Hobo komentáře u knih
Takový krásný oddech pro duši. Ani jsem před četbou netušil, že jde vlastně o pokračování Postřižin. Jako když člověk čte báseň, tak krásně se linou slova, vyprávění i popisy.
Čtivá historiografie psaná archeologem. Soustřeďující soudobé poznatky o národě, konkurujícímu starému Řecku i Římu. Z knihy vyplývá i poznatek, že by mohlo jít i o protoslovanskou společnost, i když této otázce se nevěnuje.
Zatímco film jsem viděl už mnohokrát, k literární předloze jsem se dostal až teď. A vychutnal jsem si to. Viděl jsem před sebou Francina, Pepina a všechny ostatní postavy a s potěšením shledával shodu i rozdíly. Základní a nejdůležitější shoda spočívá v atmosféře filmu i knihy. Opravdový požitek.
Když jsem se do tohoto příběhu pouštěl, měl jsem trochu obavy, aby nešlo o jakousi nasládlou červenou knihovnu, popř. v lepším případě o román pro ženy. A když jsem si teď přečetl všechny komentáře, jako by se mi to potvrzovalo - jsem první muž, který to komentuje, takže to zjevně je "ženský román".
Ale nic, i chlap se rád dojme a tento román má opravdu dobrou úroveň. Čtivý příběh dvou hlavních osob, který se prolíná vlastně pouze virtuálně, přičemž osudy obou jsou tolik odlišné, je propojen přímo geniálně; číst je odděleně by z toho dělalo opravdu sladkobolné příběhy, kombinace je povyšuje neskutečně a činí z nich skutečné dílo. Je to opravdu "román pro ženy", ale román stylu, jaký sluší právě kvalitním ženským autorkám, neboť žádný muž by nic takového napsat nedokázal. Román skutečně obohacující. I tu hrubší část lidské populace.
A přes smutný závěr jedné z postav (kterou právě vyvažuje postava druhá), je dílo neobyčejně optimistické a radostné.
Fakta, nic než fakta. Letopis, ve kterém ke každému relevantnímu roku dostanete přehled, co se událo. Od roku 740, týkajícího se Chazarské říše, až k roku 2006, týkajícího se světa.
Poměrně zajímavá publikace o milostech, poskytnutých Václavem Havlem. Naštěstí toto období dobře pamatuji a musím podotknout, že o věci informuje věcně, přesvědčivě, se znalostí a pravdivě, ačkoliv k V. Havlovi mám jinak dost výhrad. V postoji k institutu milostí měl určitě lepší a zodpovědnější postoj než následující prezidenti. Mediální kampaně kolem nich byly ve většině ostudné.
Už jen to množství vydání svědčí o pozici této knihy v české literatuře. A k tomu všichni známe filmové zpracování, nemluvě o nepřekonatelném podání Františka Filipovského. Všechny formáty jsem si prožil, prokoukal a proposlouchal a znovu a znovu mě neskonale baví.
Chtělo to odvahu vydat knihu o Bátorovi. Však se také odvážil pouze kontroverzní nepirát Bartoš.
Čteno po druhé a s úplně jinými pocity než tehdy kdysi v rozpuku mládí. Vlastní zkušenosti a klopýtání holt přinášejí i nová pochopení.
Ve své době sice Tolstoj řešil poněkud jiné okolnosti, ale základní problém zůstává a jistě zůstane k potýkání všem mužům a ženám navždy.
Musím dodat, že na rozdíl od mnoha jiných doslovů shledal jsem napadnutým i doslov (k vydání, které mám ve své knihovně - z r. 1967) a který napsal Pavel Nešpor. Obvykle tyto doslovy neoplývají myšlenkami a nestojí za věnovaný čas.
Takový čistě novinářský styl a přitom tak otřesný příběh, v němž napětí stoupá, ačkoliv nic nezůstává skryto, jenom děj prostě pokračuje a vine se dál všemi hrůzami. Nezapomenutelná kniha.
Poněkud zvláštní satirická fantasy o boji amerických dělníků za sociální spravedlnost, která se v jistém okamžiku mění v budovatelsky optimistickou sci-fi při přenesení děje do Sovětského svazu. Vzhledem k době vzniku, kdy začal časopisecky vycházet v r. 1924, tedy v době rozvratu Ruska, kdy se těžce vzpamatovávalo z hladu po občanské válce, představuje děj i optimistické představy o budoucnosti.
Skvělý rozbor dokazující, že Slované patří k nejstarší jazykové skupině. Jasné důkazy.
Vždycky jsem se u Zeměplochy bavil, ale u této tak nějak dvojnásobně. Krajní zábava a krajní fantasy. Dvoukvítko a jeho Zavazadlo ve spojení s Mrakoplašem rozvíjí neuvěřitelné příhody. A pojí štěnic...
Tak nějak cítím potřebu napsat, že kdyby naši vládci chtěli napsat něco, co potvrzuje jejich ideologii a co přitom zaujme, napsali by něco takového. Nesplnily tím úkol naše tajné služby?
Syrový a zároveň poetický popis utrpení matky a projevu účasti jejího okolí. Dusná džungle, chudoba a přitom ryzost - nejčistší popis člověka. A přitom z toho nezakrytě ční autorovo zklamání z civilizovaného světa, v němž v jeho době proběhla nejkrutější válka dějin. Až naturalistické líčení korunované bezvýhradnou mateřskou láskou.
Na rozdíl od Frýbortova "Pod znamením půlměsíce" je tato knihá čistá sci-fi. Ale vzhledem k tomu, že je to rovněž politic-fiction, musím hodnotit i z tohoto hlediska. Jako sci-fi v podstatě nemám výhrady, jako to druhé bych našel. Především existují politická fakta (a existovala již v době vydání), která v zásadě vylučují vývoj tak, jak byl v knize podán. Vlastně počítají s běžnými stereotypy, jak se dnes u nás podávají a z nich mnohé jsou pouhými politickými fejky. Prodlouženy do budoucnosti pak tyto fejky samozřejmě zesilují. Zásadní chyba pak spočívá v předpokladu, že náš systém je v zásadě v pořádku, jenom kdyby nám ho nenarušovaly ti teroristi, mohamedáni atd.
Srovnám-li to opět s Frýbortem, pak ten dopadne o řád lépe, byť jinak trpí stejnou chybou. Také po umělecké stránce dopadá lépe. U Ratha existuje mylný předpoklad moderní literatury, že čím víc sexu, tím lépe; mne osobně to už spíš unavuje. Osobnost Davida Ratha z toho ovšem ční jak věže svatovítské katedrály.
Na rozdíl od Bug-Jargala mě toto rané dílo velkého klasika neoslovilo. Dlouho jsem netušil, kdo je vlastně ústřední postavou románu a jaký je hlavní konflikt. Přes název románu onou ústřední postavou v žádném případě není Han z Islandu. Nakonec jsem zjistil, že jde o historický román, jehož ústřední postavou je Peter Schumacker, velmi schopný dánský politik z nižších kruhů, který se propracoval do nejvyšších pozic, získal titul hraběte Griffenfelda, stal se poradcem dvou dánských králů, a měl výrazný kladný vliv na rozvoj monarchie. V té době k Dánské monarchii patřilo i Norsko. Román je však z období, kdy byl po intrikách staré aristokracie odsouzen do vězení. Příběh se rozvíjí kolem lásky jeho dcery, nejspíš nehistorické, která s ním žije v pevnosti, v níž byl uvězněn a syna norského místokrále. A nijak jsem se do něho neponořil. Možná je to dáno i neznalostí historického kontextu, ale např. u Bug-Jargala to nevadilo.
Co napsat? Tohle patří jednoznačně mezi nejpůsobivější postapo, až na to, že žádné post už neexistuje.