jitrnic komentáře u knih
Doslov a fotografie šťastné rodiny v předvečer zkázy zasáhnou mnohem více než čtení vlastní knihy, která není ničím víc, než multilingvním cvičením na téma běžné rodinné konverzace.
Edice je nádherná, vpravdě kulturní počin.
Ano, je to krása. Kvůli formě knihy se pochopitelně některé myšlenky opakují (ale to je bolest i třeba Nového zákona, že), a ty citáty na závěr, kde se některé teze objevují už třeba počtvrté, ty už si mohl nakladatel odpustit.
Není to žádná "pořádná" kniha, kterou byste zařadili do zlaté pokladnice, je to takové (kupodivu) velice pozitivní a konstruktivní povzbuzení ke každodennímu boji s marností vůkol se rozprostírající.
Umělecky velice ambiciózní dílo, v tom nejlepším slova smyslu. Norbert Frýd nám bravurně dává historické události a postavy s jejich motivacemi do souvislostí a vytváří komplexní obraz doby.
Dílo je však přece jen poplatné své době. Autor nám v samém závěru poměrně jasně připomene, jak se k událostem a postavám politicky postavit. A obešel bych se i bez vlasteneckých (snad v době vydání povinných nebo co) vložek (v mexických písních můžeme prý jasně slyšet české vlivy :-))
Zábavné, přitom inteligentní a vkusné starosvětské čtení. Čtenářský požitek je samozřejmě umocněn krásnou estetickou edicí z roku 1910.
Taková skoro bych řekl odfláknutá kniha, kdy Vonnegut vymetl ze šuplíku pár podařených postřehů a sarkastických šlehů, co se mu nevešly jinam a smatlal to do románu, který nedává smysl, ale "v tom je přece ten fór". Asi bych víc ocenil, kdyby úplně rezignoval na pokusy o dějovou linku a nechal to jen jako volné pásmo úvah.
Kniha je pro mě zklamáním, protože přednášky pana Padevěta poslouchám velice rád. Tato kniha obsahuje pouze dvě povídky – někdo pozoruje ptáky za oknem, podrobí si košili při snídani a tak podobně poeticky funguje, abychom posléze zjistili, že to je třeba Gottwald nebo Urválek. Druhý typ – co kdo dělal v historický okamžik – Havel koukal na hokej, zatímco Husák si na Hradě zapínal poklopec... Na jinou povídku zde nenarazíme, prakticky pouze tyto dvě v různých variacích.
A ještě bych řekl, že vyznění povídek spíše různá historická klišé podporuje, než že by nás jich zbavovala.
Možná byl Zola soucitný a spravedlivý člověk, ale tady to s vykreslením protikladů dost přehnal - výsledkem je žízeň po krvi a touha po zkáze.
Hodnotím pouze na základě rozhlasové hry z roku 1972 s Václavem Postráneckým v hlavní roli, knihu jsem nečetl - „národ" a „lid", to je to, oč tu celou dobu běží a to prakticky v každé vyřčené větě. Šlechta, Thun, cizí vlivy - to vše primitivním propagandistickým způsobem zkarikováno. Nejméně je pak celá hra o samotném Mánesovi, o psychologii nebo umění ani nemluvě. Pokud je kniha jiná, panu Kožíkovi se omlouvám, ale rozhlasová hra je zlý, nacionalistický a komunistický škvár.
Tísnivý příběh. Je skvělý a strhující od okamžiku vraždy hajného, ale dost mi tam chybí pořádný motiv. Skoro to vypadá, že k vraždě došlo nedopatřením, že se oběma mládencům prostě přihodila, aby je pak mohla zbytek příběhu pronásledovat.
Obraz Doriana Graye oslňuje duchaplností, především v osobě lorda Henryho (do kterého, pokud to správně chápu, Wilde promítl sebe sama) a jeho postřehů, děj mi ovšem nedává přílišného smyslu, osudové zlomy v chování Doriana Graye se prostě staly, aniž by měly podstatnější psychologické odůvodnění. Morálnímu ponaučení rozumím, i tak však považuji knihu spíš za lehce oduševnělou oddechovou, než za dílo se skutečnou hloubkou.
Na jedné straně Svoboda a Láska - psáno s takto velkými písmeny, nijak blíže se ani ostatním rackům ani nám nevysvětluje, co si pod tím přesně představit, jenom se o tom krasořeční. Na druhé tradice a staleté zkušenosti předků, kterým je třeba se vysmát, všechny je opustit a usilovat o individuální úspěch. Bible moderní doby.
Dobré, pěkné, asi to nezmění Váš pohled na české dějiny, jak se snaží autoři proklamovat, spíš si je nezaškodí takto jednou za čas shrnout a připomenout. P.S. Všiml jsem si pár hrubek, to by se v takovéto publikaci opravdu nemělo stávat. Např. str. 67 církevní instituce byli...