Hyacint
komentáře u knih

Čtyři a půl puku z pěti. Byla to síla, a už to nikdy číst nebudu, některé věci se mě prostě dotýkají. Nesrovnávat s Ovem, je to úplně něco jiného, ale pro mě to prostě není horší, ani náhodou. Jen na okraj, popisy sportovních utkání, když autor umí, můžou být velmi strhující, což je přesně případ této knížky, která ovšem zdaleka není "jenom" o hokeji.


Suchý humor, někdy se trochu tlačí na pilu, aby to bylo vtipné. Ale má to svoje momenty, kdy si řeknete, že to je vlastně docela zajímavý nápad. Líbí se mi, že autor drží celou dobu určitý odstup, díky čemuž vám možná hlavní hrdinka ani nebude moc sympatická, a možná, pokud ve vás převáží temná strana síly, si budete tak trochu přát, aby její protivníci nebyli takoví zabedněnci a už ji konečně oddělali.


Eleanor je skvělá a uvěřitelná, i když ne zrovna tuctová osoba. Problémů má tak za deset lidí a vy jí budete fandit, aby to všechno zvládla a měla se fakt vážně skvěle.


Stará škola. Sevřený příběh, zajímavé myšlenky (jak málo stačí, aby se z civilizovaných lidí staly děti lesa?). Pár postav, ale máte je rádi, držíte jim palce a přiblížení prostředí planety je opravdu dokonalé. Tam byste žít nechtěli. Pro mě ještě lepší než Země je příliš daleko.


Napřed to přečetly jedním dechem moje děti, pak jsem to dal i já. Chápu, proč je to tak oblíbené, a jsem schopen vyrovnat se i s dlouhými oblékacími/kosmetickými/zkrášlujícími scénami, co ale nemůžu, to jsou ta kvanta mrtvých kolem hlavní hrdinky. Mnohé sama zabila, a z knih se nezdá, že by se jí to nějak extra dotklo. Je to prostě pořád takové čisté, syntetické a...pubertální. Takže, proč čtu něco, co sakra není pro mě?


Těžko hodnotit legendu, kterou don Quijote bezpochyby je. Z první knihy jsem byl poměrně nadšený, bylo to vtipné, zábavné, k zamyšlení, kdo chce, najde si tam i mnohem víc než srandu... A Sancho je něco mezi sympatickým moulou a pěkným parchantem, skvělá postava. Celkově jsem byl příjemně překvapený, a to i tím, jak jsou některé ikonické příběhy (např. větrné mlýny) rychle pryč a don Q uhání zase vpřed vstříc dalšímu výprasku, s hlavou vztyčenou a poháněn myšlenkou na přízeň své paní, která o tom sice neví, ale to na věci nic nemění... A to všechno v podstatě za humny jeho statku.
Druhá kniha je trochu cimrmanovským Hamletem bez Hamleta, ty sáhodlouhé vyprávěnky náhodných kolemjdoucích mě nijak zvlášť nebraly. A konec je zase dobrý, ba skvělý, a smutný, jako vlastně celý rytíř smutné postavy.

Historická detektivka, kde sem tam probleskne nějaká ta dobová událost či zajímavost, ovšem zabíjí to naprosto současná mluva, absence zajímavé zápletky a jakéhokoliv napětí. Nejsem moc náročný čtenář, ale vraha jsem uhádl cca v třetině knihy. Navíc mi neseděl Blasius, působil na mě jako karikatura duchovního, tedy pijan, sexuchtivý slizoun, vzdělaný, leč nepříliš bystrý.
Tak jsem si řekl, že je to třeba jen pomalejší start dobré série a zkusil ještě jeden díl, šéfe.


Láska z doby dospívání, teď jsem se k ní vrátil, a pořád dobré. Nepopadáte se u všeho za břicho, ani nebrečíte smíchy, ale usmíváte se (tady já), skoro pořád. U některých kousků, třeba ten o nerozlučných kamarádech a soupeřích A,B a C jsem si říkal, že si to musím přečíst anglicky, ten překlad je totiž hodně vtipný a rád bych viděl originál.
EdiT: Kdo hledá, najde, takže tady si to dám ještě jednou: http://www.gutenberg.org/files/6340/6340-h/6340-h.htm

Děj nemá moc tah na branku, ale komu to vadí, když se předvádí kvalita a vysoká třída, forward je sestaven excelentně a souhra vnitřního tria příkladná. Hasiči jedou a fandovství se netrpí. Krása.


Pro Woodyho mám slabost a pro některé jeho povídky zvlášť. A tento svazek je těch skvělých opravdu plný. Miluju dopisový duel o schopnostech malého filmaře anebo pravda trochu syrovější kousek o honu na vraha, ve kterém hlavní hrdina nemůže najít své místo. A nezapomeňte, když se vaše dítě nedostane do elitní mateřské školky, protože u přijímaček zaváhá při stavění lega, je v troskách celý váš další život...


Chtěl jsem dát tři, protože ta druhá část mě zklamala, a to především svojí plochostí a jazykem, který byl o poznání jinde a níže, než v knize první. Přijde mi, že autor musel nějak vyplnit cestu k pointě celého příběhu... Ale teď, několik dnů od dočtení knihy, o ní musím pořád přemýšlet, takže dávám čtyři. Pro mě byla první část krásná, tajemná, atmosférická, zajímavá. Hlavní hrdina se choval opravdu jako živel, ani dobrý ani špatný, prostě jako voda, která plyne a občas protrhne hráz... A osudová Katynka byla dokonalým spolu/protihráčem.


Tuto knihu mám spojenou se spoustou soukromých vzpomínek, stejně jako knihy o ostatních "Perruchotových miláčcích". Ta knížka vás naučí milovat dílo hlavního hrdiny, anebo aspoň se o ně začít zajímat, budete si pamatovat jednotlivé příhody a citáty. Ta knížka je krásná a byla by taková, i kdyby byl Cézanne vymyšlený.


Pro mě nejhorší z trilogie, přičemž první dva byly tak na 3 - 4 hvězdy. Rozdělit podivné děti a sledovat jen ústřední dvojici, to prostě nebyl dobrý nápad, a to i proto, že ti dva jsou prostě ze všech postav ty nejméně zajímavé. Zpočátku to ještě šlo, Ďáblův akr je fajn, stejně jako průvodce po něm, ale jak se to zvrhne v závěrečnou dlooooouhou bitvu, je to nuda. A konec připomíná zakončení Pána prstenů, kdy se ještě musí všechno "dořešit". A to jako proč?
Taky mi vadilo, jak už popsal Isew, že jdou děti z jednoho "smrtelného" nebezpečí do druhého, ale nic se nestane, a to nikomu, kromě jedné postavy, což je dost nevěrohodné, uvážíme-li, že bojují se skutečnými stvůrami... Sem tam šrám, ale jinak pohoda. Ale zase to není tak blbé jako film, většinou.


Víceméně souhlas s komenty ostatních. Jen bych přidal osobní vzpomínku na to, jak jsme se po vydání knihy všichni dohadovali, kdo je to ve skutečnosti Doktor nebo Pilot, protože město, o kterém Zapletal píše, je malé, a všechno se tam rozkecá. Asi se k Běžcům brzy vrátím.


Když už si vyberu stokrát omleté prostředí, měla(a) bych být originální v něčem jiném, ne? Tahle knížka ale nijak originální není. Z mého pohledu celkem nevzrušivě plynoucí příběh, některé postavy nastíněné celkem zajímavě, ale zase nic, co by na čtenáře kladlo nějaké větší nároky, navíc jsem u audioknihy samým napětím dvakrát usnul. V prvním případě jsem tak přišel o jednu vraždu, v druhém o samotné rozuzlení. K obojímu jsem se vrátil, ale...
Všechny postavy (až na dvě), které zatím nejsou mrtvé, trpí vnitřní samomluvou typu "já vím, že jsem to neudělal/a", takže vlastně čekáte, kdo z těch dvou to je (navíc jeden je dost nepravděpodobný). Vysvětlení je takové, že by si nad ním Hercules Poirot odplivl, protože je to vzorec "tápeme - vražda - tápeme - vražda ... tápeme - něco najdeme a je nám to jasné".
A to druhé překvapivé odhalení je sice sympatické, ale pro mě trochu neuvěřitelné, daná postava prostě udělá něco, co byste vzhledem k líčení jejích dosavadních pocitů spíše neřekli.


Dobré, jak jinak. Trochu jiné, než ostatní Životy, ale o to víc se člověk dozví o "neo", o technice, barvách, a taky o Pissarovi, což jsem byl moc rád. Někdy mám pocit, že kdyby Perruchot napsal o komkoliv, včetně našich nudných sousedů v paneláku, bylo by to zajímavé, dojemné a skvělé, on to prostě umí. Jen škoda, že knížka neobsahuje všechny obrazy, o kterých je řeč, ale google to jistí. Opět jsem to četl s knížkou v jedné a telefonem v druhé ruce, abych ty barvité popisy konfrontoval se Seuratovým dílem (které, jak se píše i v doslovu, bohužel ztrácí barvy(!)).


Rychlé, svižné, vtipné, tak nějak souměrné, neboť osudy hlavních protagonistů se vyvíjejí podobně. Místy trochu fraška, s postavami nijak zvlášť nesoucítíte, neboť je vám jasné, že je autor ze všeho vytáhne a tragédie se konat nebude. Občasná změna stylu potěší, i když závěrečný "scénář" mě trochu nudil.


Trochu se stydím, ale je to moje první a zatím jediná přečtená Austenová, i když už několik let si říkám, že na ni brzy přijde čas. No, je to v plánu. Mladá Austenová je velmi vtipná, ironická a místy celkem drsná, a pokud to budete brát opravdu jako první pokusy slavné autorky, budete se bavit a budete si, tak jako já, chtít od ní přečíst něco dalšího (ti sečtělejší samozřejmě přečíst znovu:-)).


Anglický univerzitní román v nejlepší formě. Z oblíbeného tria Amis, Bradbury, Lodge mně nejvíc sedí právě Amis, resp. jeho Dixon na hraně smíchu a trapnosti, většinou ovšem daleko za touto hranicí (oběma směry). A pokud někomu vadí happy end, přečtěte si Bradburyho "Jíst lidi je neslušné", tam vás závěrečná věta uvede do slušné deprese a beznaděje. Přejme Jimovi štěstí.


A ten doslov! Skvělá věc a vůbec, chudák Bartleby.
