juckey komentáře u knih

Nevšední námět, skvěle, vtipně zpracovaný. Svou silou mne zaskočily postranní příběhy a, co si budeme nalhávat, i hlavní dějová linie, neboť po přečtení charakteristiky, ve které se na prvním řádku objeví slovo "pornoherec", toho opravdu moc nečekáte. Opak je ovšem pravdou. Osobně miluju cynické hlavní postavy... A morální ponaučení z jejich povahy plynoucí. Co trošku kazí úžasný dojem z knížky, je kapku předvídatelný konec.

2 27.06.2013

Když se řekne láska, každý si hned představí muže a ženu, manželství a věci, které k tomu patří. Jenže to není všechno, co pod pojem láska patří a to se nám autor snaží ukázat. Láska k rodičům, k dětem, ke kamarádovi, k věci, k místu, platonická láska, absence lásky, potřeba lásky,... Je toho moc. Je to krásné a je to poučné. Je to dobře zpracováno. Přečtěte si to.

2 27.06.2013

Je zajímavé pozorovat v sobě kousky Oblomova a uvědomovat si, že skončit jako on by mohly i ony kousky a tím pádem i já. Oblomovovu lenost vyvažuje jenom jeho čisté a dobré srdce, jak ostatně několikrát poznamenal Štolc i Olga, a vtip, který je k nalezení ve všech jeho dialozích se Zacharovem. Postava, kterou zřejmě nechápu je Olga, protože její vývoj je pro mne minimální. Jestli je to ale tím Oblomovovým dopisem, pak se jí hluboce omlouvám.

2 27.06.2013

Je to knížka, která má rozhodně co nabídnout. Vtip, hloubku, tajemství,... Ale i přesto uvažuju o tom, že ji ohodnotím jen 4 hvězdičkami, protože se cítím ukřivděná za to, že mě nechtěla vtáhnout do děje. Zůstávala jsem nějak mimo (asi jako její hlavní hrdina) a bezmocně jsem přihlížela tomu, jak ze sebe dělá blbečka před Raplicí. Jo, kromě toho mě navíc děsně rozčilovala ta jeho bezmezná láska k ní. Ovšem po delším mozkovém dloubání a hloubání jsem přišla k závěru, že je to zřejmě má chyba a hvězdičku bych měla ubrat spíše sobě. Takže vám tleskám, pane Barnesi a běžím si vypůjčit vaše další tituly.

2 27.06.2013

Zajímavé. Zajímavé. Zajímavé. A snad ještě jednou - zajímavé. Ten román ve mně vyvolává takovou spoustu otázek, zejména těch, týkajících se etiky. Kdo ví, snad je to tím, že je Patrick Wallingford tak odosobněná postavička, působí jenom jako "příjemce", ten, kdo nese příběh třetí a čtvrté ruky, ale přitom dokáže tak pronikavě kritizovat současná média a současné vztahy. Moje nejoblíbenější postavy jsou Otto senior a doktor Zajac, protože to jsou takoví dobráci, a přitom o tom nemají ani páru, ó, jak jsou skromní při darování druhé šance Patricku Wallingfordovi! Ale.. Copak vám tam nechybí špatný konec? Mně teda rozhodně. Škoda té jedné hvězdičky..

2 27.06.2013

Holden Caulfied je (tedy alespoň pro mě) z jisté části kombinací Poláčkova Péti Bajzy a Hrabalova Miloše Hrmy. Nesmírný sympaťák se specifickým jazykem, zkrátka žádný tajtrlík. I když si to možná neuvědomuje a i když by si to možná přál, není první rebel, který byl kdy zmaten, vyděšen, podrážděn a dokonce zhnusen chováním lidí. A myslím, že ani poslední. Je to citlivý člověk, se smyslem pro ironii a s poetickým pohledem na svět (jak praví přebal knihy), což je prostě kouzelná kombinace. To jeho třídenní tápání, to je pro něho ta nejlepší škola a jestli se chcete o životě něco přiučit i vy, neváhejte a opusťte s Holdenem Pencey. Stojí to za to..

2 27.06.2013

Kouzelně okouzlující a hluboce smutné. Původně jsem si myslela, že jsem si pořádně naběhla, když jsem se odhodlala, že si ji přečtu, ale opak je pravdou. Napětí mě přimělo zůstat, osvěžující styl psaní vyrovnával důvěrně známé tíživé pocity a já se do knížky zamilovala. A nejen proto, že i když fantaskně, popisovala můj příběh.

1 23.02.2016

Je neuvěřitelné, jak vyprávění, které zahrnuje tolik událostí, postav a odborných lékařských termínů může být tak intimní a niterné. A je neuvěřitelné, jak vyprávění, které obsahuje tolik tajemství, strachu a předsudků může být tak dojemné a jímavé. Eugenides tedy opět nezklamal a po dvou krutých sondách do americké společnosti se mu podařil epos jak od Homéra. Musím ocenit, jak krásně se knížka četla, i když autor šetřil s přímou řečí. Příběh nebyl tak pronikavý jak u Sebevražd panen, ale i přesto se zapíše hluboko do čtenářovy mysli a (říkám to nerada, zvlášť když Eugenides nepoužíval žádná klišé ani vyděračské emoce) srdce. Jo a pokud můžu doporučit, v angličtině má Hermafrodit tak nějak větší váhu..:)

1 20.01.2016

Panu Sedarisovi dávám 4 hvězdičky, páč první půlka knížky pobavila jak nikdy. Ta druhá byla taková jaksi.. jiná. Ani mi nevadí, že tón zvážněl a že styl psaní ztěžknul, ale ta nesourodost, tu neodpustím. Nicméně Divadelní kapitola se zapsala do mého srdce hluboko! A i kdyby se mi v Naháčovi nelíbilo nic jiného, než ona, i tak Naháč stojí za to..:)

1 30.06.2015

Je fascinující, jak se příběh, který se svým způsobem stal nám všem, dokáže vysmát červené knihovně, ve kterou ve skutečnosti všichni tajně doufáme. Jak důvěrně známé dilema, jen zasazené do dramatičtějších barev a vyjádřené s o poznání bohatší slovní zásobou, dokáže nechat nás zamyslet se, jestli jsme náhodou taky nedopadli jako Madelaine. Jak si nás příběhy našeho pokrytectví a pozérství dokážou omotat kolem prstu tím, že si z nich dělají srandu. Jak si po přečtení Eugenidova působivého popisu deprese budete taky jednu takovou přát. Nebo jak je Eugenides výborný spisovatel, protože nejenže neopakuje náměty, ale ani formu, což je dnes hodně vzácné. Bonus: konec jsem neuhodla, i když jsem podle svého špatného zvyku nahlédla na poslední stránku. Enjoy.

1 14.09.2014

Tyto mládí sužující a konvencemi otřásající příběhy pubertálního intelektuála a nepolepšitelného svůdníka Francoise Dillingera, tedy pardon - Nicka Twispa, byly sice o poznání slabší než příběhy z Oaklandu, avšak stále se dočkáte bizarních pokusů o ztrátu panictví, stále se dočkáte okázalé rodičovské "péče" a snad vás potěším oznámením, že se Nick dokonce dočká jednoho "styku", ovšem s překvapivě neočekávaným tvorem, dá-li se to tak říci. A mimochodem, kdyby mi to někdo mohl vysvětlit s těmi psy, byla bych dost vděčná (snad se to dozvím ve třetím díle, jelikož mám v plánu se na něj lačně vrhnout).

1 10.02.2014

Druhému dílu musím odebrat z hodnocení jednu hvězdičku, jelikož nepřinesl po jedničce nic nového, což mně trošku zklamalo, ale na druhou stranu, pokud se vám Poslední aristokratka líbila, opět si přijdete na své. Přečetla jsem ji za jednu cestu vlakem Olomouc - Pitín a upřímně lituji své spolucestující, kteří se asi nemohli rozhodnout, jaký je nejlepší a nejslušnější způsob, jak si odsednout nebo jestli je moudré zpozdit vlak přivoláním psychiatrické pohotovosti.

1 21.01.2014

Asi nejsem fanda rádoby vyznávání se z chyb minulosti a pochlebovačných schizofrenních týpků, co rozdělí vinu na 4 typy a postaví si na tom filozofický směr. Ale tak jo. V zájmu spravedlnosti musím uznat, že asi bylo potřeba, aby něco takového nějaký Němec po válce napsal, ale obviňovat (podotýkám - skrytě) všechny okolo, od ostatních Němců, po spojence, jen sebe ne (oukej, snad kromě té části s metafyzickou vinou), to teda tak nutné nebylo. Ale gratuluju vám, pane Jaspers. Nejste vinen a jste za hrdinu! Stačilo napsat spisek. Co víc si po válce přát?

1 29.10.2013

Tragédie v rouše komickém... Smějete se od začátku do konce, ale příběh Modrovouse, který Modrovousem vlastně vůbec není, je v konečném důsledku tak tragický a smutný, že o Vieweghově géniovi nelze vůbec pochybovat...

1 27.06.2013

Harry Potter v děsivější a temnější atmosféře.. Harry by z Charlieho zážitků měl asi pořádné noční můry... Je to horor mého dětství, ale takový ten krásný, ke kterému se jednou ráda vrátím..

1 27.06.2013

Poučný pohled pod pokličku francouzské aristokracie v 18. století. Knížka má mnoho zajímavých myšlenek a rozhodně ji nelze zařadit mezi tuctové romány. Místy je odmítání paní prezidentové trošku rozvláčné, ale vikomt de Valmont to zachraňuje, protože je prostě rozkošný intrikán. Navíc každé zlo je na konci příběhu po zásluze potrestáno, co víc si přát?

1 27.06.2013

Je důležité umět si udělat legraci ze svého neštěstí. Ironie je kořením života. Proto autora knížky obdivuju. Ale nezlobte se na mě, dodržovat tuto dietu nebudu. Ikdyž nepopírám její účinnost, ráda bych se dožila promoce.

1 27.06.2013

Příběh je milý, vtipný, lehký, ideální pro zabití nudy. Téměř přesně jde oddělit část psaná Austenovou, která je ironická a kousavá a jejím hlavním cílem je zobrazení nešvarů tehdejší společnosti, a část psaná Dobbsovou, jejímž hlavním cílem je, aby postavy došly svého štěstí. Sentimentalita a naprosto nepochopitelný únos hlavní hrdinky na konci ještě trošku víc kazí dojem z druhé části knihy.

1 27.06.2013

Svěží, vtipné, s napínavou zápletkou a šťastným koncem, co víc si od knížky přát? Karikaturistické umění Austenové je patrné na první pohled a povyšuje obyčejnou červenou knihovnu do kategorie knih, které mají stále co říct..

1 27.06.2013

Madison je chytrá holka. A ano, je jí sice třináct a je mrtvá, ale zná slovo CYNIK. Dostala se do pekla, které je velmi dobře vymyšleno (obávám se, že já takové štěstí mít nebudu), až je radost nechat se osmahnout v kotli pekelném. Ne, sranda. V tomhle pekle netrpíte. Od rána do večera se cpete popkornem, ustřihanými nehty nebo pohlavními tekutinami nadržených démonů. Do toho sem tam nějaká lehčí úvaha o životě, kritika společnosti a nezvyklá sexuální praktika a je to. Knížka jako lusk.

1 27.06.2013