kap66 komentáře u knih

Slušná detektivka. Kompozici jinou než chronologickou mám v oblibě. Dlouhé popisy, to ano, ale napsané čtivě, takže mě nenudily - a opravdu jsem je nepřeskakovala. Vlastně jsem si je užila; vyhledávám teď detektivky, které obsahují souvětí o více větách a bohatou slovní zásobu (což se mi v poslední době občas nedařilo, a to i u dobře hodnocených autorů). Zápletka sahající dost hluboko do minulosti, jó, to je moje. Davida Rakera bych brala domů; myslí mu to, a ještě k tomu vydrží zátěž jako kůň! Ne, ve skutečnosti nechci být ironická, protože celkově hodnotím knížku kladně a další díl nenechám ladem.

19 19.02.2018

Musím přiznat, že Marii Doležalovou jako herečku vůbec neznám. Dívám se, v čem hrála, ale - prostě ne; naprostou většinu těch seriálů a filmů znám jen podle názvu, něco málo jsem viděla - ale nezapamatovala si ji... Díky téhle knížečce si jí ale příště všimnu už pořádně. Jestlipak poznám, že je vážně introvertka? (to se mi ale opravdu nezdá - jako by řezníka dělal člověk nesnášející pohled na krev!). Ale hlavně: poznám, že je to dívka se smyslem pro humor a hlavně pro sebeironii, dívka s nápady a dobrými postřehy? Protože - vážně je to svižně a svěže napsané, většinou mě to bavilo, někdy i rozesmálo. V rámci žánru o něco víc než dobré.

19 02.01.2018

Původně jsem chtěla přirovnat tuto sérii ke knížkám Sue Grafton - hlavní postava je soukromá vyšetřovatelka - zde Kate (Hrabalův strýc Pepin by ji nazval inteligentní krasavicí), která vraždy nevyšetřuje, ale ty si ji samy nějak najdou. Potud podobnost.
Když Kate řekla: "Mám s vraždou zkušenosti pouze z knih Agathy Christie" a tuto spisovatelku, nejlepší z nejlepších, zmínila víckrát, zalitovala jsem, že si z ní autorka neodnesla víc než závěrečné nahnání podezřelých do jedné místnosti, kde to Kate všem objasnila. Je to totiž jedna z nejnudnějších detektivek, jaké jsem četla. Na vině je špatné budování napětí a dlouhé pasáže, kdy se opravdu nic neděje, pouze Kate jí, poslouchá hudbu v autě či se miluje s přítelem, nebo prostě nedělá nic. Četla jsem ji v elektronické podobě, ale ruka mě svrběla, jak jsem chtěla vzít černý fix a škrtat celé věty a odstavce. Jediná věc mě bavila - Katino občasné glosování situací a lidí je docela vtipné. Ale celkový dojem - neobratně napsaná knížka.

18 02.09.2018

Detektivka pro ženy - a nemyslím to špatně: děj pomalejší a nebrutální, hlavní postavy lidské a citlivé (tedy takové, se nimiž budete soucítit a jejichž osudy budete prožívat), rodinné vztahy podrobně popsané, prostředí ostrova zachycené s láskou, a proto důkladně, řešení spravedlivé.
Ráda jsem si takovou klidnější detektivku přečetla, ale myslím, že víc hvězdiček schovám do budoucna; jako rozjezd to ale není vůbec špatné.

18 28.08.2018

Ta Rebecka má ale pech; autorka jí přidělí konečně úlohu, díky níž se může stát platným (i právoplatným) subjektem vyšetřování, ale samotnou práci policie (ve spolupráci s Rebeckou), tedy to, na co se nejvíc těším, vůbec nedotáhne do uspokojivého konce. Sama Rebecka tentokrát ukáže svou jiskřivou inteligenci naplno, orientuje se perfektně nejen v právu, ale i ekonomice a současné zahraniční politice (ale v úvahách o bývalém šéfovi jde inteligence nějak stranou). Faráři v autorčině rodné zemi už došli (jednoho ještě zabila v Africe, ale to už nestojí za řeč, bylo to zmíněno jen na pár řádcích), musela tedy zvolit nové téma. Nastudovala ho opravdu pečlivě, takže to chtěla využít - až tak, že výklady týkající se politiky, ekonomiky a korupce jsem trochu odbývala, protože, přiznávám, mě nudily.
Nad Åsou Larsson nelámu hůl, ale dám si od ní pauzu. Pořád platí, že způsob jejího psaní, tedy stylistická stránka, mi celkem vyhovuje. Hodnocení jejích dalších knih se tady na DK vylepšuje, tak to za čas zkusím znovu.

18 11.05.2018

Byla jsem zvědavá, co udělá s mým názorem celkem dlouhá pauza mezi přečtením předchozích dílů a četbou tohoto; přece jen jsem mezitím četla mnoho dobrých i výborných autorů. Ale musím uznat, že to vidím stejně jako tehdy: nikoliv dokonalé, ale čtivé a napínavé - tedy v zápletce. Ubrala bych ale pasáže o vztahu Willa a Sáry: jejich rozchody nerozchody, přibližování se a zase oddalování, to bylo tentokrát přes čáru mé trpělivosti.
Ale co; chtěla jsem si mozkově odpočinout a to se mi vyplnilo.

18 09.05.2018

Po přečtení autorčiny povídky v Temnějších odstínech Švédska a poté, co jsem si o AL něco přečetla, jsem jí ještě dala šanci, přestože mě kdysi 1. díl série nijak nezaujal. Připomněla jsem si, co mi tehdy vadilo: minimální zapojení Rebecky do případu (zde ještě menší) a pomalost samotného vyšetřování i celkově toku děje (ale to nemusí být úplně na závadu, jak jsem četbou některých dalších švédských autorů - např. Johana Theorina - zjistila; inu, chladný sever). Naopak jsem nyní ocenila stejné téma (ke kterému, jak jsem se dočetla, má autorka osobní vztah), délku příběhu a hlavně stylistickou stránku, díky níž jsem knížku se zájmem přečetla. Zkusím pokračovat.

18 09.05.2018

Na stará kolena jsem si oblíbila rozhlasové hry - četbu i poslech. Ty Dürrenmattovy jsou čtivostí srovnatelné s jeho prózou i dramaty.
Všech pět her spojuje to, co autora zajímá zřejmě nejvíc: morální otázky, svoboda a politická moc.
Noční rozhovor: hra skvělá i v českém provedení s Milošem Nedbalem a Radovanem Lukavským. A teď mi prozraďte: toto české ztvárnění je z roku 1964 a mně přijde, že naprosto jasně odhaluje podstatu totality u nás - potírání jiných názorů a odstraňování nepohodlných kritiků; to už opravdu tehdy cenzura přimhouřila oči, nebo to soudruzi nepochopili? Ze setkání spisovatele a jeho vraha (kata vyslaného vládou) - téměř laskavého, ale své "poslání" naplňujícího - vás bude mrazit.
Dvojník: klade znepokojivou otázku: je v každém člověku skrytý potenciální vrah?
Proces o oslí stín: hra záměrně nejvíce zalidněná, neboť do naprosto banálního sporu jsou zatahováni další a další lidé, takže konec nemůže být jiný než ...
Stranitzky a národní hrdina: do národního hrdiny napadeného malomocenstvím (v palci na noze) vkládají velké naděje beznohý fotbalista a slepý potápěč, oba žijící na dně společnosti; snad bude mít nemocný národní hrdina soucit se stejně postiženými... Úsměvné (černohumorně) a hořké zároveň.
Herkules a Augiášův chlév: znám i podobu divadelní, obě jsou skvělé: opět národní hrdina, tentokrát ale sympatický silák Herkules, trpí finančními potížemi, takže přijme úkol - odhnojení elidské země. Oproti hrdinským činům, které zatím vykonal, se tento zdá být jednoduchý. Jenže narazí na překážku nepřekonatelnou - jak výstižně praví pasák vepřů: "Ten hnůj je především v palicích Eliďanů." Výstižné a vtipné.
Všechny hry, napsané jinde a jindy, vám připomenou tehdy či nyní tady.

18 11.04.2018

Hláškující drsňák s romantickou duší (áách), který nakonec - vyzraje, či nevyzraje na zlosyny? Prozrazovat to nebudu, i když se konec dá předpokládat, protože kromě zmíněných vlastností je to taky borec s jiskřivou inteligencí a nadto i člověk morální. Mně ale při čtení nepřišla stejně detektivní linie tak důležitá jako ty hlášky. Laurie má opravdu smysl pro humor a schopnost to "prodat", ale těch vtipných výroků bylo někde na můj vkus až trochu moc (a malinko se i opakovaly). Kromě humorné stránky umí ale i zachytit jiskření - mezi mužem a ženou i to mezi dobrem a zlem, takže celkově jsem si to užila.

18 18.03.2018

Výborný zapamatovatelný název. Detektivka patřící do kategorie méně realistických - ale to pro mě není vždycky na závadu, chápu to jako snahu o originalitu (nesmí to být až moc přitažené za vlasy, ale to zde není). Týká se to některých postav a jejich role ve vyšetřování (Tom, Abbas, ale nakonec i Olivia), náhod a zvratů v ději - ale četba mě bavila, zvraty překvapovaly, takže to nevyčítám.
Neodpustím si ale výčitku směrem k překladateli. Nejsem schopná posoudit originál, ale překladatel zřejmě chtěl udržet rychlost vyprávění, ty ostré střihy - neměl by ale stříhat větné celky proti pravidlům češtiny. Už tu marlowe zmínil děsivé psaní uvozovacích vět:
"Nejspíš ano."
Řekla Olivia.
Druhá věc, která mě dráždila, je "useknutí" věty vedlejší začínající "který":
"Na Nilse Wendta. Který mi kdysi naprosto..."
Fuj.
Knížka ale fuj není :-). Je právě docela dobrá, takže mě tohle zamrzelo. Doporučuji k přečtení a nenechte si ji tímhle pokazit - já jsem prostě na češtinu ulítlá.

18 25.02.2018

Tana French, moje milovaná. Tentokrát trochu jiná; nepřikovala mě ke knížce jako dřív, ale umožnila mi odložit ji (vždy po některém z výslechů) a nechat mi v hlavě skládat k sobě náznaky. (V šachu mě stejně samozřejmě držela až do konce.) Ze současných spisovatelek je pro mě právě ona královnou zápletky a motivace vraha (obojí je u ní tak uvěřitelné - pro mě právě i díky tomu napínavé až děsivé) a psychologie postav. Opravdu jsem si ale užívala autorčin jazyk a styl psaní - dialogy vyšetřovatelů, sehraných jako strojek hodinek, s podezřelým, to je prostě paráda a základ této knížky. Ale já jsem se poprvé v životě zamilovala do něčeho, co jsem jinde a jindy i přeskakovala - do popisů; postav, prostředí nebo zde - hraných rolí vyšetřovatelů:
"Moje parketa je Válečnice, nachystaná kdykoliv spustit palbu a ztrestat vás za všechny vaše hříchy, jakmile přiznáte barvu, anebo Vzteklá mrcha zaujatá proti mužským, pokud chcete nakrknout nějakého sexuálního násilníka nebo neandrtálce; taky umím Holku do nepohody, která drží partu, zaplatí rundu, když je na ní řada, je s ní psina a hoši s ní můžou vždycky poklábosit o problému, který se jim zrovna nechce probírat s kamarádem."
Svěží, má to šmrnc a spád a já pořád nedám na Tanu French dopustit.

18 28.01.2018

Kniha určená svým pojetím spíše pro studijní či vědecké účely; záslužná práce, kterou jsem využila při psaní diplomky. Příjmení jsou uváděna v kapitolách řazených podle způsobu jejich vzniku, nikoliv slovníkově, takže se hůře vyhledávají.
Nedávno jsem ji objevila v antikvariátu a pro radost si ji koupila. Bavilo mě sledovat příjmení, která mají dodnes pejorativní význam - některá si jejich majitelé nechali a já smekám před statečnými Hajzly, Jebáky, Prdelíky, Wosserky a dalšími. Líbily se mi složeniny ze sloves v minulém čase - Darmopil, Domabyl, Řídkošil, Stojespal - některá ještě existují, ale bojím se, že mizí; jmenovat se např. Kateřina Přecechtělová, vyčlením si na podpis dvojnásobný čas a rychle si vezmu nějakého Kosa :-).

18 11.01.2018

Deaver pořád psát umí. Já nebyla zklamaná, že to tady s tím úchylným vrahem bylo trošku jinak, mám psychopatů na nějaký čas dost díky jiným autorům. Spíš mě mrzelo, že Lincoln neměl moc prostoru; mě baví nejvíc ona vědecká stránka vyšetřování (ne že bych jí úplně věřila...). Celkově mi nepřišla Poslední hodina o moc horší než ostatní díly.

18 02.01.2018

Stala se mi nečekaná věc. Po desetiletích jsem si přečetla znovu prvního Jirku ("Jirka postrach rodiny") a čekala to dětské nadšení a výbuchy smíchu. Líbila se mi, ale tohle se nedostavilo; plné hodnocení jí ale nechám, to je jasné - kdysi mě bavila ohromně.
Bála jsem se, že tohoto Jirku, kterého jsem si z nostalgie koupila v plné dospělosti a se čtením ještě víc než 20 let čekala, vůbec neocením. Opak je pravdou! Můj mozek se přeladil a knížka obstála naprosto jasně. Je perfektní.

18 23.12.2017

Šestý díl přečten - a jsem spokojená. Neudělala jsem tu chybu, že bych si je vystřihla po sobě, ono se všechno, i to dobré, ve velkém množství zajídá. Ale - a tento nápad už tady taky někdo měl - proložila jsem jednotlivé díly drastičtějšími detektivkami, takže to vypadalo asi tak: Stephanie → znásilněná a zavražděná dívka → Stephanie → brutálně zabitá rodina → Stephanie → rozřezaná těla obětí → Stephanie → sériový vrah → Stephanie... Výborně to fungovalo, díky Stephanii jsem se udržovala v pohodě. Je to bezvadná postava - přitažlivá inteligentka (i když tohle někdy tak trochu maskuje), s nadhledem a vtipem. A vzhledem k tomu, jak je série pojata, nemusím mít obavy o její život. Její rodina je dokonalý zdroj humoru. Doporučuji.

18 18.12.2017

"Kterou knihu by sis vzala na pustý ostrov?" Mějte mě za blázna, ale já právě etymologický slovník. Kdykoliv a na jakémkoliv místě ho otevřu, začtu se - no schválně: "houdek - nářečně houslista, tj. kdo hude na housle; expresivně slabihoudek - kdo hraje slabě na housle, zachováno ve vlastním jméně Slabihoudek". Pořád v něm nacházím něco, co mě ohromí nebo zajímá nebo i zaskočí. Víte, jak vzniklo slovo "prý"? Původní "oni praví" (říkají) se nespisovně řeklo "oni praj", pak přišla změna "aj" na "ej" (vajce - vejce) a nakonec se "prej" (ve snaze vrátit mu spisovnost) změnilo na "prý". Dobrodružné a napínavé.

18 12.12.2017

To napětí, ty zvraty... Pamatuji si to dodnes: chodila jsem do 7. třídy (druhá polovina 70. let) a měla jít někam, z čeho se nedalo ulít. Ale já seděla a četla - u této knížky jsem pochopila sloveso "hltat" ve spojení se čtením. Já četla tehdy pořád a měla jsem období zamilovanosti do dobrodružných knih. Tato splnila naprosto všechna má očekávání, tehdy i předčila.

18 12.12.2017

Bráním se označení "kniha mého dětství", protože jsem ho použila už víckrát, ale nemohu jinak; kniha mého dětství! Mám na mysli oba díly (které vyšly v 70. letech), ty celkem tlusté knížky (s vtipnými ilustracemi) - kdyby měly stránek dvojnásob, pořád bych byla smutná, že už jsem na konci. Četla jsem je po několikáté i v středoškolském věku a později z nich citovala budoucímu manželovi (který, chudák, je nečetl) - např. dodnes mu občas říkám z legrace: "Bílý písek, bílý písek...", když ho chci pozlobit. Kvůli takovému čtení jsem v dětství toužila po tom, stát se spisovatelkou - umět tak vymyslet něco tak milého a vtipného... To víte, že toho nejsem schopná, to dokáže málokdo.
Právě jsem se rozhodla: jdu si oba díly znovu přečíst, mám potřebu dodat si optimismus a dobrou náladu.

18 11.12.2017

Čtivé, napínavé; jedno mé ALE odečetlo pátou hvězdičku u obou dílů: Martin Benner představuje zástupce mužů, jakého si v hlavě zobecníme asi v době, kdy jsme na muže naštvané: stoprocentně sobecký, bez citu k vlastní rodině, bezohledný k ženě, která ho miluje, dost chladný i k dceři, které se ujal, ale lásku k ní projevuje hlavně penězi. Nebo to je ztělesnění autorčiny ženské touhy po tom, moci být někdy taková? - tedy odstřihnout se od matky, neřešit závazně vztahy, nenechat se svázat dětmi, nechat si prostor pro sebe... Ale dost pseudopsychologických spekulací; autorka umí psát a já ji čtu ráda. V mých očích patří k těm lepším.

18 30.10.2017

Na rozdíl od minulého "pokračování" jsem se tady oprostila od představy, že to je další díl Milénia (které z mého srdce i hlavy už nic a nikdo nesesadí). Silou vůle jsem se držela toho, že čtu detektivku, ve které prostě jen znám postavy a prostředí. A fungovalo to; vážně, většinu knížky jsem si říkala, že půjdu proti proudu zde na DK a pochválím ji. Dialogy mi nevadily, linie s muslimskou rodinou mě zaujala, zápletka založená na pokusech s dvojčaty taktéž. Ale ten konec dopisoval podle mě ještě někdo jiný, nebo měl autor málo času, nebo... Odbyté neobratné věty, jako by to psalo dítě. A postavy: o Lisbeth-superhrdince se tady už psalo, ale co ta babka s rakovinou? - ta toho taky zvládla hodně! (zřejmě vyspělé švédské zdravotnictví). Poslední (opravdu?) díl si přečtu také - se zvědavostí a trochou naděje.

18 02.10.2017