kajdazajda
komentáře u knih
Norské dřevo
Haruki Murakami
Ale jo, bavilo mě to, i když postavy na mě byli občas trošku moc pasivní a svoje problémy řešili maximálně tak píchačkou, což se mi postupem času docela omrzelo. Těšila jsem se na pasáže s Midori, Tóru byl jako hlavní postava chvílemi až moc netečný a pro mě neztotožnitelný. I když je příběh zasazen v Japonsku, na nějaké prvky odlišné mentality tu nenarazíte a děj by se mohl odehrávat v kterékoliv jiné zemi, kde mají kina a automaty na cocacolu.
!SPOILERY! Nechápu, proč se Tóru na konci knížky vyspal s Reiko (wtf). Četnost sebevražd pro mě byla až přehnaně vysoká (Je to snad nějakej japonskej lifestyle?).
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Je mi líto, že se nemůžu přidat ke všem těm vyjuchaným reakcím, ale mně to prostě nesedlo. Knihy jsem se nemohla dočkat, hlavní dějová zápletka se mi líbila, bohužel po přečtení musím říct - vlažné. Postavy jsou jak dvě spící panny s nulovou osobností, od kterých se po celou dobu vlastně nějaké pořádné akce ani nedočkáme. Kniha je plná popisných pasáží, které mě většinou nudí, na úkor dialogů, ve kterých se naopak vyžívám. Jeden konkrétní moment mě sice šokoval, ale nijak zvlášť mě nezasáhl, jelikož mi postavy vůbec nepřirostly k srdci a mně bylo tím pádem vcelku jedno, co s nimi bude. Dějová linie nacista hledá klenot mi přišla úplně mimo mísu. Nevím co si mám o tom myslet, takové velké téma a ani slzička neukápla. Námět dobrý, ale špatně zpracovaný.
Deníček moderního páru aneb Ženy jsou z Venuše a muži jsou debil
Dominik Landsman
Jo, je to absurdní, ale mně to nevadí. Není to žádný filozofický majstrštyk a knížka která by nějak poznamenala váš život, ale v tomhle případě to není na škodu. Vyprávěcí styl mi sedl, první stránky jsem těžko zadržovala smích, postupně se mi vtipy lehce okoukaly a stala jsem se vůči nim imunní. Je pravda, že jsou možná trošku křečovité a autoři si je vyloženě cucají z prstu. Ale co už, bavilo mě to? HELL YEAH (to jsem vážně napsala?)
