HTO komentáře u knih

Zdá se, že tato kniha není ve srovnání s deníky Jana Zábrany, Ivana Diviše, nebo dvojice Hiršal – Grögerová tak známá, a to je velká škoda, protože patří k nejlepším dílům tohoto druhu, které naše literatura má.

Výpisky: „Říkal jsem si pak [poté, co jsem poprvé slyšel Dvořákův kvartet D moll]: v té chvíli jsem cítil – kdyby nic nebylo, kdyby kolem nás koloval jen obrovský, studený a opravdu prázdný vesmír a naše země byla uprostřed něho skutečně jen bezcenným práškem, na ní jako plíseň jakýsi život a jeho součástí člověk (lidská duše a lidské srdce) se svou jepicově vteřinovou existencí proti milionům světelných let a uprostřed tohoto prázdna zazněl na chviličku tento hlas, tato opravdová, čistá, neuchopitelná, ale jsoucí krása, mělo by to smysl! Ale tak to není: právě proto, že něco takového je a že lidská duše a lidské srdce je s to ze sebe tuto krásu vydat (a předat) a další srdce ji mohou přijmout a na okamžik ji (zde na světě dědičného hříchu) žít, to je svědectví a předzvěst ještě větší, nepředstavitelné a věčné krásy Boží. A tou je Boží Láska.“ (7. 10. 1983)

„…šustí klasy nebo strnišťata a po modré stezce kráčí Bůh“ (6. 9. 1982, o krásném letním večeru)

6 20.02.2013

Výpisek z rozhovoru, hned první otázka a odpověď:

L. N. – Myslíš, ze méně informovaný divák opravdu pochopí tvou tvorbu? Jak vidíš problematiku tzv. nesrozumitelnosti moderního umění?

J. K. – Nejde o možnost nebo nemožnost něco pochopit, protože všechno co dělají lidé, mohou také lidé chápat. Ale asi ne každý všechno. Ať ty, nebo já: chápeme všechno?
V nedávné minulosti se hlásalo, že má umění rozumět každý, což znamená i ten, koho to vůbec nezajímá. Někteří se o to i snažili. Ale ti, které umění „nebaví", se o takové výtvory nezajímali. A ti, kteří o umění mají zájem a potřebují ho, ty to nudilo a nic jim to neříkalo. V Moskvě, ve městě s více než 4 miliony obyvatel, byly v roce 1959 pouze tři výstavní místnosti. Dvě v domě Svazu výtvarníků a jedna v domě Svazu architektů. To znamená, že neexistoval ani minimální zájem o „všem srozumitelné umění". Lidé, kteří se o výtvarné umění zajímali, chodili do ateliérů.
S uměním je to podobné, jako s ostatními aktivitami lidí: I ten, kdo se vůbec o umění (nebo také o vědu, nebo o techniku, nebo o geologii, nebo o matematiku – atp.) nezajímá, nakonec z těchto tvůrčích aktivit profituje. Ale ukázat, jakým způsobem, by vyžadovalo napsání dlouhé eseje.

6 15.02.2013

Vynikající kniha! Výpisek – tak trochu tragikomická píseň o nosu: „Dráždivost Číňanů jest známa. Jak jsem již výše uvedl, nastane podrážděnost stále stoupajícím rozčilením následkem pouhého hovoru o věcech všedních. Podrážděnost jest tím větší při hře i v zábavě. Jsou-li na příklad dva Číňané různých náhledů, a překročí-li některý z nich snad meze slovní slušnosti, znamená to pro druhého „ztrátu obličeje", což jej tak rozčilí, že se z něho stane hrdina, vrhne se na svého protivníka a neuteče-li, vejdou v zápas; tu hledí především každý z nich se zmocniti copu druhého (ovšem, za doby republikánské jest to jen ve vnitrozemí možné, poněvadž se ve městech copy nesmějí nositi). Chytne-li cop, může svého odpůrce táhnouti na zad a učiniti jej tak neschopným odporu. Druhým cílem rvačky jest nos, který hledí druh druhu ukousnouti.

Podaří-li se přátelům oba soky zdržeti před srážkou a udrží-li je od sebe vzdálené, docílí lehko mezi nimi smíru, neboť prudké pohnutí mysli se také opět rychleji utiší, nervy ochabnou, „hrdinnost" mizí a přemění se jen ve křik a nadávky stále se mírnící, až se sokové rozejdou. Jsou-li vážnější záležitosti předmětem sporu, vyrovnají se, když se obě strany již dosti křikem vybouřily, penězi, jež na uraženého působí lépe, než protivníkův ukousnutý nos."

6 25.01.2013

Kniha je vynikající – to je ostatně u Barnese pravidlem –, ale českému čtenáři její experimentální text, který je psaný jako řada střídajících se vyprávění různých postav, poněkud ztěžuje to, že redakce z mně neznámého důvodu na začátku každého oddílu na rozdíl od anglického originálu neuvádí jméno toho, kdo právě vypráví. I tak lze ovšem knihu velmi doporučit. Mimochodem, myslím, že ještě navíc si po ní oblíbíte adjektivum „steatopygický“.

6 07.01.2013

Výborná jednohubka, abych použil slova nakladatelství. Nejedná se sice o klasickou záhadu zamčeného pokoje, protože profesor Van Dusen je živ a v plné síle, ale přesto i tady tak trochu hrozí „detektivková deprese“ (E. Wilson), neboli, jak napsal K. Čapek, „Čím je záhada napínavější, tím hrozněji zklame řešení“ (výtečná kniha Nápady čtenáře detektivek, kde se o těchto věcech dozvíte mnohem více říká, jak se profesor z cely dostane, aniž by ovšem samozřejmě vyzradila řešení; já neprozradím nic) – uniknout ze zamčené cely pomocí logiky? Futrelle ovšem ústy svého hrdiny na závěr konstatuje, že „existovaly dvě další cesty ven“, a protože je nepopisuje, uniká tím ladně z pasti.

Český překlad je výborný, s jednou výhradou: proč zavádět nové jméno, když the Thinking Machine se do češtiny odjakživa překládalo jako Myslící stroj?

6 17.12.2012

Tento výborný exkurs do mystické doby rudolfinské mi připravil jednu málem pernou chvilku: protože je titul tištěn velkými písmeny, trvalo mi mnoho let (jsem na tom tedy značně nelichotivě v porovnání s elfos a knihou Prométheus, viz.), než jsem přišel na to, že to není zvolání Na Prahu! (a la Na Bělehrad!), ale že se jedná o práh. Ovšem bylo to zmatení půvabné, hodné majestátnosti Rudolfovy!

Výpisek (začátek knihy): „Rudolf II. nezapálil Řím; netančil jako Caligula před svými dvořany; nevyznamenal košatou lípu za to, že ho uchránila při cestě z Brandýsa do Prahy před zuřivou bouří; nedal, tak jako svrchovaný císař Čchin Š'chuang Ti, vykácet les a pomalovat olysalý vrchol vzpurné hory za to, že dovolila větru rozhoupat jeho císařskou lodici; nerozdával za zásluhy poukázky na požár; nedal vystavět proti hladu zubatou zed; jenom jedinkrát zděšeně prchal chodbami pražského hradu a vykřikoval, že má záda vpředu a břicho vzadu.“

6 17.12.2012

Marta Chadimová: „Četba Hvězd kvelbu mi pomohla přežít mou první vazbu. Smála jsem se tak, až jsem spadla z kavalce.“

Jako doklad Ivanových polyhistorických znalostí uvádím k níže citované básni, že jsou v ní blavoři:


S NOHAMA V LAVORU

Nespoléhej na Wessona
selže-li Smith

Zvláště na lovu obřích slepýšů
je třeba rozpomenout se
na staré moudrosti
jako je tato

Nespoléhej na Wessona selže-li Smith
Selže-li Smith následuj slony
Následuj moudré slony prchající
i s loveckými pavilony
do údolí

Když obří slepýšové počínají zuřit
rozinky seskakují s koláče
hledají úkryt
v štěrbinách podlahy
a vlažné vlny se vylévají
přes oprýskaný blankyt
lavoru

následuj slony

6 15.11.2012

Na důkaz toho, jak tahle báječná knížka u nás zdomácněla (podruhé): Historie ZOO Praha, 1934 – Herec Vlasta Burian daroval zoo lachtany Hýtu a Batula. Obrázek zde: http://www.zoopraha.cz/cs/o-zoo/historie/strucna-historie-prazske-zoo

6 15.11.2012

Kdo dnes zná z díla Slavíka pootavského víc než ten kousíček recitovaný „cynicky“ septimánem Kulíkem? A přece „Prsten“ z této knížky (třiapadesátý svazek Díla!) považoval sběratel národních písní pan Čeněk Holas za lidovou píseň... A v básni Diagorás, která oslavuje nesmrtelného antického boxera, podle mínění současníků nejblaženějšího smrtelníka (oho, oxymoron) všech dob, nalézám tyto verše, které mi dnes znějí ještě ostřeji než tehdy:

Náš čas je jinaký, duch lidský krní,
což může učeň dnes svým mistrům dát
než ůšklebkův a zdobné zášti trní —
toť dnešních velduchů je majestát!

6 30.10.2012

Že se mi bude tahle kniha líbit jsem věděl ještě dřív, než jsem ji přečetl. Zaprvé jsem ji dostal od zdejší moderátorky elfos, která má výborný vkus (to konečně vidíte už z toho, že kamarádí se mnou) a zadruhé jsem na první náhodné otevření spatřil „egyptské pyramidy“. To člověk radostně spráskne ruce – zdá se totiž, že pyramidisté (s čestnou výjimkou podčeledi orionistů) si myslí, že existuje jen Cheopsova pyramida. Nuže, báječně popsané záhady včetně těch méně známých, i když z mého pohledu nejvíce fascinujících, jako jsou např. neznámá Aristotelova díla. Pět oddílů, každý se čtyřmi kapitolami, se zabývá ztracenými místy, ztracenými předměty, uměleckými díly a relikviemi, ztracenými poklady, lidmi a vraky.

Autor se nevyhýbá ani těm nejdivočejším domněnkám – jako je třeba to, že ve Zlaté jámě není pirátský poklad, ale jsou tam věci od Atlaňtanů, nebo dokonce mimozemšťanů, i když moje oblíbená ptákovina, zde taky zmíněná, je ta, že tam sir Francis Bacon zakopal důkazy o tom, že Shakespeare je on (heršvec, doufám, že si u toho kutání desítky metrů hluboké jámy jako správný gentleman nesundal krejzlík!) – aby je na závěr konfrontoval s fakty a střízlivějším pohledem, který, mimochodem, bývá vesměs zajímavější než sebedivočejší výmysl.

Taky tady potkáte plno známých, od nezbytného Dana Browna (Dan Brown promine), přes Harryho Pottera (neboť pod nádraží King's Cross někteří badatelé situují hrob Boadicey, a to kousek od HP, pod nástupiště 9) a Tajnou kroniku Mongolů až po Phila Evanse (ač to není ten z Robura Dobyvatele). Na závěr je připojena rozsáhlá bibliografie a odkazy. Velmi doporučeno.

Jako doplněk četby zkuste např. K vybájeným pevninám, Ostrovy pokladů, Slepé uličky archeologie a mnoho, mnoho jiných.

6 29.10.2012

Dodám ještě k této skvělé, skvělé knize – opravdu, málo máme stylistů, kteří se vyrovnají Zamarovskému! – co mne teď napadlo, když jsem si četl komentář ke knize Nostradamus a jiní a uvědomil si, že už vídám nad sousedním domem Orion: zaprvé, konečně, s teorií o tom, že tři nejznámější pyramidy u Gízy tvoří Orionův pás, přestala být Cheopsova pyramida tou jedinou, na kterou se zaměřují „pyramidologové“. A zadruhé, ta poslední kapitola je opravdu nesmírně zábavná – vypíchnu dvě perličky: zarputilého Charlese Piazzi Smytha, který častoval věci a lidi okolo epitety, za něž by se nemusel stydět ani hunský náčelník – tak Sfinga je pro něj „nestvůrnou modlou“ ke které vzhlížejí „s největším a člověka nejvíc pobuřujícím obdivem zpravidla Francouzi a římští katolíci“ (ještěže mám i francouzské příbuzné! Mrzelo by mě, kdybych ho pobuřoval jen svým vyznáním); a proroctví vyčtené z Velké pyramidy D. Davidsonem, že „11. července 1927 bude islám vyhlášen státním náboženstvím Andorry.“

Když jsem tak minulý týden v lese hleděl na ještě pořád zelené listí, napadlo mě od prázdnin už po několikáté, jak skvělá je próza W. B. Yeatse; možná byl poslední, který dokázal slovy vykouzlit stejný svět, který na vás dýchne ze starých irských pověstí.

„Když ji Costello vedl mezi tanečníky, byly její něžné, pokorné oči upřeny s láskou na jeho hrdost a vášnivost. Zabrali své místo v pavaně, v tom důstojném tanci, který se sarabandou, galleadem a maurskými tanci vytlačil skoro u všech, kromě nejirštějších z drob­né šlechty, živější rytmy pantomimických, verši protkaných tanců dřívějších dob; a když tančili, zmocnila se jich unavenost světem, melancholie, vzájemný soucit, který je vítězoslávou lásky. A když jeden tanec skončil a dudáci odložili dudy a zdvihli korbílky, stáli trochu opodál od ostatních a zamyšleně a mlčky čekali, až začne nový tanec, až oheň v jejich srdci vzplane a znova je zahalí. A tak tančili pavanu a sarabandu, gallead a maurský tanec po celou noc a mnohý stál tiše a pozoroval je, vesničané přicházeli ke dveřím a nahlíželi, jako by chápali, že po dlouhé době shromáždí kolem sebe děti svých dětí a budou jim vypravovat, jak viděli Costella tančit s MacDermotovou dcerou Unou; a při všem tom tančení a hraní obcházel MacNamara sem a tam, hlasitě hovořil a dělal hloupé vtipy, a starý MacDermot rudl pořád více a čekal, až se rozední.“

6 15.10.2012

Dva výpisky: „Řekni jim: ,Člověk přežil až dosud, poněvadž byl příliš nevědomý, než aby věděl, jak uskutečnit svá přání. Teď, když je může uskutečnit, musí je buď změnit, nebo zahynout.' "

„V strhující básni „Hostie" staví proti sobě Williams potravu tělesnou a duchovní. Jeho zdánlivě zbožní krajané mají smysl pouze pro tu první. Je to tragédie nejen jejich, ale i básníkova, že k nim nedokázal najít cestu a sytit je přesvědčivým slovem.

Nikdo sem nepřišel
než výhradně za
potravou. A tu jediný já,

protože jsem byl básník,
jsem jim mohl poskytnout.
Já však
měl jenom oči,
jimiž bych mluvil.“

6 20.09.2012

První, co mě zaujalo, bylo to, že tuto řeckou knihu do češtiny přeložil Theo Stefanides. No dobře, ne ten z Durrella, ale krásné to je. Josef Wenig nakreslil skvělé ilustrace. Román se výborně čte. Ale co mě velmi příjemně překvapilo, ba téměř ohromilo, je rozsáhlá autorova historická studie zařazená na úvod, v níž dokazuje pravdivost legendy, odvolávaje se při tom mimo jiné velmi významně na proces s Janem Husem, a jeho poznámky na konci. Nesmírně pozoruhodné!

Výpisek z Předmluvy: „Athéňan Laonikos Chalkokondyles, jediný Řek, u kterého jsem našel poznámku o té věci, vypravuje historii papežky takto: »Chci teď mluviti o papeži v Římě; když jsou hlasy odevzdány a spočítány, vyvolá se vyvolený za papeže, ale zůstane zavřen v konklave, pokud také ostatní volbu neschválí; posadí ho na proraženou stolici, aby se mohli dotekem přesvědčiti o jeho pohlaví; věřilo se totiž, že kdysi dávno žena stala se papežem, tu že přišla těhotná ke mši svaté a že před očima davu při tom porodila dítě; proto dotýkají se nově zvoleného papeže, aby rozpoznali jeho pohlaví a aby se něco podobného neopakovalo; po vykonané zkoušce volají: »Náš pán jest muž!« Až potud Laonikos; kratší a významnější bylo zvolání u Římanů. Místo slov »Náš pán jest muž« říkali zkrátka: habet."

Nejlepší kniha pro teraristy, kterou znám. To je nádhera! Už šestadvacet let si pamatuju rozměry terárií pro tolik nádherných tvorů... jak „min." tak „opt." Báseň v próze – proud nomenklatoricky vřazených zvířat, z nichž každé má Rozšíření, Charakteristické znaky, Terárium, Potravu, Rozmnožování a Poznámku, a skoro každé vesměs fantastickou fotografii. Četl jsem ji tolikrát, až se rozpadlo lepidlo vazby. Radost číst, nebo jen tak listovat a vzpomínat. Na užovku červenou, tak krásně stočenou na větvi, a že mi trvalo do roku 2004, než jsem měl možnost vzít ji do rukou. Na scinka válcovitého, po němž jsem tak toužil (jeho nejkrásnější fotka, kterou znám, je právě zde), že jsem ho na gymnáziu zaplétal i do německých rozhovorů ("Hast du schon den Chalcides ocellatus gekauft?") a jakou mám radost, že v teráriu pod mými nejlepšími přírodovědnými knihami právě ten bydlí (http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Chalcides_ocellatus.jpg) a má už sedmnáct let. Na dobu, kdy sklípkan v teráriu byl neslýchaná věc a byl-li, byl vřazen do druhu Eurypelma spinicrus (podle paleontologického vzoru „Když nevíš kam s ním, vraž ho do rodu Megalosaurus"), a na taťku, který mi koupil mého prvního sklípkana, už v roce 1990! Na všechna ta zázračná stvoření, která mi prošla a procházejí životem. Jedna z mých nejmilejších knih.

6 18.08.2012

Velké zklamání. Totiž, čte se to samo, to ano, ale měl jsem dojem, že jde o mix harlekýnky a Šifry mistra Leonarda – i když Vandenbergova kniha Browna samozřejmě předchází. Autora znám od dětství a doposud mne nezklamal, ať v literatuře faktu nebo v beletrii, ale tohle je prostě příšerně pitomá kniha s nesympatickými hrdiny (hlavní protagonista má plnou pusu etiky, ale podvádět manželku mu nevadí), kde překotně se valící zběsilý děj je asi její jediné pozitivum – nějaké čekání vám kniha jistě ukrátí. Pro nás je ovšem zajímavá ještě pasáží, která se odehrává v Čechách (a že se máme za co stydět). Dost by mne zajímalo, proč autor Češku pojmenoval Milena Plečniková: že by pocta Pražskému hradu?

6 17.08.2012

To je krása! Takhle má vypadat dobrodružný román. Jednak jsou tam báječné postavy, na nichž si dal autor opravdu záležet – viz. hvězdičku „Říkal Pepíkovi vlastně Rotkäpchen, protože jako rodilý Vlám mluvil raději vlámsky než francouzsky. V Belgii žijí dvojí obyvatelé: Vlámové, kteří mluví vlámsky, a Valoni, kteří mluví francouzsky. Obě řeči jsou v zemi rovnoprávné. Ředitel Tellenbourg byl Valon, inženýr Loraine Francouz od hranic." – a celá knížka je prodchnuta tím, co sám autor vyjádřil odstavečkem „Všeobecná radost ze shledání dokazovala, jak pevné přátelství poutá tyto odvážné muže. Neplýtvali sice slovy, ale tiskli si ruce tak pevně a hleděli si vzájemně do očí tak upřímně a tak se vítali, jak jen bratr bratra vítá, když unikl nebezpečí." – , je tu spousta zvířat – „Ředitel Tellenbourg sice motýla pochválil, avšak v duchu si říkal, že přírodopisci chytající hmyz jsou lidé pošetilí." No dovolte, pane řediteli? Vždyť je to Papilio antimachus! Schválně si ho najděte – a určitě je velice zajímavé, že autor považuje Belgické Kongo za nejlepší kolonii na základě toho, že Belgičané jsou malý národ, a malé národy jsou samy utlačovány a fandí se jim. Joseph Conrad tutéž zemi viděl jako „srdce temnoty". Tohle je ale zábavná kniha, tak se nechte zabavit. – – Já si ji objednal přes ZŠ; byl jsem tehdy v první třídě a na výstavce knih, odkud se dalo objednávat, byla tahle kniha otevřená na první straně. A chtěl bych vidět člověka, co by si knihu s takovýmhle obrázkem nekoupil: http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/#ZpralesKonga.jpg ! Já si mimochodem myslel, že jsou to australopitékové, zatímco ve skutečnosti to jsou šimpanzi, ale to vůbec nevadí.

Výpisek (na téma paštik a jídel): „A poněvadž za dvě hodiny vznešeným hostům vytrávilo, podával Tydlitát a jeho dva pomocníci jako odpolední zákusek jen studené řízky masa a jako pamlsek několik silně kořeněných konzervovaných paštik. Tydlitát si s tím získal tukem zarostlé srdce fumu Buboka na věčné časy. Kdyby byl fumu znal evropské a asijské zvyky, byl by jistě vyznamenal Tydlitáta nějakým řádem. Ale Jeho Veličenstvo tyto mezinárodní zdvořilosti bohužel neznalo. A tak fumu chytil Tydlitáta tučnými prsty aspoň za uši a dvakrát vpravo a dvakrát vlevo mu otočil hlavu a na důkaz spokojenosti na něho vycenil ohromný chrup. A když zděšený Tydlitát prudce trhl hlavou, vznešeného pohlavára to velmi rozesmálo.

(...) Vděčný fumu nezapomněl na znamenitou hostinu u bělochů, a proto neobyčejně vyznamenal Tydlitáta. Jeho Veličenstvo ohryzalo kost jakéhosi čtyrnožce jen zpolovice a potom ji poslalo po Twigovi Tydlitátovi, aby ji dohryzal. To je u černochů větší čest než Řád podvazkový nebo zlatého rouna. Naštěstí si tohoto vyznamenání všiml kapitán a rychle vysvětlil Tydlitátovi, že poctu nesmí odmítnout, jinak že by smrtelně urazil nejen fumu, nýbrž i celý jeho dvůr. A tak milý Tydlitát musel kousat a klanět se ctihodnému monarchovi, který se blaženě usmíval. „Jestli mi pošle ještě jeden hnát, tak ho s ním praštím,“ vyhrožoval Tydlitát, což kapitán fumu přeložil trochu jinak. Řekl mu, že kuchař bílého fumu je poctou bez sebe."

6 01.08.2012

Jedna z nejkrásnějších a nejkouzelnějších knih, které jsem kdy viděl. Hvězdnou oblohu nad sebou jsem miloval odjakživa – ostatně to o čerpání jistoty o jsoucnu božím z pohledu na hvězdné nebe a z daimonické síly duše říkal už Aristotelés – ale tahle velikánská knížka s nádhernými obrazy (tady mám smeknuto už čtyřiadvacet let!) je zázrak v tom, že světelným bodům na obloze pohlédnete do tváře. Dodnes si živě pamatuju, jak jsme si tuhle knihu, málem nedýchajíce, prohlíželi s babičkou, a dívali se jeden na druhého v němém úžasu při pohledu na Marsovy měsíce. Ze svého kouzla neztratila ani gram ani v současné době Hubblova teleskopu. Jistě si ji pořiďte: vždyť úžas je jedna z nejdůležitějších věcí v životě a tady budete žasnout od první do poslední strany.

6 10.07.2012

Skvělé pokračování skvělého prvního dílu (Na Río de la Plata). Old Shatterhand i tady pochopitelně dělá to, co v jiných knihách: omračuje protivníky jednou ranou pěsti a omračuje je taky svým osobním přesvědčením: „I ve zločinci musíme vidět božího tvora a chovat se k němu s láskou. Dobrota a snášenlivost jsou ty nejprostší požadavky lidskosti.“ Bratr Jaguár je stejně skvělý jako v prvním díle – a nemohlo mě u toho nenapadnout, jak skvěle May dokáže zvládnout děj, ve kterém hlavního hrdinu obklopuje tolik dalších spřátelených postav, vždyť jenom yerbaterů je šest! (tady může závidět i David Eddings) – a kormidelník Hans Larsen se konečně dočká pořádného boje jen rukama, a nové postavy jsou vesměs vynikající, ať už starý poustevník nebo cascarillero Pena. Kromě toho v obou dílech může May uplatnit to, co v indiánkách příliš nejde, totiž své hudební vzdělání: ať už v prvním díle s varhaníkem nebo zde s pištcem. Obojí je podáno se stejnou zázračnou stylistickou lehkostí (tady může závidět i Robert A. Heinlein) a vtipem, který je známý třeba i z rovněž geniální knihy „V Súdánu“. Vůbec, prostě si tyhle knihy přečtěte!

„Jediný Indián, který se už probudil, stál před dveřmi své chatrče a vzhlížel k nebi, jako když německý měšťák vystrčí ráno hlavu z okna, aby zjistil, zda bude svítit slunce, nebo zda budou padat kroupy.“