Jana512 komentáře u knih
Kniha, která nám ukazuje, jak důležité jsou, zvláště u nemocných, mezilidské vztahy. Přátelství mezi lidmi, kteří prožívají podobné osudy mohou být nesmírně užitečná. I v omezených situacích si máme být na blízku. O tom nás přesvědčuje i tato dojemná knížka. Příběh je poutavý a krásný.
Kniha je souborem textů, které byly sestaveny pro čtenáře, ctitele sv. Jiří, k nimž patří řada jmenovců, ale i skautů a rytířských řádů. O svatém Jiří informuje např. Walter Nigg, který v úvodu píše, že člověk nemůže žít bez vzoru a potřebuje před sebou mít ty, kteří představují čím by se měl stát. Jiří byl považován za podnětný vzor, ztělesňoval živý, věčný, dobrý příklad, hodný následování. Vypráví, jak město Selena v Libyi byla ohrožována mýtickou příšerou - tj. alegorie zla. Drak je obraz satana, jak je popisuje Zjevení sv. Jana v Bibli. Že zlo ve světě existuje, o tom jistě nikdo nepochybuje. Ale jsou hrdinové, kteří se skrze své dobro dokáží obětovat a pomoci druhým. A v tom je jejich velikost. Dále kniha popisuje rozšíření úcty k tomuto světci a obsahuje množství zobrazení.
Knížku jsem četla již dříve a nemohla jsem si vzpomenout na přesný název. Chtěla jsem si ji znovu přečíst, a tak jsem ji hledala pomocí Databáze knih a našla jsem jsem ji, tak jsem si ji mohla znovu vypůjčit.
Tato kniha nás seznamuje se životem dvou dívek z Polska, které se snažily najít informace o sv. Faustyně, která byla blahořečena i svatořečena Janem Pavlem II. a zasloužila se o rozšíření obrazu a úcty k Božímu Milosrdenství. Kniha obsahuje mnoho podrobností z jejího života a je psána poutavou formou. Doporučuji.
Pro můj vkus trochu drsný pohled na život vesnice. Jako kdyby se tam odehrávaly jen zabíjačky a nevěrnost tam kvetla. Jistě na vesnici se moc neutají, ale jsou tam i lidé obětaví a čestní, často s námahou dojíždějící za prací, či za vzděláním. Jistě je to záležitost autorky, jak nám dá nahlédnout do života na dědině. A některé lidské vztahy se jí podařilo nám přiblížit.
V novéně se jednoduchým způsobem můžeme připravit na lepší prožívání svátku našeho druhého pražského biskupa a zároveň se dozvíme o jeho pohnutých životních etapách.
Dva krátké kriminální příběhy s nečekaným koncem. Ale mají svou hloubku. Zlo, ke kterému vede člověk druhého, se obrátí proti němu. A zrada na manželovi se také nevyplatí! Jinak řečeno: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!" Knihu jsem četla v čtenářském klubu.
Druhý díl je pokračováním životních událostí další generace rodu Barbory, která v prvním díle měla tři dcery a jejich rody se rozšířily. Na pozadí životních osudu jednotlivých osob popisuje autorka čtenáře čtivou a zasvěcenou formou do doby, kterou osoby prožívají. Složité historické události u polských hranic se dotýkají našich hrdinů a spolu s nimi jsme do historie vtahováni.
Nezbývá než vyjádřit veliké díky autorce za obrovskou práci, kterou pro území, k němuž má hluboký vztah, vynaložila. A jistě ne marně! Spolu s osudy hrdinů jsme prožívaly jejich nelehké chvíle a je nutné si uvědomit, že je posiloval zájem jednoho o druhého. Kéž bychom si odnesli ponaučení, že je třeba být svým rodinným příslušníkům, spolupracovníkům, spolubydlícím - nablízku, aby se necítili sami.
Útlá knížka popisuje milá setkání papeže Jana Pavla II. s těžce nemocnými, pro něž měl velké porozumění a snažil se jim pomoct. Jsou zde popisována nevysvětlitelná uzdravení těžce nemocných, kterých si povšiml, pohladil je a políbil a povzbudil. Papež byl znám svým hlubokým vztahem k Bohu a k Panně Marii, u nichž za tato uzdravení prosil. Jistě vyprosí i dnes pomoc každému, kdo se na něj s důvěrou obrací.
Je to kniha zamyšlení a vizí omilostněné a stigmatizované Anny Kateřiny Emmerichové, jak ji sepsal pod vlivem utrpení, života a jejího vidění, básník Klement Bretan. Ten ji ze zvědavosti přišel navštívit a zůstal u ní a sepisoval její vidění až do její smrti. Tím nám dal možnost nahlédnout a obohatit se jejími myšlenkami. Tato kniha popisující umučení a smrt Pána Ježíše a je zdrojem zamyšlení nad velikostí Ježíšovy lásky k nám. Může tak obohatit naše myšlení ve chvílích před Velikonocemi, nebo při vlastním utrpení. Má čím obohatit!
Zajímavě napsaná křížová cesta, která ukazuje Ježíšovu lásku také slovy Panny Marie. Té, které záleží na tom, abychom byli šťastni, nás uvádí, jak máme na lásku Ježíše odpovědět ve svém životě.
Kým je pro církev Panna Maria, nám předkládá před zahájení Mariánského roku papež Jan Pavel II. a vede nás k prohloubení našeho vztahu k Matce Boží i Matce naší.
Jak užitečné je zhodnocení našeho života a odevzdání toho, co nebylo v souladu s Božím plánem, o tom vypráví příběh stárnoucího muže, znechuceného životem, který se setkal se svým katechetou a ten jej vede k zamyšlení nad chybami života. Prochází křížovou cestou a uvědomuje si své chyby, kterých se zbavuje ve svátosti smíření a cítí opět tu radost, kterou prožíval jako dítě a která mu tolik chyběla.
Kardinál Meisner se touto křížovou cestou obrací k celé Nejsvětější Trojici, která se cele podílí na našem vykoupení vrozením Syna a jeho posláním na tomto světě. Syn ukazuje lidem cestu zpět k milujícímu Otci, jehož lásku můžeme vidět v celém jeho stvořitelském díle. Ježíš nám na naši cestu k Otci dává
Ducha Svatého, Utěšitele, protože ke každému životu patří kříž. Ježíš s Duchem Svatým nám ukazují cestu k Otci, k dokonalé Lásce.
Kniha zachycuje myšlenky křížové cesty v Římě na Velký pátek Velikonoc 1976 večer, v prostředí, které umocňuje vnímání utrpení. Myšlenky autora podněcují čelit soužením, námahám a obětem s trpělivostí a vytrvalostí až do konečného vítězství, s pomocí Toho který to dokázal.
Zapojila jsem se do výzvy a znovu přečetla I. díl knihy Šikmý kostel, který jsem měla možnost jednou navštívit i hornické muzeum a bylo vidět, jak v důsledku získávání uhlí strádala příroda i jeho původní obyvatelé.
Velmi přínosná kniha, seznamující nás s prostředím hornické vesnice, která v důsledku těžby uhlí, byla podkopána a zanikla. Zůstal jen kostel, který má poškozenou statiku, ale připomíná nelehké osudy hornických rodin, žijících v této osadě. Kniha nás zavádí do osudů několika rodin, které se těžký životní osud snažili společnou pomocí a blízkostí překonat. Velké díky autorce za toto obsáhlé dílo!
Tato novéna, kterou se modlíme před slavností sv. Josefa, je velmi citlivě, až poetické vykreslení osobnosti sv. Josefa, pěstouna Ježíše Krista, který sehrál důležitou roli hlavně v jeho dětství. Je velmi vhodnou pomůckou k modlitbě za rodiny. Ale nejen za ně. Sv. Josef je znám v církvi jako patron tesařů, dělníků, církve, mnoha zemí (Rakouska, Kanady, Číny, Jižní Koreje, Mexika, Vietnamu) a patronem šťastné smrti.
Dlouholetou tradicí církve je, že se v době postní - tedy 40 dní před Velikonocemi - modlí křížovou cestu. Jsou známé křížové cesty na poutních místech, ale jsou součástí vybavení každého kostela.
Letos mě zaujala svým hluboce lidským vcítěním Křížová cesta Michaela Špilara, doplněna obrázky Lucie Fričové, která zdobí kostel v Komunitním centru sv. Prokopa v Praze 5 - Nových Butovicích. Autorka o sobě v závěru také píše, že si jako dítě bouřila, proč musí Ježíš trpět, ale záhy pochopila, že on nám pomáhá naše utrpení přijat a nést a že utrpení patří ke každému životu. Kdo se s utrpením nesetkal? - Ve světle Křížové cesty můžeme mnohé pochopit a mnohé si můžeme vyprosit. Proto doporučuji.
Zuzanin dech mi "vzal dech" zvláště svým vyvrcholením. Zuzana, jediná a milovaná dcera továrníka, prožila krásné dětství se svými dvěma přáteli, kteří ji provází i dalším životem. Doba války ji, i jejího otce židovského původu zavede do hrůz koncentračního tábora, odkud se vrací, ale bez milovaného otce, s podlomeným zdravím. Po válce pozorujeme, jak válka lidi rozdělila a nová éra socialismu ještě víc zkomplikovala, lidské osudy. A jak to bylo se Zuzanou? Doporučuji přečíst!
Útlá kniha novináře, který doprovázel Jana Pavla po dobu jeho pontifikátu, svědčí četnými, krátkými epizodami z jeho působení o jeho hluboké lidskosti, otcovském přístupu ke každému člověku, často poukazující na jeho vlídnost a pozornost až do posledních chvil života, přes utrpení, bolesti i slabosti, které sám prožíval.
V dopisech, které si psali dva mladí studenti s pohnutým prožitím dětstvím, si sdělují svá zranění anonymně. Ani netuší, s kým si píší, i když ve studentském prostředí se znají. Zkušenostmi, se kterými se sdílí o svých trápeních, poučují jeden druhého. Z nich čerpají sílu a nakonec i řešení ve svých potřebách. Takže dopisy zde sehrály důležitou roli, zvláště v těžkých chvílích, kdy potřebovali svá trápení pojmenovat a čekali, jak to vidí ten druhý, a tak hledali moudrost, která by jim pomohla řešit jejich situaci, když neměli komu by se svěřili. Konec neprozradím - doporučuji knihu si přečíst a přeji nám všem, abychom našli ve svých těžkostech vždy někoho, komu můžeme důvěřovat a komu bychom se směli svěřit.