Hraboshka komentáře u knih

Povídky prosáklé pálenkou, až to z nich skoro odkapává... Originální, vtipné, místy krvavé a kruté, ale takovým tím způsobem, že se vlastně ani nemůžete moc zlobit. Svérázný hlavní hrdina je sice pořád v lihu a má zvláštní morální zásady, ale fandit jsem mu prostě musela. Závěrečná povídka Proti prvnímu přikázání, ze které docela příjemně mrazí, ukazuje, že Jakubovi padne i vážnější kabát skoro tak dobře jako esesácká uniforma. Jsem spokojená a těším se na další setkání s tímhle exorcistou.

9 14.05.2019

Mám slabost pro upíry všeho druhu a tedy i pro upírské knihy. Aspoň pokud nesklouznou k nějaké podivné slaďárně, což se zrovna Radleyovým naštěstí obstojně dařilo.
Začátek byl trochu pomalejší a říkala jsem si, že to vypadá na nevyužitý potenciál, že se z abstinujících upírů snažících se o normální život dá vytřískat víc. Ovšem s příchodem strejdy Willa nabírá děj spád. Will je děsivý, sobecký, krvelačný, charismatický a světaznalý - zkrátka prototyp pořádného vampýra. Asi bych se ale raději seznámila se zbytkem výstřední rodinky - Petrem, Helenou a jejich dětmi. Tito abstinenti se ze všech sil snaží dle rad Příručky žít jako normální lidé a potlačit své pudy. To pochopitelně vede k mnoha problémům nebohých upírů, od pomluv sousedů přes neustálé bolesti hlavy až po značné neshody v rodině. Snaha o dodržování morálních zásad i za cenu utrpení a zapření vlastní přirozenosti je rozhodně obdivuhodná. Přijde mi ale lepší hledat řešení bezbolestné pro všechny - aby se upír napil a člověk zůstal celý...
Moc mi nesedl konec; řekla bych, že děj celou dobu směřoval k něčemu jinému. To ale může být jen můj subjektivní názor.
Pokud máte rádi moderní pohledy na vampirismus, Haigův oddechový upíří román stojí za přečtení. Najde se v něm pár hezkých nápadů - celá Příručka abstinenta, Klářino dvojnásobné veganství... A taky si myslím, že je morálnější pít upíří krev než jíst vepřové. :-)

7 17.07.2018

Taková čtivá jednohubka, a velmi chutná. Mladý doktor je sympatický, líbil se mi jeho hrdinský a většinou osamělý boj nejen se zákeřnými chorobami a zraněními, ale i vlastní nezkušeností a pověrami ovládajícími ruský venkov počátku 20. století. Je příjemně lidský a sebeironický, pochybuje, bojí se neúspěchu, nechce se ztrapnit - a zároveň má upřímnou snahu pomáhat a zachraňovat životy.
Kdybych nebyla tak líná se učit a kdyby se mi nedělalo špatně už při pohledu na injekci, snad bych i chtěla studovat medicínu. Takhle budu lékaře jen obdivovat, obzvlášť když jsou podobně nadšení, jako byl hlavní hrdina Zápisků.

11 24.06.2018

Úžasná, úžasná kniha! A jedno z mých největších osobních čtenářských překvapení. Narazila jsem na ni náhodou v knihově a půjčila si ji s tím, že to nejspíš bude jen nějaké fantasy, na které už si za měsíc ani nevzpomenu. Jenže to bylo skvělé! Doufám, že se dočkáme dalšího dílu, případně nějaké jiné knihy od Scotta Hawkinse...
Knihovna na Černohůrce je rozhodně zvláštní, a to je ještě dost slabé slovo. Nepřipomíná nic, co jsem zatím četla, je prostě svá. Ale přinejmenším v jedné věci se podobá mému milovanému Zaklínači - a sice v té perfektně vyvážené směsici krutosti a laskavosti. I tady budete v jednu chvíli zděšeni něčím opravdu hnusným; a o deset stran dál už se zase budete div ne k slzám dojímat nad něčím strašně krásným. K tomu přidejte několik opravdu zajímavých a originálních autorových nápadů, pořádnou dávku čtivosti a napínavosti, pár zamilováníhodných postav a skutečnost, že všechno drží pohromadě a ještě navíc to vůbec není hloupě napsané - a máte alespoň velmi hrubou představu o tom, co od Knihovny čekat.
Jakýkoliv popis je ale nedostačující, tohle se prostě musí přečíst.

10 18.03.2018

Nádhera...
Ke knize mám jedinou výhradu - protože ji používám jako klasický diář, dost mi vadí rozdělení po šesti dnech na dvoustranu. Sice je to hezky symetrické, ale bohužel taky nepraktické. To je ovšem jediné, co Nekonečnému kalendáři chybí k dokonalosti. Grafická i obsahová stránka se skvěle doplňují, krásně depresivní básně a rytiny potěší oko i ducha.

Slovy klasika: Ta kniha je především dlouhá, a to tak dlouhá, že i kdyby byla snad vo polovinu kratší, tak je pořád dost dlouhá...

... A taky se v ní v podstatě nic neděje. Ne že bych u knihy potřebovala jeden dějový zvrat za druhým, to vůbec ne, ale pak v ní musím najít něco zajímavého, jazyk, myšlenky, styl, cokoliv. A to se mi v téhle bichli nějak najít nedařilo. (Ono po pravdě ani u předchozích dílů Písně ledu a ohně, jenže v nich se něco dělo pořád, a tak jsem si je užívala a hltala je. Ale právě z tohoto důvodu se k Martinově sáze nejspíš nebudu vracet.)

Některé kapitoly jsem četla skoro s utrpením a jen nakukovala dopředu, jestli mě čeká něco zajímavějšího. Nelíbilo se mi, že v Hostině se autor věnoval pouze části postav, chyběly mi mé oblíbené. Doufám, že si je dostatečně užiju v Tanci s draky.

Ale abych jen nekritizovala, občas mě čtení bavilo, zajímaly mě osudy Brienne nebo dění v Králově přístavišti. No a celou knihu pro mě zachraňoval Jaime, ty tři hvězdy jsou hlavně za něj.

7 22.08.2017

Těšila jsem se na povídky a docela mě překvapilo, že značnou část knihy zabírá esej o artušovské legendě. Tu znám tak akorát ze Zaklínače a Monty Pythonů, kdysi jsem viděla Excalibur, ale to je tak asi všechno. Takže jsem se aspoň něco dozvěděla a o legendu se třeba začnu trochu zajímat a přečtu si nějakou z autorem doporučovaných knih.
Povídky byly skvělé; Zaklínač to není, ale potěšilo mě, že i tak mi styl Sapkowského sedí. Doporučila bych zde už zmiňovanou zajímavě napsanou povídku V kráteru po bombě, Maladie (Tristan a Isolda) a Muzikanti. Úplně nejvíc se mi ale líbilo Zlaté odpoledne, hned z několika důvodů. Bylo celkem vtipné, připomněla jsem si Alenku v říši divů, kocour jako vypravěč byl úžasný. A závěrečný rozhovor Chestera a Charlese byl prostě krásný...

„Spíš, kocoure z Cheshiru?“
„Pokouším se.“
„Tedy spi, tygře planoucí lesem černým za noci. Nebudu tě rušit.“
„Ležím na rukávu tvého žaketu. Co se stane, až budeš chtít vstát?“
Usmál se:
„Rukáv uříznu.“

(Ještě nejsem ve vztahu ke kočkám tak daleko jako Mohamed nebo Lewis Carroll. Mám se co učit...)

3 26.07.2017

Je pravda, že někdy je to přitažené za vlasy. Ale to se mi právě na Kingovi líbí. Že dokáže vzít i námět, o kterém bych si normálně pomyslela Haha, to bude nějaká béčková hovadina - a zpracovat ho tak, že se po čtení ustrašeně rozhlížím, odkud na mě co vyskočí, a mám strach jít v noci na záchod.
A nejlepší bylo číst před spaním. Ty sny, co se mi pak zdály! Tak krásně jako v nich jsem se už dlouho nebála.

6 10.05.2017

Velká škoda, že se tohle dílo nezachovalo celé. I tak je to ale moc zajímavé a pro mě občas i překvapující a poučné čtení. Bohužel kromě Hostiny u Trimalchiona souvislosti někdy unikají. Ale myslela jsem si, že právě Hostina mě bude bavit nejvíc - jenže po ní to bylo ještě lepší, celkem dobrodružné putování přiteplených přátel, kteří se perou o chudáka Gitona... Tohle bych si s chutí přečetla celé.

Každopádně bych se teď ještě radši podívala do té doby - a moc ráda bych potkala samotného Petronia. Vážně by mě zajímalo, jaký ve skutečnosti byl.

5 08.05.2017

Takže díky úžasným přednáškám pana Hilského teď vím (mimo jiné), že tahle hra je plná sonetů. Na samém začátku promlouvá Chór formou sonetu, což se pak opakuje i ve druhém dějství. Úplně první rozhovor mileneckého páru v domě Kapuletů je také sonetem. A nejen to, na mnoha místech se Shakespearův text Shakespearovým sonetům podobá.

Nesmírně zajímavé mi přišlo také to, že Montekové mohou být vlastně katolíci. Už jen to jméno (v angličtině Montague) - lord Montague byl katolík, ovšem věrný královně Alžbětě, která nad ním držela ochrannou ruku. Když si pak za Kapulety dosadíme prostestanty, máme hned důvod nesnášenlivosti rodů, v Shakespearově době aktuální.

Osm novel a povídek, dobrých, skvělých a někdy dechberoucích, rozpitvávajících lidské nitro na titěrné kousíčky. Zdaleka nejvíc mě dostalo Zmatení citů, tak smutné, dojemné... Začíná vcelku nenápadně, obyčejně; jen aby vás pak - ukolébané a nepřipravené - o to prudčeji strhla taková vlna citů, že vám nezbude než se schoulit do klubíčka a přečkat až do konce. A k tomu všemu úchvatné líčení Shakespeara a jeho doby...

„Jak to bylo plné smutku, plné něhy a studu; až do nejhlubšího nitra pronikal mi ten svíjející se hlas. Styděl jsem se, že mlčím tak chladně, s tak bezcitnou ledovostí před mužem, od kterého jsem přijal víc než od kohokoli jiného a který se přede mnou tak nesmyslně ponižoval.”

4 25.04.2017

Krásné verše, zajímavé myšlenky a fascinace vesmírem, kterou občas zažívá asi každý.

Jak lvové bijem o mříže - tohle nedokážu číst jinak než hlasem Sováka...

4 23.04.2017

Hlídka je hlídka, ale tuhle partu univerzitních páprdů začínám mít taky dost ráda. Řehtala jsem se jak kůň Snížek, a to je mi jasné, že jsem ještě hromadu vtipů a narážek vůbec nepochopila. Bůh–ateista byl ohromný sympaťák. Evoluce je tu podána tak, že to musí potěšit její zastánce i kreacionisty. A moje ideální sestava na výlet, třeba k protinožcům, by vypadala asi takhle: já, kvestor, knihovník, opilý Mrakoplaš a pár plechovek piva. Jo a... jen klídek.

(Napadlo mě to až teď, možná že jsou Velikonoce, ale Mrakoplaš mi celkem připomíná Briana Monty Pythonů. Každopádně není tak těžké představit si ho jako Grahama Chapmana se špičatým kloboukem.)

„Existuje jistý druh vedoucích, kteří jsou známí svým 'Moje dveře jsou vždycky otevřené' a bylo by pravděpodobně lepší utlouci se vlastním životopisem než pro ně pracovat. Ve Výsměškově případě to však znamenalo: 'Moje dveře jsou neustále otevřené, protože když se nudím, můžu střílet ze samostřílu přes celou vstupní halu až do terče nad kvestorovým stolem.'”

„Možná bychom se mohli dohodnout na nějaké výměně studentů a tak dál?”
„Výborný nápad.”
„Můžete mít šest mých studentů výměnou za jednu slušnou sekačku na trávu, ta naše mrcha už zase nefunguje.”

8 17.04.2017

Je skutečně fascinující, že si můžeme přečíst něco tak velmi, velmi starého. Děj je bohatší než u Íliady, není to jen samé ten zabije tamtoho, tenhle zas na oplátku tyhle dva... Také jednomu při čtení docela vyhládne, všichni pořádají nějaké hostiny, po jídle touhu i po pití zahánějí zcela... Verše se pěkně nesou, jazyk je prostě nádherný. A moc se mi líbila všechna ta dlouhá přirovnání, třeba:

Jako když z výběžku skály kdes rybář svým předlouhým prutem
hází s úmyslem lstivým své vnadidlo nevelkým rybám
vrhaje do moře rourku, jež z rohu je polního býka,
jednu pak lapí, a jak se tak třepotá, hodí ji na zem,
tak sebou třepali oni, když ke skále vzhůru je nesla.

12 29.03.2017

Já se pak bála i svého mobilu, protože se mi zdálo, že jeho rozbitý displej je v trochu lepším stavu, než byl předchozího dne...

4 27.03.2017

Až nezdravě dlouho jsem nečetla žádného Pratchetta. Hlídku miluju z celé Zeměplochy vůbec nejvíc, takže Pátý elefant mi teď sedl jako kyselá prdel na hrnec. Napínavý příběh, všechny ty vztahy člověk–vlk, vlkodlak–člověk, vlk–vlkodlak, k tomu upíři, Igoři, trpaslíci (a trpaslice), tři sestry s višňovým sadem a kalhotami strýčka Váni - prostě paráda! Úžasný humor je už tak nějak samozřejmostí... Také si tu čtenář dost užije kapitána/velitele/diplomata Elánia, který je mou nejoblíbenější postavou - to jeho logické uvažování, morální zásady a elániovská ironie... Sibyla tady je taky dokonalá. Líbí se mi vztah (jestli se to tak dá nazvat...) Anguy a Karotky. Gaspodu bych i přes všechen smrad a špínu chtěla mít doma. Gavina už bych doma mít nechtěla, ale je vážně zajímavý... No s tímhle výčtem radši končím, protože pratchettovských postav je strašně moc a žádná nemá chybu.

Tohle mě skoro zabilo:

„Tračník! Tračník! Tračník! Ven! Ven! Ven!“ křičel Reginald Půlbotka šťastně a mával transparentem.
„To nemá ten správný zvuk, Regu,“ vrtěl hlavou Noby. „Zní to jako chirurgie.“

16 24.03.2017

Občas mě štvaly řeči o osudu a poslání, občas mi lezl na nervy přemoudřelý Chán (nic proti přemoudřelým postavám, ale Chán fakt ne). Občas se to všechno trochu opakuje - Arťom někam přijde, někdo mu pomůže, dostane se do průšvihu, zázračně vyvázne, někam přijde...
Ovšem jinak se mi kniha četla moc hezky, prostředí a atmosféra podzemního světa nemají chybu. A konec... Konec se vážně povedl.

7 19.03.2017

Nádhera... Nádhera od začátku do konce, ať už jde o povídku Hranice možností s mým oblíbeným Borchem, k zamyšlení nutící Věčný oheň nebo osudovou předurčeností prodchnutý snový příběh Něco více... A tím vším prochází Geralt, zabiják, který vlastně zas až tak moc nezabíjí, a čím míň zabíjí, tím víc přemýšlí. Skoro to může vypadat, že ze zaklínače bude za chvíli filosof bez nejmenší chuti vzít do ruky zbraň... Ale ani tato kniha se občas neobejde bez potoků krve i jiných tekutin a nějaké té zaklínačské řezničiny.

Jo a epilog Něco končí, něco začíná je podle mě celkem fajn, přinejmenším je vtipný. Jistě, humoru je v celém Zaklínači dost, stejně jako jiných krásných věcí - přátelství, lásky, soucitu, obětavosti. Ale to všechno se vždycky tak nějak musí vměstnat mezi hromadu zabíjení, násilí, krutosti, složitých vztahů, neřešitelných morálních dilemat, špatných rozhodnutí a výčitek svědomí. Naproti tomu tahle povídka je víceméně jenom milá a vtipná - a to je občas taky potřeba.

15 28.02.2017

A jestli mě ještě chvíli bude pronásledovat maturita a podobný srandy, tak se na všechno vykašlu, popadnu meč, skočím na koně a vyrazím hledat dona Quijota.

14 21.01.2017

Petronia Jarmily Loukotkové si prostě musíte zamilovat. Petronius srší vtipem, Petronius nevlastní otroky, Petronius hrdinně snáší tragický úděl samoty, Petronius je gentleman, Petronius se vrhá na pomoc spoluobčanům v hořícím Římě...
Až jsem si z toho všeho musela obstarat Satirikon.

16 12.01.2017