kamibe komentáře u knih

K této knize jsem se dostala až v hluboké dospělosti a nadobro mne uchvátila. Patří ke knihám, které mi zůstávají v mysli napořád. Je mi jenom divé, jak jen je možné, že jsem se s ní setkala tak docela pozdě.

6 06.06.2015

Knihu jsem četla už před lety a dost jsem se u ní bavila. Pro učitele to je četba skoro dilematická.

3 06.06.2015

"Největší řeky tečou v podzemí" - stará moudrost, citovaná v této knize, ukazuje na naše zaměření ven a jen občasnou ochotu pohlédnout i do svého nitra. zajímavá kniha pro ty, kdo ví něco a reinkarnaci. V knize jsou mnohá cvičení, kterými lze dát do lepšího stavu své tělo a ducha.
Líbila se mi věta:
"Naše děti nám nejsou nic dlužné, stejně jako my nejsme nic dlužní svým rodičům."

1 06.06.2015

"Můžete mladými zůstat tak dlouho, jak dlouho budete mít disciplínu udržovat si zdravé tělo a ducha."
To je citace ze závěru této knížky, které je sice už přes dvacet let, ale bude mít v sobě šťávu ještě dalších nejméně padesát. Už jenom když si přečtete o hře "jako kdyby", musíte se usmívat a dostanete novou chuť dělat věci jinak. Je to knížka, která vás nutí do akce.

Po absolvování několika podobných seminářů jsem si tuto knížku přečetla s opravdovou chutí. Některá místa byla pro mne už i úsměvná. Vypravěčský styl mi vyhovoval, byl místy vtipný, místy s napětím, které však spíš připisuji sama sobě, neboť jsem v duchu porovnávala, co teď v jejím případě bude pokračovat a zda se to bude shodovat i s mými zkušenostmi.

Také se bavím. Bravurně napsáno. Cítím za tím však ještě něco dalšího, skoro smutně dojemného. Tak třeba ten zablešený pes. Vidím v té slepé oddanosti i to, co někdy provádějí lidé, nejsouce nakonec vůbec sami sebou, ale otrokem své milované. Ať už vypadají jakkoliv.

2 06.06.2015

Knížka, po které asi teď už nikdo nesáhne, přestože jsou v ní dost dobré informace. Některé sice už zastaralé, ale některé pořád platné.
Mně osobně se líbily výroky, které se s věkem dokázaly vypořádat s humorem či moudrostí. Ocituji zde tři:
"... kdysi slavnou umělkyni přišel navštívit reportér v době, kdy jí bylo 86 let a dotkl se jejího věku asi ne dost šetrně. Odpověděla mu břitce: Můj věk se mění ze dne na den. A podle toho, s kým se zrovna setkám. Když se nudím, cítím se být velmi stará. A jelikož vy mne strašně nudíte, bude mi sto let za pět minut, nevypadnete-li hned."

Senecův výrok:
"Neříkejte, že život je krátký. Pravda je ve větě, že příliš mnoho času promarníme. Ne každý, kdo má šedivé vlasy a vrásky, dlouho žil. Mnohý jen dlouho byl."

A ještě Miloš Kopecký:
"Vnitřně je mi furt dvacet."

Zajímavé jsou také různé historické názory na stárnutí. A myslím, že pro nás může být povzbudivé, když se dozvíme, že ve středověku se dožila 22 let pouze polovina obyvatelstva.
Obzvláště když v roce 2011 vyšla kniha Michaila Tombaka "Je možní žít 150 let?", která nás vyloženě nutí k akci.
Knížku oživují vtipné Renčínovy ilustrace.

06.06.2015

Protože jsem Londonovy knihy četla už dávno, tak jsem se sem doposud vůbec nedostala. London byl můj ikonický autor. Bílý den byl v mých očích takový muž, kterého bych si byla přála poznat naživo především v té syrové přírodě.

4 06.06.2015

Kniha, ke které se chci po letech znovu vrátit. Je to náhoda, že se podobná varující scifi objeví na obou stranách zeměkoule v průběhu jediného století? Čapek, Orwell, Bradbury!

2 06.06.2015

Sbírku těchto kratinkých veršovaných náhledů do života jsem četla už před lety. Ráda. Odjakživa jsem sbírala citáty a věty, v kterých jsem nalezla nějaké moudro. Tyhle drobné, někdy hladivé, častěji však špičaté proslovy jsem milovala.

2 06.06.2015

Škvorecký patří k oblíbeným autorům mých mladých let. Knihu jsem přečetla již dávno a dobře si pamatuju, jak jsem ji četla ráda.

2 06.06.2015

Působivá kniha, obdivuhodná žena, Znovu si připomínám, že všechny moje jakési bolístky mohu zahodit a jen stát v úžasu před Alison. Navštívila jsem Londýn v době, kdy byla její zářivá bílá socha vystavena na náměstí Trafalgar Square. Byl to pro mne úžasný zážitek a vlastně právě díky němu jsem si pak knihu koupila a s velkým zaujetím přečetla.

06.06.2015

Knihu jsem přečetla před mnoha lety. S nesmírným potěšením.

1 06.06.2015

Vidím, že tuhle knížku nikdo nečte. Ani se nedivím. Je to taková sorta trochu jako Hanzelka+Zikmund, jenže v tuhle dobu po takových knihách mohou sáhnout asi opravdu jen ti, co tam někdy žili nebo tam někdy měli někoho blízkého. Taky styl samotného vyprávění nemusí být každému příjemný, neboť jsou to přepsané výpovědi tamního obyvatele. Do života oněch lidí by člověk mohl spíš nahlédnout tak, jak to udělala moje známá, která tam několik let učila děti ve škole.

06.06.2015

V dávné době jsem tuhle knihu četla s velkým zaujetím. Jenže teď už moje finanční inteligence pokročila. Nevím, zda by někdo tuhle knihu chtěl ještě dnes číst. Když se podívám do Bazaru, vidím ji tam několikrát, přičemž si ji její majitelé cení opravdu velmi rozdílně. Nabízet ji tu tedy nebudu. Odnesu ji do veřejné knihovny. Je otázka, zda tam pro ni najdou ještě nějaké využití. Ale je to můj osvědčený způsob, jak naložit s knihami, které OPRAVDU už nehodlám ani číst ani mít doma.

Nějaké informace se ke mně dostaly už dřív, ale takovýhle chronologický výčet tedy oceňuji. Je velmi dobře, že taková knížka existuje. Otevírá oči. A seznamuje s tím, co existuje a je možno použít.

4 05.06.2015

Dost totáč a dost psycho.
Přečetla jsem si ji vlastně jen proto, abych poznala, co napsal autor knížky Nespěchejte do rakve.
Připomnělo mi to Pecinovského.
Mám ve zvyku si z knížek vypisovat nějaké dobré věty. Tady jsem žádnou nenašla. Chápu, že mě autor chtěl taky někdy rozesmát, ale mě to zkrátka nerozesmálo.
Několik nesprávně použitých přechodníků tu má autor ponechány na své přání. No dobře.
Za úvahu stojí jen to, jak se kolo příběhů otáčí opět a opět dokola a je otázka, zda je to o level výš nebo spíš níž. Nakonec musím říct, že je to DOST depresivní.
Vlastně jsem si to přečetla jen proto, že mě zajímalo, co ještě tento pán napsal, když jsem jeho dvě poslední knížky opravdu ocenila.

Jasně ukazuje, co vlastně jíme, co se vlastně v jídle objevuje, co nemilého pijeme, a hlavně jak z toho. Velmi varující.

4 05.06.2015

Koukolíkovy knihy patří mezi moje docela obtížné čtení. Všechno, o čem píše, mě velmi zajímá, ale neumím jeho knihy číst najednou, potřebuji je prokládat zahloubáním do jiných děl.
Úsměvně na mě zapůsobily zrcadlové neurony. S překvapením jsem četla, že nějaké části genů pšenice se objevují i v našich genech. Jak je to všechno tady vlastně opravdu jedno jediné!
Těžko se mi čte každé Koukolíkovo pojednávání o zlých lidech. Líbí se mi, že tu navrhuje konkrétní kroky, jak zmírnit utrpení.
Název knihy beru s rezervou, protože autor nevyvrací mýlky Dostojevského, ale mýlky jedné z postav jeho knihy. A beru to s rezervou o to víc, že se jedná o "výstředníka a milovníka paradoxů".
Stejně si to Koukolík jen vypůjčil, aby se mohl věnovat prozkoumávání morálního cítění.
Na konci knihy jsou bohaté poznámky a je mi vždycky příjemné, když se i z nich něco dozvím. Což mi tyto Koukolíkovy poskytly v míře víc než bohaté.

1 07.05.2015

U téhle knížky se nedalo se čtením spěchat.
Při čtení nacházím věty dlouhé, předlouhé, někdy i 14 řádků, což je třetina stránky, a přece je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film.
Ta šíře záběrů nejrůznějších lidských činností je skoro udivující – tesání kamene, písmomalířství, sochařina atd. Užívá zde odborné výrazivo mně neznámé. Kladu si otázku – jestlipak existuje takový čtenář, který rozuměl opravdu úplně všem větám a slovům.
Trochu jako Hrabal, trochu jako Švejkovo vypravování mi připadal Oskarův příběh hrnoucí na mne svá dlouhá, předlouhá souvětí (někdy i 14 řádků, což je třetina stránky) se spoustou nejrůznějších obrazů. Přesto je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film. Udržují mne skoro až násilně u čtení, z něhož se mi někdy téměř točila hlava, což byl signál, abych např. na straně 351 spustila záložku, přestože jsem ještě nedorazila konce kapitoly.
Bohatost stylistického vyjadřování mě od samého počátku nadobro uchvátila. Těšilo mne číst už jen kvůli zvědavosti a znovu a znovu opakovanému údivu, co všechno a jak dokáže autor poskládat a vypovědět v další větě, velmi často daleko delší, než by kdy očekával i ten nejtrpělivější čtenář.
Zdálo by se, že se člověk musí v těch předlouhých vyjádřeních někdy docela ztratit. Ale nestalo se mi tak, naopak – k naprostému pochopení i sebedelší sentence přibyl velmi často uznalý a potěšený úsměv nad další nečekanou volbou a skladbou slov. Nezbývá, než ocenit překladatele – pana Vladimíra Kafku, jenž napsal také doslov, který je stejně „nabitý“ jako stránky s Oskarem.
Mám se vůbec snažit vyhledat a vidět film?

8 19.04.2015