ivetka859 komentáře u knih
Knížka kapesní, přečtená za dva dny běžného provozu, a přitom tak bohatá. Melodická, krásná mluva a slovosledy, plynulá řeč, hravé slovní obraty a fráze.
Krysař je inspirovaný staroměstskou pověstí, je to pohádka plná emocí, charakterových postav a metafor. Autor krásně vykresluje krajinu i scenérie.
Zajímavou postavou je rybář Sepp Jörgen, který člověka vede k zamyšlení, jak by naše chování vypadalo, kdybychom se nenechali unášet emocemi a nejednali bez rozmyslu.
(SPOILER) Romance v čistém slova smyslu. Děj se odehrává v roce 1918 na konci války. To dává příběhu nádech naděje na dobrý konec. Kdybych od začátku počítala s tím že ho stejně odvedou na vojnu a nemá to pozitivní východisko, asi by se mi to četlo jinak.
Na krátkém časovém úseku a na pár kapitolách o 5-10stránkách se diskuse dotkne snad všech velkých životních témat, nejenom partnerských - soužití, vzájemný respekt, bydlení, výchova, ale i politických a náboženských. Ne nijak ostentativně, spíš tak zmínkou, nádechem.
Celkově je knížka vedená skrze dojmy, útržky, pocity, jakoby po obláčku, něžně a jemně, nejednoznačně. A životní nadhled a smíření tomu dávají zase barvu moudrosti, žádné vehementní drama. Berme život, jaký je, a vykřesejme z něj maximum.
To vám bylo takové hezounké. Čapkův jazyk je takový mile vypravěčský, že to hladí po duši, a téma skoro dětské pohádky, jakou je Dášenka, k tomu pasuje.
Knížka je to kraťounká, každá kapitola na stránku - krůček po krůčku se prokousáváme Dášenky kojeneckým věkem. A druhou část knížky tvoří pohádky pro Dášenku a třetí část fotky a ikonické obrázky.
Tahle knížka nám musí přibýt do knihovny (četla jsem PDF), je to kouzelný počin.
Knížka hravá, nenapodobitelná, barvitá. Obdivuju Čapkovu slovní zásobu, stejně jako um vystihnout každý měsíc neotřele a zároveň uhodit hřebíček na hlavičku. Líbil se mi přesah od zahradničení k povaze lidské, k životním úskalím i názorům. Nejvíc to bylo vidět v posledních kapitolách.
Ilustrace Josefa Čapka nutí čtenáře k nadhledu.
Takovou knížku nelze přečíst naráz, ale každý fejeton mi zlepšil náladu a vyplatilo se je dávkovat.
Všemi opěvovaný a chválený román o životě v pohraničí po 2.světové válce a na úpatí nástupu komunistů. O Ukrajince, který tu našla novou životní příležitost, a pak se o ní rvala zuby nehty.
Mě třeba hodně oslovila její bojovnost a zvládání mateřství. A myslím, že proto má kniha takový úspěch - těch oblastí je tam nespočet a každý si může najít jiné téma, které řeší, které se ho dotkne.
Myslím, že zpětně to budu vnímat jako další knížku, v níž se kazilo, co se dalo. Ale brzy po přečtení to vnímám jako velmi dobře napsaný a velmi čtivý počin, který se mě dotkl a i mi něco dal. (Nicméně na takové haló to prostě není.)
Byli jsme na inscenaci v divadle V Dlouhé, tehdy jsem v tom vnímala téma mladistvé a mladické rebelie a živosti kontra válka a život v omezeních a strachu.
S knížkou se ale ten vjem rozšířil o silně citovou rovinu, jakousi naléhavost a tíseň mladého člověka. K tomu ta válka dostala konkrétní časové body - protektorát, atentát na Heydricha, masivní represe, popravy v Kobylisích na denním pořádku, pátrání po skrytých kolaborantech, a navíc se děj odehrál jen během těch tří týdnů. To všechno najednou přidávalo na intenzitě.
Pořád ale tohle drama proplétala něha, laskavost, lidskost a niterná krása. Jazyk byl malebný a chvíli zase útržkovitý, jen dojmy, vjemy, střípky.
Prostě hluboce krásné.
(SPOILER) Tak krátká knížka a já k ní mám tolik co říct. Vždycky se divím, že někdo sepisuje o knížkách elaboráty, nechtějí se mi nikdy číst. Ups:
Děj sám o sobě není nijak objevný: Werther se zamiluje do Lotty, nenaplněná láska, sebevražda. Naopak mi to spolu s informací, že šlo o převratnou knížku na cestě k romantismu, dalo víc volnosti soustředit se na detaily.
V začátku knihy Goethe počítá s tím, že je tehdejší čtenář zvyklý na něco jiného. Když je na řadě kapitola/dopis, který se zrovna nešťourá Wertherovi v nitru, začíná větou: "Dopis ti, doufám, bude po chuti, je jen a jen historický."
Pak je v textu několik zmínek dobových autorů a děl - vždycky s vyznáním sym- a antipatií, podle toho, do jakého lit.směru to či ono spadá. Bavilo mě si je dohledávat.
Goethe si průběžně předšlapává cestičku debatami o náladách nebo sebevraždách.
Na konci už Goethe do čtenáře napere několik stran svého překladu Ossianových zpěvů - ryzí romantický výlev. Průtrž jmen a emoční uragán. Tím bažinatým textem jsem se prokousávala fakt krkolomně. Nicméně zpětně chápu, proč svoje místo v knize potřebovaly: Goethe nastavuje ve své době nový styl a způsob, zaměření na nitro a Ossian je tak drásavý, že popostrčil Goetheho Werthera do pomyslného cíle. A propos, v audiu od Českého rozhlasu bylo tohle grand finále vyškrtané.
Knížka je smysluplná jako celek, někam směřuje, témata otevírá crescendem, graduje na vícero úrovních.
Mohla jsem se rochnit v nadčasovosti psychologie, v obrazech všednosti, ve vlivu roční doby i v úvahách o smyslu bytí. Na těch cca 100 stranách je toho nevyčerpatelně.
Taky jsem si mohla porovnat různé překlady a média. Audio na ČRo mě nalákalo, dalo mi hrubou kostru a pomohlo mi s těžšími pasážemi. Ale nemělo hloubku. Tištěná knížka je pro mě TO čtení, to feeluju. Jenže jsem zvolila vydání z Levných knih, které jde až moc na ruku čtenáři, až mizí dobovost i romance. Obsahově nejvíc mi dala e-kniha od MKP, i když to zase není nejpohodlnější forma.
Takžeeee, jo. Další knížka, které jsem věnovala víc, než jenom přečtení. A zase jsem z toho hin.
(SPOILER) na 120 stránkách dramatu mi autor dokázal vsadit nespočet brouků do hlavy, položit několik filosofických otázek o životě, válce a perspektivě názorů a schovat hádanky o historickém kontextu.
Třeba že dvorní rada poprvé referoval o nemoci již v roce 1923 - to v Německu proběhl Pivní puč, první pokus o státní převrat. Nebo srovnání pohledu lékaře a maršála na lidi ve válce - který z nich vidí ty vítěze a který hlavně ty raněné a mrtvé. A potřebuje skutečně lid válku a vítězství v ní, aby získal národní identitu a cítění?
Závěr mi přišel trochu náhlý, měla jsem pocit, že maršál se nechal přesvědčit na novou víru moc snadno. Drama je to nadčasové, myšlenky hluboké a rafinovaně poskládané. Čapek vyzdvihl spoustu paradoxů, otázek a uvědomění.
Myslela jsem si, že mě Fimfárum v dětství minulo, ale zjistila jsem, že to není možné. Až opadá listí z dubu jsem znala v animované verzi, Tři veterány jako film, Královna Koloběžka první je převyprávěním Chytré Horákyně a po celou dobu čtení jsem si představovala hlas Jana Wericha, který to sladil do nového kabátku. Ten hluboký hlas, někdy rozvážný, někdy lemující rychlost příběhu, hravý a drnkající slabiky pataputy pataputy.
Krásné, originální, pro děti i dospělé.
Po dlouhé době se mi dostala do rukou knížka, která byla natolik silná, emotivní a podnětná, že jsem neměla chuť rozečíst nic dalšího, dokud se v tomhle trochu nevykoupu.
Hlavní dějová linka popisuje život Gerty, její život od války přes osvobození, poválečná léta, socialismus, až do její smrti v 90.létech.
Hodně emocí ve mě vyvolávaly kapitoly psané v ich-formě, ve kterých hodnotí Gertu lidé z jejího okolí. Ten tlak okolí a "co si o mě lidi myslí", jak může být odlišný pohled z jiné perspektivy.
Autorka skvěle vystavěla příběh na dobře nastudovaných událostech 20.století, děj plynul vlastně dost rychle, velký důraz byl na národní identitu, podřízenost, stádo, smířlivost, rodinné vazby a pocit domova, zázemí, bezpečí.
Ještě pořád mi to hlavou šrotuje a napadají mě další a další podněty k zamyšlení, o mezilidských vztazích, o vlivu velkých událostí na osobu jedince, o výchově a obětování se druhým.... Bude to ve mně rezonovat ještě dlouho.
(SPOILER) Tohle všechno přesně si představuju pod slovem morbidní.
Karel, který si říká Roman, je romantickou duší - používá romantická jména, rodina je pro něj požehnaná, miluje vážnou hudbu, má smysl pro estetiku, která je znázorněna jejich bytem, staví zvířata k úrovni lidí, nemá rád násilí, utrpení a strádání.
Jeho život má řád, pravidla, možná i to měly evokovat stále se opakující fráze a prvky, nebo taky spisovnost v přímé řeči. Všechno dává dojem předurčenosti, jasných rolí, i žeh je přeci uchopení procesu, jeho ovládnutí.
O to víc z děje vyvstává psychologická proměna lidumila v zastánce Říše a smrti - prostě si jen dotváří svůj nepálský pohled na svět, on je nebo sebe považuje za spasitele.
Je to o manipulaci a začátku války.
(SPOILER) Ze začátku jsem se bála, že to bude další český román o vztahových dramatech a čím rozervanější, "tím víc Adidas". Pak jsem ještě chvilkami cítila trochu nucenost a nepřirozené korigování děje, nastrkávání vět, které tam nepasovaly.
Od třetiny dál jsem ale začala hodně obdivovat, jak autor dokázal zachytit každodennost a všednost, "takový je život" nic víc, nic míň. Člověk mu to fakt všechno bez problému uvěří.
Dotáhl to až do konce tím, že se nesnažil zodpovědět otázky, všechno nutně vyřešit, uzavřít nebo pochopit; prostě takový je život. Takový ten chlapský nadhled. Zanechá to pak v člověku pocit smířlivosti a klidu. Je to příjemné, žádné depky po dočtení.
Klasický román. Viktoriánská doba, šlechetnost a chrabrost mužů a něžnost a křehkost žen. V některých situacích mi konání a dialogy hrdinů přišly překvapivé - muži byli často velmi sdílní o svých citech a ženy bez jakéhokoli opodstatnění svoji sdílnost střídaly, jindy tak, jindy onak. Stejně tak z pohledu dnešní byrokracie jsem se zadrhávala v momentech, které by dnes byly neprůchozí - jako když Van Helsing sám sepsal a kamsi odevzdal úmrtní list chovance ústavu. Uvěřila bych upírům, síle hostie a ovladatelnosti vlků, ale v tomhle jsem se zasekávala.
Až na pár zdlouhavých momentů to ale byla knížka neuvěřitelně čtivá a napínavá, ačkoli spíš pohádková, než nadčasová.
Od začátku do konce jsem měla před očima obraz Báry Hrzánové z divadelní inscenace, jejíž záznam v televizi jsem viděla kdysi jako malá holka. Nepamatovala jsem si děj ani scény. Jenom to, jak stojí v palčácích na jevišti a vypráví zasněně něco směrem k publiku. A taky pointu Budžese.
Způsob vyprávění je dost autenticky dětský - trochu páté přes deváté, z vážných věcí nemá rozum, a tak si realitu dokresluje nebo se na ní bezprostředně ptá. Šťouchá přitom do témat režimu, emigrace, kádrování, ale i zdravotní péče, školství, šikany...
Chvílemi sranda, chvílemi relax, ale zároveň ukázka reality a snaha o empatii. Chápu, že tu knížku má moje mamka ráda, je to její generace.
Myslím, že k tomuhle čtení musí člověk dozrát a sám chtít. Pak je to uklidňující, výpravné, obdivuhodné, květnaté a bohaté.
Jsem ráda, že jsem ten čtenářský deník tehdy opsala :D teď v 28letech to pro mě bylo krásné čtení.
120 stran rozdělených mezi několik povídek, kterými Jan Drda, literát a žurnalista reagoval na dění uprostřed války - snad všechna velká témata - Heydrichiáda, 28.10.1939, udavačství, partyzáni, propojení s dalšími Evropany, ukrývání lidí i stahování se německých vojáků na konci války.
120 stran poeticky pojaté tvrdé reality o statečnosti, víře, bojovnosti a odhodlání, které zůstávaly do posledních vteřin bytí.
Kniha vyšla jako soubor povídek v roce 1949 a ze stejného roku je i věnování v mém výtisku. Dává jí to větší sílu, stejně jako dobový jazyk.
Některé povídky pro mě byly působivější, jiné méně, ale určitě bych vytěžila víc ode všech, kdybych si je dávkovala, namísto zhltnutí celé knihy naráz.
Tahle Remarquova knížka byla úplně jiná, než ostatní moje doposud přečtené, byla jiná i než očekávání od autora.
Ačkoli se pořád jedná o válečné téma, resp. meziválečné období, není tu popisována přímo válka a její masakry, ale všední společnost, která válku zažila a do další se řítí. Z toho vyvstávají postavy životem vyučené, které v běžném dialogu dávají důvěryhodnost a sílu životním pravdám jen tak mimo řečí sděleným.
Tři kamarádi také vybočují z mojí předchozí zkušenosti s EMR v tom, že dějová linka je výraznější než hloubka. Nejdřív mi přijde na mysl ta romance a nemoc, a až na druhém místě oddanost a lidská povaha.
S Pattinou nemocí jsem vzpomínala na Betty MacDonald, která tuberkulózu čtenáři předávala úplně jinak, bylo to zajímavé srovnání.
A propos, bezprostředně po dočtení jsem ještě poslechla audio Nebe nezná vyvolených od ČRo. A jak pro mě byly Tři kamarádi vybočující, tak s "Nebem" mi přišly málem identické. Máte někdo podobný pocit? Klidně mi napiště do zpráv :)
Něco takového z dob okupace jsem asi ještě nečetla. Tolik osobitosti a přitom věcnosti asi žádný jiný autor do svého vyprávění o holocaustu nezahrnul. Rozbory mluví o tom, že důvodem je brzké vydání knížky bezprostředně po konci války. W. S. byl tedy ještě v transu, ale vzpomínky byly detailní a autentické.
Ačkoli jsem slyšela a četla snad o všech zvěrstvech holocaustu, tohle na mě působilo dost odlišně a budilo to ve mně silné pocity.
Je neskutečné, co mohlo být provedeno s tak velkým městem, jaká fatálnost. O osudu Varšavy v 2.světové válce jsem četla poprvé. A druhak, je k neuvěření, jaká série kliček autora potkala, aby mohl přežít. Kdyby to nebylo podle skutečnosti, řeknu, že to je přitažené za vlasy.
Nevím, proč jsem čekala spíš pohádku, epiku o ďábelském kouzlu s obrazem, kterou vlastně znám z filmu o Lize výjimečných. Většinu obsahu knihy ale tvoří polemika. Samozřejmě o lidské duši a lidském chování, o následcích našeho počínání, o kráse, lásce, neřesti a čistotě. Poprvé a rovnou tolikrát jsem o povaze četla, že by byla "mělká" a ani po dočtení knížky si nejsem jistá, jak přesně si to vyložit.
Další dvě hlavní postavy, Henry a Basile hrají v ději alegorické role ďábla a anděla sedících každý na jednom rameni Doriana Graye. Díky nim je pro úvahy spojka k cnostem a neřestem, k umění jakožto krásnu nebo filosofii anebo k veřejnému vs. tichému životu.
Tohle se četlo jedním tahem! Jmen bylo tak akorát, a i když jsem si je na začátku musela pečlivěji přečíst a utřídit, tak pak většinu knihy nebyl problém. Ladilo to k jednotlivým charakterům a dobře se to pamatovalo.
Stáe jsem si představovala Poirota, jak ho znám z filmů z dětství, to mi určitě taky zlepšovalo dojem z knížky a náladu. Bavilo mě chytat se náznaků a detailů v příběhu, slovíčkaření. Vzbuzovalo to fantazii a snažila jsem se podle toho uhodnout vraha. No, neuhodla jsem. Klasika :)