incognit komentáře u knih
Nadčasovost této sci-fi tkví v tom, že není postavena na žádném líčení technického pokroku, ale na analýze lidského myšlení konfrontovaného s tím, co nelze racionálně pojmout, co přesahuje naše schopnosti uchopit logicko pojmovým aparátem, přesto, že to ovlivňuje jevový svět, co nás obklopuje. Lze to přijmout, nebo odmítnout, ale ne zcela pochopit, či dokonce vlastnit. Proto nás to tak dráždí a dráždit bude, ať už se technický pokrok posune kamkoli. Výborně téma zpracoval Tarkovskij ve svém filmu Stalker.
Líbí se mi námět i zvolený úhel pohledu a styl vyprávění. Dávám ji pět hvězdiček, protože mezi knihami z válečného období vyniká právě způsobem uchopení a přesahem, který mi trochu připomíná pocit jaký jsem měl z Grassova Plechového bubínku.
Já mívám v životě už od dětství taková "tematická období". Jedním z nich bylo (někdy mezi 9-10 lety období "Verneovek". Nevím jestli následovalo po "Mayovkách" nebo jim předcházelo, ale pamatuji si čím to období začalo: Dvěma lety prázdnin. Bylo léto cca 1977, první den prázdnin a já ulehl na lavičku, kterou jsme měli v zahradě pod jabloní, otevřel knížku a začetl se do příběhu, který jsem pak i po dočtení, po několik týdnů mohl prožívat. Byl to výborný prožitek. Dodnes patří k nejhlubším v mém životě a to už jsem toho načetl hodně. Holt když se desetiletý kluk vžije do postav desetiletých kluků snažících se přežít na pustém ostrově, když s nimi loví želvy a staví šalupu, nikdy na to nezapomene.
Vinnetuovi bych možná jako dospělý člověk, který už něco načetl, 4 hvězdičky nedal, ale mám dobrou paměť a pamatuji si sebe sama před málem padesáti lety, jak nedočkavě jsem utíkal ze školy domů, abych mohl nadšeně hltal stránky Mayovek, jak jsem je prožíval a dožíval ve svých představách, jak mi obohacovaly dny prázdnin, či deštivé podzimní večery. Proto knihu hodnotím očima svého destiletého já- a váhám, jestli nedat hvězdiček dokonce pět.
Tohle je knížka, která v kontextu České literatury překvapí. Výborně napsaná, s citem pro jazyk, pro styl a atmosféru, ale i pro dramtičnost a ke všemu čtivá s propracovanou strukturou, která na sebe ovšem násilně neupozorňuje, s jemnou nadsázkou a humorem. V české literatuře asi jediné dílo, které naplňuje kritéria toho, co se nazývá magickým realismem a přitom nejde o žádnou napodobeninu Márquéze. Magické prvky se ve vyprávění objevují v realistickém prostředí jako přirozený atribut reality, není je nutné vysvětlovat a protagonisté je přijímají a jednají v jejich prostředí, aniž by v nich museli hledat logiku. Nemusí se líbit každému (i když já si myslím že by se měla), ale rozhodně stojí za přečtení.
Notoricky známý kus možná nemá význam ani komentovat, ale vrátil jsem se k němu několik krát a krásný Vančurův jazyk i atnosféra mne vždy znovu uchvátí, pobaví a nadchne.
Ragtime patří k těm knihám, které jsem pročetl na jeden zátah. Pamatuji si, jak jsem ho kdysi v 80 letech přinesl z knihkupectví, otevřel a pročetl za jeden víkend. Vždy jsem měl rád fikce opřené o reálné historické děje. Líbí se mi vedení děje, to jak se jednotlivé dějové linie postav slévají do hromady, nebo protínají v těch pravých okamžicích, i to jak jsou zasazeny do dobových reálií (potopení lodi Lusitania, vypuknutí světové války, válka v Mexiku, Houdiniho vystoupení, kampaň viceprezidenta Jamese Shermana...), takže vše dohromady tvoří uvěřitelný a poutavý, celek do sebe zapadajících okolností. Když se k tomu přidá atmosféra, jazyk, chytře budované napětí, pomalé rozkrývání souvislostí a čtivost, není dílu co vytknout.
Mezi divadelními hrami, je toto jedna z perel. V době, kdy ž se v divadlech neveršuje, přináší Rostand plně veršované drama, které není žádnou akademickou nudou, má brilantně vystavěný děj, docela svižně plyne a funguje jak na papíře, tak i na jevišti. No a kouzelný Vrchlického překlad je samozřejmě stejně výjimečný, jako ta hra.
Dle mého mínění, nejlepší Čechovova hra. Proud dějů čtyř sourozenců Prozorovových, toužících po vlastním životě a vlastním světě, kterým se nedaří vymanit se ze svazku do něhož jsou spleteni. Jejich neštěstí je až krásně směšné, pro každého kdo se dívá zvnějšku. Jsou schopni krásně snít, umí své sny vyjádřit i zdůvodnit, ale nedovedou jim jít vstříc a tak sní, vyprávějí a stárnou až ke smrti aniž by porozuměli proč.
Vždy, když se k Odyseji vrátím, překvapí mne, jak moc je současná a moderní jak po obsahové, tak i po formální stránce. Vše co bude v budoucnu objevovat literatura, drama a film, v ní už je. Je to Shakespeare, Dostojevskij, Fellini i Tarantino v jednom.
Pamatuji si, jak jsem na tuhle knihu narazil kdysi za hlubokého socializmu a jak moc mne bavil, tenkrát nevídaný humorní až groteskní přístup ke 2. světové válce, který byl v socialistických zemích téměř výhradně pietní. Líbil se mi i princip vyprávění jednoho příběhu z úhlů pohledu různých postav a samozřejmě vzhledem k tomu, že jsem byl "náctiletý", líbil se mi i romanticko-heroický závěr.
Attické drama (nezmýlil jsem se, klasická dramata jsou doménou Attiky, nikoli Antiky) je nutné číst jako drama- vec k předvádění na jevišti, navíc ve slavnostní den, před publikem, znalým okolnosti. Z tohoto pohledu jde o úctyhodné dílo a pořád živé dílo, ve kterém lze naleznout všechno, s čím v budoucnu bude evropská literatura pracovat - metaforu, dialog, stichomythii, zvrat, gradaci děje, stupňování napětí, práci s rozdílnou mírou poznání diváka a jednající postavy (kterou mají tak rádi tvůrci moderních detektivek) dokonce ironii. Kdo se umí poprat s veršem a nebojí se zamyslet na obsahem, ten si užije.
Toto je knížka, která mne naučila mít knihy rád. Mohlo mi být tak 8 let, když jsem ji dostal k vánocům (spolu s propiskou s kalendářem a fialovým angličákem Ford Capri od Matchboxu). Nevěděl jsem, co je poezie, ale vnímal jsem poetičnost a putoval jsem s žabákem, jezevxcem a Krtkem po jejich světě.
Výborná knížka výborného člověka. Každý, kdo si ho pamatuje, jak v ošoupaném obleku, tak moderním v 70 letech, komentuje svou filmovou sérii Cosmos, ví, že Sagan to umí nejen s matematickými rovnicemi, ale i se slovem a že umí slovem a metaforou, analogií, či modelem vysvětlit jednoduše i složité fyzikální děje a procesy a navíc je zařadit do kontextu historického lidského uvažování o nich. Dávám pět hvězdiček- nikoli za literární kvality, ale za předvedení schopnosti literatury komunikovat o všem.
Miroslav Válek je asi opravdu nejlepším slovenským básníkem- a pokud ne, tak je nejblížším alespoň pro mne. Objevil jsem ho někdy v 80 letech za gymnaziálních studií a opomenu-li Préverta a Ferlinghettiho, nenašel jsem od těch dob sobě bližšího. Jeho subtilní dílo i subtilní jednotlivé básně jsou pro mne koncentrátem doby, ve které jsem prožil své mládí a dozrávání.
Je Těžké hodnotit takto osobně pojatý text poté, co čtenář několik krát viděl film a logicky ho tady miluje, ale jako scénář se mi dílo líbilo také a moc. Je to laskavá a upřímná vzpomínka na střípky toho, co člověku utkví v paměti po letech, s patřičnou mírou nadsázky, situačního humoru, dobře vystavěnými situacemi a do sebe nenápadně ale přesně zapadajícími kousky konstrukce, která jednotlivé imprese, příběhy drží krásně pohromadě.
U Platona mne vždy fascinovalo, že jde o filosofii, která se dá číst jako umělecké dílo, dokonce i s emotivním nábojem a přesahem (myslím přesahem přes logicko-pojmové vyjádření). Je to dáno tou dialogičností, která ze spisů dělá vlastně drama, navíc drama docela moderní (text nemusíte upravovat, stačí ho dát do úst hercům a bude to fungovat). No a přes Platona mne vlastně vždy napadne také myšlenka o tom, jak jsou ti staří Řekové vlastně nesmírně moderní a moudří.
Málo Platona - hodně klišé. Nejstrašnější slátanina o Platonovi, jakou jsem kdy četl. Nejspíše je zamýšlena jako čtení pro mentálně zaostalejší studenty středních škol. Příšerné zjednodušování, přebíraná klišé, názory jsou kompilací těch, které jsou notoricky známé, bez jediného vlastního motivu, či úvahy. Co už se dalo čekat od autora směsi "knih" o filosofovi, fyzikovi a Fotbalistovi...schází ještě kuchařka a bude to mít kompletní. Ještě, že to stálo jen 29 Kč.
Miovníci Austenové mne asi ukamenují, ale i s přihlédnutím k době vzniku je to pro mne to jen docela dobře napsaná červená knihovna. Nepopuzuje mne, protože styl vyprávění je zvolen dobře a nečte se špatně, jen si (jako ostatně u všech Austenových děl) říkám, "proč?". Není to pro mne nuda- považuji to za dobré svědectví o době v níž knížka byla napsána, jen mi je trochu záhadou, co nabízela soudobým čtenářkám a čtenářům v praktikách vztahů své doby jistě dobře zorientovaných.