kamibe komentáře u knih

Koukolíkovy knihy patří mezi moje docela obtížné čtení. Všechno, o čem píše, mě velmi zajímá, ale neumím jeho knihy číst najednou, potřebuji je prokládat zahloubáním do jiných děl.
Úsměvně na mě zapůsobily zrcadlové neurony. S překvapením jsem četla, že nějaké části genů pšenice se objevují i v našich genech. Jak je to všechno tady vlastně opravdu jedno jediné!
Těžko se mi čte každé Koukolíkovo pojednávání o zlých lidech. Líbí se mi, že tu navrhuje konkrétní kroky, jak zmírnit utrpení.
Název knihy beru s rezervou, protože autor nevyvrací mýlky Dostojevského, ale mýlky jedné z postav jeho knihy. A beru to s rezervou o to víc, že se jedná o "výstředníka a milovníka paradoxů".
Stejně si to Koukolík jen vypůjčil, aby se mohl věnovat prozkoumávání morálního cítění.
Na konci knihy jsou bohaté poznámky a je mi vždycky příjemné, když se i z nich něco dozvím. Což mi tyto Koukolíkovy poskytly v míře víc než bohaté.

1 07.05.2015

U téhle knížky se nedalo se čtením spěchat.
Při čtení nacházím věty dlouhé, předlouhé, někdy i 14 řádků, což je třetina stránky, a přece je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film.
Ta šíře záběrů nejrůznějších lidských činností je skoro udivující – tesání kamene, písmomalířství, sochařina atd. Užívá zde odborné výrazivo mně neznámé. Kladu si otázku – jestlipak existuje takový čtenář, který rozuměl opravdu úplně všem větám a slovům.
Trochu jako Hrabal, trochu jako Švejkovo vypravování mi připadal Oskarův příběh hrnoucí na mne svá dlouhá, předlouhá souvětí (někdy i 14 řádků, což je třetina stránky) se spoustou nejrůznějších obrazů. Přesto je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film. Udržují mne skoro až násilně u čtení, z něhož se mi někdy téměř točila hlava, což byl signál, abych např. na straně 351 spustila záložku, přestože jsem ještě nedorazila konce kapitoly.
Bohatost stylistického vyjadřování mě od samého počátku nadobro uchvátila. Těšilo mne číst už jen kvůli zvědavosti a znovu a znovu opakovanému údivu, co všechno a jak dokáže autor poskládat a vypovědět v další větě, velmi často daleko delší, než by kdy očekával i ten nejtrpělivější čtenář.
Zdálo by se, že se člověk musí v těch předlouhých vyjádřeních někdy docela ztratit. Ale nestalo se mi tak, naopak – k naprostému pochopení i sebedelší sentence přibyl velmi často uznalý a potěšený úsměv nad další nečekanou volbou a skladbou slov. Nezbývá, než ocenit překladatele – pana Vladimíra Kafku, jenž napsal také doslov, který je stejně „nabitý“ jako stránky s Oskarem.
Mám se vůbec snažit vyhledat a vidět film?

8 19.04.2015

Jak krásné je sledovat, kterak moderní filozofové spojují vědu a spiritualitu!
Tohle je překrásné čtení, kde se člověk v pohádkovém příběhu nejen dozví, co je aditivní a co subtraktivní míchání barev, ale v kterém si přijde na své jak milovník jemných poetických vyjádření tak i někdo, kdo chce vědět, jak to vlastně s tím světlem a tmou doopravdy je. Vidím v tom nádherně zpracovanou dualitu našeho světa a za to velmi děkuji.

01.04.2015

Vychutnala jsem si tuto knihu opět, i když jsem v to příliš nedoufala. Říkala jsem si, že co mě bavilo tenkrát, kdoví jestli mě bude bavit dnes. Ale ano, bavilo. Velmi. Děkuji. Kdybych tehdy žila, určitě bych byla ta holka, která loverňákům dokáže rychle přišít knoflíky.
Četla jsem ji opakovaně s cílem zjistit, zda může bavit současného desetiletého kluka, kterému bych ji ráda dala. Uznávám, že je tam docela dost slov, na která by se musel doptat. Možná radši ještě rok počkám.

4 11.01.2015

Tohle není kniha na čtení stránky za stránkou. Ani největším milovníkům slov jako takových bych nedoporučila číst ji jedním dechem. Je to čtení, dalo by se říci občasné. Ráda čtu o tom, jak různá slova vznikla, odkud se tu vzala, proto jsem se také ráda do této knížky nořila. Líbí se mi autorův styl, kterým nás do těchto tajů zasvěcuje. Je to příjemnější, než když pátrám v klasickém etymologickém slovníku. Trvalo mi ovšem dlouho, než jsem ji přečetla. Nejzajímavější pro mne byla slova facka, zavazadlo a jackpot.

11.01.2015

Po obdivných komentářích své přítelkyně a na její doporučení jsem se do knihy začetla, ale až po několikátém pokračování jsem u ní vydržela bez přerušování až do konce.
Co mě odrazovalo? Nejsilněji to, že jde v podstatě o vymyšlené příběhy, byť jistě založené na prožité realitě mnohých afghánských žen. Osobně čtu raději příběhy, které opravdu někdo prožil.
Co mě u knihy nakonec udrželo? Nejspíš zvědavost, jak to v závěru autor pospojuje, co všechno do vyprávění dokáže vložit a jak to provede.

Tento příběh byl pro mne především o tom, jak se muži mnohých náboženství bojí žen a ženství vůbec. Jinak si neumím vysvětlit ani jejich jednání, ani ponižující pravidla a zákazy, která vymysleli zase jenom muži.

Rozumím také autorovu záměru dostat do povědomí lidí na celém světě, jak to tam vlastně chodí. A skrze takovéto silně napsané příběhy se to stává snadněji. Je pak docela jedno, co si o stylu, zápletkách a vůbec celém autorově psaní myslím já nebo jiný čtenář.

2 25.12.2014

Tohle čtení nepatří k úplně nejlehčím, ale protože teorie je tu protkána řadou příběhů, dá se to číst i jen jako příběhy samotné. Čtou se o to lépe, že jsou jednak skutečné a jednak se na jejich konci hlavním postavám vždycky uleví. Ono je nám pokaždé v našich životech lépe, když se o sobě něco dozvíme. A když na sebe můžeme pohlédnout jako na herce v jedné scéně a nedělat hned závěry pro divadelní hru jako celek, je to ještě úlevnější.
Pro mne je nejúžasnější zjištění, že se na světě urodilo TOLIK nejrůznějších možností, jak poskytnout klid naší duši. Vnitřní dialog v nás ve všech pěti kontinentech, které se v nás nacházejí, je jedna z těch, kterou jsem zatím nezažila, ale která by mě hodně lákala.

4 25.12.2014

Mám moc ráda dětské knížky tohoto typu. Nacházím tam spoustu bezvadných drobností, které činí život tak zajímavým, pestrým a milováníhodným. A ty obrázky! Ty mě opravdu obveselují.

3 31.10.2014

Mám tyhle knížky ráda, ale potýkám se s tím, jak se dětem předkládají věci jinak, než jsou ve skutečnosti. Později se musí seznámit s tím, že lední medvídek před mrožem v reálu uteče, aby si zachránil kožich. Nicméně etickému poselství knihy přiznávám jeho důležitost.

3 31.10.2014

Mám ráda tyhle knížky. Je jich celá řada, a když jsou v originále, krásně se na nich dá učit jazyk. Hlavně mě na nich baví to, že učí čtenáře trochu víc u čtení přemýšlet a ne jenom hltat stránky. Navíc je v nich také humor.

30.10.2014

Tyhle čtyři knihy mě vytáhly z nejhoršího, když mi umřela maminka. Moc ráda si je přečtu ještě jednou.

07.09.2014

Tady se člověk dozví, jak to v životě chodí! Za pozlátkem, které obestírá každého génia, se mohou skrývat věci, které se nemusí líbit ani samotnému géniovi - pokud je ochoten si je vůbec připustit. Kniha má zvláštní syrový styl. Našla jsem několik pravopisných chyb, které však snáším daleko lépe než dřív. Říkám si, že v tomto případě je pro mne důležitější obsah než forma. Uchvacuje mě, jak z neradostného dětství lze nakonec vykřesat hezký život. Co úsilí to stojí, to ovšem ví jen ti, kteří to zažili. Děkuji, že o tom píší. Ocenila jsem fotografickou přílohu uprostřed knihy. O samotné autorce jsem na netu nic nenašla, ale na googlu je řada fotek, z nichž jsem jednu vybrala.
Něco z konce knihy (s.185):
"Dnes - a z toho důvodu píšu tuto knihu - objevuji, že nám byl dědeček ukraden. Ačkoli bychom se mohli přirozeně připojit k jeho životu, nezodpovědnost otce i matky, ale také posedlá manželka nám nedovolily, abychom své pocity, které jsme spolu s Pablitem prožívali, někdy při návštěvě projevili.
Jak by si tento živoucí bůh, izolovaný v atmosféře servilnosti, mohl jenom představit, že každá naše návštěva byla voláním o pomoc?"

1 05.09.2014

Je opravdu zvláštní - a zajímavé - jak jsme různí. Knihu jsem dočetla, ale nemohu sdílet všeobecné nadšení, které ji provází. Moje hodnocení knihy oproti jiným je nízké. Což samozřejmě nesnižuje její hodnotu v očích vás, kterým se tolik líbí. Mně osobně autorův styl nesednul.
Vzápětí se však objevila další kniha podobného ražení - Himmlerova kuchařka. Ta je dokonce stopětiletá! Jako kdyby si lidi potřebovali nějak shrnout celé to minulé století!

6 05.09.2014

Tahle kniha mi učarovala rozhodně více než Stoletý stařík. Možná proto, že je o ženě? Nebo proto, že její styl je mi bližší? Oceňuji seznam literatury na konci knihy, rozhodně si jich ještě několik přečtu, i když tuším, že Weiselovu Noc asi žádná už nepřekoná.
Líbil se mi tento odstavec: "Říkala jsem si, že bych dokázala strávit zbytek života koukáním na Mustafu, což je podle mého ta nejlepší definice lásky. Moje dlouhá zkušenost mě od té doby naučila, že láska spočívá v tom, že splynete s druhým, ne že se zapomenete před zrcadlem, které vám druhý nastavuje."

1 30.08.2014

Slyšela jsem ódy na tuto knihu a pořídila jsem přítelkyni k Vánocům audio nahrávku. Ještě si ji nepustila, a já teď tak trochu váhám, zda jsem s tímto dárkem učinila dobře. Kniha se ke mně dostala jako půjčená a já se těšila na zemitý humor. Stoletý pán sám o sobě je povedená postava. Ale u mnohých situací, které zjevně pro spoustu lidí humorné jsou, pro mne takový náboj nemají. (Možná proto, že intenzivní období detektivek i všelijakých humoristických románů mám asi už za sebou?) Někdy se mi tam některá vyjádření opravdu líbí a jsou pro mne humorná, ale v celku spíš promýšlím psychické naladění Alanovo - s ním velmi souzním. Knihu zatím ještě čtu, možná na jejím konci některý svůj náhled změním.
Zatím bylo pro mne humorné tohle místo: "Kýblovi to tu bylo povědomé, kdysi tady skončil jako poslední na orientačních závodech aut. Navigátorku mu dělala jeho tehdejší přítelkyně, která teprve uprostřed závodu zjistila, že drží mapu vzhůru nohama."
Mám však velkou výhradu k sousloví "strašně příjemné", které se vyskytuje o dvě stránky dál. Co si mám myslet o něčem, co bylo podle autora (nebo překladatele?!) "strašně příjemné". Považuji takovéhle míchání slov za veliký nešvar a opravdu nerada ho vidím v knihách. Docela mi stačí, když ho od některých lidí poslouchám. Dokonce s omluvou (výmluvou?!), že prý se to tak přeci říká a je to zvykem a každý přece ví, co se tím myslí! Hmm!!!

1 07.07.2014

Příběh mne na několik dní velmi intenzivně upoutal. Jednak se tu vyskytuje stále stejná písnička: jakmile jsi nějak jiný, nejspíš si tě někdo najde, aby si na tobě zgustnul. Jednak je tu velké téma, kam až může sahat moc našich myšlenek, víry a záměrů. Dále se tu objevuje dilema, s kým že to vlastně mluvím, když "něco" slyším. Jako hlavní téma tu vidím problematičnost vztahů mezi nejbližšími, když se skoro vůbec nemluví. Ale nejpůsobivější pro mne byla postava všímavé, odvážné, nesmlouvavé a citlivé učitelky. Dávám čtyři, chybí mi totiž více propracovaný konec. Nebo naopak konec naprosto otevřený.

2 07.07.2014

Moc příjemná knížka. Taková úsměvně a poklidně naladěná. Musela jsem ji přečíst rychle a nepoznamenala jsem si z ní nic, i když jsem si při čtení říkala, že to a to a tohle by za to stálo.

24.05.2014

Už dávno jsem nečetla žádnou knihu o válce. Chtěla jsem jít na film, ale nepovedlo se, a koukám, že podle řady komentářů to bylo jen dobře.
Já mám takováhle psychologicky i polopsychologicky zpracovávaná válečná i jiná témata moc ráda. Takže jsem i tuto knihu četla moc ráda. Líbí se mi nořit se do duší stísněných, něčím poznamenaných, při čtení se snažit jim pozumět a představovat si všechny ty vášnivé, napínavé a úděsné situace, a to všechno v tichu, klidu a bezpečí koutů, kde zrovna čtu...
Obzvlášť se mi líbilo tohle místo:
"Potom jsem pozoroval Hannino písmo a viděl, kolik síly a boje ji psaní stálo. Byl jsem na ni hrdý. Zároveň mi z ní bylo smutno, smutno z jejího zpožděného a pomýleného života, smutno ze zpoždění a pomýlení jako takových. Říkal jsem si, že když se propásne správný okamžik, když se někdo něčemu až příliš dlouho vzpírá, je na vše pozdě, i když to dohání vší silou a přijímá s radostí. Nebo snad neexistuje příliš pozdě, ale jen pozdě a to je vždycky lépe než nikdy? Nevím."

Ano, krásná duchovní literatura. Znám jednoho muže, kterého tahle kniha dostala ze životních depresí. Mám v ní tolik označených míst, ke kterým se chci vracet...

26.03.2014

Možná by bylo dobré, kdyby nám přibyla ještě "skříňka" s knihami nedočtenými. Tam bych odložila Markétu Pyskatou.
Sem tam se mi tam něco líbilo, ale spíš jako filmová scenérie koloritu tehdejší doby.
Zaujalo mě třeba tohle:
"Svíce planuly, v krbu hořel malý oheň s navoněným dřívím."
Vskutku jsem netušila, že dřevo do krbu se muselo předem navonět! Čímpak asi?

26.03.2014