IvcaK98 komentáře u knih
Z mého pohledu se tu autorka dopustila menší chyby, kdy se nezaměřila na určitou věkovou kategorii, pro kterou by byla knížka určená. Celkově autorčin styl, dialogy i psychika postav mi přijde zaměřená spíše pro mladší, jenomže to by v každé druhé scéně nesměla téct krev. I když dneska už jsou na tohle zvyklé i malé děti a asi jim to přijde normální :-) Tak proč plný počet? Protože jsem hned druhý den valila pro další díl.
Možná, že kdybych předtím nečetla anotaci, která mě k této knížce tolik nalákala, líbilo by se mi to víc. Čekala jsem něco reálného, nepřeslazeného, čemu bych mohla věřit a odpočinout si tak od "normálních" školních romancí. Cha. První polovinu mě knížka bavila, to zas ne, že ne. Líbilo se mi, jak se se svým vztahem hlavní hrdinové potýkají a rozhodně plus za to, že to nebyla láska na první pohled :-) Jenomže. Děj se jaksi zasekl v mrtvém bodě, kdy se z tichého poloasiata stává ten nejsladší milášek, jakého by si holka mohla přát. Navíc se v téhle části knížky nějak moc brečí. Kdybych se alespoň dočkala nějakého dechberoucího konce, asi bych to autorce odpustila. Ale ono nic, žádné drama, žádné napětí, jenom dvojnásobný příval slz. Na můj vkus tu autorka až moc tlačí na pilu, jak je tenhle příběh "jiný". To je škoda, protože její styl mi jinak úžasně sedí. Ty tři hvězdičky jsou čistě jenom za začátek knihy a za humor, díky kterému se mi kniha celkově docela líbila :-)
Knížka, která už je v některých knihkupectvích nedostupná, dotisk v nedohlednu. Ts. Knížka, u které se k dalším dílům dostanete buďto v originále anebo ve slovenštině. Nic proti jazyku našich sousedů, ale proč mi tohle dělají? Ztotožníte se s hlavní hrdinkou, zamilujete se jí do kluka, chcete vědět, jak to bude dál s Bitterblue... a oni si jen tak prostě nevydají další díly. Dobře, abych nepěla jen samou chválu, trochu mi tu chyběla pořádná závěrečná akce. Tak, teď jsem si postěžovala a můžu přiznat barvu, a to sice, že tahle knížka je maximálně úžasná a rozhodně doporučuju si ji přečíst ! :-)
Pěkná, chytlavá a strhující knížka se zajímavým nápadem. Ale že by mi Dech vzal dech, to zase ne (nemohla jsem si to odpustit). Skvělý popis z pohledu tří různých lídí, z nichž moje hlavní favoritka je Bea, rozhodně jsem si ale oblíbila i Quinna s Alinou. Dystopii mám ráda a Dech je jeden z těch podnětnějších kousků. Už to, že jsem si ihned po dočtení zakroužkovala v kalendáři datum vydání Vzdoru (druhý díl), dokazuje, že tady rozhodně padlo semínko na úrodnou půdu :-) Ale těch pět hvězdiček si stejně nechám na další díl.
Není nic lepšího, než když se autor díl od dílu zlepšuje. Smekám a zároveň doufám, že když už mám čekat nějaké 2 roky na nový díl, tak to bude sakra stát za to ! Tahle úžasně odvyprávěná, závislost způsobující, akční pohádka mě jednoduše dostala. Nezbývá než odpočítávat měsíce, týdny a nakonec i dny, dokud nevyjde Winter ;-(
Když vyvážím slibný pětihvězdičkový začátek a zklamání z urychleného, nedotaženého a lehce nelogického konce, vychází mi tak ty čtyři hvězdičky. Sakra, ženská, když se tak rozjedeš, tak nepřestávej! První polovina knihy se mi vážně líbila. Dokonce jsem přehlídla i fakt, že hlavní hrdinka láme kosti na potkání a dotyční (Callum) jí to ještě velkoryse odpouštějí. Pro mě za mě. Ale jak se stala z nejnebezpečnějšího reseta, kterému údajně zůstal v těle jen kousíček citu, normální holka, ze které city jen odkapávají? Teď působím jako nelida, ale vážně: Jsem nejbezcitnější reset...anebo vlastně ne. Jak už psal někdo pode mnou, přivírám nad autorčinýma chybama oko a doufám, že je vypiluje :-)
Absolutně ne můj šálek kávy. Nebýt doporučení coby nejnapínavější knížka vůbec, k Mayday bych se asi nedostala, o autorovi bych v životě neslyšela. A to by byla škoda. Protože už delší dobu ve mě žádný thriller nevyvolal takovéhle pocity. Napětí. Strach. Mráz po zádech. Do letadla bych teď nějakou dobu nenasedla ani za zlatý prase. !SPOILER! Přikláním se k názoru, že si T. H. Block mohl odpustit ten nepatřičný hollywoodský happyend. Ale odpouštím mu to :-)
Bohužel se výjimečně rozcházím s názorem většiny, protože toho neuvěřitelného poklesu u posledních zhruba třech dílů si nejde nevšimnout. Už při čtení anotace mi bylo jasné, že se Patricia Briggs odchýlila od té staré, sarkastické, nespoutané Mercy, kterou jsem si tolik zamilovala a místo ní nám podstrčila pouze její stín, který se kromě nového padoucha musí vypořádat i s manželovou ex. Musím přiznat, že sama bych Christy nenáviděla až do morku kostí, být na místě Mercy, ale prostě mi to do téhle série nesedí. I nad tím bych dokázala přimhouřit oko, koneckonců těch střetů mezi nimi tam něbylo až tak moc, ale proč mám pocit, že i u akční části zápletky se autorka trošku sekla? Z mého pohledu měla zůstat u vlkodlaků, upírů a fae a nesnažit se posunout nebezpečí na další úroveň. Je mi to vážně líto, že takhle kritizuji jednu ze svých nejoblíbenějších sérií, ale nemůžu si pomoct, tak to cítím.
Cinder mě zaujala, Scarlet dostala. Skvělé postavy, napínavý děj, akce,... Má to všechno. Taky se mi líbí, že si autorka vzala z Karkulky jenom námět a zápletku i celý příběh vystavěla sama. Úžasný je i posun, který udělala Marissa Meyer od prvního dílu. Nechci působit jako vymaštěnec bez špetky slovní zásoby ale... Totálně. Boží.
Popelka kyborg? Ha. Ha. Ha. Upřímně se sama sobě nedivím, že jsem se knížce tak dlouho vyhýbala. Možná proto, že mám úctu ke klasice. Možná proto, že se bojím nových věci. Anebo proto, že to zní jako totální slátanina. Nakonec mě ale přemohla zvědavost, já se do toho pustila a světe div se, ono to funguje. Příběh se naštěstí nemotal jenom kolem Popelky a jejího střevíčku (umělé nohy?), ale autorka si s novým dystopickým světem pěkně vyhrála a i když mě žádný zvrat moc nepřekvapil, čtení jsem si užila a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Ne, vážně, opravdu mě zajímá jak zkombinuje Popelku, Červenou Karkulku, Růženku a další s kyborgy, měsíčňany a podobně. Bratři Grimmové a Charles Perrault se možná obrací v hrobě, já ale smekám. Mně se to líbí.
Znáte ten pocit, když čtete knížku a připadá vám, že ji psal někdo přímo pro vás? A vy se bojíte jenom toho, kdy se ocitnete na poslední stránce a bude po všem? Tahle knížka měla všechno, co si od dobré četby slibuji. S hlavní postavou jsem se sžila dokonale, do Finna jsem se zamilovala až po uši... Jedinou větičku bych nevyškrtla, nepřidala nebo neopravila.
Musím se přiznat, že jsem se knížce už delší dobu vyhýbala, a to proto, že když jsem ji poprvé držela v ruce a nalistovala jsem náhodnou stránku, popisovaná scéna mě dost odradila. Další erotické sado maso. Nic pro mě. Nakonec jsem po ní sáhla a nelitovala jsem, přímo naopak. Sympatická hlavní hrdinka, chemie mezi hlavními hrdiny, úžasný kluk, prostě všechno co si v romantické oddechovce můžete přát. A přiznejme si, kdo z nás si při čtení nepředstavoval, jaké by to bylo, vyjet si jen tak do světa, nic neplánovat a nevědět, kde další den skončíte. Netvrdím, že Na hraně zapomnění není předvídatelné a jedno klišé nestřídá druhé. V konečném důsledku to ale přebije kouzlo, které tahle knížka má a 4 hvězdičky si zaslouží :-)
Hlavním tahounem je bezpochyby zápletka, která je o poznání složitější, promyšlenější i propracovanější než v podobných knížkách tohoto žánru. Možná lehce překombinovaný konec, který mi ale ani v nejmenším nevadil a i když mi přišel lehce přitažený za vlasy, byla jsem s ním spokojená a beru ho jako plus. Postavy mi seděly, příjemné prostředí a nápor emočnosti udělaly z Ceny nevinnosti něco víc než další tuctovou YA. Jedna z věcí, které mi přišly výjimečné, byl vztah mezi hlavními hrdiny. Žádná láska na první pohled, žádné vyznání jako vystřižené z románů Jane Austenové. Přirozený, normální vztah. Proč tedy jenom čtyři hvězdičky? Chyběla mi tam jedna malá, nepatrná, ale důležitá věc - chemie. Nějak to postrádalo tu správnou jiskru, z které jdeme my holky do kolen a kvůli které mám chuť se ke knížce vracet. Asi nemůžu mít všechno, protože je to jediná maličkost, která mi tu scházela.
Pokud něco dokážu ocenit, pak výjimečnost. Výjimečné věci se pro mě automaticky stávají krásné, a tak je to i s Tajemstvím Lynburnů. Koupila jsem si ji v Levných knížkách po cestě k doktorce, abych si nějak ukrátila čekání a upřímně, sáhla jsem po ní jenom proto, že už jsem spěchala a nic lepšího jsem nenašla. Jaké potom bylo moje překvapení, když mi hned po prvních stránkách došlo, že nic podobného jsem ještě nečetla, a už proto jsem byla nadšená. Není to knížka, ke které bych se opakovaně vracela, doporučovala bych ji na každém kroku a patřila tak k mým srdcovkám, ale cením si toho, jaké autorka vytvořila prostředí, tajemné a fantastické, a především atmosféru, která obyčejnému románku dodala šmrnc a o to víc jsem si čtení užila.
Kolem Eragona se vznáší jaksi všudypřítomná reklama, která nás upozorňuje, že ho napsal již patnáctiletý (!) kluk. Na jednu stranu je mi to upřímně jedno, rozhodně bych žádnou knížku nechválila jenom proto, že na to, že to napsal někdo v patnácti letech, je to dobré. Nesmysl. Na druhou stranu, já jsem ohromně pyšná, když dokážu sesmolit slohovou práci na dvě A4, která má hlavu a patu a dá se o ní alespoň s přimhouřením oka (nebo raději obou) prohlásit, že má zápletku. Takže už za tohle klobouk dolů. Ale jak jsem řekla, Eragon žádné takové mhouření očí nepotřebuje, příběh nejen že má hlavu a dokonce i tu patu, ale má i výborně sestavený a ještě lépe napsaný prostředek, kdy jenom zavřete oči a už se vidíte desítky metrů nad zemí, jak plachtíte na dračích křídlech a uháníte vstříc Eragonovu dobrodružství, elfům, trpaslíkům, drakům a ra'zakům,...A jen tak na závěr, takový šok, jaký jsem zažila poté, co jsem na obrazovce poprvé spatřila filmového Eragona (s blonďatým melírem!) asi jen tak nezažiju. Prosím, nenechte se odradit filmem a dejte šanci knížce, protože ve skutečnosti není ani z poloviny tak tlustá, jak vypadá :))
Přestože se mi celá série poměrně brzo znechutila, k prvnímu dílu se ještě sem tam vrátím a pročtu si svoje oblíbené části. Není to žádná originální novinka, závratný průlom v žánru nebo snad bůhvíjaká kvalitka. Noční lovci mají ale něco, co nemá každá knížka a co zastíní veškeré nedostatky. Jiskru. Ta chemie tu opravdu funguje a tak nezbývá něž lepnout tam ty 4* a doporučit :-)
Milé, zábavné, ztřeštěné. Předvídatelné, naivní, klišé. Bavilo. Tečka.
Tak jako u mě vlna posedlosti Jefferym Deaverem a jeho sérií o Lincolnu Rhymovi přišla, tak po Prázdném křesle taky odešla. Ne že bych se k ní neplánovala vrátit, ale oproti tomu, jak mě pohltil Sběratel kostí a následně i Tanečník (ten dokonce ještě o stupínek víc!), mi přišlo třetí pokračování jako slabý odvar. Musí se nechat, že většina zvratů byla neočekávaná a rozhodně se pořád jedná o nadprůměrně vyvedenou detektivku. Zároveň mě ale čtením doprovázel i jakýsi zvláštní pocit z celého prostředí a hlavně jsem postrádala ten okamžik, kdy do toho prostě spadnete a nevidíte, neslyšíte, dokud se nedozvíte, kdo je vrah nebo jak to celé dopadne. Takže si dávám pauzu a doufám, že v příštích dílech se Deaver opět vrátí k již nastavené laťce.
Po dlouhé době jsem zase jednou dostala chuť na nějakou duchařinu, a tak jsem sáhla po Anně, která mě už nějaký ten měsíc pronásledovala, vyskakovala na mě v knihovně, reklamách, recenzích, ...Při čtení jsem si připadala jako na horské dráze, slibnější části, čtivé, které měly spád, střídaly ty slabší, kdy jsem se někdy i musela o pár odstavců vracet, abych se ujistila, o čem že to vlastně čtu. V druhé polovině knihy už jsem se konečně patřičně ponořila do děje a i přes lehkou antipatii k celému vývoji (asi nejsem dostatečně romantická duše, abych skočila na lásku mezi sedmnáctiletým klukem a duchem, který se ráchá v krvi) jsem se víceméně slušně bavila. Do druhého dílu se nijak zvlášť nehrnu, Anna krví oděná mě však nezklamala a 3-4 hvězdičky si zaslouží. Mimochodem jak už tu někdo zmiňoval, pokud už se chcete vrhnout do podobného žánru, doporučuji Mediátora od Meg Cabot ;-)
Někdy si skvělá autorka vybere tak prostoduchý námět, že i když na něm vytříská veškerý svůj um, kvalitní dílo z toho prostě nebude. A nebo je to přesně naopak. Fajn nápad, prostředí, zápletka, ...A přijde si paní Formanová a všechno to pohřbí. Možná by nebylo od věci ukradnout námět na její příští román a podstrčit ho nějaké schopné spisovatelce. Trochu drsná kritika, ale to samé jsem měla na jazyku už u knihy Jen jeden den, kterou jsem četla dřív, a tak to prostě musí ven.