kap66 komentáře u knih
Zdeněk Svěrák je můj ČLOVĚK. Do tohoto označení se vejde především scénárista, autor všeho s Járou Cimrmanem a - protože ho neznám osobně - člověk prezentující v médiích své názory, které vždy ladily s mými. Jeho povídky mě tedy nemohly zklamat nějak zásadně. Jsou to jen drobty, ale takové, které zůstanou po ukrojení bábovky - stojí za to je sezobnout, chutnají pořád sladce.
Vystupují v nich zvláštní lidé: nadaní či vtipní či svérázní či vášniví,... Některé povídky mi tím připomněly Nepilovy, s nimiž se shodují i v humoru a - co se dá dělat, jiné slovo není výstižnější - laskavosti v pohledu na lidské slabosti, jejichž nositelem, ať chceme či ne, je i Zdeněk Svěrák.
Budu přísná: zápletka je přijatelná a celkem napínavá, největší slabinou knížky je ale hlavní postava. U "Dívky v ledu" jsem myslela, že Erika je takto pojatá záměrně, aby vyniklo její trauma po tragickém selhání a smrti nejbližšího člověka, a že se bude vyvíjet k lepšímu. Ona stojí v centru dění, takže přece aspoň něco si na ní musím oblíbit nebo si jí pro něco vážit, říkám si. Ale nešlo mi to: Erika je v práci příliš ambiciózní (dialogy o povýšení), postupuje netakticky (v telefonátu vrahovi vyhrožuje), k nadřízenému, který ji preferuje, se chová jako ke kámošovi; v osobním životě je to snad ještě horší - sestru moralizuje, váhá, jak se zachovat k příteli, který je v těžkém průšvihu, je nepříjemná na lidi, kteří jsou na ni milí (šéfova žena).
Má to být záměr, snaha pojmout hlavní vyšetřovatelku úplně jinak než ostatní autoři? Já opravdu nevím - a vlastně je to jedno. Pro mě kvůli tomu kulhá Robert Bryndza za všemi jinými anglickými detektivkáři.
Odpusťte mi srovnání s Fredrikem Backmanem - v dobrém, samozřejmě. Já trochu vidím, jak to dělají, na co přesně v mé duši hrají, ale na druhou stranu - jak dovedně to umějí, jak mě zaujmou, okouzlí, dojmou a na chvíli mi dají zažít pocit, že ne všechno, ale mnoho věcí na světě je dobrých... A tahle knížka mě nejen ohromně bavila, ale vzbudila ve mně i touhu být ve správný čas na správném místě a pomoci; jen je to bez těch karet trošičku těžší.
Mé první, mladické čtení: novela o tom, jak se sympaťák opravdově zamiluje a vše mu zkazí hloupý a záludný učitel, on se mu ale za to parádně pomstí.
Má četba po mnoha letech: novela psaná nádherným stylem: téměř bez dialogů, dlouhými souvětími, což pro JŠ není typické. Vypravěč je člověk, se kterým se mohu ztotožnit: pracuje, baví se, morálně pokulhává (ale je si toho vědom). V postavě učitele je obsaženo všechno ze dna našich povah: přízemnost, tupost, amorálnost. Emöke je opakem: svou trpkou zkušenost přetavila ve velmi přísné (v jejím případě duchovní) pojetí morálky. Ona ztělesňuje nedostižný ideál našeho lidského snažení: soulad duše se světem (a nemusí to být nutně založené pouze na víře). A kdo zde nejvíc prohrává? Samozřejmě sympaťák: vzbudil důvěru v dívce, jež se už vzdala obyčejných lidských radostí. To nedorozumění (kvůli učitelově podrazu) by možná šlo napravit, ale to, že to vzdal, protože se vrátil ke starému - pohodlnému a trochu nemorálnímu - způsobu života, a z Emöke udělal jen legendu, to je ta prohra. Lépe řečeno, je to lidské a většině lidí nejbližší; samozřejmě i mně (ale snažím se, fakt :-). )
Na smrt rodičů se připravujeme - a cítíme se být připraveni, když je nám už 40, 50... Ona pak přijde a my zjistíme, že připraven nelze být, nikdy ne zcela. Otázky zůstávají, jen se jich časem "přestaneme bát", jak říká Emil, hlavní postava této úvahové prózy.
Jan Balabán to měl duševně nastavené ještě tíže než my ostatní a nebylo to způsobeno pouze smrtí jeho otce. Soudím podle jeho povídek, této knížky a dokumentu, kde říká:
"Zajímá mne lidský život ve svém vyrovnávání se se smrtí."
"Nepíšu tak, jak bych chtěl, píšu tak, jak musím. Myslím si, že to je možná depresivní, možná nulové, jak říká kamarád Petr Hruška. Nulový stupeň naděje. Může to vše skončit špatně, pravděpodobně asi skončí, lidský život končí smrtí, ale mně jde spíš o smrt duševní a citovou, o rezignaci, že člověk přestane doufat v něco pěkného, v něco věřit, mít nějakou naději."
Proto doporučuji tuto knížku jenom těm, kteří si kladou otázky o smyslu života, smrti, minulosti i dnešní doby, o relativnosti hodnot. Pak ve vás budou autorovy myšlenky rezonovat a vzbuzovat další otázky a potřebu hledat odpovědi.
Bavit vás tato kniha nebude. Dá vám mnohem víc.
Má několikaměsíční touha po detektivním příběhu založeném na záhadě, která se postupně po střípcích odkrývá, je naprosto ukojena. (V tomto směru jsem byla téměř spokojena i s Mrtvým klíčem D. M. Pulley, ale Zlomené srdce stojí o třídu výš.)
Tim Weaver píše dobře, ale zatím jsem mu pokaždé 1 hvězdičku ubrala. Proč ne v případě tohoto dílu série: je to celistvé, úměrně dlouhé, dobře vygradované a zajímavé takovým vnitřním napětím (ne tím primitivně brutálním a krvavým; přesto se akčních scén také dočkáte). David zachovává svůj charakter a působí věrohodně. A hledání náznaků ve scénách v zapomenutých podřadných filmech? To jsem si vážně užila. Ostatně jako celou knihu. Je výborná.
Dodnes z ní mám husí kůži. Jak jsem se dostávala ke konci a jen doufala, že se TO nestane, že to nakonec skončí jinak - tu bezmoc si pamatuji i po několika desítkách let. Opravdu silné a drsné.
Knížka malá rozsahem, ale pro mě obrovsky zajímavá; hledala jsem v ní podobnosti se svým prožíváním. Koho se deprese byť jen křidélkem dotkly, najde tam pasáže rezonující s jeho duševnem; jako já.
Já se s ní v tolika věcech můžu ztotožnit... Je to dané jejím původem, vztahem k přírodě a lidem, povoláním, smyslem pro humor, názory na víru i literaturu. A samozřejmě k ní vzhlížím. Ona to, k čemu se teprve dopracovávám, už pojmenovala; říkám si často- ano, to je přesně ono.
Autor zachoval i ve třetím dílu prvotní klady série, ale nepřidal bohužel nic dalšího. Stále dobré bylo zobrazení přírodního prostředí ostrovů - jako tvora s náladami, z nichž ta špatná dokáže ničit. Sevřená komunita, již narušil „Wheeler dobyvatel“ koupí ostrova a po zmizení syna svým hrozným podezřením, byla vystižena věrohodně. Cal je stále originální postava - svou prací (škoda, že jí i praseti Millie nebyl dán větší prostor) i svou introverzí. Pookřála jsem, když se tu objevila policistka Helen z 1. dílu, ale ouha, autor jí přidal na IQ (173? no páni!), ale sebral jí veškerý smysl pro humor. Samotné vyšetřování probíhalo pokoutně a rozuzlení případu nebylo až tak jeho výsledkem.
Kdyby se objevil ještě další díl, přečetla bych si ho, ale ve velký posun už nedoufám.
Zřejmě částečně autobiografické, intimní hledání sebe sama, plné tápání a ujasňování si vlastního já. Příběh je téměř nenápadný; jakmile jsem se chytila jeho nitky, ať už při pátrání týkajícím se básníka Macešky, tak v Tomášových dnech strávených s malou dívenkou, rozpil se hned do autorova nitra. Čtení mě zajímalo a bavilo, ale převládl ve mně pocit tápání. Tomu, které se týkalo života vypravěče, rozumím. To, které se týkalo stylu, mi dojem z četby tříštilo. Rozhodně z ní mám ale celkem dobrý pocit a mám chuť se více dozvědět o brněnské literární scéně a Ivanu Blatném, jenž se stal autorovým velkým tématem.
Chachacha. Fikaně to se mnou autor skoulel, byť jsem se na tom výběrem sama podílela. Seznámil mě se sebou nejvtipnější knížkou mých několika čtenářských let, u druhé ve mně zamyšleními vloženými do statusů vzbudil pocit občasné lítosti a touhle třetí mě dodělal. Pravda je, že si to u mě mohl dovolit. Mám ho ráda díky jeho názorům a zajímá mě, jak uvažuje o sobě, své práci a zájmech (toho si tu užijete dost). No jo, stárne a chce se z toho tak trochu vypsat. Pokud by na mě tím přenesl malinkatý kousínek svých bolístek fyzických i duševních a pokud by mu to pomohlo, beru to naprosto a stálo to za to. Pořád ho mám ráda.
Do nového roku s naplněním rčení "cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly" a pořádným pocitem studu za bílou rasu kvůli jejímu naplňování onoho dobrého (?) úmyslu v podobě misií u indiánů. Mezi hráči na vinici Páně tak nastává vybíjená všech proti všem. Nejhůře se mi přistupovalo na jednání misionářů, zvlášť pro jejich neochvějné přesvědčení, že křesťanství je přesně to, co indiánům dosud chybělo (cituji jednoho z nich: "Lepší mrtví, než kdyby žili v hříchu!"), i pro nesmyslnou přetahovanou mezi katolíky a protestanty. Postava židovského Moonova kamaráda by mohla být i zábavná, nebýt jeho bombardovacího úkolu zadaného tím vůbec nejhorším člověkem, bohužel mocným. Bylo pro mě těžké přistoupit i na indiánský způsob uvažování, ale – byl to jejich život; větší paseku v hlavách i charakteru jim koneckonců nadělali právě bílí misionáři. A hlavní hrdina Moon, rozkročený původem i smýšlením mezi oběma rasami, nakonec zvolil - v dobrém úmyslu - to bližší, ale …
Kniha, která mě obsahově ničila. Zůstal ve mně pocit, že být Bohem, semlela bych všechny "hráče na vinici" na hnojivo, a i tak by tu půdu spíš otrávili. Musela jsem ji číst po etapách – a dala mi zabrat, přiznávám. Zůstal mi pocit hořkosti a otázka PROČ.
Knížka ze 70. let, nebudu jí tedy vyčítat téměř nic z děje a postav – necítím se nijak pevná v kramflecích ohledně toho, kolik detektivek a thrillerů podobného ražení (sériový vrah a únosce, vhledy do jeho narušené mysli, napětí posílené bojem o záchranu života ve dvou liniích) do té doby vzniklo. Jen jednu výčitku: únosce, kterému díky jeho skvěle připravenému plánu přisoudíte na začátku nadprůměrný IQ, poztrácí ke konci nepochopitelně pár desítek bodů.
Málem jsem je ale poztrácela i já. Autorka si totiž oblíbila popisy, nejvíce u postav. Kdykoliv se někdo objevil, hned jsem se dozvěděla, jak se mu klene obočí, že má chrpově modré oči, býčí šíji, pihovatou tvář, kudrnaté vlasy lemující obličej. Přídavná jména si autorka zamilovala. Užijte si se mnou: když domov, tak útulný, poklidný a příjemný, když slzy, tak velké dětské, když hlas, tak hluboký a chraplavý, když úsměv, tak ponurý a neveselý, když spánek, tak lehký a neklidný, když úsilí, tak železné, když zoufalství, tak černé, když řetězy, tak řinčící! Jedné postavě se narodil malý Jim (které chuděře se narodí velký?). Když si vzal únosce "odřenou a otřepanou červenou sportovní bundu a kostkované kalhoty", naivně jsem si říkala, že tam musí takové oblečení hrát roli; ale kdež. A po větě "Zkaleným zrakem pohlédla do jeho očí, viděla tam muka." jsem si uvědomila, co mě štve: napsala to žena, přeložila to žena, je to zřejmě určeno pro ženy a já jsem bezpochyby žena. Po takto těžkopádně napsaných knížkách mám chuť tento klub opustit.
Víte, jak to chodí s kamarádkou. Má na vás vliv, ačkoliv se tomu někdy bráníte. Seznámíte se s člověkem, na první pohled dobře vypadajícím a originálním (a okolím i chváleným), chvíli jste z něho nadšení – a pak přijde ona, koukne kritickým okem a začne vás nahlodávat. A vy sami začnete vnímat, že ten váš objev není až tak zajímavý, natož originální, a když si po pár dnech pořádně nevybavíte, jak ten skvělý dotyčný vlastně vypadal a co tak zajímavého říkal, zase dáte kámošce za pravdu. Zvlášť když se ta kamarádka jmenuje Zkušenost Čtenářská (indiánským jménem Ta, která požírá zážitek z průměrných knížek) a váš krasavec Román Detektivní. Bez oné kamarádky by mi před lety vůbec nevadilo, že zápletka je založená na násilí páchaném na mladých ženách, přivítala bych, že se dozvím hodně o vztazích postav, a tolerovala bych to, že vyšetřování je tak nějak pasivní. Dnes jsem už díky ní kritičtější a slovo ZASE je potvora nenažraná, pro kterou jsou hvězdičky pochoutkou.
Coben píše své knížky způsobem, který se mu osvědčil: předestře několik linií, samostatných pramenů, které spolu zdánlivě nemají nic společného, a postupně je proplétá a splétá do copu; když ho na konci zaváže, vy si vydechnete a řeknete si: no teda, to mě vůbec nenapadlo, jak tohle bude všechno spolu souviset... Z 12 knížek, které jsem od něho přečetla, to použil ve většině - a funguje to, za jedné podmínky: musíte si dopřát mezi nimi dostatečný čas na pozapomenutí, protože každé, i sebevypracovanější schéma unaví. Když zůstanu u tohoto příběhu coby copu, není dokonale hladký, někde je spíš ledabyle vázaný, což je podle mě nejvíc způsobeno pramenem-linií vraha, jehož psychologický profil mi přijde příliš uzpůsobený ději - čili nepravděpodobný. Jenže až uplyne nějaký čas, zase si ráda dalšího Cobena přečtu, protože psát umí.
Několik současných českých spisovatelek si vyzkoušelo podobný úsečný styl (např. Katalpa v Němcích a Mornštajnová v Hotýlku). Pouze tady mi to přišlo naprosto k věci. Koresponduje to s žánrem (kratičké povídky) a především jde ruku v ruce s jejich vyzněním. Krátké věty se rychle dobírají cíle, lépe vystihují neuspořádané myšlenky odehrávající se v hlavách postav, přesněji dokreslují i hlavní motivy - nedorozumění, míjení, vyrovnávání se s tragickou ztrátou, odcizení. Pravda je, že jsem si musela chvíli zvykat na netradiční zápis dialogů, hlavně uvozovacích vět (Je to dobrý. Řekl Bůh.). Ale celkově jsem tento styl přijala a povídky beru jako další vydařenou knížku autorky, kterou mám ráda, přestože mi jimi do hlavy nasadila brouka, že ani střední věk a stáří s sebou nepřinášejí smíření či moudrost...
Tolik témat, tolik nápadů... Jinému spisovateli by i vedlejší motivy vystačily na samostatný román. Jenom chci varovat: Bacigalupiho představa budoucnosti je tak uvěřitelná, v jednom či několika málo detailech tak věrně odrážející dnešní stav, že byste neměli číst povídky najednou, abyste nepropadli beznaději - nebo možná naopak ano? Mě zasáhly plnou silou především obrazem společnosti s převrácenými hodnotami: co je dnes navýsost lidské, je tu přinejmenším divné, v horším případě úchylné či protizákonné (a drasticky trestané), naopak co je dnes nemorální až protizákonné, je přijímáno jako samozřejmost či dokonce nutnost. Úpadek morálky a lidství, ztráta historické paměti a hloupnutí lidí, pro které je touha po vědění a vzdělání přežitkem (zvlášť v titulní povídce), to mi připomnělo jednu z nejlepších knížek - Tevisův Zpěv drozda. Čerpadlo 6 řadím těsně za ni. Skvělé.
Ve čtvrté Dánově knížce mě dohnalo to, o čem jsem už psala, ale snažila se přes to přenést, protože mě jeho zápletky baví. Je to na mě kurva hrozně sprostý! S tím úzce souvisí to, jak Dán zpodobňuje ženy; fakt tady budu za pošahanou feministku, když mi vadí, že ženy jsou v jeho knížkách buď objekty prasáckých chlapů a (v lepším případě) jejich přisprostlých řečí, nebo děsný mrchy-manipulátorky? Je v tom záměr, předpokládám: aby se charaktery co nejvíce vyhrotily (a šla na tom vystavět zápletka) a zřejmě aby se to blížilo realitě. Jenže tahle machistická realita není snad jediná, bohajeho. Teda fakt doufám. A dám si od Dána větší pauzu, protože jeho detektivní linie mě zajímají, takže úplně vzdát ho nechci.
To, co bylo milé a vtipné v předchozích dílech, to zůstalo. Děj - především detektivní zápletka - je ale ještě propracovanější a Qwill se jako detektiv vypracovává. A pokud by se vám zdálo, že Koko tady nemá tolik prostoru, dočtěte a uvidíte; Koko není totiž pouze detektiv!
Musím se přiznat, že siamské kočky jsem nikdy moc ráda neměla, zato detektivky jsem preferovala vždy. Pouze z toho důvodu (a díky doporučení jednoho velkého čtenáře detektivek) jsem knížky Lilian Jackson Braun začala číst - a co se stalo? Detektivky miluji stále - a siamské kočky mi přijdou čím dál zajímavější :-).