hynzek komentáře u knih
Panebože, proč zas ten násilný závěr, úplně stejně nevěrohodný jako u Rybí krve?!
Už to tu bylo komentováno: je to Cesta, ale ne otce a syna, ale dvou bratrů (každého zvlášť) a ne krajinou apokalypsy, ale současnou Evropou. I když i tady minimálně jeden z nich zemře. Zlí Evropani! "Němci u Vás v Evropě začali zabíjet Židy. Židé utekli z Evropy, vzali nám zem a zabili moje prarodiče, tak jsme utekli do Sýrie. V Sýrii se začali zabíjet všichni navzájem, tak teď utíkám do Německa, čemu na tom nerozumíte?!" Pointa na závěr: Mír najdeme ve virtuální realitě, ve skutečném světě se zabíjí doopravdy. Anebo je ten virtuální svět jen metaforou smrti, ve které už podruhé zemřít nelze. Asi jsem se v tom ztratil.
Jako dítěti se mi kniha líbila víc, po letech je to takové vyvanuté, vyčpělé, bez překvapení. Dost typografických i pravopisných chyb.
Krása vyprávění, rozkoš čtení. Povinná četba pro všechny amatérské muzikology.
Obyčejné vyprávění o neobyčejné posedlosti člověka, který umanutě hledá čistotu a nevšimne si ani, že mu život tak nějak proplul mezi prsty. Optimistický konec se nekoná, z Pavla se stane v dalších desetiletích jen zatrpklý pasivní podivín bez lásky, vzdělání a práce, zato se soukromou sbírkou vltavínů.
Popisy, procházky, dialogy, nálady, vypointované odstavce, jedinečný styl i jazyk, všechno jako vždycky za pět hvězd. Ale jakmile to má mít nějaký děj, je to v pytli. Hakl bohužel neumí fabulovat, román ani novela není žánr pro něj. Někdo holt umí psát jen o sobě (to není urážka ani výčitka, Pravidla směšného chování nebo Hovězí kostky skvělé). Tohle oživení o prvky sci-fi bohužel stejně slabé jako Skutečná událost nebo Let čarodějnice.
Některé povídky brilantní (Ztracená tvář, Anděl posledního soudu, Výprava opačným směrem), jiné slabší, příliš psychologizující. Opakující se motivy: předurčení, tajné vynálezy, emigranti. Traktát o vlastnostech člověka napsaný formou sci-fi.
Vida, jak odlehčenou knížku dokáže Eco napsat. Ale stejně z toho na sto honů čiší elitářství a intelektuální snobismus, „prostě taková běžná záležitost typu de minimis non curat praetor“. „Takže kdo si chtěl přečíst román, musel si u bukinistů sehnat pár svazků dějin výtvarného umění a pořádně je prostudovat.“ Debatě o výslovnosti „youtube“ vedené v roce 1992 (str. 38) jsem taky neporozuměl.
Knížku jsem slyšel jako četbu na Vltavě a moc mě zaujala. V tištěné podobě už to taková sláva není: popis určitě ne jednoduchého a šťastného života. Hlavní hrdina už dávno ví, že život pro něj není a nejlepší by bylo se oběsit, ale zatím stále přežívá mezi (polo)šílenými ženami, svým oportunismem a ježčími blechami. Smutné, nesympatické, podivné a slibovanou hloubku jsem ve vnitřních monolozích bohužel nenašel.