. Pomalý a hororový, plný klaustrofobie a mrazivého strachu o život, jenže ten jim Steve Perry bohužel nedopřál. V dětství mi to vadilo mnohem méně, než dnes.