InaPražáková komentáře u knih

Barbara Gordon je dokumentaristka a jako dokumentární okénko do 70. let, kdy se v USA ve velkém braly drogy na předpis, když nepomohly, bralo se jich víc, a psychiatrií se v důsledku obrovské poptávky uživil snad každý, je kniha vypovídající a zajímavá.
Beletrizované autobiografické části mě uspokojily míň. Od vzpomínek na dobu, kdy brala vysoké dávky valia nebo měla abstinenční příznaky, nečekám, že budou zcela souvislé a nezaujaté, ale něco mi chybělo. Především odstup, od sebe i od lékařů. Kniha vyšla brzo po popisovaných událostech a zůstává v ní jednoznačné dělení na hodné, tedy sympatické lékaře, a ty zlé, nesympatické a neempatické. Subjektivně je to úplně pochopitelné, ale nejsem si jistá, že byli vždycky tak necitliví, jak jsou popisováni. S tím souvisí, že o svých úzkostech píše autorka dost, ale o jiných projevech neurózy se nezmiňuje, přitom jí často někdo označoval za dětinskou nebo hysterickou. Byli to bez výjimky muži a nesympatické, až zlovolné povahy, sama ale sem tam přizná, že když nebylo po jejím, měla občas záchvaty vzteku a sebelítosti. Nechci umenšovat utrpení, které cítila, ale nejsem si jistá, že každý, kým se v té době cítila ukřivděná, jí skutečně křivdil. Taky bych se ráda o některých věcech dozvěděla víc, návrat do života už byl jen takový švenk kamerou.
Bylo by to 3,5 hvězdy, nebýt překladu. Překlad z 80. let vycházel takřka bez úprav pořád dál. Jednak je místy kostrbatý a ne moc hezký, k tomu hodně zastaral co do lexika, místy působí nechtěně komicky. V novějším vydání zmizely nejkřiklavější případy, z lesbičanek jsou lesbičky, ale „odznak univerzitní fraternity“ a jiné dnes nezvyklé obraty zůstaly. Nečte se to hladce a celkově to textu škodí.

2 06.06.2020

Místy báseň v próze, oslava přírody, venkova, lidské práce. Přes koloběh ročních období, opakující se motivy - z kolébky stůl, ze stolu rakev, z rakve kolébka, podávají si děti provázky na prstech - jakoby ves ležela ve zvláštním bezčasí, kde se všechno točí v kruhu, nic se nemění trvale. Je to možná naivní sen, ale zase jsem ho Fischlovi věřila. Je to základ, na který je dobré myslet i v době (právě v době), kdy jedna generace už zažívá věci úplně jiné než předchozí a kde zděděné pohyby a činnosti zdánlivě nemají využití. Vždyť i Fischl psal Kuropění v době, ve které všudypřítomná selská práce a věčný mír dávno patřily historii.
Fischl nepíše idyly, ale jeho postavy se dokážou smířit se smrtí svou i blízkých, těšit se z toho, co vidí kolem, třeba i každý den z téhož, jako pohanský uctívač slunce, kohout Pedro. Je mi v jeho příbězích dobře.

9 31.05.2020

Chytré a zábavné sloupky o frázích, zaužívaných řečnických nesmyslech, zavádějících obratech, jistě. Ale nebyl by to Čapek, aby se mu i do krátkých textů nevešlo přemýšlení o lidech, o etice, typický čapkovský humanismus. A některé kapitoly jsou znovu aktuální, takové rozebírání "otázky" takové nebo onaké, umožňující teoretizovat o čemkoliv a nedělat nic, mluvení za nějaké nejmenované "my" nebo "národ", a další a další. Citovala bych nadšeně z každé stránky, skončím tedy tím, že číst Kritiku slov mě nesmírně těšilo.

8 30.05.2020

Jedině satira může přesně vystihnout mírně vyšinuté, nepravděpodobné, v každém okamžiku teatrální prostředí divadla. I v portrétech lidí, s nimiž se nedá vyjít, nedá pracovat, nedá dorozumět bez velkých gest, je znát láska a okouzlení - s divadlem žít nejde a bez něj taky ne. Vím, že stěžovat si na chybějící závěr nemá smysl, ale hrozně by mě zajímalo, jestli román časem ztemněl, nebo se i Maksudovova sebevražda odehrála jako úsměvná, byť rozčilující ztřeštěnost, jako i všechny jeho pestré zážitky.

7 29.05.2020

Úžasná hra s realitou (a se čtenářem)! Michal zažívá věci, které se jeví nepochopitelně, podivně, někdy i nemožně, ale přijímá je jako fakt. Neznámí lidé u večeře, které matka snad nevidí, domovníkova skříň se sekerou a rudou kápí, přemisťující se špalek, spolužák, který ho někdy ignoruje a někdy mu prokazuje láskyplnou náklonnost - v Michalovi to vzbuzuje emoce, ale nikdy nepřemýšlí o příčinách a významu, jako ve snu, jako by na skutečnost neměl vliv. Ostatně na rodinu ho opravdu nemá, rodiče ho většinou nevnímají, a historii státu řídí politici jiných zemí, tudíž je jeho pocit odpovídající.
Když se zdá, že by snad mohl alespoň vlastní život začít vnímat jakou svou věc, když začne dokonce předvídat jednání ostatních, ukáže se, kolik významů může mít každý náznak (a že jich bylo, dával čtenář pozor?). A taky že je těžké, ne-li nemožné, vnímat realisticky v době, která se stává absurdní.
Nevím, co líp vystihuje podivnou realitu Protektorátu, než vnímání kluka, který světem proplouvá jako těžkým snem, v němž nejrozumněji mluví zemřelá babička.

6 26.05.2020

Beerovy vzpomínky popisují působení komunistické strany v Československu a angažmá čs. exilové armády ve Francii stejně zajímavě a podrobně jako názorový vývoj nevěřícího Žida v první polovině 20. století. Ten možná ještě podrobněji, protože Beer díky svým deníkům mohl rekonstruovat své váhání mezi sionisty a komunisty, schizofrenní kombinaci intelektuálních přesahů a myšlenkové autocenzury, která byla obvyklá v Moskvou řízené KSČ, až po úplný rozchod se stranou.
Situace v komunistických novinách, vývoj ve straně, který z idealistů udělal poslušné pěšáky, viděný zevnitř, z nižších hierarchických stupňů a popsaný bez idealizování i očerňování naznačuje, proč historie pokračovala, jak pokračovala. A psychologie členstva asi v mnohém odpovídá sousední NSDAP, která se vyvíjela rychleji, ale stejně logicky nebo nelogicky. Českoslovenští vojáci ve 2. světové válce, to jsou v obecné paměti většinou letci a výsadkáři. Beerova zkušenost v pěší jednotce ve Francii, jejíž působení bylo zbytečné až tristní, ten hrdinský pohled narušuje - tím je cenná a o to zajímavější.
Kniha je napsaná novinářsky svižně a poutavě, přitom se autor snaží být maximálně přesný, k tomu je nečekaně upřímný a sebekritický, zmiňuje i to, koho urazil, komu lhal, jak hloupý občas byl. Na lidi vzpomíná už s nadhledem, u idejí jako by se občas hádal se svým mladším já, na myšlenkách pořád záleží. Dělá to z Beera sympatického vypravěče a z knihy na několika rovinách zajímavý, poučný text.

2 19.05.2020

Důkladný popis vzniku totality, až by se mi chtělo říct zbeletrizovaná faktografie, natolik přesně vývoj ve staré Sodomě zjevně zrcadlí historii o pár tisíciletí mladší. Kniha má ale víc rovin a stejně zajímavých, namátkou nebezpečná odtažitost intelektuálů od politiky, ve výsledku ničivá schopnost chápat všechny a proto relativizovat; vzestup geniálních fantastů, jejichž nápady přestane brzdit zdravý rozum; potřeba lidí mít po období nejisté volnosti silného vládce a jasný cíl.
K ději pár malých výhrad měla, Nejvyšší Chus byl občas nečekaně naivní a vypravěčova prostá existence se od určité doby vzpírá logice, stejně tak některá rozuzlení jsou trochu chtěná - ale ničemu to nevadí, protože atmosféra a vývoj, který se včetně nečekaně explicitních brutalit valí dál jako stále se zvětšující a zrychlující sněhová koule, nedává čas o takových drobnostech nějak zvlášť přemýšlet. Je to velmi intenzivní čtení, které čtenáře v žádném ohledu nešetří, kniha bezpochyby hodná širokého zájmu, ale pro mě zároveň text, jehož některé pasáže nechci hodně dlouho vidět.

9 12.05.2020

Příběhy lidiček z Páté čtvrti v době asanace, půvabná směs kabalistů, bláznivých proroků, zločinců a dobrých lidí, jakož i Golema, který může mít různé podoby. Oddechové čtení na humornější notu a s lehkou detektivní zápletkou, spíš detektivním rámováním. Jako vždy nadějeplné, laskavé vyprávění, byť by to snad, jak píše autor, působilo jako duha nad jezerem nebo západ slunce nad Alpami – možná je to kýč, ale i takové věci se dějí.

5 30.04.2020

Chyba bude ve mně, asi si s Werfelem nerozumím. Skoro do poloviny mi byly postavy vlastně lhostejné. Vedlejší postavy se objevily a zmizely bez výraznější pointy, k tomu mě mírně rozčilovalo, jak jednoznačně kladný, až dokonalý, je literární Verdi - nemám nic proti charakterním hrdinům, ale už od jeho prvního vstupu na scénu a líčení jeho fyzické krásy to bylo o chlup víc, než čemu dokážu uvěřit. Nakonec jsem se včetla a ano, jsou tam krásné myšlenky a situace, Maestrův vnitřní boj je uchvacující bez ohledu na hudební znalosti, i ty dramatické zvraty jsem si prožila. Závěru škodí, že se všechno muselo splést tak, aby se o benátské návštěvě nemohl dozvědět žádný z Verdiho životopisců, ale budiž, jinak to asi nešlo. V součtu spíš ano, než ne, ale velký dojem ve mně nezůstal.

Čistá krása a potěšení. Výklady nejen z historie ulice nebo oblasti a jejích domů, ale i pověsti nebo příběhy, které nají něco společného s jejím názvem nebo událostmi, které k ní měly vztah. Tak se u Brusnice zmíní vznik jména Praha (že se vodopádu říkalo práh, natož že ten práh byl na potoku Bruska, který je dnes těžké najít, jsem dřív nikde nečetla) a u Botíče se vylíčí rybolov církevních představených, který ukončili husitští Pražané závistiví jejich přednostního práva na celý tok. K tomu Ruthovo osobní hodnocení krásy a kvality městských částí, které dnes ponouká k úsměvu (leckdy trochu hořkému, kolik mnohem šerednějších a nevhodněji umístěných budov od té doby vyrostlo), a přenádherná čeština.

5 29.04.2020

Přehledný, srozumitelný a leckdy i zábavný přehled vývoje amerických církví a prolínání náboženství s kulturou v amerických dějinách. Jsou to opravdu "obrazy", spíš eseje než hutné odborné články, takže jsou výběrové - o islámu padne pár vět, některé menší církve jsou zmíněny zjednodušujícím způsobem. Díky tomu je ale text přínosný z hlediska nejen religionistického, ale i sociologického, politologického a literárněhistorického.
Putna se soustředí na atmosféru doby, na proudy, jeho termínem impulsy, které se opakovaně vynořují napříč staletími, ukazuje, jak se vnímání stejného náboženského termínu proměňuje a dá se na něj odkazovat nakonec i z mimonáboženských zdrojů (tak se z původních puritánů, příslušníků kalvinistické církve, stal díky literatuře puritán veskrze negativním označením člověka neústupného v názorech a nepřístupného životním radostem bez ohledu na vyznání; a později se z touhy po starých dobrých časech vyvinula argumentace "návratu k puritánství" coby odklonu od liberální, zkažené Ameriky k teoretickému konceptu pravicově-křesťanského konzervatismu, který s komunitními obcemi 17. století nemá nic společného).
Také se ukazuje, že oficiální teologie, forma sebepropagace a reálný náboženský život věřících té které denominace můžou být zcela odlišné věci, navíc odlišné i mezi jednotlivými farnostmi téže církve.
Obohacující čtení, umožňující lépe porozumět některým současným jevům v USA, o uměleckých dílech nemluvě.

2 20.04.2020

Pokud se spisovatelé dají dělit na architekty a zahradníky, pak Conrad Záchranu vystavěl přepečlivě jako architektonický skvost, v němž každá z mnoha postav a situací přesně slouží účelu. Protože Záchrana je hlavně studie toho, co s rozumným a uvážlivým člověkem může udělat vášeň, kterou neovládá. Je to portrét přímého a odvážného člověka, kterého jeho láska k druhým dovede jak k nesmírné snaze pomáhat, možná až příliš velké, tak ke ztrátě směru v nejzávažnější chvíli.
Kapitán Lingard vymyslí složitý plán znovudobytí území svých malajských přátel v rámci místních kmenových válek - je k tomu třeba velké množství diplomacie a mnoho osob, přičemž Conrad každou z nich ukazuje v detailu, s jejími touhami a povahovými zvláštnostmi, díky čemuž jsou Malajci nesmírně zajímaví a životní (naopak někteří běloši jsou spíš typizovaní). Uvedení do složité politické situace je dlouhé a ukazuje ji z různých stran, takže je sice ve výsledku zcela srozumitelné, kdo, s kým a proč, ale přeci jen je kvůli tomu začátek únavně rozvleklý.
Když ztroskotaná jachta přivede Lingardovi do života paní Traversovou, jejich vzájemné okouzlení vede k tomu, že kapitán ohrozí všechny své plány - a nehledě na dramatičnost děje, v jeho vnitřním boji a snaze vybalancovat věrnost všem stranám je těžiště knihy. Kvůli jeho srozumitelnosti musejí Lingard s paní Traversovou od počátku vést dlouhé důvěrné rozhovory, občas patetické a často nepřiměřené naléhavosti okolního dění.
Podání morálního dilematu bylo mnohomluvnější a románovější, než bych si přála. Přestože chápu Conradovu důsledně vyprojektovanou výstavbu, čtenářsky mě to trochu dráždilo – tak živé postavy a tak málo toho můžou ovlivnit. Zato ukázka rozdílů v myšlení Evropanů a Malajců, ze kterého Evropané sice nevycházejí nejlíp, ale jejich omyly jsou pochopitelné a spíš nešťastné, než zlovolné, sugestivnost prostředí a především postavy, to stálo za tu občasnou utahanost textu a divadelní emoce.

4 15.04.2020

Fischl znovu píše o lásce a soudržnosti, která je větší než všechny stíny. Znovu jemně, poeticky. Ale jindy bývají postavy umírněné, přes všechny problémy prosté a obyčejně lidské, zatímco hodinář Blum má drama v sobě i kolem sebe. O to větší, bezbřehá, pak musí být ta láska všude kolem, i náhody musejí přijít na pomoc, aby se svět vně i uvnitř harmonizoval.
Fischl je vždycky nadějeplný aniž se vnucuje, i tentokrát. Ale přes údajné autobiografické rysy to nedokážu číst jinak než jako krásnou, do extrému dovedenou fikci. Pocit, že postavy jsou živí lidé, přímo přenesení na stránky, se tentokrát nedostavil.

5 09.04.2020

Young adult sci-fi v cudnejším hávu 60. let. A sci-fi to taky úplně není, o techniku nejde, umístění do budoucnosti jen dělá prostor přírodní, lehounce new age filosofii. Na Zemi už lesy skoro nejsou, někteří lidé z nich mají hrůzu, ale většina se v nádherném pralese cítí nejlíp v životě. Setkání s inteligentními, přátelskými, dokonce navýsost chápavými a soucitnými bytostmi tam vypadá přirozeně, vždyť to jsou lidé, kteří se vzdálili přírodě a sami sobě a potřebovali by vzor. Lidé jsou ostatně taky přátelští jako v dějinách ještě nikdy, žádné násilí a využívání k vlastnímu prospěchu...
Nechci tu knížku ironizovat, je to hezký, jemný apel pro úplně jiné čtenáře než jsem já, navíc se za těch 50 let psaní pro mládež hodně proměnilo, takže dnes působí trochu nechtěně roztomile. Bohužel, radši bych i dnes ty Planoucí lesy. Na druhou stranu bylo té idyličnosti místy moc, problémy se tak dlouho řeší bez nesnází a samy sebou, že pro mě byla do tří čtvrtin knihy nejdramatičtější zápletka romantická, která se ale tak nějak rozplyne. Závažná otázka přijde až v posledních kapitolách, kde to konečně začne být řádně zajímavé dějově a hlavně psychologicky. V souhrnu milé čtení to je, ale hodně mu přidává hřejivé světlo starých časů.

6 07.04.2020

Tolik papíru, že by se tam mělo vejít všechno, a přitom - žádné záporné postavy, žádná vztahová zápletka, s dějem to taky není nijak valné, hlavní linie se objeví sem tam a množství vedlejších se taky připomene jen tak jednou za sto stran. A ejhle, ono je to vynikající, formálně nejspíš dokonalé. Připadala jsem si jako vévodkyně při četbě mnohomluvného spisu o životě a vlastnostech zrcadlech: Mon Dieu! to není možné, hned musím číst dál - Incroyable, neuvěřitelné, co ještě přijde?!
Kouzelná, příjemná a nečekaně vtipná kniha. I ty nejnepatrnější postavy jsou živoucí a originální, humorné v realistické míře. K tomu si Fuks výslovně utahuje ze sebe i ze čtenářů, ale není to přímo k smíchu, jen jsem se díky Vévodkyni mnoho hodin bez přestání usmívala, i přes ty tolikrát v různých obměnách připomenuté "předzvěsti konce".

7 06.04.2020

Zákeřná ebola je takový americký styl - zábavný, všeobecně srozumitelný, plný technických vymožeností, zjednodušující místy až příliš a přehnaně využívající psychologická dramata a nečekané zvraty. Téma nemůže nudit a pro nelékaře je to vodopád zajímavostí a úžasné nahlédnutí do virologické práce. V některých pasážích je to thriller jak vyšitý (aniž se o to musí autor snažit a vlastně právě tehdy, když se nesnaží - ebola si vystačí sama) a napínavá a obohacující jízda po zvláštnostech přírody.
Jenomže se to dobré a přínosné v knize míchá s otravnou omáčkou. Nic proti literatuře faktu, má beletrizaci a přiblížení fakt čtenáři v popisu práce, ale několik stran o zvířátkách a dětech jedné z vědkyň mě vyloženě nudilo, zjednodušený psychologický ponor do duše jejího depresí trpícího manžela, na který se pak při každé zmínce o něm odkazovalo, je dost povrchní snaha učinit výjimečné události ještě hlubšími - ten člověk úspěšně vedl vysoce rizikovou vojenskou operaci, to je samo o sobě hodno obdivu, není třeba to uvozovat emotivní poznámkou, jak cestou do práce přemýšlí o zemřelém bratrovi. Obecně rodinné vztahy bych si úplně odpustila. Snaha rozdělit vědce na klaďasy a záporáky mi přišla zbytečná, až kontraproduktivní, a i ty akční pasáže by občas zasloužily proškrtat. K tomu nepříliš hezký překlad s občasnou chybou.
V současné době to může být lehké čtení pro ty, kdo na nic jiného nemají kapacitu, a všeobecně je to uklidňující ujištění, že se máme dobře, protože může být mnohem, mnohem hůř.

4 25.03.2020

S McEwanem jsem začala Sobotou, která podle komentářů má patřit k jeho nejslabším knihám. Mně přišla dobrá. Zato slavná, houfně čtená Betonová zahrada je pro mě o třídu níž. Kontroverzní, nechutné, jistě. Ale psychologicky ne zrovna důvěryhodné a místy z těch jejich regresí cítím trčet freudovské poučky, které snad bylo třeba naplnit.
Ještě s rodiči to byla hodně podivná rodinka v zapomenuté krajině, takže třeba oproti Pánu much to nevypadá na všeobecnou výpověď o dětech ponechaných bez dozoru. Vypravěč Jack, pro mě jediná srozumitelně jednající postava, pokračuje v tom, co chtěl dělat už dřív a žije ve snu, který žil předtím napůl - konečně ho nikdo nevrací do očekávaných mezí chování. Julia zvlčí podivně a napůl, v něčem ano, v něčem ne, přičemž k jejímu věku, pragmatismu a údajné inteligenci nesedí, že by si nebyla vědoma následků. Sue, jediná normální od začátku do konce, se stejně klidně a smutně prochází uklizenou kuchyní, jako kuchyní přetékající odpadky a zřejmě to s ní nic nedělá.
Asi nemůžu po Betonové zahradě chtít logiku v chování postav - a to mi vadí. Takový obraz divné mládeže v divném domě se dá vymyslet, a tedy je otázka času, kdy bude zpodobněn, dobrá, ale jakkoliv je dobře zpracovaný, dál není nač navazovat.
A dodatek: Doslov k vydání z roku 2015 je příšerný a neuvěřitelný, v podstatě egocentrický výlev člověka, který taky něco napsal (což nezapomene uvést) a předvádí, jak umí být jakože drsně vtipný, aniž by to mělo s textem knihy něco společného - ostatně, nejsem si jistá, zda jeho znalost příběhu nekončí u filmu, vzhledem k tomu, že se odkazuje jen na něj a jedinou citovanou podrobnost popsal nepřesně.

3 20.03.2020

Jazykově je to určitě okázalé, dalo by se říct, že se autorka předvádí - ale co by ne, když má čím. Mně to v kombinaci s rozvolněnými útržkovitými zápisky paradoxně pomáhalo soustředit se na sdělení, na tu nepříjemnou sondu do duše ženy, která ubita rodičovskou péčí ztratila sama sebe (nebo se nikdy nenašla), žije jen svůj odraz ve druhých, svoji hodnotu měří jejich spokojeností. Míra jejího duševního vyšinutí z normálu, od sebe ven, se může zdát nadsazená, ale je to jen mírně přibarvená realita určitého typu lidí (ještěže mé kajky neměly ty možnosti). Ukrutně laskavá výchova a touha se zavděčit není nic mimořádného, Myšková to jenom dovádí do důsledků.
Podoba s povídkami ze sbírky Bílá zvířata... je velká, v povídkách se vlastně po jednotlivostech pitvá stejná absence vlastní osobnosti, svádění všeho na "ono se to" a "všichni dělají" a "čeká se, že". Povídky mi přišly lepší, ale Nícení má zase určité nepříjemné, vlezle intimní kouzlo.

4 18.03.2020

Umělecky je to vynikající text - epizody, které by obstály samy o sobě a které se jako obrazy zaryjí do paměti, realistická psychologie postav, jakkoliv se dopouštějí nenormálních činů, smysluplné skoky v čase, které umožňují od celkem nevinných události přecházet k stále horším, chytré a přirozené asociace, jazykově čistý, krásný text.
Kvalita knihy má zásluhu jak na tom, že jsem ji skoro nedočetla, tak na tom, že jsem ji nakonec dočetla. Claudel ukazuje od začátku do konce jen různé stupně násilí, nespravedlnosti, ponížení, malosti a zla způsobeného davovou psychózou. Lidi jsou svině (z různých příčin, ale téměř bez výjimky - a to přirovnání je mimochodem Claudelovo), pokud se tak někdo neprojeví hned, buď to vyjde najevo později, nebo na to krutě doplatí. Přičemž slovo "krutě" platí doslova. Nemohla jsem se srovnat s absencí normálního, lidsky slušného člověka, který by se choval nápomocně z jiné příčiny, než je stud nebo strach (v tom ohledu nedostačuje ani Brodeck-pozorovatel). Přemýšlela jsem, co mi má dát sdělení, že úspěšní budou průměrní a ostatním se jen odpočítává čas do první krize, která je semele.
Závěr mě z různých důvodů neuspokojil, ale to jsem ani nečekala. Nakonec snad má smysl podívat se do různých mrzkých duší, které pokřivilo tu to, to ono, protože zlo v nich vzniká dlouho a pomalu.

10 08.03.2020

První díl je milé vzpomínání na Dlážděnku, kde se alespoň jedním slůvkem zmiňuje snad každý, kdo s ní měl co do činění. Protože to byli i vědci, herci, nadšenci z různých oborů, není nouze o zábavné, občas i poučné historky. Pro budoucí antikvaristy, knihkupce a knihovníky je to navíc seznam základních knih, které by měli znát, a přehlídka sběratelských trendů. Druhý díl je spíš doplnění, přívěsek prvního, které přeskakuje časem i prostorem a kde se autor vypsal z různých vzpomínek a příběhů, které bych si spíš uměla představit po kapitolách samostatně.

1 02.03.2020