jirka7470 komentáře u knih

Kniha je důležitější než jen v kontextu sexuality a vztahů lidí s mentálním postižením (MP). Pomáhá tematizovat obecné otázky ohledně sexuality, etiky, zplnomocňování nebo normativity.
Samostatnou část by mohlo mít je rodičovství. Rodičovství je sice probíráno, ale je „rozpuštěno“ v různých částech textu o antikoncepci, reprodukci a nechtěném těhotenství. Jak autorka uvádí, je to téma kontroverzní, složité a máme málo zkušeností. Přesto bych hádal, že máme dost zkušeností, abychom se tématu věnovali hlouběji a samostatně.
Téma, které vyloženě chybí, byť chápu, že je poměrně nové, je otázka sexuální asistence. Autorka probírá otázky zneužití, nebo sexuální výchovy a toto téma je velmi na místě v těchto souvislostech probírat. Ostatně pasivní sexuální asistence je určitým synonymem sexuální výchovy a aktivní sexuální asistence je součástí otázek o zneužití a naopak zplnomocňování lidí s MP (či jinými hendikepy). Určitý odkaz na sexuální asistenci je až na konci knihy na straně 157.
V části o pohlavních nemocích jsem trochu na rozpacích z pojmosloví jako „nákaza AIDS“ (čekal bych spíše „nákaza HIV“) a zvláštní tematizace homosexuality – která má „jinou motivaci než sexuální uspokojení“. (O tom obšírněji níže.) Trochu to působí, jako by homosexualita (ostatně to je medicínský a nevhodný termín) měla označovat jen sex a pokud tomu tak není, je třeba to výslovně uvést. Což je heterosexismus. O heterosexualitě bychom takto nikdy nesmýšleli (alespoň ne v moderní době, na rozdíl od doby, kdy tento pojem vznikl a dnes má jiný význam).
Moje zásadní výtka je ale implicitní heteronormativita a heterosexismus v knize, což je ironií, jestliže má být osvětová. Projevuje se typická situace, kdy daný odborník nebo odbornice sice výslovně jako mantru uvede, že homosexualita je „normální“, ale implicitně je očividné, že tento postoj zvnitřněný nemá (aniž by si toho byl vědom).
Hned v úvodu autorka definuje sexualitu a definice, které uvádí, jsou výhradně heteronormativní. O kus dál sice rozebírá, co je v sexualitě normální a homosexualitu zahrnuje do normálních projevů, nicméně evidentně ji implicitně vyčleňuje. Pokud by ji zahrnula do úvodních definic toho, co je sexualita, nemusela by pak tolik vysvětlovat (a protiřečit si), že je „normální“.
Toto se projevuje i v jiných místech textu, ale další vlemi okatý příklad je na s. 104, kdy autorka homosexualitu vlastními slovy (tedy bez citace) definuje jako „poruchu“ (sic). Zároveň ji definuje pouze jako sexuální přitažlivost a vzrušivost (romantické city, vztahy, a partnerství opomíjí). A nakonec používá archaická označení jako „uranismus“ a „lesbismus“. Přitom ví, že to porucha není - cituje MKN. Výslovně pak uvádí, že homosexualitu již neřadíme mezi „parafilie“ (korektní termín k dřívějším „úchylkám“). O pár odstavců dál se ale opět zaplétá do matení, kdy mluví o homosexuálních vztazích takto: "Těchto parafilií postupně ubývá.“ Ano, myslí tím stejnopohlavní chování např. v nekoedukovaných pobytových zařízeních, ale vyznívá to, že "normální" vztahy jsou ty různopohlavní.
Nekonzistence pak prostupuje v textu dále. Např. autorka mluví o homosexuální identitě, nicméně v předchozí části textu se sice podiví, že dle výzkumu na Slovensku 46 % zaměstnanců a zaměstnankyň daného zařízení považuje homosexualitu za nemoc (nejspíš i vlivem religiozity na Slovensku, jak vyplývá z jedné citace mluvící v této souvislosti o hříchu), ale sama, když ne jako „poruchu“, viz výše, považuje za „správné“ vnímat ji jako „odchylku“. Odchylku od čeho? Od normálu? To je ilustrace heteronormativity. Tento postoj pak v daném výzkumu sdílelo 23 % osob. Ironií je, že 16 % osob se hlásilo k postoji, že homosexualita je „přirozený projev sexuality“. Což je v kontrastu se samotným postojem autorky, která nereflektovaně zůstává na úrovni „tolerance“, přestože na místě je respektující postoj.
Nakonec je možné reflektovat určitou postojovou hierarchii v části o „sexuální výchově“. Např. nadřazování „výchovy k manželství a rodičovství“ nad „výchovu k partnerství“ je implicitní morální hodnotový postoj. Navíc spojován manželství s rodičovstvím je také výmluvné (v ČR se polovina dětí rodí mimo manželství). Také „rodinná výchova“ jako nabízený nejnadřazenější pojem je implicitně spojována pouze s rodičovstvím, ne partnerskými a dalšími vztahy. Následně pak kvůli tomu jsou (z rodinné výchovy) vyčleněni neheterosexuální lidé kvůli předpokladu, že pro ně rodičovství není dostupné a „rodinná výchova“ by nenaplnila jejich potřeby na vzdělání.
Autorka se paradoxně kloní v souvislosti s lidmi s MP ke švédskému modelu, ve kterém rodičovství a manželství je součástí univerzálně pojaté sexuální výchovy (protože lidé s MP zřejmě nebudou manželi a rodiči). Je výmluvné, že pro běžnou populaci to takto nepojímá, že by manželství a rodičovství mělo být součástí obecné sexuální výchovy a ne vyčleněno hierarchicky jako nadřazený okruh. Tedy už samotná koncepce výchovy nereflektovaně odkazuje k určitým morálním postojům a hierarchii, na jejímž vrcholu stojí manželství a rodičovství, vylučující navíc stejnopohlavní vztahy a rodičovství.
A nakonec, na s. 148 autorka píše: „Podstatným faktorem je také pohlaví – správné osvojení si typické mužské či ženské role vyžaduje, abychom v procesu výchovy, jakož i při definování jejích dílčích cílů a obsahu, více přihlíželi k heterosexuálním rozdílům.“ Jedna věc je matoucí formulace, která působí opět heteronormativně. Nebo autorka měla na mysli biologické pohlavní rozdíly, nebo genderové? Otázkou je, proč si je osvojovat, a to „správně“. Co jsou „typické mužské a ženské role“, respektive co jiného, než stereotypy? Kdo to určuje? Co s těmi, kdo „typičtí“ nejsou (třeba jsou neheterosexuální)? V tomto s autorkou tedy vůbec nesouhlasím a myslím si, že sexuální výchova má naopak vést k reflexi stereotypů, sebereflexi a respektu k individuální pestrosti a sebeurčení.

15.01.2020

Tak jako u předešlé knihy si vychutnávám „feministické“ ladění knihy. Posádka Titanu je nejpestřejší v dějinách. Asi víc než jiné druhy mě dostává, že jedním z členů je i Austrálec. Pochopitelně se tedy řeší témata jako rasismus, v tomto díle ani ne ableismus, ale zato kolonialismus (a kdo chce, všimne si paralely s Izraelem) a věci s ním související (jako paritní zastoupení), kulturní relativismus nebo jiné etické otázky. Amatonormativita mi stále vadí, ale aspoň to není heteronormativní. Norma monogamie mi taky přijde nevěrohodná.

Překladatel/nakladatelství zvolil variantu přechylovat jména pozemšťanek a mě zajímá, jak se v těch všech postavách tedy vyznal ohledně jejich původu. Na jednom místě omylem přechýlil i jinou členku posádky, takže vjednom odstavci se ocitly obě varianty jména. Myslím, že přechylování je celkem zbytečné retro. Taky ruší „generické“ maskulinum hodností (a že těch žen tam je). Zvlášť, když překladatel nepřechyluje, tak tím vytváří zmatek. Nebo je to přinejmenším opět zbytečné retro.

Poslední záhadou je, proč je Červený, respektive Srdcový král z Alenky přeložen jako Černý…

07.08.2019

Takové ty občasné tradiční soudobé genderové stereotypy… Co zajímá kluky, v čem jsou dobré holky.... Občas se to ztratí a jindy mají i oddělená místa u stolu…

25.03.2019

Kniha aktuálně přibližuje manželské a rodinné poradenství, ale zároveň jako by setrvačností tomuto oboru vlastní zůstávala něčím v minulosti. Reflektuje změny názvů poraden od Manželských po Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy, ale zároveň na ty mezilidské vztahy a to především partnerství jako takové pozapomíná. Přitom evidentně nové zkušenosti pojímá, už používání pojmu „gender“ o tom svědčí a Petr Šmolka v jiných textech reflektuje netradiční rodiny, vztahy, páry stejného pohlaví… Zde je prezentováno spíše klasické tradiční manželské poradenství, které setrvačností spíše stojí na stereotypech, než pestřejší podobě partnerských vztahů. Humorný, žoviální styl pak ej vhodný možná více pro fejeton, než pro populárně naučnou publikaci. Tedy humor je vždy na místě, ale v takovéto formě se hodí víc do Všechnopárty Karla Šípa. Místy je patrný trochu plzákovský pragmatický styl, který vadí především, když přechází až do medicínského patologizující diskurzu (škatulkování, nálepkování a diagnostikování).

13.11.2018

Mary Poppins meets Pipi dlouhou punčochu

07.01.2018

Skvělé k diskurzivní analýze socialistického feminismu kloubícího apel na ženu a její tradiční (což neznamená historickou) roli obětavé pečovatelky o děti, domácnost a manžela, pěknou, upravenou nositelku estetického cítění, s apelem na ženu jako člověka majícího práva na nezávislost a seberealizace mimo rodinu a mateřství. Poměrně „schizofrenní“ situace bilancování mezi svou proklamovanou biologickou potřebou a „povinností“ (sic) a vlastním sebeurčením a společenskou rovnocenností.

03.09.2017

Není to ono. Je to jako týden se živit jednohubkami. Ale je fakt, že autoři nedoporučují číst knihu postupně a sami nabádají, že to je kniha ke čtení „nazdařbůh, mimo obvyklou trasu začátek-konec“. Nicméně mně osobně ty jednohubky přišly oschlé. Není to výčitka, jen reflexe, že kniha je (celkem přirozeně) heteronormativní. A mně prostě genderové stereotypy nechutnají. Ale i to autoři už v úvodu také předesílají, když se s knihou „významných českých spisovatelů“ obrací na „laskavé čtenáře a spanilé čtenářky“.

13.10.2016