hudeckovam. komentáře u knih
Během i po přečtení této knihy jsem byla úplně na větvi. Měla jsem mimořádně vysoká očekávání, ale autorka je tisíckrát překonala. Za tmavou a jednoduchou obálkou (a přece kouzelnou) se skrývá barevný a pestrý svět, ze kterého se mi nechtělo odcházet. Po dlouhé době jsem obětovala hodiny spánku jen proto, abych nemusela Poutníka opustit. Během celého románu děj uháněl přímo šíleným tempem, mám pocit, že za celou dobu se děj zpomalil tak na dvou stranách, víc ne.
Už dlouho jsem se nepotkala s něčím tak povedeným, určitě se budu vracet.
No....
Na Atlas mraků jsem se hodně těšila, a to nejen díky fantastickému filmovému zpracování, které jsem víceméně omylem viděla ještě před přečtením knížky, ale i díky zajímavému námětu.
Neměla jsem sebemenší problém s množstvím linek, každá by dala na samostatnou knihu a přitom k sobě dokonale pasovaly. Ale měla jsem velký problém s Poločasy rozpadu - první záhadou Luisy Rayové. Bylo tam figur jak na orloji a nemohla jsem se v nich zaboha vyznat. Což ovšem neznamená, že linka sedmdesátých let byla napsaná špatně, jen mě prostě nebavila (byť byla asi nejakčnější).
Moc se mi líbilo řadění příběhů: nejprve postup v čase vpřed a potom zase zpátky. Myslím, že by bylo možná lepší jednotlivé postavy lépe propojit, nicméně ani takhle nebyl problém najít základní myšlenku cestující duše.
Vůbec nemůžu přijít na to, jaký pocit z toho mám.
Podobné dojmy jsem měla po prvním shlédnutí filmu, takže knihu budu muset přečíst asi ještě jednou, abych jí úplně přišla na chuť.
Nebylo to špatné, ale čekala jsem asi něco... Víc
Trhá mi to srdce nedat plný počet, ale nějak mám dojem, že bych podváděla, kdybych hodnotila výš jenom kvůli lásce k zfilmované verzi příběhu.
H. P. Lovecraft byl pro mě vždycky těžký, ale jím vytvořený svět se - jak jsem začala zjišťovat - zásadně promítnul i do současné kultury.
Tenhle komiks je ideální na seznámení s Lovecraftovou tvorbou, nebo aspoň se základy.
I když se původní autor přímo vyžíval v neurčitých popisech, komiksová verze si s nimi poradila velmi elegantně, takže opravdu hodně závisí na čtenářově fantazii.
Nikdy bych nečekala, že se budu u komiksu bát - a v tomhle případě jsem opravdu musela počkat na ráno, abych dočetla některé povídky.
Tak si pořád nejsem jistá co si o knížce mám myslet. Bylo to takové všelijaké, chvílemi se děj svižně odvíjel a chvílemi to bylo dost utahaný. Dějová linka s Jonathanem Pinem byla docela čtivá, ale části z řídícího štábu (nebo jak to nazvat) z Miami a Londýna byly opravdu prapodivné. Figur tam bylo jak na orloji, s čímž obvykle problém nemám, ale všechny postavy mi postupně splývaly, celkově tam nebylo moc zajímavých charakterů. Všichni aktéři mi zkrátka přišli stejně šedí - v tom je asi můj největší problém s touhle knihou.
Nicméně byly i pasáže, které mi vynahrazovaly mírné zklamání, ale bohužel jich nebylo tolik, aby podstatně zlepšily můj náhled na knihu.
Shrnula bych to parafrází Járy Cimrmana: "No hezký to bylo, ale že bych to musela číst dvakrát..."
Oba předchozí díly Poutníků se mi zavrtaly hluboko do srdce.
Myslela jsem, že Zpráva o životě vesmířanů nebude jiná, ale to jsem se lehce spletla.
Flotila Exodus mi nebyla sympatická ani v předchozích dílech, kde byla párkrát zmíněna. Můj dojem se vůbec nezměnil, možná naopak umocnil. Představa bandy pacifistů poletujících vesmírem na lodích, kde všichni mají všechno, všechno patří všem a všichni pracují pro všechny... No, možná jsem pesimista, ale moje zkušenosti s lidským pokolením mi napovídají, že by se obyvatelé Exodu pomlátili během prvního roku.
Za mě je tahle kniha ze série rozhodně nejslabší. Děj se odehrává pořád na jednom místě, což čas od času není na škodu, ale v tomto případě jsem musela pořád myslet na to, co za druhy a rasy se pohybuje za stěnami Asterie. Chyběla mi rozmanitost, kterou jsem u autorky tolik obdivovala.
Nějaké základní poselství bude asi "doma je doma", ale bohužel je domov reprezentován plechovkou, jejíž obyvatelé v životě neviděli nebe ani necítili vítr. Nikdy jsem ještě neměla při čtení knihy pocit lehké klaustrofobie.
Byť se mi tento díl série líbil ze všech nejmíň, byť si myslím, že autorka se svými pokrokovými názory zašla trochu daleko a byť mi společnost fungující ve Flotile nebyla vůbec sympatická, jednotlivé postavy byly skvěle napsané a od knihy se nedalo odejít.
Nebylo to špatné, ale ke Zprávě o životě vesmířanů se budu vracet méně, než k předchozím dvěma dílům.
Jedna z mých prvních knížek, ale moc ráda se vracím.
Kolem téhle knížky jsem v knihkupectví chodila hodně dlouho a nakonec jsem se rozhodla pro výstřel na slepo a pořídila si ji - a nelituju.
Málokterá knížka je tak vyváženě napsaná - filosofické úvahy, sny a realita světa jsou v dobré harmonii, ničeho není příliš.
Děj neutíkal nijak svižně, ale taky nebyl nijak nesnesitelně utahaný.
Nebudu předstírat, že jsem knížku pochopila na první dobrou, asi mi tam něco uteklo, takže se rozhodně budu vracet, a to nejenom kvůli pochopení, ale i kvůli vztahu ke knížce.
Závěrem jenom dodám, že pokud vyrazím do Japonska, Borovicové ostrovy pojedou se mnou a budou mi dělat průvodce (jen tak ze sentimentality).
(SPOILER) No, kde jenom začít...
Mám dojem, že jsem asi četla jinou knížku, než všichni ostatní. Hodně jsem se na ni těšila a o to snazší bylo mě zklamat - a to se povedlo ve velké míře. Několikrát jsem knihu odložila a pustila se něčeho jiného, bylo opravdu peklo dočíst ji až do konce.
Nebudu tady teď řešit chyby v čárkách a často matoucí slovosled - takových znalců češtiny je na českém internetu až dost, takže to tady jenom zmíním, abych upozornila, že to tam bylo, a jdu od toho.
Větší problém mi dělal styl psaní - přišlo mi to dost... já nevím, asi buranské? Náhodně rozházená přídavná jména a hlavně vykřičníky - těch tam bylo opravdu požehnaně a dodávaly knížce brakový vzhled. Nechci ji řadit do téhle kategorie, ale ani příběhy nevylepšily ubohou jazykovou úpravu.
To úzkostlivé upozorňování na "překvapivou pointu" a "nečekaný závěr" způsobilo, že téměř žádný konec nebyl nečekaný a zhruba od poloviny příběhu už jsem přinejmenším tušila, co přijde. Na druhou stranu poslední povídka o astronautech byla dobrá až do chvíle, kdy přišel ten "nečekaný konec". Tentokrát jsem to opravdu nečekala a podstatně to příběh v mých očích shodilo. Myšlenka náhlé smrti kamaráda po boku a následná doba strávená s jeho tělem v kosmické lodi mě docela zaujala. Když potom došlo k vypuštění mrtvého těla do volného prostoru, dokonce jsem se i nad knihou usmála (poprvé a spíš sentimentálně, ne pobaveně). Nicméně motat do toho milostnou zápletku a z hlavního hrdiny udělat vraha, který se nakonec zasebevraždí... No zklamalo mě to.
Díky této knize jsem pochopila obrat "konec plochý až k uzoufání", který zazněl ve filmové verzi Atlasu mraků.
Nejzajímavější za mě byly Dvě sestry, které by možná měly i nějaký potenciál, nebýt žalostného (ne)spisovatelského nadání pana Hubeného.
Co se titulu "nejlepší povídka" týče, asi opravdu nejlépe napsaná byla Zaskočený běžec nebo tak nějak, nejsem si teď jménem úplně jistá. Tam mi i trochu přeběhl mráz po zádech, ale tím to haslo. (Jen budu možná příští léto na táboře obezřetnější.)
Dvě hvězdičky dávám za originální název, opravdu moc povedenou grafickou úpravu, číslo 13, které je opravdu hezky využité a dvě zmíněné povídky.
Abych to shrnula - znova Blízká setkání se smrtí rozhodně číst nebudu a pravděpodobně se vyhnu i dalším dílům Petra Hubeného.
Rozhodně nedoporučuji ani jako odpočinkovku.
Dvě místa na slunci mi nepřišla tak silná, jako první díl, ale i tak jsem si knížku moc užila. Myslím, že se budu po nějaké době znovu vracet.