kacka07 komentáře u knih

Lepší tři hvězdičky, některé balady (a romance) byly skvělé, ale ty horší to tak nějak převážily a na čtyři se to pro prostě nevyšplhá.

1 11.09.2014

Tahle knížka si ten šťastný konec sice opravdu zasloužila, ale já jim poslední dobou zkrátka moc nevěřím. Asi jsem zničená od Malazu, to je můj problém, takže to tak nechám. Četlo se to totiž skvěle; lehce a svižně. Je to taková oddechová knížka, která ale nepostrádá hlubší myšlenky, a právě takových si já cením, protože právě takové potřebuju číst při tom krátkém vydechnutí, které si mezi složitějšími díly dopřeju.

1 24.07.2014

Dočteno. A já už počtvrté nenacházím slov pro tuhle neskutečnou ságu. Jak to Erikson dokázal je mimo mou představivost, dokážu si jen domyslet, že s tím měli co dělat všichni bohové Malazu. Kdo ví, s kým a za co tyhle spisovatelské dovednosti vyměnil. Rozhodně jsou ale nadlidské.

23.07.2014

Do konce jsem se nedočetla. Chvilkami mi dílo přišlo bezchybné, myšlenky i slova skvěle vyjádřeny. Ale větší část knížky pro mě byla prostě příliš... Zvládám vrahy i jiné psychopaty, ale Humberta jsem bohužel nakonec zvládnout nedokázala. Jeho zpověď byla místy jednoduše nad mé síly. Což zní zvláště od člověka, co s (předstíraným) klidem čte Malazskou knihu padlých a Píseň ledu a ohně. Snad se k Lolitě jednou vrátím a pokusím se přes všechny nechutnosti dostat. Momentálně to ale nedokážu. Přesto musím říct, že knížka rozhodně nebyla špatná. Pokud zvládnete ony úchylné pasáže, tak v ní zalíbení nejspíš najdete.

1 23.07.2014

Klasická hodnocení tady neplatí. Erikson se dostal do něčeho naprosto nehodnotitelného. A já jsem jen ráda, že jsem to mohla prožít. Protože nic jiného se s tím dělat nedá, musíte to zkrátka prožít a nechat si strávit duši.

20.07.2014

Jak jsem se na Aljašku těšila (dokonce jsem si ji koupila ve slovenštině, kvůli dřívějšímu vydání), tak mě taky zklamala. Ona to byla i přesto vážně dobrá knížka, ale já jsem od ní zkrátka čekala víc. Možná jsem doufala, že to bude opravdový příběh o hledání toho ,,velkého Možná" a jen o něm. Asi mi trochu překážela ta zápletka mezi Milesem a Aljaškou. Nicméně nemůžu říct, že by se tím nějak podstatně zazdila hlavní myšlenka. Ve finále o to vůbec nešlo, a to dal John Green jasně najevo. Ačkoli jsem Aljašku nemusela (ta holka byla tak nesympatická, nemůžu si pomoct), její smrt mě skrze Milese, Colonela a procítěný způsob psaní zasáhla. To považuju asi za největší úspěch téhle knihy, spolu s posledními slovy významných osobností.

10.03.2014

Přijde mi vtipné, že jsem od téhle knížky očekávala neskutečně málo (já jsem se víc těšila na Aljašku, která mě naopak celkem zklamala) a dostala jsem neskutečně moc. Brečela jsem posledních sto stránek v kuse, ale to bude asi hlavně tím, že mě takový věci zkrátka dostávají. Většina lidí se nejspíš rozbrečí jen na určitých místech, neprobrečí polovinu knížky i s vtipnými pasážemi. Každopádně je to ale velmi silný příběh a John Green rakovinu rozhodně nijak nepřikrášluje, za což jsem mu vděčná. Stejně jako za tragicky úžasnou návštěvu spisovatele van Houtena, který všem vmetl pravdu (jakkoli pesimistickou) do očí. Paradoxně se mi tahle část líbila snad nejvíc, hodně na mě zapůsobila. Působivých momentů ale kniha plná, a proto ji rozhodně doporučuji.

2 10.03.2014

Některé pasáže jsou úžasné a zapamatovatelné, ale na některé zkrátka nejsem ten správný poeta. Kdybych měla víc času a mohla se na každou větu soustředit přes minutu, asi bych si to i mnohem víc užila. Báseň ale za přečtení určitě stojí, i kdyby to mělo být jen rychlé přelétnutí, těch pár stránek se dá zvládnout a v určitých místech se jistě budete chtít zastavit sami. Já se třeba zůstala pořádnou chvíli rozplývat nad tou neuvěřitelnou změtí úžasných oxymóronů. Ale pokud básnickým figurám až tak neholdujete, nemusíte se bát, Mácha vás sice bude strašit frází "tam žádný - žádný - žádný cíl", ale nakonec se do cíle dostanete a zjistíte, že ho vlastně už dávno znáte a je vám poměrně blízký.

2 12.02.2014

Přála bych si, aby to mohlo skončit jinak, ale chápu, že pro Willa to prostě jinak nešlo. Chápu ho neskutečným způsobem. Zároveň mi ale nepřestávají téct slzy kvůli Lou a kvůli jeho rodině. Nejsmutnější na tom je ta pravda. A taky to, že jsem to četla opravdu celou noc, vůbec kvůli tomu nespala a se svítáním a s brekem dočítala.

5 27.12.2013

Začala bych asi takto, kdo se v knize nebude pitvat, ten si ji neužije a pravděpodobně ji ani nepochopí. Erikson je totiž mistr tajností a nic neobjasní hned. On i sám jeho styl psaní je takový mlhou zahalený. Čtenář je hned na začátku vržen do říše, o které nic neví a která si bez něj už pěknou řádku let šla svou cestou a rozhodně mu ji nehodlá popisovat. Alespoň ne tak, aby ji lehce pochopil. Pokud si knihu vezme do ruky někdo, kdo čeká jednoduše pochopitelný a přesně definovaný příběh, postavy, Malaz, tak se mu nikdy nemůže zavděčit. Měsíční zahrady (ani další díly) zkrátka nejde číst bez toho, aniž byste se několikrát pozastavili nad téměř každou stránkou a snažili se porozumět nevyřčeným věcem mezi řádky. Věřte mi, je jich tam mnoho. A vy se tak musíte smířit s tím, že celá tahle série pořádně prozkouší vaše mozkové závity a taky vytrvalost. Nakonec to ale vždycky stojí za to.

Postavy jsou podle mě vytvořené skvěle - ne, nedá se jim snadno porozumět a nemají přesně určené "špatné" a "dobré" vlastnosti, ale kdo má? Jejich charakter poznáte víc podle činů a podle reakcí na ostatní, než podle popisů. Fakt, že Erikson nehledá žádné velké rozdíly mezi chováním, postavením, vyjadřováním mužů a žen je podle mě jedna z nejlepších věcí na téhle sérii. Málokterý autor tohle dokáže a málokdo si uvědomuje, jak důležité to je. Ano, ženy bývají mnohdy (nicméně ne vždy, ani tak často) citlivější a zranitelnější než muži, ale nemáte náhodou těch slabých hrdinek, co neustále potřebují ochraňovat plné zuby? Já totiž ano. A někdo se konečně odvážil ukázat taky tu stránku žen, která se opravdu tolik neliší od té mužské. Dále, dialogy, vnitřní monology, veškeré sociální interakce jsou úžasné. Ale nebudou úžasné pro každého. Jsou (stejně jako celá Malazská kniha padlých) napsané jistým způsobem a ten nemusí sedět každému. Mně sedí jako ušitý na míru. A rozhodně stojí za to zkusit, jestli bude sedět i vám. Řekla bych, že to poznáte už po prvních padesáti až sto stránkách.

Dostali jste se přes stovku a jste odhodláni pokračovat dál? Gratuluju, blížíte se ke konci Prologu (což celé Měsíční zahrady opravdu jsou) téhle epické série a brzo otevřete opravdový poklad. Poklad, ve kterém Erikson doopravdy ukáže, co to znamená pojem "temná fantasy" a jak se vrhá čtenář do strnulého děsu. Ve kterém nevíte, která strana je vlastně ta "špatná". Ve kterém nakonec na všechny strany zapomenete a necháte se strhnout neuvěřitelnými popisy děsivých událostí, co provázejí každou válku. Pro mě byla tahle část Eriksonovy ságy opravdu geniální a pevně věřím, že bude ve stejném duchu pokračovat i dále (v téhle chvíli se nacházím několik týdnů po dočtení Vzpomínek ledu).

,,Ta lhářka, lhářka až do posledního dechu! Kde je teď? Tam ne - v nebi ne - zaniknout nemohla - tak kde? Ty, tys říkala, že je ti lhostejné moje utrpení! Tak já se zas modlím jedinou modlitbu - a budu ji opakovat dokud mi jazyk neztuhne - Kateřino, Kateřino, dokud já žiju, neodpočívej v pokoji! Řeklas, že jsem tě zabil - tak mě straš! Zavražděný přece strašívá vraha! Duchové přece obcházejí po zemi! Buď pořád se mnou - vezmi na sebe jakou chceš podobu - dožeň mě k šílenství! Jenom mě nenechávej v téhle propasti, kde tě nemůžu najít! Ach bože, to se nedá vypovědět slovy! Nemůžu žít, odešel mi život! Nemůžu žít, odešla mi duše!"
Nic víc k vyjádření pocitů z téhle knihy nepotřebuju. Tohle stačí pokrýt všechny. A mělo by to stačit i každému, kdo je na vážkách, zda si ji přečíst nebo ne.

8 24.01.2012

Ke knížce mě dovedl seriál a k seriálu kamarádka. Pamatuju si, jak jsem tvrdila, že se podívám a posoudím, ale že knížky číst určitě nebudu. A hle, kde jsem se ocitla.

Už dlouho se mi nestalo, aby mě něco chytlo tak silně, že jsem sto stránek zhltala za hodinu. GRRM má všude spojitosti, nikdy nezanechá nezodpovězené otázky a to, jak se příběh proplétá jsem u žádné jiné knížky ještě neviděla. Za jednu jedinou knihu stihne dokonale zničit všechny mylné představy o rytířích, králích, princích a celé téhle době. A taky vám dokáže dokonale zruinovat veškerou pevnou vůli, kterou jste si při čtení knížek vypěstovali. V posledních dvou letech jsem se úplně odnaučila dívat se na stránky dopředu nebo (nedej Bože) na poslední větu. A tady - všechno pryč.

Za prvé - epický prolog. Je jen málo knížek, u kterých vás spisovatel tak mocně navnadí prologem. Jiní a všechen ten mráz, který se kolem nich snáší jsou vážně dobrým začátkem.

Za druhé - různorodost postav. Řekla bych, že tohle dělá knížku tím, čím je. Děj je skvělý, vyprávění je skvělé, všechno je skvělé, ale ty charaktery. Ach, ty charaktery. Všichni jsou tak opravdoví. Je to neuvěřitelná změna od knih (a to mluvím převážně o několika YA fantasy, na které jsem narazila - čímž samozřejmě nechci urazit zastánce tohoto žánru, některé knihy z něj jsou taky dobré), kde jsou všichni povahově téměř bezchybní a vzhledově dokonalí. Neuvěřitelně krásná změna.

Jediný, kdo byl popsán jako vyložený krasavec je Jaime Lannister a ten má tak zkažený charakter (i když ani to zase není černobílé, jak se dozvíme v dalších dílech, takže pozor), že se to nepočítá. Spíš to odpovídá realitě. Dále tu máme Sansu, která je naivní a dělá přesně to, co se od ní očekává, co se po ní chce. Jona, bastarda Neda Starka, nenáviděného svou nevlastní matkou Catelyn, přesto inteligentního a správného (syna svého otce). A mnoho dalších. Opravdový román se zakládá na tom, že se postavy v průběhu knihy vyvíjí. Nedokážu si představit, jak líp by se dalo tohle tvrzení splnit.

Za třetí - vlastní svět. A jeho propracovanost. Po ruce je v knihách nejen mapa světa (do které jsem několikrát nahlídla a pomohlo mi to při představě situace), ale i soupis rodů (který je taktéž velice nápomocný, když se začnete ztrácet ve jménech). Tvoření vlastního světa je složité a ošemetné, zvlášť pokud je historie tak obsáhlá a velká, jakou ji vytvořil GRRM. Ale on má o svém světě takový přehled, že se někdy až sama divím nad tím, co se může vyklubat ze zdánlivě uzavřené situace a s čím vším je ještě možné vyrukovat. Očividně s mnohým.

Doporučuju všem. Těm, kteří frflají, že na takové knihy nejsou, i těm, kteří jsou jimi uchváceni. Podle mě je to kniha pro každého (kdo má silný žaludek, pevné nervy a minimální zábrany), protože její příběh je silný a opravdový a má myšlenku. A to se cení nejvíc.

7 24.01.2012

Několik knih z téhle série jsem četla když jsem byla mladší. Musím říct, že to nebyla špatná zkušenost, teď už bych se asi při čtení nudila, ale tehdy to byla má oblíbená četba. Je to tedy určeno pro mladší čtenáře.

22.08.2011

Freya North je hrozně sympatická a energická mladá spisovatelka a tohle byla moje první kniha od ní. V knihkupectví jsem si jí všimla myslím především díky krásnému obalu a obsah mě tak nějak... strhl. Když si ho přečtete, nezní až tak perfektně, ale mě ta kniha prostě chytla a já si ji musela koupit. Je to jedna z těch knih, do které se začtete při první stránce a nepustí vás. Nemá žádné dlouhé rozjezdy, jde rovnou na věc. Ve chvíli, kdy Tess přijede do Saltburnu, zachvátí vás neuvěřitelná atmosféra toho města. To, jak ho Freya popisuje vás donutí zamilovat se do něj. Zamilovat se do pohodáře Seba, vystrašené Tess i uzavřeného Joea a samozřejmě do roztomilé Emeliny a chlupatého Wolfa. Knížka, která působí jako pohlazení pro duši.

4 19.08.2011

Úplně první co bych ke knize řekla je to, že to rozhodně není odpočinkové čtení. Já si ji vzala s sebou na dovolenou k moři a četla ji na pláži. Knížka je teď krásně zvlněná a voní mořskou solí, ale přece jen asi není nejvhodnější rozbrečet se vedle starší paní, která se k vám potom neustále ustaraně otáčí a ptá se vás jestli jste v pořádku. Nad knihou je potřeba zamyslet se, přemýšlet o tom jak to vlastně je a k čemu, jak došlo. A to na pláži prostě nejde, takže na typickou letní dovolenou nedoporučuju, jinak ale ano. Jinak doporučuju velmi vřele. Je pravda, že Croninovi skoky v čase mě trochu zmátly, ale jak říkám, je potřeba zapojit mozkové závity a po pravdě, to se mi na té knize moc líbí. To se mi na Croninovi moc líbí, že dokáže čtenáře vyloženě aktivně zapojit. První část knihy, kde poznáme Anthonyho Cartera, Brada Wolgasta a Amy Bellafonteovou je tou bezstarostější částí, ač se tak nemusí jevit. Druhá část, ve které se přesuneme do kolonie a jsme nuceni zapamatovat si neskutečnou spoustu jmen, je už na vážnější vlně. Hodně názorů na knihu je takových, že první část knihy je špičková a druhá propadák. Ve skutečnosti to tak není, jde jen o to, že velkým skokem do druhé části, se Croninovi povede vás skvěle zmást a vy si musíte oblíbit nové postavy, což mě šlo skvěle a s Croninovým úžasným stylem psaním se to jistě podaří i vám. Můžete předvídat děj a několikrát se vám to i povede, ale vždy přijde něco, co vás vyvede z míry. Moc krásná, napínavá četba, plus Croninův vskutku dokonalý styl psaní, který vás na další díl navnadí jako nic jiného.

11 19.08.2011