Hobo komentáře u knih
Román nemá jednoho hlavního hrdinu, tím jsou prostě všichni legionáři, což bohužel ztěžuje možnost se ztotožnit. Popisuje ovšem historii legií poměrně věrně, zejména je v románu dobře ukázáno i zneužívání legií v zájmu dohodových států.
Četl jsem vydání z roku 1985, ve kterém jsou přiznány autorovy úpravy, takže by mě zajímalo, čím se toto vydání liší od předválečného.
Přidávat ocenění knihám, které obsahují dva rozdílné svazky, bývá ošidné. U Pratchetta naštěstí žádný rozpor nehrozí. Je to prostě nezpochybnitelná kvalita. A to jak v případě Pravdy, tak i u Zloděje času. Zejména Zloděj času mě uchvátil. Prožíval jsem s nadšením, jak autor neskutečně logicky vede děj k závěru - smějte se mi, jak chcete.
Jediný zápor vidím v onom vydání coby dvojkniha. Neskutečně mě štvalo, jak se stránky zavírají; a věřte, že občas jsem zapomněl na záložku, tomu prostě nezabráníte...
Nezbývá mi než se přiklonit k předchozím komentátorům.
Jen lituji, že ti, kteří knihu označili za odpad, se s námi nepodělí o své argumenty. Rád bych se nechal poučit.
Obsahuje konkrétní výčet protičeských skutků, od procesu s dr. Kramářem a dr. Rašínem přes restrikce vůči umělcům, Sokolu, proti českému školství až po skutky vůči obyčejným lidem. Bohužel není uvedena reakce adresáta.
Suvorov je věcný a argumentačně velmi schopný. Znát jeho knihy je jistě užitečné, neboť nutí k přemýšlení.
Čtivý přehled aktivit Československa a Česka v zahraniční politice. Možná neobsahuje všechno, ale nejdůležitější aktivity určitě. Čtenář získá dobrý přehled.
Nejdůležitější informaci jsem objevil v tom, že Stalin mohl v Rusku úplně za všechno a nebýt v prvé řadě Chruščova, tak bychom se to vůbec nedozvěděli.
V průběhu čtení byl můj pocit, že úvahám cosi podstatného chybí, stále silnější. Až jsem v samotném závěru narazil na tvrzení, kterým mé podezření formuloval sám autor: "Výhradně demokracií a právním státem, jediným politickým systémem, který přerušuje řetěz nenávisti a pomstychtivosti a konflikty řeší v přesně vymezeném rámci..." Okamžitě se mi vybavil Voltairův Candide se svým přesvědčením, že "žijeme v tom nejlepším světě". Takový výchozí postoj brání univerzálnímu a do hloubky jdoucímu poznání, neboť omezuje danými hranicemi. Náš svět je vlastně v pořádku, jen sem tam něco nezafunguje... Opravdu? Já si nejsem tak jistý. Aniž bych pohrdal demokracií, potažmo právním státem, neodvažuji si své pojetí světa postavit do takto vymezených hranic.
A tak ačkoliv mnohé nastíněné myšlenky jsou velmi přesné, chvílemi i zžírající, doplňoval jsem si je i svými pochybnostmi. Zejména kapitola "Nevinnost kata (Viktimářská identita v srbské propagandě)", která nejvýrazněji přebíhá od filozofie k politologii, je nejslabší, neboť zřetelně fandí jedné straně (a Srbové to věru nejsou). Taková přesvědčení, vycházející z Candidova vědomí o nejlepším z možných světů, jsou roztroušena v celém textu.
Nicméně toto neubírá na zajímavosti myšlenek, knihou se nesporně lze inspirovat a určitě si zaslouží věnovat jí čas.
Aldous Huxley zůstává prorok i 50 let po smrti a má zabezpečeno nejméně dalších 50 let.
Kdysi jsem měl brožurku s obdobnými výroky Palackého, takže ani ten Štúr mě nepřekvapuje.
Jednoznačně vynikající a detailní přehled.
Výborná jednohubka, která potěší.
Řekl bych, že nejlepší kombinace, co číst po Dukovi, je Černobílý svět Kathryn Stockettové. A včíl přemejšlej, čtenáři.
Občas se dostanu ke knížce nečekané a často je to také nečekané překvapení. Nad čtyřmi grafikami francouzského představitele symbolismu a dekadence rozvíjí A. Procházka úvahy o podstatě uměleckého díla. Těžko se to vyjadřuje, ale přečtení stojí za to. Do dneška jsem o tomto Francouzovi nic nevěděl, takže jsem si doplnil mezeru ve výtvarném umění.
Vyznat se v pojmu antisemitismus není zcela jednoduché. Co je na toto slovo nalepené, je přímo neuvěřitelné. Když ale jdete pod povrch, i tady na vás vystrčí růžek ďáblík liberalismu. (Chtěl jsem napsat levicový, ale byl by to pleonasmus.) A tato skutečnost vyčnívá z celé knihy jako jarmulka. Je to největší obžaloba liberalismu, jakou jsem četl. Autor se pohybuje po celém území, leč podle situace vystupuje jako Němec, jako Arab, popř. jako Žid (jímž je ve skutečnosti). A podle identity, jakou na sebe bere, s ním lidé komunikují - a odkrývají se. Odkrývají své lži, jež pronášejí v zájmu svých pravd.
Je to úžasná kniha, vtipná, ale zároveň krutá. Když ji strávíte, přestanou být pro vás významotvorné i takové termíny, jako pravice a levice; důležitá se stane pouze pravda.
Nakonec jsem si přečetl jeho "Návrat ze SSSR a Poopravený návrat ze SSSR" a jako by přede mnou defilovaly mé životní zkušenosti ze socialismu. Takže si od autora určitě ještě něco přečtu.
Autobiografie autora, od něhož jsem nic nečetl. A nezískal jsem ani touhu si cokoliv přečíst...
Je trochu odvážné označit tuto publikaci jako přečtenou. Ale její hodnota, když se člověk hrabe v historii, je nevyčíslitelná.
Esej, ve které autor popisuje emoční přijímání RKZ, ale nepochybuje o jejich falzifikaci. Nicméně doporučuje zklidnit vášně a konstatuje i kladné okolnosti.
Dokonale vyčpělé dílo. Vlastně se dočtete jen málo zajímavého a z diplomacie ještě míň. Snad jen stránky, týkající se prusko-francouzské války a zejména pařížské komuny nabývají jisté zajímavosti.