k009 komentáře u knih
Tahle kniha by měla být povinnou četbou ve škole. Poví o druhé světové válce víc než kdejaká hodina dějepisu.
Knihu jsem přečetl už před dvěma lety, ale čas do času si na ni vzpomenu, a to nejen když nakouknu do knihovny. Vryla se mi pod kůži. Ta marťanská poetika je prostě dokonalá a nic na tom nezmění fakt, že to ve skutečnosti vlastně sci-fi není...
Už ve druhé poloviny knihy jsem věděl, že čtu něco mimořádného a že podobný zážitek ze čtení se nemusí hodně dlouho opakovat. Ano, jsem fanoušek Twin Peaks a je jasné, že kdo nezná nebo nemá rád seriál, kniha mu bude k ničemu. Twin Peaks je ten nejpodivnější mýtus všech dob; Lynch a Frost vytvořili kult se spoustou otázek a dějových linií. U Twin Peaks se musí přemýšlet, vracet se zpět a znovu hledat odpovědi. Jenže s odpověďmi přichází nové otázky. Kniha navazuje na první dvě série a film a zároveň čtenáře/diváka připravuje na třetí řadu odehrávající se bezprostředně po nálezu této knihy. V seriálu objeví i agentka Tamara Prestonová, která zkoumá právě dočtený svazek. Vše dohromady funguje dokonale - seriál, kniha a soundtrack, pro mě největší kulturní dílo moderní doby. A myslím, že je na čase znovu shlédnout seriál, protože po přečtení této knihy dostane znovu nový rozměr.
Težká kniha, četl jsem ji už po druhé a objevil jsem v ní další nová proroctví. S Kurtzem se setkáváme až skoro v polovině knihy, ale díky mistrovskému slohu ho poznáváme již od první kapitoly. Nepoznáváme ale jen jeho. V sáhodlouhých odstavích je rafinovaně ukryt popis člověka, který se dostane k nenadálé moci nad slabšími, chudšími nebo zranitelnějšími. Možná je to v každém z nás. Zlo je prý nedostatkem dobra, ale u Kurtze je to čistá manipulace ku vlastnímu prospěchu a obdivu. Není obdivován a uctíván jen divochy, ale také druhou stranou, a to obchodní společností z Evropy a jejími zástupci. Conrad také výborně vystihuje atmosféru v tehdejší civilizované společnosti a nastoluje tak otázku, zda vůbec tuto - naší - společnost nazývat "civilizovanou". V části, kdy se Marlow vrátí z divočiny do města, je to skvěle vystižené. Vnímání jeho okolí je jiné, než před tím, co se vydal do Afriky. Temnota není tam, uprostřed toho divokého kontinentu, ale v nás.
Velmi dobrá kniha, že se dá odpustit i pár drobných stylistických chyb (třeba záměna červen-červenec). Navíc se odehrává na Plzeňsku, tedy v místě kde žiji, a tak reálie znám. Nejvíce mne zaujal případ bratrů Pěničkových a závěr, kde autor ohledně tří vražd shrnuje nejasnosti týkající se role Jaroslava na krváku v Tymákově. A ještě je tu jedna zajímavost, která v knize s ohledem na datum vydání není - přesně v době, kdy vyšla, byl Jaroslav po deseti letech propuštěn na podmínku.
Soudce Holden je jednou z nejodpornějších literárních postav, personifikované zlo křižující světem od úsvitu dějin. Je prvním hybatelem, který tady byl vždy, je tady nyní a bude tady neustále. Třeba se právě teď potuluje pod vaším oknem.
Musím se přiznat, že jsem první 2/3 knihy chápal spíše jako mírně nadčasové sci-fi s temnou vizí lidské společnosti a dobrým odhadem autora. Ale poslední kapitoly, které jsou protkané citáty ze Shakespeara, plné polemiky s vědou a Bohem, jsou sondou do lidské mysli, která je držena v neviditelném vězení, které zautomatizovaná společnost nazývá štěstí. Moc pěkné.
Syrové dílo. McCarthyho úsporný styl psaní bez uvozovek při přímé řeči mi sedí. Dílo nemá hluchá místa, překypuje hnusem a poetiku má podobnou jako někde tam daleko v lesích, kde sovy nejsou tím, čím se zdají být
Dočtena celá tetralogie. Přestože má autor můj hluboký obdiv a první kniha 2001: Vesmírná odysea patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl, nemohu si pomoci a závěrečnému dílu dávám jen 3 hvězdičky, a to hned z několika důvodů. Clarke vytvořil hlavně v prvních dvou Odyseách vizi budoucnosti Sluneční soustavy, kterou formovali takřtka božské bytosti, které opustili tyranii hmoty a stali se nejvyvinutějším druhem v kosmu. Ačkoliv jsme se s nimi ani jako čtenáři nesetkali, mnohé indicie nám prozrazovali jejich charakter. V první odysee přeměnili Davida Bowmana v božské dítě, v bytost jim téměř podobou. Ve 2010 Clarke zmiňuje Bowmanova utonulého bratra, Dave se na pohřbu díval na jeho tělo, ale jak sám pochopil, to tělo už nebyl jeho bratr. V této fázi Clarke ukazuje na podstatu lidství i bytí jako na existenci, která směřuje k tomu, že se jednou lidé těl opravdu zbaví a evolucí dosáhnou stejné božskosti jako ti cizinci ovládající monolity. Vždyť oni také vznikly z bahna teplých moří a z tepla minerálních pramenů pomáhají povstat i Europům. V poslední odysee čtenář očekává patřičné vyvrcholení, vysvětlení a uzavření příběhu. To sice proběhne, ale já byl zklamán, a to kvůli několika logickým nesrovnalostem, které se v knize objevily - 1) Frank Poole absolvoval první výpravu k Jupiteru v roce 2001, ale v poslední Odysee se uvádí jeho datum narození v roce 1996.2) Leonov s Floydem letěl k Jupiteru, který se proměnil ve Slunce v roce 2010 a poté se tam vrátil až v roce 2061, ale v poslední Odysee je uveden rozdíl pouhých třiceti let. 3) První tři Odysey ukazují témeř neomezenou moc monolitů a jejich tvůrců, mimo jiné i Clarke zmiňuje neomezené přemištování prostorem skrze trhliny. I Bowman se dostal v prvním díle skrze monolit do neznámého vesmíru. V poslední Odysee je ale v závěru uvedeno, že tvůrci nemohou překonat Einsteina a nejdříve se k Zemi dostanou až za 950 let. Einsteina sice překonat nemohou, ale v začátku příběhu ho obratně obcházejí. 4) Je toho více, viz třeba Epilog 20 001 v druhé Odysee, kde se lidé stále na Europu kvůli zákazu nedostali, ale ve 3001 tento zákaz de facto přestal platit. I přesto ale stojí za přečtení celá tetralogie. Clarke byl vizionář, génius a skvělý spisovatel.
O ztracené generaci; o tom, co je v zrcadlech, když se do nich nikdo nedívá; o tom co je v zrcadlech, když je úplná tma... Tahle kniha je trochu "jiný" Remarque; více filosofie, více úvah o smyslu naší existence, diskuze o Bohu apod. Na druhou stranu nechybí ani trefný humor - třeba jídelní lístky nebo okapová roura :) Chtěl jsem dát čtyři hvězdičky, ale díky silnému závěru dávám pět.
Nemohu si pomoci, ale pět hvězdiček si tahle klasika prostě zaslouží. Skoro až existenciální literatura. Remarque popisuje válku z pohledu obyčejného vojáka, který, jak sám tvrdí, nechápe úplně její smysl. Proč má mladý kluk zabíjet jiné mladé kluky, se kterými by vlastně mohl být i kamarád? Remarque bez servítek vykládá, jak noví rekruti padají jak domino, jak kamarádi umírají, a jak člověk v zákopech jedná pouze jako pudová bytost - ostatní jde stranou. Ale city nelze úplně vytěsnit, a tak při útocích vojáci zvracejí strachy, propadají šílenství, ale i přehnané odvaze. Nejsilnější je asi pasáž, kdy Paul leží v kráteru s umírajícím francouzským "nepřítelem". Bože, jak se v současnosti máme dobře...
Pro Descarta je metafyzika základem všech věd, které se z ní odvíjejí. Přirovnává ji ke kořenům stromu, které tvoří základ celého systému věd. Kmen přiřazuje k fyzice, větve znázorňují speciální vědy a plody jsou aplikované disciplíny. Descartes chce všechny vědy reformovat, protože jsou podle něj plné omylů. Začít hodlá u metafyziky a metodou univerzální pochybnosti chce najít spolehlivé základy vědění. A tak dále, a tak dále... Mocné dílo, nádherné čtení.
To, co se autorovi povedlo v šesnácti letech, se mnoha spisovatelům nepodaří za celou svoji kariéru, a to napsat takřtka geniální realistické dílo, které je neskutečně čtivé a čtenář ho hltá od začátku do konce. Některé pasáže působí tak skutečně, že knihu nedokážete zavřít a budete hltat každý odstavec tohoto temně baladického příběhu z údolí mezi borovicemi :)
Malého prince jsem četl jako malé dítě asi v sedmi letech jako pohádku. Zbožňoval jsem ho, ale časem jsem na něho vzpomínal stále méně až se skoro vytratil. Nyní jsem ho četl, ale už ne jako pohádku, ale jako Exupéryho výpověď o dospělých, dětech, přátelství a naději. Takový konec nemůže dítě a dospělý člověk vnímat stejně. Exupéry vystihl zkušenost dospělých i dětí v jedné krátké alegorii a zároveň dokázal to, aby v každém věku vyzněl příběh čtenáři jinak. Teď už rozhodně na Malého prince nezapomenu.
Hezká kniha, ale občas mně také vadila její mírná dramatičnost. Pro laika, který si chce více rozšířit svoje obzory je ale perfektní. Nabízí srozumitlně vysvětlená témata a problémy současné fyziky a zároveň dokazuje, že jsme stále na počátku vědeckého poznání. Také dokazuje, že v současnosti stále přibývá nezodpovězených otázek, což před publikováním speciální teorie relativity bylo takřtka nemyslitelné a už se zdálo, že ve fyzice není co objevovat, protože vše mělo dle tehdejších poznatků svůj "řád". Realitou je ale chaos. A co je vlastně ta realita? Je to to, co vnímáme smysly? Pro ty, které kniha zaujala bych doporučoval pokračovat s další literaturou, a to s knihou Nové teorie všeho od J. D. Barrowa a nebo sáhnout po starší, ale skvělé Stručné historii času od S. Hawkinga.
Hodně zvláštní kniha. Bradburyho opravdu můžu a k jeho knihám nebo povídkám se rád vracím. Pampeliškové víno jsem poprvé četl až nyní v novém vydání. Kolem strany 100 jsem už chtěl knihu zavírat, hledal jsem toho Bradburyho, kterého mám rád. Nakonec jsem to dal a Bradburyho jsem i částečně našel. Ale jsou to opravdu jen zlomky (Samotář nebo čarodějince z herny). Kniha je to nakonec celkem hezká, ale to uvažování a filozofování dvou malých chlapců v příběhu je nereálné.
Páni... To nebyl běh, ale pořádná jízda! Tahle kniha mě bavila a zhltnul jsem ji jako zákusek. Jen jedno velké mínus k vydání z roku 2020 od Beta-Dobrovský - v předmluvě je prozrazen závěr, tohle se nedělá!!!
(SPOILER) Tato útlá kniha rozhodně stojí za přečtení. Autor v ní pečlivě shrnuje veškeré podstatné informace, které jsou v současné době více než aktuální a ukazuje, že konspirační teorie jsou vždy velmi nepravděpodobné. Upozorňuje na jejich politický charakter i jejich historickou spojitost s antisemitismem. Zároveň však potvrzuje, že ačkoliv lze většinu těchto teorií spolehlivě vyvrátit, zarytého konspiračního teoretika žádný důkaz nepřesvědčí.