kap66
komentáře u knih
Těžké duše
Iva Hadj Moussa
Bezvadně. Po všech Soukupových, Dvořákových, Bolavých, Mornštajnových – a doplňte téměř jakoukoliv další současnou českou autorku - jsem zřejmě potřebovala do žil dostat něco jiného než depresi z vážného společenskokritického pohledu na svět (a nic proti těm zmíněným, čtu je často a většinou ráda a se zájmem). Tahle metalová injekce, vtipná i něžná, mi mluvila z duše a do duše. Doporučuji všem, kteří na vlastní kůži znají pochyby o sobě samém, stud a samotu. A taky těm, pro které jsou v životě i literatuře důležité nadhled, tolerance, smysl pro humor a optimismus. A právě tím má každá knížka končit, no ne?
Krásný holky
Karin Slaughter
(SPOILER) Zručná kompilátorka je ta Karin! (Nejen) Stieg Larsson se někde směje… Čím to tedy obohatit, aby ta „inspirace“ tak nebila do očí? Zaliju to krví, jak jinak. Pohodit pár střev taky neuškodí, navíc něco uříznu – materiálu mám dost… Jeden psychopat a sadista? Dva? A není to málo, Antone Karinoviči?
Karin Slaughter je autorka mnoha tváří. Její zručnost netkví jen ve schopnosti dát dohromady to, co vymysleli (nebo taky už obšlehli) jiní. Dokáže napsat i detektivky se silnou milostnou linkou (to mě taky moc nebere) nebo pravou kriminálku (Město policajtů – výborné). Prostě umí psát, to jí neupírám. A hlavně - umí se přizpůsobit tomu, co se prodává. Těžko zazlívat. Tohle je thriller čtivý - a silně přepálený.
Plovárna
Libby Page
Knížka z přihrádky „kapitalismus s lidskou tváří“ :-), kam spadá třeba série Mason od Elizabeth Berg nebo velká část Backmanových knížek. A já se nad nimi ušklíbnu jenom malinko a jenom v případě, že mám (výjimečně) jízlivou náladu. Spíš se nechávám dojmout lidskostí příběhů, zvlášť po četbě českých autorek středního věku, které si nějak nevšimly, že lidi vážně chtějí většinou být dobří a něco takového jako šťastný konec existuje i v reálném životě. Třeba se Libby Page ještě trochu vypíše – a snad při tom neztratí svůj optimistický a citlivý pohled.
(Obálka je oku libá, to je fakt. Jelikož jsem stejně už profláknutá se svou pravopisnou obsesí, MUSÍM, chápete, musím to zmínit: „najít nové přátelé“ je špatně! Uf, to se mi ulevilo.)
Našemu tátovi hráblo
Dana Hlavatá
Mohlo mě napadnout už podle názvu, že půjde nejspíš o jakýsi sitcom. Taky že jo. Vypravěčka má být 13letá holka; zřejmě pro dosažení komického účinku trousí inteligentní hlášky („Zní to pateticky, nebo poeticky?“) a zároveň se chová jako děsná blbka. Podle anotace má knížka ambice stát se populárním čtením pro dospělé. Ne-e. A vidím, že ani vám, čtenářům tady na DK, se do ní moc nechce. Máte recht.
(U téhle knížky zlobí hodnocení, "nehodnoceno" neodpovídá, protože přinejmenším já ji ohodnotila.)
Johana
Pavla Horáková
Jména znám, Zuzanu Dostálovou mám dokonce ráda a Pavla Horáková mě Teorií podivnosti zaskočila v dobrém slova smyslu. Jen úplně nechápu koncept téhle knížky. Je účelem přizpůsobit se jedna druhé? Nebo se naopak odlišit? Nebo je to jen hra, která nějak dopadne? Životní příběh hlavní postavy působil celistvě, takže asi platí první varianta. Vlastně mě zaujal a bavil. Jenom mě v první části rušilo „jej“ místo „ho“; ano, je to správně, ale Johana má být mladší než já a ze mě byste spojení „vidím jej“ nedostali ani pod hrozbou násilí. A trochu úsměvná je splácanina „ocitnout se v nebezpečí života“; koneckonců, bez ohledu na správnost, je to tak: život je nebezpečný :-).
Bunkr
Jana Schrevel
Česká autorka žijící v Holandsku umístila svou prvotinu do atraktivního prostředí - městečka u Severního moře, blízko dun a starých bunkrů. Z anotace jsem získala pocit, že půjde o dynamické a realistické vyšetřování. Tomu nahrával i začátek, zaujal mě.
Bohužel, častá chyba prvotin se projevila i tady: potřeba říct úplně všechno. Slepé uličky vyšetřování beru, horší jsou „provozní popisy“ – co kdo jí, pije, jak se koupe,…; zbytečné jsou i berličky pro čtenáře (např. vysvětlení, kdo je Wilders). Osobně to nezazlívám autorce, myslela jsem, že tuto práci s textem má na starosti redakce (?). Bez potřebného proškrtání se tempo zvolnilo, až se ztratilo úplně. Přispěla k tomu i další, zásadní věc: samotné vyšetřování drhlo, případ se vyvíjel pomocí náhodných setkání s důležitými svědky a náhodných nálezů. Hlavní vyšetřovatel občas zapomněl něco sdělit spolupracovníkům, policistka na recepci přišla se zásadní informací minutu před dvanáctou, nebyli důsledně vyhledáváni všichni případní svědci. Konec byl naopak uspěchaný, chybí mi v něm pár odpovědí.
Vyšetřovatelé Dex a Mitchell se od začátku charakterově trochu odlišují, to se mi líbí: Dex je noblesnější, Mitchell buranštější. Promítlo se to i do jejich promluv: Dex mluví spíše spisovně, Mitchell nespisovně. Není to ale důsledně dodrženo po celou dobu. Když pak hovoří Mitchell jako kniha, působí to nepřirozeně. Ona nespisovná čeština je prevít, lepší je vydat se cestou spisovnou, myslím si. Kdo by s jedním a tím samým člověkem mluvil jednou tak, jindy onak? Natož aby v té samé promluvě přecházel z jedné vrstvy do druhé („Máme pěknEJ průser,“ oznámil rozčileně. „Máš zapnutÝ počítač?“) Knížka jako celek by si vůbec jazykově pomohla pečlivějšími korekturami; ojediněle uteklo nějaké i/y (přichomítl, návštěvy jezdili), častěji ale čárky, hlavně v interpunkci.
Smekám před každým, kdo se odváží jít do děsivého konkurenčního boje detektivkářů. Psát podle pravidel a zároveň vnést do knížky něco originálního je kumšt. Přečtu si pokračování, abych viděla, jestli se to autorce povedlo.
Dědečkové
Pavel Čech
Čirá radost. Potěšení oka a srdce. Ještě několikrát si ji "přečtu", než ji budu muset vrátit do knihovny. Tohle je knížka, již sobecky toužím vlastnit.
Zpropadení páteři
Colin Bateman
Další irský autor detektivek! Zase se u něho nahlas směju a zase chodím s vybranými pasážemi za svým mužem, který – se také nahlas směje, samozřejmě. Zvlášť když si jeho muzikantského boha „spletou“ s někým jiným :-):
„Před oknem stála pohovka, na té pohovce člověk, a ten člověk byl Bůh.“
„Jak jste to poznal?“
„Prostě jsem to věděl.“
„Jak vypadal?“
„Byl malý. Podsaditý. Měl černý klobouk se širokou střechou. Malé oči.“
„To vypadá na Van Morrisona.“
Flynn lehce zavrtěl hlavou. „Podíval se na mě a povídá: Nazdar, Franku, to jsem rád, že vás vidím, a já okamžitě věděl, že jsem u člověka schopného té nejvroucnější lásky v celém vesmíru.“
„Tak to tedy nemohl být Van Morrison.“
„Ne. Nebyl to Van Morrison. Byl to Bůh.“
Ne že by tam pár mrtvých nebylo, ale radši nelpím na označení „detektivka“, ten násoska a nevěrník toho moc nevyšetří. Postava je to ale vrcholně zábavná, stejně jako celá knížka, včetně její pointy. Sérii (škoda, že v češtině tak kraťoučkou!) jsem začala právě Zpropadenými pátery. Předchozí díly jsou možná horší, ale co. Už tenhle stál za to.
Cyklistka: Osud poslední baronky
Jana Poncarová
No jo, dejte cyklistce do ruky knihu Cyklistka! Co se stane? Ta první cyklistka čeká, že ta druhá bude mít díky bicyklu hlavu výš než ostatní, ale jenom proto, aby získala nadhled; že bude mít díky nohám na pedálech větší ukotvenost v realitě; že bude mít díky té námaze - těžké, ale ve výsledku příjemné - silnější psychiku. Ne že by nic z toho neměla, ale všechno tak nějak v menší míře, než ona cyklistka-čtenářka čekala. Navíc zůstala cyklistka-baronka až příliš osudově zaláskovaná, až téměř „červenoknihovně“, a to první cyklistku už moc nebavilo číst; málo kola, hodně citů :-).
Říkám si, že inspirace skutečnou postavou a její obalení vymyšleným příběhem je docela šalamounské řešení, proto jsem si troufla napsat předchozí odstavec. To, že autorka zvolila k obalení zrovna to opačné, než bych si já představovala, je problém spíše můj. Že je to talentovaná spisovatelka, je na stylu dost vidět – a ocení to čtenáři preferující „klasické“ psaní.
(Drobnost pro pousmání: po několika letech čtu zase občas papírové knihy – a řeknu vám, vidět slovo „vydět“ na papíře, to vás vykolejí! Stejně jako třikrát použité „sepjetí“, byť „napětí“ je všude správně.)
Pocit hanby
Linda Castillo
(SPOILER) Linda Castillo peče stále ve stejné formě; abych se vždycky začala znovu těšit, dávám si mezi těmi amišskými buchtami nejmíň tak půlroční pauzu.
Co mě baví pořád: kontrast starého a nového, tedy světů jakoby od sebe vzdálených dvě století; pensylvánská němčina, které se snažím rozumět; zápletka, většinou; vztah Kate a Johna, většinou.
Co mě nebaví: opakované popisy smutku a nářku, v tomto díle nahrazené několikrát opakovanou Kateinou obavou „jestli to NEVINNÉ DÍTĚ KVŮLI MNĚ umře…; občasné nelogičnosti v ději – např. náhlá zmínka o biskupovi, „kterého zabili“; Kateina opakovaná (až nelidská) schopnost přežít nakládačku – tady od chlapa jako hora (a odmítá ošetření).
Co mě nebaví vinou překladatelky: „ptát se na otázky“.
Co mě pobaví, byť s obočím zdviženým: už klasika - Kateino používání příjmení Tomasetti i v osobním styku; to, že amišové, kteří klidně vystaví rodinu nebezpečí a jezdí neosvětlenou bryčkou jen proto, že osvětlení je už příliš civilizované, nosí tenisky; to, že když se amišská stařenka vrtá v hlíně, nazývá to Kate „projektem“; a ze stejného soudku – to, že i amišové běžně používají pro postiženou holčičku označení „dítě se speciálními potřebami“.
Zatím 15 dílů, páni. S těmi půlročními pauzami to ještě zvážím, Linda píše rychleji, než já čtu! :-)
Vypravěč
Anna Bolavá (p)
Nikdy nepřestanu autorku uznávat za zážitek vyvolaný knížkou Do tmy, ale od té doby se mi vzdaluje.
Vidím tu promyšlenou práci s motivy, jazykem, časovými rovinami. Příběh jsem uchopila po svém – jako proces spisovatelovy tvorby. Vypravěč si s postavami dělá, co on sám uzná za vhodné, přivádí je do těžkých, někdy až životu nebezpečných situací, nutí je dělat strašné věci. Má na to právo, je všemocný. A tady také krutý, odporný a vulgární, což je samotná podstata tohoto románu. Možná je to odraz autorovy trpící, BOLAVÉ duše během psaní, kdo ví. Bohužel, tím bylo pro mě dílo jako celek v přímém protikladu k autorčině větě z poslední kapitoly: „Máme-li si příběh užít, musí nám v něm být dobře.“ Mně dobře nebylo, doslova a po celou četbu. Nepohoda a znechucení nejsou pocity, jež chci u čtení zažívat, byť to tak bylo (možná i) zamýšleno (?).
Závod s časem (99 nejrychlejších fejetonů)
Tereza Boučková
Terezu Boučkovou mám ráda, doporučuji tedy tuhle knížku těm, kteří to mají nastavené taky tak. Protože tohle nejsou fejetony, spíš komentáře, úvahy nad různými kulturními a politickými událostmi. Velmi osobní úvahy. Nijak vtipné, vypointované jen někdy. A „nejrychlejší“ se mi občas krylo se „spíchnutými horkou jehlou“. Ale – viz má první věta – kdo má TB rád, toho budou její náhledy na život zajímat. Já s ní jen málokdy nesouhlasím, často s ní vyloženě souzním. Nelituji čtení.
Povídky, které pomáhají
Michal Viewegh
Knížka hezká na pohled, zvnějšku i zevnitř - jak by ne! :-). Obsahově i víc než to. Líbil se mi mix autorů, moje nadšení se podělilo na obě strany. Favorité: Miloš Čermák a Iva Pekárková za profesionály, Kuba Ryba a Jana Pavloušková za amatéry (její Píp Vánoce byly skvělé, nápadem i formou). Pouze dvě povídky se mi nelíbily vůbec. Ta od Václava Lásky, kostrbatá a morálně sporná detektivka, která mě odradila od jeho série se stejným hrdinou (tady na DK dost ceněné), a prapodivnou češtinou psaná povídka Barbory Nesvadbové, jíž jsem jako autorce na chuť ještě nepřišla – a asi vím proč. Kdyby nebyla celá tahle knížka tak jazykově vychytaná, bez překlepů, snad bych jednu větu z její povídky považovala za chybu tisku: „V místě, do kterého když on jí zmizel, dokázala si i okousat nehty, jak nevěděla, co vlastně dělá.“ Na druhou stranu – žádnou větu z téhle knížky jsem nečetla tolikrát! Ale vážně: tahle knížka byl vydařený počin.
Prsatý muž a zloděj příběhů
Josef Formánek
Po dvou knížkách (téhle a Mluviti pravdu) už to vím. Josef Formánek je mi blízký věkem, ale naprosto cizí vším ostatním. Především poetikou: není mi příjemný kontrast přehnané vulgárnosti a velkých myšlenek. Vadí mi způsob, jakým se chce dobrat odpovědi na hledání smyslu života, i to, že filozofování z knížek tak čouhá. S postavami se nemůžu ztotožnit a u četby cítím nepohodu. Zato název „Prsatý muž a zloděj příběhů“ je bezvadný.
Lži, dokud můžeš
Mary Kubica
Tento thriller je založen na silně smutné události a na tom, jak zvládne hlavní hrdinka svůj mozek, propraný šestinedělím, těžkou situací u rodičů a onou tragickou skutečností. To jsem vlastně ocenila. Příliš se jí to nedaří (to je uvěřitelné) a ona se dopouští v lepším případě hloupostí, v horším nebezpečných přešlapů (to je často za hranicí). Je to tedy opět thriller založený na nelogickém chování hlavní postavy, na které buď přistoupíte, nebo ne. Pravda je, že autorka píše celkem čtivě. Jedno moje ALE. Mary Kubica, prý matka dvou dětí, by potřebovala radu dětského psychologa, protože to, jak pojala vnímání a schopnosti čtyřleté holčičky (nechci vyzrazovat), je totálně mimo realitu.
Schweik it easy
Josef Moník
Chytré, ale přerývané a roztříštěné. Autor si dělá legraci z rádoby oduševnělých intelektuálských pitev, ale – možná záměrně – se dopouští téhož, na úkor dějové linky. Až mi to trochu smrdělo exhibicionismem. Do konce mě udržel bohatý jazyk, občas jsem četla zaujatě, občas jsem se nudila, přiznávám; jsem zkrátka houby intelektuálka. Ale můžu si už dovolit po knížce žádat, aby mě oslovila, když už ne vyloženě bavila. Hlavní myšlenku jsem doufám odhalila: dějiny (nejen) 20. století jsou absurdní. Souhlasím.
Kukačka
Camilla Läckberg
(SPOILER) V závěru je, ale jen lehký.
Moje hvězdy udělené před lety této sérii: 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5. Uplynulo pár roků, vyšly poslední dva díly: 2+2 hvězdy. Něco je špatně, se mnou nebo s Camillou L.
Postavy vedou jevištní dialogy (a to křivdím jevišti). Vypouštějí z úst někdy až patetická, knižní češtinou podaná prohlášení. (Až mám mindrák z toho, že se takhle nebavím s manželem – viz Eričina promluva s Patrickem.)
„Tvoje pozorovací schopnosti, ač trochu předpojaté, nejsou tak úplně mimo,“ řekla potichu Erika. „To jsou Louisini rodiče, Lussan a Pierre. On je dědicem jednoho z největších dvorců ve Skåne, se vším, co to obnáší, a s Lussan byli manželé už od mládí.“
(Možná je to i věcí překladu, to neposoudím. Tam patří třeba i to, že všem postavám se postupně „zvedá žaludek“ a hodně z nich z různých důvodů občas „zasténá“.)
Další dvě moje výhrady jdou ale na vrub autorky. Pluje na přehnaně korektní vlně 21. století. Vyšetřuje se kriminální případ, propánajána, ale Erika se po této sestřině výtce zastydí (a čtenář by měl zřejmě taky): „Když sama mluvíš o Lole, především se zmíníš, že byla trans žena. Proč neřekneš jenom žena?“ No proč asi, říkám já?! Třeba proto, že to mohlo být pro motiv vraždy důležité? A nakonec - postava vraha: další z továrny na roboty, žádný člověk. Na to nemůžu přistoupit.
Třeba se mnou není nic špatně, možná jsem se jen pročetla lepšími thrillery a detektivkami k větší kritičnosti.
Učitelské elegie
Karel Johana
Holky jedny! Nejdřív nám Hanka s Lindou tvrdí, že Rukopisy jsou fakticky, ale fakticky pravé, teď zas jakási Johana vydává svůj deník za umění. Tak zaprvé s tatínkem Svěrákem volám: „Neschovávejte se za ženský, zbabělci!“ A zadruhé konstatuji, že je to sice opravdu dost obyčejně napsané, že to obsahuje až dost opakovaných banálních detailů, ale že jsem se často uchichtla a občas nahlas zasmála. A to se cení – tedy v mém pojetí četby určitě. Ke konci školního roku obzvlášť. :-)
Odtajnění
Jan Vodňanský
„Momentky“ je pojem vystihující i to, co mi po pár týdnech zůstalo v hlavě. Zkrátka lepší vidět a slyšet než o tom číst. Na druhou stranu se autorovi dost dobře povedlo zachytit nadšení z příprav bláznivých vystoupení, v nichž klasika dostávala co proto, což ocení ten, kdo onu klasiku aspoň trochu zná (třeba Spejbla a Hurvínka :-) ). Zvláštní kouzlo pro mě mělo to, že jsem se shodou okolností trefila četbou do 25. výročí vstupu ČR do NATO, takže jsem jedním okem sledovala bývalého svůdníka (nyní už trochu staříka) Billa Clintona v Praze a druhým okem si četla text písně „Všichni chtějí do NATA“.
Všichni chtějí do NATA
Všichni chtějí do NATA
Máma dítě i táta
Kluk i holka copatá
Všichni chtějí do NATA
Každý už to NATO chce
Mládenec i důchodce
Na záhonu poupata
Voní směrem do NATA
Oh ohohoh
Chtějí tam i Slováci
Chtějí tam i Poláci
Chtějí tam i Maďaři
Snad se jim to podaří
Chtějí tam i Mongoli
Chtějí tam i sokoli
Utáhni se kravato
Horempádem do NATO
Do NATO ooh
Hrozba Velkého Brata
Není navždy odvátá
Proto končí debata
Tím že chceme do NATA
Mečiar Klaus i Walęsa
Svorně prosí nebesa
Panenko ty skákavá
Ať nás vezmou do NATA
Ej uchněm Ej uchněm
Za kozičkou kůzlata
Za slepičkou kuřata
Za prasetem čuňata
Pochodují do NATA
Prezidente Clintone
To nám na mysli tone
I ta kočka chlupatá
Mňouká že chce do NATA
Mňau mňau mňau mňau
Všichni chtějí do NATA
Účast bude bohatá
Dřív než přijde zubatá
Vezměte nás do NATA
Kdepak neutralita
To je holka rozmarná
Přece nejsme jelita
A tak chceme do NATA
Do NATA
Do NATA
Garou aneb Ovce znovu vyšetřují
Leonie Swann
Oba díly jsou originální, okouzlují mě, napínají a rozesmávají zároveň. Snad autorce invence vydrží! Ještě někdy bych se ráda do tohoto světa ponořila: pár pravých dialogů mezi lidskými postavami, kterým my, člověčí čtenáři rozumíme, ale ovčí posluchači je dovedou ze svého úhlu pohledu k závěrům naprosto nečekaným. A stejně nakonec jejich logika-nelogika vítězí, případ je vyřešen. A já jsem čtenářsky naprosto spokojená.