kap66 komentáře u knih

Píseň o lítosti jsem četla a vnímala opravdu s lítostí. S lítostí nad ztracenými životy postav, které jsem si zamilovala. Jediný, kdo přežil holokaust, Daniel, přijíždí do rodného městečka a vzpomíná na dětství spojené s obyčejným životem podle židovských tradic, kdy hledal odpovědi na otázky týkající se boží spravedlnosti i samotné existence Boha. Odpovědi dostával nejen díky způsobu života věřících (velmi zajímavé), ale především díky moudrému náhledu dědečka Filipa. Právě on mi potvrdil to, o čem jsem celý život přesvědčená (a o čem jsem čas od času musela přesvědčovat někoho ve svém okolí). Lítost je cit veskrze kladný. Zabraňuje mi činit zlo jiným, pomáhá mi domýšlet, komu a jak můj budoucí čin může ublížit.
Mám Viktora Fischla ráda. Jeho knížky mě oslovují především díky jasně formulovanému morálnímu aspektu.

34 01.12.2019

Přepadla mě touha přečíst si detektivku, ve které by mi nevadilo být vyšetřovatelkou. Takovou obyčejnou, pracovitou, milou policistkou, které by nadřízení umožnili využít nadšení, instinkt a nápady v případu, který se zpočátku tváří jako shoda náhod, nic vážného, ale mně by to bylo podezřelé a šla bych za tím, s podporou kolegů, s nimiž bych si rozuměla a měla je ráda. Tahle knížka byla v tomto směru ta pravá: pomaloučku se rozvíjející vyšetřování, ale vůbec ne nudné, obyčejné a lidské postavy, ale nikoliv prosté, žádná zbrklost. Pustím se do dalších dílů s otázkou, zda něco z toho přestalo fungovat (proč propad do modrých čísel?) či je to způsobeno malým počtem čtenářů. Já jsem po prvním dílu jednoznačně autorčinou příznivkyní.

Dodatek k 2. dílu: v žádném případě nečtěte anotaci!

34 17.11.2019

Z mých oblíbených pouze magnolia tuto knížku četla, ale zato tu má ze 14 komentářů dva: nechala jsem se díky ní svést – a zůstala lapená a spoutaná, krutostí a něžností zároveň (nádherný výstižný název). Hlavní hrdinka se mi stala blízkou a já ji obdivovala pro její inteligentní postřehy, morální postoje, pro projevy lásky k blízkým a opatrné důvěry k nově poznaným, pro sílu a statečnost na cestě, jež nejen poodhalí podstatu zločinu, ale i několika lidských duší. Napsala jsem to poněkud poeticky, ale taková Vlčí něha je: trochu drsná a velmi jemná. Souhlasím s magnolií. Vlčí něha je prostě krásná.

34 24.09.2019

Už jsem byla Starou dámou připravena na autorův styl, ale přece jen, mám zkrátka dialogy ráda a chyběly mi. Na druhou stranu mi myšlenka sdružení sebevrahů přijde bezvadná a autor ji mnohokrát výborně využil. Kontrast účelu sdružení a jejich reálné smysluplné činnosti mě bavil téměř celou četbu.
"Po dobu plukovníkovy nepřítomnosti se sebevrahům vedlo znamenitě. Tábor před chatou byl dobudován a hned vedle vyrostl útulný altán. Od farmáře v sousedství koupili poraženého býčka a před chatou ho ugrilovali. … O zábavu bylo postaráno i jinak. Večer se sesedli k telefonu a obvolávali sebevražedné kolegy z celé země."
"Dopravce Korpela se velmi zaradoval, když uslyšel, co sebevražedný oddíl shání. Řekl, že v poslední době stál před dvěma možnostmi, buď se zabije, nebo začne řídit nový autobus. Telefonát od stoupenců sebevražedných idejí mu tedy přišel náramně vhod."
I z anotace je jasné, že autor uzavírá děj v duchu humorného vyznění. Ne že bych si přála, aby to dopadlo úplně jinak, ale právě ke konci ztrácí příběh šťávu. Celkově jsem se ale bavila stejně jako u Staré dámy.

34 04.08.2019

Budu polemizovat s názorem, který vyslovil níže MarianP: v záplavě severských detektivek plných napětí, mrazu a deprese – a já přidávám: plných schémat, jako by opisovali jeden od druhého – stejní vyšetřovatelé se svými hroznými traumaty, stejní vrazi s IQ nad 160 a čím dál odpornější provedení zločinu – prý Muž naruby zapadne. Pro mě byla tato knížka osvěžením, jaké jsem při četbě detektivek potřebovala už pár měsíců. Ne že by místní vrah nebyl vysoce inteligentní a vraždy odporné, ale ti tři mušketýři (a později čtyři, jak jinak), kteří se ho snaží najít na své "roud můví", jsou naprosto kouzelní, každý jiný, svými odlišnostmi zábavní a jako tým i neuvěřitelně sehraní. Prvek nadpřirozena vyplynul z jejich života a prostředí úplně přirozeně a logicky, nerušil mě ani za mák. Bylo to JINÉ a hodně dobré. Možná "jenom" správné načasování; raději se přesvědčím u dalších dílů.

34 04.08.2019

Začala jsem číst Kalleho Blomkvista (vystupujícího zde pod jménem Kate) a ohromně se bavila, skončila jsem s vypálenou dírou v duši, držíc v ruce existenciální román. Tyto dva extrémy drží pohromadě zcela nenásilně a přirozeně, díky hlavní postavě - obchodnímu domu, který má přesně tak velkou moc, jakou mu my sami dáváme. Ta moc je obrovská: časožravá, dušežravá, životažravá.
Jedna z nejoriginálněji pojatých knih, které jsem v životě četla.

34 17.03.2019

Shrnu to: ty nejodpornější zločiny, které se mohou dít. Hlavní hrdina Logan je trošičku mamlas, zvlášť vůči podřízené, která se mu líbí, a zaboha si nemůže vzpomenout, jestli se s ní vyspal nebo ne. Vůči nadřízenému Inschovi zase zastává cimrmanovské „můžeš i podlézt, ale potom se zase narovnej“. Inschovi jsem chvíli přála, aby se tím sladkým zadusil, ale pak jsem ho chtěla málem pohladit, zvlášť když prozradil, jaké si chce dát do počítače pozadí. Další policajtka, Steelová, je ta nejodpudivější příšera, ale jakmile se objeví a něco utrousí, je vám smutno, že za chvíli odejde. Výskyt úchylů na km² je na pováženou, stejně jako hmotnost hnijících zvířecích těl (nic podobného jako popisování jejich odklízení a kontrolování jsem v životě nečetla). Všichni, kdo se na vyšetřování podílejí, mají někdy trochu delší vedení nebo něco nedomyslí, takže vyšetřování nejde až tak hladce. A do toho novinář, v jehož případě se mé sympatie a antipatie střídaly s ohromující rychlostí.
A dohromady to FUNGUJE. Jak uzavření případu, tak čtenářský efekt - napětí a pobavení zároveň. Protože ještě malinko nechápu, proč tomu tak je, přistupuji k autorovi s opatrným nadšením (a další díl mám v pohotovostní poloze).

34 01.03.2019

"Až mě vyrazej z fabriky, budu se živit veršema, to si pište.
Udělal jsem čelem vzad a vyrazil na nádraží. V půli cesty jsem se ohlíd; zvonice kostela trčela do deště jak oslizlej koňskej hnát."
Ne že by Ota Fink na poezii neměl, ale prosím, ať zůstane dál ve fabrice a jen tak mimochodem vyšetřuje. Zřejmě se jednou doberu k dílům, kde nebude Ota tak svěže vtipný, tak k zulíbání citlivý, kde mu to nebude tak pálit, kde... Ale zatím se tak nestalo. Smrt komára je dokonalá - stylem, zápletkou i jejím vyřešením. Nadstandardní knížky, nádhera.

34 12.02.2019

Také se pokouším pojmenovat, proč tuto sérii čtu a chci číst dál. V tomto dílu to za mě naťukla sama vypravěčka, uvažující o Lile: "Bála jsem se, že se bude vyjadřovat v dialektu, že řekne něco obhroublého. Bála jsem se, že jakmile otevře pusu, všichni zůstanou uhranuti její inteligencí." Čtivost tohoto dílu je skryta v protikladech; ten mezi Elenou, taktní a upozaďující se, a Lilou, někdy povýšenou a manipulující, jsem nevnímala tak silně jako dvě extrémní stránky Liliny povahy. Je to inteligentní, předčasně dospělá žena (v 16 letech vstupující do manželství), nebo vyplašená hloupá holčička, která se rozhodla příliš rychle? Jsou její rozhodnutí citová a nepromyšlená, nebo jsou výsledkem její složité povahy? Není dokonce bipolární? A když jsem hned na začátku četla vyjádření o Lile z úst jejího muže ("Vadný věci se daj napravit."), věděla jsem, že další protiklady a z nich vyplývající konflikty mě pohltí. A stalo se.

34 03.02.2019

"Sedm policejních aut, sanitka a pohřebák - to se dokonce i v Miami začnou shlukovat zvědavci."
Jímá mě hrůza, když si uvědomím, jak těsně jsem málem minula Hiaasenův svět: svět, ve kterém nikdo ze záporáků nedělá, co by dělat měl a na co má občas i kvalifikaci (byť často pochybnou), a činy hlavního klaďase naopak naprosto přesně zapadají do děr, které po těchhle šílencích řádících mimo zákon zůstávají. Ještě k tomu je klaďas i kliďas a ve vztahu k ženám je - z mého ženského pohledu - úplně k sežrání. Dialogy bych si nejradši opsala, zasadila do rámečku a vystavila někam, kam bych se podívala vždy, až zase budu číst nějakou děsně vááážnou detektivku, která se bude tvářit "jako ze života". Přitom ŽIVOT je právě tady, v téhle lehké nadsázce a skvělém humoru.
A tak volám s jednookým papouškem: "Kryj se, prasáku!" A dodávám: před hloupými knížkami, protože existuje Carl Hiaasen.
Díky, moji oblíbení, kteří víte, co je nejlepší.

34 18.12.2018

Málem jsem se nechala autorem nachytat: několik desítek stran plných faktů, které jsem nemohla propojit, a hlavní hrdina-nehrdina, pouhý pozorovatel. Vydržela jsem - a odměna byla nejen sladká, ale především mnohostranně obohacující. Vše se propojilo (no jistě, proto chaotický začátek, jak je možné, že mě to nenapadlo...), vysvětlilo (samozřejmě, ne nadarmo se jmenuje Stín - a přesně takový musí být, aby splnil svou misi...). Nic nebylo navíc, vše do sebe přesně zapadlo a já mám v hlavě ucelený barevný obraz plný světských a božských motivů, plný lásky a smrti - ne jako dvou oddělených stran, ale navzájem v sobě propletených.
Je to odvážné, tak těsně propojit obsah a formu, a je skvělé, že tolik čtenářů umí ocenit i u řekněme zábavné literatury (nemyslím to špatně) něco, k čemu se musí dostat pracněji.

34 25.11.2018

Josefa Formánka zatím neznám a na základě doporučení od svého známého, zaměřeného na knížky s Velkými Myšlenkami, jsem se bála, že to bude takový filozofující mudřec. Proto jsem ocenila tento prostý způsob zápisu příběhů alkoholiků a postřehů o vlastní psychice alkoholika. Naopak vidím v té popisnosti působivost - díky tomu si sama kladu otázky...
V anotaci k tomuto vydání (2014) jsem opravila slovo "díky" na "kvůli": "...kdy se KVŮLI alkoholu ocitají až na pokraji smrti." Proč to zmiňuji: jaká hranice, jak tlustá nebo tenká, je mezi smýšlením: "... díky alkoholu je mi báječně, díky němu potlačím každodenní starosti, díky němu najdu odvahu k..." a situací, kdy (už ne s "díky") si řekneme: "...kvůli alkoholu nemám práci, rodinu, normální pohled na svět - a nemám život..." A pak už přijde zmíněná věta: "...kvůli alkoholu jsem se ocitl(a) na pokraji smrti." Jste si také jisti, že je to u vás nebetyčný rozdíl? No, radši si to přečtěte.

34 25.09.2018

Zažívám tak trochu marplovské léto (rozumějte - čtu jednu za druhou); Karibské tajemství se k létu hodí ve všech ohledech.
Slečna Marplová je vytržená ze St. Mary Mead. Až tak, že ona, nejlepší posluchačka všech vyprávění, pouští historky budoucí oběti tak trochu jedním uchem tam a druhým ven a - začne dokonce sama o sobě pochybovat!
"Jsem hloupá - ano - vím, že jsem tupá. Pravda přece musí být docela prostá! Jen ji najít - jen si umět udělat pořádek v myšlenkách jako doma při úklidu..."
Ono "doma" aplikuje, jako vždy - a výsledek je jasný, jako vždy. A tak to má být.

34 17.08.2018

Goffovy první knížky mají v sobě napětí, švih a humor. V minulém dílu ubylo humoru, protože byl případ pro Mika dost osobní. Tento díl je nejosobnější a nejtragičtější - a tím pádem zcela bez humoru. To je jedna z věcí, kterou na Goffovi oceňuji: není to tak, že by si najel jeden styl a pak ho uplatnil bez ohledu na vyznění. Nejen proto je tento díl odlišný od předchozích; nejedná se o pravé vyšetřování, ale o snahu domoci se spravedlnosti, protože zákon na to nestačí (už podruhé vidím v Goffově díle čapkovský motiv).
Přijímám tedy i tento netradiční případ, ale až se Miko vrátí do vyšetřování, fyzicky i duševně, budu vděčná. Goffa totiž píše dobře.

34 10.08.2018

Dán je dost oceňovaný autor detektivek, nemohla jsem ho minout. Budu číst jeho romány popořadě; komentář k tomuto píšu i pod vlivem druhého a trochu srovnávám.
Dán je talent, to bezesporu. Píše lehce, vtipně, zajímavě a napínavě a rozhodně působí dojmem, že ví o čem. Pociťuji trochu absťák kvůli slovenštině, takže čtu knížky v originále - a líbí se mi to.
Mé výtky se týkají toho, že "Popol" je - snad se, muži, neurazíte - chlapské čtení. V tomto prvním dílu si fakt užijete hromadu sexistických vtípků a ještě větší hromadu sprostých slov (no dobře, ve slovenštině některá znějí trochu něžněji než v češtině, ale stejně jich je priveľa). Většina vtípků je v dialozích vyšetřovatelů, tam to i chápu - jako obranu proti hrůze reality; i když přímo nad mrtvým tělem... Některé se odehrávají jen v hlavách postav, ale i tak jsem se pozastavila nad pasáží, kdy matka oběti projeví přání vidět mrtvé tělo svého syna; k tomu je připojena humorná představa návštěvních hodin v márnici s vtipnými průpovídkami - asi jsem citlivka, ale mně to vážně trochu vadilo.
Oba případy mě zajímaly, ta "obyčejná" vražda víc. U té mafiánské jsem se pousmála nad kouzelným dědečkem v závěru, ale proč ne.
Vše, co tady autor podle mě přeexponoval, v druhém dílu umírnil, takže jsem rozhodnutá pokračovat.

34 19.07.2018

Slečna Marplová je bezvadná, já ji mám prostě ráda. Je inteligentní a bystrá - a dobrý člověk, i když to zní starosvětsky. Ve svém posledním případu už to není taková vypravěčka příběhů ze svého života, které zdánlivě vůbec s aktuálním případem nesouvisejí (abychom si po vyřešení řekli - a jó vlastně! - což mi tady trochu chybělo). Tady je pozorovatelka, tiše čekající, až jí aktéři vyšetřování vše sami povědí, jejich pohled nezkritizuje, jen něco zpochybní - a já vím, že jsou úplně mimo a že právě ona VÍ. Mně osobně vždycky vnese do duše pocit uspokojení.

34 11.02.2018

(SPOILER) Občas jsem zahlédla něco z televizního seriálu, kde jméno Rebus vyslovovali /ríbas/. Mně zní lépe Rébus - inspektor řešící případy jako logické hádanky, to mi sedí.
Oba předchozí díly nebyly špatné a trochu mému pojetí odpovídaly, v hlavě mi ale příliš neutkvěly. Stáří jim spíš ubližuje a nejvíc mi to potvrdil tento díl.
Nevkusně oblečený podivín se zanedbaným chrupem, bez rodiny, zato pěkně protivný? Navíc Skot? Jo, toho beru, až na ty zuby. Když si ho vyžádal Londýn jako odborníka na „masové“ vrahy (taky ještě pamatuji časy, kdy se sérioví vrazi označovali stejně jako Hitler & spol.), jízlivě pozoroval Londýňany a komentoval jejich sebestřednost a sklon jíst odporná jídla. Až sem bylo všechno dobré. Horší to bylo s jeho nedetektivními, nelogickými vývody, ale budiž. Jenže závěrečná honička v autech a přiznávající se (proč?) a zlověstně se pochechtávající (!) zloduch - ojoj. Nechám to chvíli uležet, ale zatím nevidím moc důvodů, proč v mase – pardon, sérii – pokračovat.

33 03.01.2021

(SPOILER) Začátek pěkně haraší, knížka je totiž postarší. Líčení na zvláštní detektivky mě dohnalo až k veršování! Do pasti se mi ale chytila ta správná.
Lehce spoilerový název naznačuje, že vyšetřování nejde přímou cestou; taky aby ano, když cikcak lítají i obvinění z vraždy. V druhé části (vyprávěné obhájcem a přítelem vypravěče z části první) jsem si užila soudní síně až hanba, ale – přestože to není to, u čeho bych řičela blahem - překvapivě mě to bavilo, nejvíc díky postavě impozantního obřího hlavního obhájce Cazarèse. A tak nakonec to zaječí kličkování skončí rovným během, při němž je všechno jasně vysvětleno, a Gulliver Cazarès se přizná k „básnění“ (takže s tím veršováním nejsem úplně mimo). Dvě malé výtky směřují k hlavní postavě (o níž je řeč v mé první větě), které se dá všechno, co prožila, docela přát, a ke stejnému stylu obou částí, i když jsou vyprávěny jinými postavami. Celkově jsem ale s další nedetektivkovou detektivkou spokojená.

33 08.12.2020

Můj oblíbený autor, u kterého bohužel nejsem schopná uchopit a pochopit i dílo výtvarné (ani to nezkouším, protože jsem výtvarná omezenka). Tím spíš jsem ale ocenila - kromě společenských a vztahových „zdí“ a hledání cest, o kterých píše hezky a zaujatě haki34 – všechno kolem cesty umělecké a tvůrčí, po které jde hlavní hrdina (právě proto, že do toho moc nevidím). Co mě ale bavilo nejvíc, je autorova schopnost nahlížet na obyčejné věci i situace VÝTVARNĚ a slovně to vyjádřit. Příběh a postavy mě zajímaly tak nějak běžně, normálně (a tím to neshazuji), tohle byla nadhodnota. Moje pátá knížka od Michaela Třeštíka; všechny jsou pro mě nadprůměrné.

33 27.07.2020

Ty jeden zatracený mizero! …jako bych byl nějaký zatracený bacilonosič… Vy ty zatracené testy berete vážně…
Zatracená kap66, dej už s tím zatraceným slovem zatracený pokoj. Zatraceným čtenářům je většinou fuk, že to žádný zatracený Čech nepoužije, natož ve spojení se zatracenou spisovnou češtinou. Zatracení překladatelé si s tím kvůli tobě nebudou lámat svou zatracenou hlavu a hledat adekvátní NEzatracený výraz.
Přitom je tenhle překlad zdařilejší než u prvního dílu. Také autorka volila slova uvážlivěji a nepřeháněla to s násilným kontrastem mezi Kay a Marinem, takže jejich dialogy a spolupráce jsou hladší a věrohodnější. Namouduši jsem zamýšlela dát čtyři hvězdičky, protože je to krok správným směrem. Pak se ale na scéně objevila komplikace v podobě Kayina ex a jejich kontakt odfoukl jednu hvězdu do nenávratna. A bohužel mě ani vyšetřování nezaujalo natolik, aby vyvážilo topornost některých scén. Navíc mi Kay ani napodruhé nezačala být zásadně sympatická, což při četbě tolika dílů potřebuji. Ještě jednou, do třetice to zkusím.

33 24.05.2020