hanak_v_exilu komentáře u knih
Jsem pevně přesvědčený, že boj proti dezinformacím je společensky škodlivější než dezinformace samotné, že boj proti nenávisti je v drtivé většině případů jen zástěrka pro potlačování cizích názorům a že základní motivací novodobých koniášů není společenské blaho, ale násilné prosazení jejich vidění světa. Z tohohle důvodu bych měl vítat každou iniciativu bojující proti cenzuře, vymlčování a cancel culture. Nejsem si ale jistý, jestli kniha tomuto úsilí nedělá medvědí službu, protože se špatně četla i mně - i když s ní vesměs ve všem souhlasím. Přišla mi zkratkovitá, povrchní a občas rozčilujícím způsobem prostoduchá. Všechny podstatné myšlenky tam jsou, ale v takové formě osloví možná žáky střední školy. Skutečně zajímavé byly jen případové studie na konci. Ty by měly být neustále připomínány, aby informace v nich obsažené kolovaly mezi lidmi.
Sbírku z roku 1961 jsem pochválil za vysokou kvalitu, ale o té z roku 1960 to říci nemůžu. Vybrané povídky mi moc nesedly. Částečně za to může fakt, že tentokrát jsou spíše filosoficky zaměřené a pravé space opery je tu jen poskrovnu, ale - a to je hlavní, jim chybí atmosféra a silné závěry. Pár výjimek se přesto našlo.
80 % Mariana - krátká, ale úderná povídka, která mě namlsala na celou sbírku. Bohužel nejde o standard, ale o vyčnívající nadprůměr.
60 % Den, kdy zavřeli mrazírny - solidní povídka ze zajímavě vymyšleného světa a s živoucími postavami. Ten veletoč v závěru jsem ovšem autorovi nevzal.
60 % Chlapík, který si vzal Maxillovo děvče - taktéž solidní povídka, která se ovšem postupně rozplizla do trochu rozpačitého rozuzlení. Chybí tomu nějaký konflikt.
50 % Mé vlastní cesty - tohle na mě bylo moc alternativní. Předestřená společnost je brutální, zabíjí bez rozmyšlení i bez výčitek. K něčemu takovému respekt cítit nemůžu. Styl vyprávění mi také nesedl.
90 % Moje milé ... homogenizované - Isaac Asimov má pravdu když říká, že povídka připomíná jeho Paštiku z husích jater. Tohle je osvěžující, vtipné a přitom chytré.
70 % Paní, která plula na Duši - na to že psal povídku Cordwainer Smith, tak je pozoruhodně "nevybočující" a téměř vlídná. Tuhle práci bych přesto nikdy vzít nechtěl.
60 % Vzpomínám si na Babylon - to že Arthur C. Clark vymyslel geostacionární satelity je známá věc. Stačí ovšem když to budete vědět, protože povídka v níž se tak stalo za přečtení spíš nestojí.
90 % Náčelník - krátká a mrazivá povídka z postapo světa.
80 % Spřízněná duše - skvělý námět o droze umožňující prožít nejrůznější životy, který ovšem není uspokojivě ukončen. Tomuhle citelně chybí mysterióznější závěr
60 % ... vodič - chápu co tím chtěl autor říci, ale velký dojem tím na mě neudělal.
70 % - Hlasy času - jak už je pro tuto sbírku typické, tak tohle mělo mít vyhrocenější děj a silnější pointu. Námět s evolucí narážející do zdi je ovšem skvělý.
Isaac Asimov tuto sbírku vydával pravidelně od roku 1939 až do roku 1963, kdy to po něm převzal Robert Silverberg. Do češtiny ovšem byly přeloženy jenom ty z let 1960 a 1961. Těžko říct proč si vydavatel vybral zrovna tyhle dvě, ale minimálně s tou druhou měl šťastnou ruku, protože většina povídek je skvělých a některé jsou opravdu vynikající.
100 % Velezrada - skvělá military sci-fi, fascinující sociologická studie a důrazné varování před tím, k čemu se možná také blížíme. Tahle povídka zraje jako víno a každý rok je tísnivější. Vrchol sbírky.
100 % Skleník - pasáž z dnes již klasického románu, z doby kdy z něj existovala jen tato krátká část. Ze všech extrémně vzdálených budoucností lidstva je život v rostlinné říši jedna z nejvíce fascinujících.
90 % Skrýš - chytře vymyšlená a dovedně napsaná povídka, v níž se prolíná xenobiologie se selským rozumem.
90 % Co je ta věc jménem láska - autorova odpověď na satiru science fiction otištěnou v časopise Playboy. Břitká, osvěžující a vtipná.
70 % Cena pro Edie - provoplánová a nic moc objevná povídka, která působí jako něco z doby o dvacet let dříve. Pointu jsem odhadl snad už v první třetině, a pak už neměla co nabídnout.
70 % Loď, která zpívala - styl autorky mi moc nesedl, ale děj obtočený okolo myslící lodi je napsaný procítěně.
90 % Smrt a senátor - občas hořká, občas melancholická, ale poctivě odžitá povídka s poučením na konci.
90 % Válečná lest - námět je trochu přitažený za vlasy, protože tuhle past šlo určitě nastražit i jednodušším způsobem. Napsané je to ovšem skvěle.
100 % Měsíční motýl - fantazie Jacka Vanceho při vymýšlení exotických společností mě nikdy nepřestane fascinovat. Tady na krátké ploše vytvořil civilizaci, která je na začátku nepochopitelná, ale na konci už dává smysl.
90 % Planeta jménem Séol - Cordwainer Smith má v sobě temnou stránku, nebo alespoň fascinaci temnotou, protože jeho povídky umí být neuvěřitelným způsobem kruté, zvrhlé a nebo znepokojující.
80 % Žluna - chytrá a úsměvná povídka směřující k očekávanému závěru. Líbila se mi hravost s jakou autor měnil budoucnost.
70 % Stěna z křišťálu - přišlo mi to trochu zmatené a čekal jsem chytřejší závěr, ale i tak to byla zajímavá cesta. Po dočtení jsem musel chvilku přemýšlet, co se tam vlastně stalo.
70 % Nezapomeňte na Alamo! - povídky z alternativní historie jsou fascinující už jen svým tématem, takže i když je tahle konkrétní slabší, při hodnocení jsem na ni mírnější.
Aneb co se jinam nevešlo. Kniha je kompilát kratších reportáží, esejí a črtů zasazených do období několika let - určitě jde o více než patnáct, ale přesná data autor neuvádí, takže je nutné období odvozovat z řídce roztroušených náznaků. Tahle roztěkanost je na jednu stranu prospěšná, protože zážitky jsou opravdu pestré, ale na druhou stranu textu škodí jistá povrchnost. Ta mě nejvíc zamrzela u kapitoly z Brna, v níž Tuvia probral místní židovskou komunitu, ale k městu samotnému a k jeho obyvatelům se skoro nedostal. Možná příště. Já u toho zase budu.
Knížka vyšla sedm let před dílem Po čem rabíni touží, ale i tak by se dala považovat za její volné pokračování, protože dává odpověď na otázku, jestli v Izraeli žijí ještě větší cvoci, než ultraortodoxní charedim. Autor je našel v sebenenávistných židech, lidech kteří tak opovrhují státem v němž žijí, až vědomně nebo nevědomě pracují na jeho zničení. Nejsou v tom sami, protože to vypadá, že značná část Západní společnosti má utkvělou představu, že nejpalčivějším světovým problémem je otázka soužití rozhádaných obyvatel téhle zemičky s rozlohou menší než Morava, zabírající 0,306 % rozlohy Středního východu, nebo 0,168 % rozlohy Arabského světa. Z tohoto důvodu se stahují do Izraele a mohutně podporovaní eury dolary a rijály rozdávají rady, aniž by o místní situaci měli byť jen mlhavou představu. Dodnes jsem nepochopil, kde se v lidech tahle posedlost Izraelem a Palestinou bere. Na světě jsou mnohem zajímavější problémy a některé jsou pro nás dokonce i podstatné.
Stejně jako u komentáře k prvnímu dílu se i teď zaměřím na rozdíly mezi seriálem a předlohou. Kniha je "drsnější", přímočařejší a chlípnější, a je v ní mnohem více zdůrazněn význam magie, který se v seriálu objevuje jen v náznacích. Zásadní otázka ovšem není zodpovězena nikde - "vrátila se magie protože se vrátili draci, nebo se vrátili draci protože se vrátila magie?". Částečnou nápovědou je tato pasáž - "Možná magie na tomto světě kdysi byla mocnou silou, ale už déle ne. To málo, co nám zůstalo, není ničím víc než jen pramínkem kouře, který setrvává ve vzduchu poté, co velký oheň dohořel, a dokonce i ten se pomalu vytrácí v nic. Valyrie byla tím posledním uhlíkem a Valyrie je pryč. Už nejsou žádní draci, obři jsou mrtví a děti lesa zapomenuté i s celým jejich odkazem.". Tímto se George R. R. Martin téměř dotkl J. R. R. Tolkiena, protože motiv postupně mizejícího nadpřirozena mají obě ságy společný. Co se týče postav, tak tady je splynutí mezi předlohou a adaptací větší, ovšem ten kdo kdy četl knihu, tak už nikdy nemůže brát Theona Greyjoye jako kladnou postavu. Cokoliv se mu stalo a stane si zaslouží, a aby si vytrpěl dost, měl by trpět pětkrát tolik.
Obchodníci s vesmírem bývají pravidelně zahrnovaní do žebříčků nejlepších sci-fi knih všech dob a obálka chlubivě uvádí, že "podle mnohých jde dokonce o nejlepší sci-fi román vůbec." Podle mě nejde ani o nejlepší knížku Frederika Pohla, ale vcelku chápu, proč na kritiky udělala větší dojem, než prospektorské drama z asteroidu Brány. Tohle totiž není prvoplánová space opera, ale Pohl rozpracoval vcelku výstižnou satiru na kapitalismus a konzumní společnost, a přidal k ní i komentář k bezohlednosti elit odtržených od života mas. Bohužel jde o produkt své doby, takže podobně jako u Haldemanovy Věčné války působí malthusiánský svět dost přehnaně. Jenže na rýpání do vnitřní logiky příběhu není čas, protože vyprávění je svižné a pořád se něco děje. Přesto jsem si občas říkal, že Philip K. Dick by tenhle námět zpracoval působivěji a jeho nedostatky by skryl lépe.
Přišlo mi to jako suchopárnější a úžeji zaměřená variace na dřívější autorovu knihu Globální katastrofy a trendy. Téma mají podobné, jen tahle je trochu přízemnější, méně čtivá a z primárně zaměčená na přítomnost. Knížka by mohla mít podtitul "aneb proč je greendeal do nebe volající blbost". Z textu to jednoznačně vyplývá a pro ty méně důvtipné to autor v jedné z kapitol výstižně shrnuje. Je osvěžující že neargumentuje z hlediska ideologie, ale statistikou a zdravým rozumem. Ne nadarmo má ve 400 stránkové knize přes 80 stránek poznámek a odkazů.
Těžko zařaditelná kniha, která balancuje na hranici mezi novátorskou prací, recyklací provařených myšlenek a beletrií. Občas mi připadalo, že je autor k nešťastným velitelům moc tvrdý, ale občas přecházel tragické omyly, které by si zmínku rozhodně zasloužily. Jednostrannou zaměřenost - až na malou výjimku, jen na anglo-americká bojiště musíte akceptovat. Většina britských a amerických autorů se ani neobtěžuje zmiňovat, že nějaká Východní fronta vůbec existovala. Částečnou zmatenost a zvlášť ve druhé polovině upadávající čtivost mu ale vyčtu s chutí. Nestává se mi často, abych u knížky usnul ve čtyři odpoledne.
Seriál jsem pochopitelně viděl a zaujal mě až tak, že jsem si po každé sérii přečetl patřičnou knížku, abych v tomhle světě mohl ještě chvíli zůstat. Po nějaké době knižní předlohy došly. Seriál naštěstí pokračoval dál, jenže jen za cenu neustále klesající úrovně kvality. Konec byl velice špatný, a zůstala po něm ve mě tak silná pachuť, že si nemyslím, že bych se k seriálu ještě někdy vrátil. Jenže knižní předloha mě nikdy nezklamala, takže jsem neodolal a ještě jednou ji otevřel. Obojí je notoricky známé, takže napíšu jen povrchní dojmy. Postavy v knize jsou podstatně mladší a podstatně škaredší. To první je asi nevyhnutelné, protože v opačném případě by sexuální scény nikdy neprošly přes schvalovací procesy HBO a amerických komisí. To druhé je ze zjevných důvodů pochopitelné. Některé postavy jsou mnohem méně sympatické. Tohle platí především o Catelyn Stark, která se k Johnovi chová opravdu ohavně a také o Varysovi, jemuž chybí charisma jeho seriálového představitele. V knize je ještě více než v seriálu zdůrazněna spravedlivost hry o trůny - jakmile podceníš nepřítele, přeceníš své vlastní síly, jsi neopatrný, zbrklý nebo hloupý, tak tě to zabije. V celé knižní předloze je jen jediná z hlavních postav, která zemřela, aniž by něco udělala "špatně". A i u ní je to diskutabilní, protože přežít mohla. Zemřela, protože neposlechla svůj vlastní instinkt. V knize je svět plastičtější, obohacený o spoustu drobných scén, na které v seriálu jednoduše nezbylo místo. Z toho nevyhnutelně vyplývá, že se o postavách dozvíme mnohem víc a dá se k nim vytvořit silnější vztah. Druhá strana mince je, že tempo je občas pomalejší, než by bylo záhodno a že jsou seriáloví představitelé vesměs excelentně obsazení, takže svým charakterům dodávají svou vlastní hloubku. Kdo někdy viděl Jacka Gleesona hrát Joffreyho Baratheona, tak ten ví, o čem mluvím.
Druhý díl vetřelčí ságy je zábavnější než ten předchozí. Příběh je pořád stejně plytký, postavy mají stále jeden rozměr a po tísnivé atmosféře, typické pro filmovou sérii není ani stopy. Nestěžoval jsem si, protože děj plynul hladce kupředu a když se náhodou na chvíli zastavil, tak alespoň nenudil. Příběh zmínil něco z filmového třetího dílu a kupodivu sdílel některé motivy s tím čtvrtým, přestože vyšel čtyři roky před jeho uvedením do kin. Možná bych radši viděl zfilmovanou tuhle verzi, už jen pro pološíleného generála Spearse, ale nechtěl bych přijít o lahůdkový únik zatopeným prostorem a o skvělou posádku z Jeunetova filmu.
Tohle je čistokrevný brak. Minimum popisných pasáží, maximum akce, ploché postavy, prudké emoce a žádná hluboká psychologie. Knižní série kráčí trochu jiným směrem než filmová, takže děj působí zvláštně povědomě. Příběh navazuje na Cameronův druhý díl, přesněji na rozšířenou Special Edition, a kvůli odklonu v tom Fincherově třetím mění jména hlavních postav a některých reálií. Výsledek tak může být matoucí, ale v zásadě o nic nejde. Těžištěm knížky je totiž svižná akce a několik působivých scén z obou planet. Možná by si vetřelci zasloužili ambicióznější úvod. Pomalý a hororový, plný klaustrofobie a mrazivého strachu o život, jenže ten jim Steve Perry bohužel nedopřál. V dětství mi to vadilo mnohem méně, než dnes.
Nevěřil jsem, kolik se toho dá na tak malé ploše zažít. Strastiplné probíjení do hradu, jeho infarktové prohledávání a pak závěrečné zúčtování, které bylo tím sladší, čím byla předchozí cesta svízelnější. Prošel jsem podzemní bludiště, které působilo jako bez konce, uprchl jsem před bdělými strážemi a jen čirou náhodou několikrát přežil vlastní smrt. Při jiných příležitostem jsem mnohokrát pohořel, protože o tuhle výhru musíte tvrdě bojovat. Po dohrání jsem s údivem zjistil, že jsem zdaleka neobjevil všechno. Je to malý zázrak.
Zápletka je tak trochu jako marvelovský Thor - něco z mytologie, něco ze současnosti, něco chytrého a něco přepáleného. Stejně jako Thor Kennetha Branagha je i Den obrů Lestera Del Rey receptem na katastrofu, ale kupodivu si u obou všechno sedlo, takže výsledkem je hladce plynoucí příběh. Až mě překvapilo, jak silný dojem na mě tahle útlá knížka udělala. Co jiného taky čekat od autora vynikajících povídek Helena O'Loyová a Poslední den. Vřele doporučuju všechny tři díla.
Byla to zajímavá cesta do komunity ultraortodoxních židů. Sice plná výmolů, hluchých míst a bloudění, ale i tak jsem se toho hodně dozvěděl. Když už nic, tak kniha slouží jako hlasitá připomínka, že na Středním východě věci fungují jinak. Z tamních zemí je Izrael Evropě suverénně nejpodobnější, s populací s kořeny na Západě, ale stejně je v mnoha ohledech bytostně cizí. Tuvia Tenenbom se ji snažil přiblížit, ale na to rozsah knihy ani omylem nestačí. Pochopit duši národa, jehož dějiny se táhnou přes tři tisíce let, většinu své existence strávil pod tlakem cizích kultur a svou identitu našel v náboženství plném iracionálních přikázání, snad ani nejde. Ale nevěšte hlavu; jeho okolí je ještě cizejší a ultraortodoxních tam nežijí necelé dva milióny, ale spíše stovky miliónů. O státech ještě dál na východ ani nemluvím. Žijeme na pestré planetě.
S trochou nadsázky by se dalo říci, že Oddysea je k Íliadě ve stejném vztahu, v jakém je Nový zákon k tomu Starému. V Íliadě je vše podřízeno cti, slávě a naplnění osudu. Lidé jsou smířeni s krátkým životem a jejich největší ambicí je nebýt zapomenut. Děj Odyssei se naproti tomu točí okolo muže, který se ze všech sil snaží vrátit ke své milované ženě. V průběhu básně toho prožije tolik, že by mu to zaručuje místo mezi legendárními hrdiny, ale v celém textu není jediná zmínka, že by to pro něj něco znamenalo. Motiv stýskajícího manžela je pro dnešního čtenáře pochopitelnější, díky čemuž Odyssea působí moderněji a univerzálněji. To je jeden pohled na věc. Na druhou stranu je Íliada námětem geniální, napínavější a bezpochyby literárně hodnotnější. V originále - i když přeloženém, mám proto raději ji. V převyprávění mám raději Odysseiu.
Sbírka z Parconu roku 2001 obsahuje třináct povídek na 186 stránkách, což znamená, že se ve většině jedná o mikropovídky. U těch kvalitnějších je to škoda, ale vcelku jsem byl za stručnost rád, protože některé bych jinak snad ani nedočetl.
60 % Keran - pochmurná fantasy o lovci jednorožců, která mě zaujala atmosférou a deziluzivním koncem.
40 % Kapitán z Looka Isbajoa - připadalo mi, že autorka napsala svižnou novelu, pak ji zkrátila, přečetla si ji a znovu ji zkrátila. Děj skáče v křečovitých záškubech a i když dává smysl, nikdy jsem se nezbavil pocitu, že mi něco podstatného uniká.
70 % Skokani - závěrečný zvrat jsem očekával, ale mytologie mě překvapila a atmosféra uhranula. Líbila se mi dobová atmosféra.
70 % Belith - depresivní povídka s mrazivým koncem, který jsem před sebou viděl jako ve filmu. Na malé ploše je tu hodně emocí.
60 % Propadlé světy - smlouva s Ďáblem ve sci-fi kabátku, zasazená do atraktivního prostředí vesmírných bitev.
30 % To nejlepšího z Tommyho Browna - chápu o čem to bylo, ale nechápu proč to autor napsal. Nezaujalo mě ani téma, ani literární styl, ani myšlenka, ani postavy.
30 % Spisovatelé - kdyby byl tímhle stylem psaný úvod, tak bych mu dal plusové body za originalitu. Jako povídka je to ovšem bída.
60 % CK SS - námět originální není, ale provedení ano. Přiznám se, že bych se do téhle Středozemě rád podíval.
40 % Vzpomínky delfína - vzpomněl jsem si na jednu z epizod Simpsonových, v níž delfíni zahnali lidi do moře. Tuším že ji autor viděl také.
60 % Trup kuří, ústa lvová, chvost baziliščí - svižná a nápaditá povídka, která ovšem nedává smysl. Ale tak už to v příbězích s časovými smyčkami bývá.
60 % Muž bez medových koláčků - krátká ale napínavá povídka o jedné dlouhé cestě důvěrně známým prostředím, končící na překvapivém místě.
30 % Trůn z říční mlhy - styl autorky mi vůbec nesedl a tuhle cestu za záchranou vody jsem si neužil. Námět ovšem potenciál má.
60 % Stín modrého býka - pamatuju si že v době vydání vzbudila tahle knížka rozruch, protože šlo o jednu z prvních známek slibovaných lepších časů české fantastiky. Ty opravdu přišly, takže jsem se zaměřil na novinky a k téhle knize se paradoxně nikdy nedostal.
Zasazení do alternativní historie dává šmrnc zápletce i reáliím 90. let, ale knížka by se bez toho v klidu obešla, protože nejde o nic víc než o dobovou detektivku okořeněnou trochou historie. Prvních sto stránek jsem nad ní ohrnoval nos, ale čím víc jsem se seznamoval s prostředím, tím víc se mi dostávalo pod kůži. Je vidět že Leoš Kyša má Bruntálsko opravdu rád a vidí v tom šedivém městě a kamenité půdě hodně krásy. Část z ní dokázal předat čtenáři, což atmosféře určitě pomáhá - ne že by to nutně potřebovala. Přesto si myslím, že knížce jméno autora škodí, protože si své fanoušky získal úplně jiným žánrem a rozmazlil si je jinými slovními obraty. Ty tady rozhodně nenajdou.
Tenhle gamebook mě v mládí úplně minul, takže ho můžu hodnotit bez nostalgie. Jestli je tedy vůbec možné objektivně ohodnotit něco, co je tak pevně spjaté s dobou vzniku. Příběh je velice jednoduchý - nejprve je nutné nasbírat dostatek paliva na mezigalaktický skok a poté vyzvednout skupinu trosečníků. Pohoné hmoty je možné nabrat ve čtyřech různých lokacích, a po příletu na místo havárie dostanete na výběr ze čtyř pomocníků. Knížka je útloučká - má pouhých 87 odkazů, ale protože je většině krizových situací řešena hodem kostkou, a při KAŽDÉ cestě se nějaká z katastrof nevyhnutelně stane, tak se může její dohrání dost protáhnout. 1-3? Oprava se povedla. 4-6? Smůla, dobrodružství tady končí. Občas jsou možnosti tři, takže mimo úspěchu a neúspěchu je tu ještě návrat zpět na místo s volbami a další šance na výhru. Záchraná mise se tedy dá absolvovat za pár minut, nebo za několik frustrujících hodin. Nasbírané zkušenosti pomůžou jen částečně. Na mě se štěstí usmálo na druhý pokus, což knížce zaručilo pátou hvězdičku. Kdybych tucetkrát smolně zemřel bez možnosti s tím cokoliv udělat, tak bych byl při hodnocení určitě přísnější.
Většinu času je to plytký středoškolský cajdák o tom kdo koho miluje a nemiluje, ale postupně atmosféra houstne a houstne, no a konec už by se nemusel cítit méněcenně ani v Krajních mezích. Bylo mi trochu líto, že autor nepokračoval dál, protože tohle mělo náběh na syrový horor. Příběh je sice tak trochu neohrabaný brak a tak trochu naivní jako epizoda z Beverly Hills 90210, jenže i tak má v sobě něco, co ve mě rezonovalo i po víc než třiceti letech od prvního přečtení.