KáťaM. komentáře u knih
Milá oddechovka, přesně víte, co dostanete, líbilo se mi zakončení, které nepůsobilo kýčovitě. Moc se mi líbilo vyprávění z oblasti archeologie a moře, moc pěkné spojení, které Vás unese jinam.
Tohle je knížka, na kterou odkazují snad všechny novodobé knížky o motivaci a seberozvoji a nezbývá než souhlas, že tahle knížka je základ. Přečetla jsem na tohle téma už hodně knih, dlouho jsem si z žádné neodnesla tolik jako z právě z Atomových návyků, vřele doporučuji!
Vůbec se nedivím, že je knížka takovým bestsellerem, živě a čtivě podané, jednoduchý recept, doufám, že někdy budu mít příležitost zahrát si i autorovu hru, kterou v knížce zmiňuje. Moc se mi líbil popis autorovy cesty. Můžu jen doporučit!
Mám za sebou čtyři díly, Jana je asi zatím moje favoritka. Krásně zpracovaná série, pokud se Vám líbily předchozí díly, ani tento nezklame.
Tak tímto thrillerem jsem skutečně jenom prolítla, četl se na jeden nádech a nemohla jsem se vůbec odtrhnout. Za mě to byla zatím nejlepší kniha, kterou jsem od autorky četla. Opět plné zvratů, zajímavé postavy a ten závěr, ten mě dostal. Veliké doporučení!
Kniha líčí boj ruského občana Ildara Dadina za demokracii a svobodu. Rusko je jiná země, budí ve mně respekt, méně už ovšem hlavní hrdina Ildar Dadin, který za své vystupování skončí v nápravném zařízení. Jeho příběh je smutný, těžko představitelný, ale ani zdaleka ne nejkrutější, když to shrnu hodně cynicky, byli a jsou aktivisti, kteří dopadají ještě hůř. Je mi ho líto jako člověka, protože jen těžko může dosáhnout v životě spokojenosti, když si vytyčil cíl boj proti tamnímu režimu. V knize jsem se pozastavila zejména nad výrokem: "Kdo jako Rus neprotestuje proti válce na Ukrajině, stává se spolupachatelem a nese část viny za smrt tisíců lidí v tomto Putinem rozpoutaném ozbrojeném konfliktu." Myslím, že se to panu Dadinovi snadno mluví, dokud nemá děti, tento výrok je silný a já bych takhle všechny Rusy do jednoho pytle neházela. Kniha pro mě byla zajímavým náhledem do ruského prostředí, jsem ráda, že jsem měla možnost si ji přečíst, ale žádné nové informace mi asi nepřinesla, proto ji hodnotím jako lepší průměr.
I já jsem si přečetla příběh o tom, co se po znovusjednocení Německa vrací někdejší baronesa Franziska, dnes už sedmdesátiletá dáma, na své venkovské sídlo. Musí se srovnávat nejen s rozdíly mezi západním a východním Německem, ale také s proměnou, které prodělal její dřívější domov. Co k tomu říct. Mám za sebou první díl Panského domu a první díl Venkovského sídla. Ani jedna z knih autorky mě ale neoslnila. Velkým záporem je pro mě skutečnost, že autorka nedokázala vytvořit postavy, které bych si alespoň trochu oblíbila. Příběh i postavy samotné jsou takové povrchní a fádní, autorka se nesnaží zacházet nikam hlouběji ( možná tady o to byla snaha deníky Elfriede, ale za mě to bylo pořád málo). Nejen, že mě podstavy nenadchly, ale skoro mi svou naivitou lezly na nervy, obzvláště Jenny a Franziska. U Panského domu bych chtěla vědět, jak bude pokračovat, tady si ani nejsem jistá. Skončilo to podivným happyendem. Když už jde o knížku na pokračování, utnula bych to alespoň nějakým zajímavým závěrem, aby čtenář hned potřeboval další knihu. Za mě tedy takový průměr a knížku příliš doporučit nemůžu. Každopádně velmi kvituji skutečnost, že se jednou v knize střídají dvě časové roviny, aniž by do toho musely být zatahovány koncentrační tábory.
Se sérií, jehož hlavní postavou je vyšetřovatel Harry Hole, jsem naštěstí nezačínala od začátku, jinak bych ji už asi nečetla. První dva díly mě prakticky vůbec nezaujaly, asi to bylo i tím, že země, kde se odehrávaly, mi jsou vzdálené (Austrálie a ještě hůř pak Thajsko). Tady jsme v Norsku a konečně série začíná nabírat grady. Objevuje se tu konečně Rachel a Oleg. V této sérii je propojení s 2. světovou válkou, neboť vraždy, které Harry vyšetřuje, mají prvopočátek právě tam. Bavilo mě ten příběh rozplétat, druhá světová válka v kombinaci s dobrým autorem není nikdy krok vedle a Nesbø prostě dobrý autor je. V porovnání s dalšími díly, které jsem od autora četla, je Červenka pořád slabší odvar, ale už je to na správné cestě a na další díly se už začínám těšit (což jsem po prvních dvou říct nemohla). Interpretace tradičně skvělým Hynkem Čermákem tomu dodala šťávu, knížku hodnotím jako lepší průměr.
Ke knížce jsem se dostala úplnou náhodou díky Yoli pikniku, básničky obvykle nečtu, ale tahle sbírka stojí za to. Popisuje a pojmenovává myšlenkové pochody holky, díky této knížce jsem se zase jednou ujistila v tom, že nejsem (úplně vadná). Některé básničky mi přišly až moc feministické, a to mi nesedělo, ale jsem ráda, že jsem mohla poznat, proč tuhle knížku spousta lidí tak vychvaluje. Mně se zase tak extrémním způsobem do srdce nezapíchla, ale bylo to zajímavé čtení, mohu ji doporučit.
Hodně drsné čtení. Trošku mě rušil způsob psaní. Někdy kapitoly na sebe navazovaly, jindy to vypadalo, jako by šlo o povídku, chlapec se zase ocitl jinde, aniž by se čtenář dozvěděl jak. V těch odporných scénách jsem se nijak nevyžívala, film vidět vůbec nepotřebuji. Já jsem si z knížky odnesla hlavně myšlenku, jak snadno je člověk ovlivnitelný. Chvilku člověk věří tomu, že počítáním zubů může člověku ublížit, ocitne se u někoho jiného a věří v Boha, o pár kapitol dál je masírován komunistickou propagandou, které také bezmezně propadne. Ta determinace lidskou společností mi přišla ohromující, ale co hůř, neskutečně reálná.
Mně se Do vody moc líbilo, zažívala jsem ty samé tíživé pocity a mráz v zádech jako před pár lety u Dívky ve vlaku, Paula Hawkins mi sedí a jeho knížky moc doporučuji!
Na mě to bylo příliš pomalé, myslím, že by knížka snesla více postav, když je to rodinná sága, snad by byla větší šance, že bych si někoho oblíbila, takhle se mi to bohužel nepodařilo, přesto chci číst nebo poslouchat dál. V tomto případě bych právě doporučila spíše poslech, pan Soukup knížce neskutečně přidává, pokud bych četla jako klasickou knihu, hodnotila bych asi podprůměrně.
V zásadě souhlasím s komentáři předchozích čtenářů. Jane Austen zbožňuji, ale Emma byla slabší. Neškodil by ji nižší rozsah, ale každý skvělý autor potřebuje nějakou slabší knížku, abychom o to více mohli milovat ty povedenější. U mě i po Emmě Jane Austen zůstává jednou z mých nejoblíbenějších spisovatelek, více o čtení Emmy jsem vylíčila ve své recenzi.
Vždycky jsem Grishamovy knihy dělila jen na skvělé a ještě lepší, po přečtení této zakládám složku "dobré." Osamělý střelec je vlastně série několika povídek se společným jádrem. Nechybí obvyklý autorův sarkasmus, nadhled a zajímavé právnické příběhy. Z mého pohledu je to ale nejmíň reálná postava, o které jsem z pera autora četla, některé věci se dokonce zbytečně opakovaly. Skutečnost, že jsme se v knize setkali hned s několika příběhy byla spíš na škodu, protože nebyl prostor všechny postavy tak brilantně vykreslit. Je mi to strašně líto, ale Osamělého střelce hodnotím jen jako lepší průměr. Ty příběhy byly až moc přes čáru. Je strašná smůla, že jsem předtím četla zrovna Předvolání, což byla pro mě jedna z nejsilnějších knih vůbec. Musím ale pochválit přebal, který vydržel i pobyt u vody... V tomhle kabátku od nakladatelství Kalibr jsem potkala ještě Píšťalku, tu už jsem četla a můžu doporučit. Osobně bych ale sbírku Grishamových paperbacků rozšířila spíš o zmiňované Předvolání nebo Calico Joe. To jsou knížky, které bych k prázdninovým čtenářům dostala spíš.
Tak tohle byl rozhodně jeden z těch lepších thrillerů. Trošku mě zklamalo, že celá první část byla jen prohloubení anotace a pak ten zlom, kdy se v polovině knížky mění postavu, z jejíž pohledu je knížka vyprávěna. Ale také jsem se nechala napálit, obě části byly hodně čtivé, nemohla jsem se od knihy odtrhnout, vřele doporučuji!
Bohužel jsem ještě nepotkala knihu s BDSM tematikou odehrávající se v dnešní době, která by mě chytla. Nejlepší svým způsobem BDSM jsou podle mě knížky Shannon Drake, kde si rytíř podmaňuje princeznu, ty se samozřejmě odehrávají ve středověku. Jinak podle mě tohle téma je vždycky pěkně zpracované jen v jednoduchých povídkách, často amatérů.
V knížce jsou klasická klišé, i když rozhodně plusové body za to, že dominant není právník a dokonce i občas pracuje, to se fakt u tohoto žánru musí ocenit. Hlavní ženská hrdinka naprosto tupá, dominant ještě víc. Nejvíc mě zabíjela ta věta, kterou komentoval, že něco pokazil - byla tam snad v každé kapitole.
Někde jsem četla, že žena se víc vzruší při čtení, než při videu. Bohužel tahle knížka tyhle pocity nenavodila ani trošku, ačkoli k tomu měla potenciál. Autorka se toho nebála a ty žhavé scény popsala vážně barvitě, někdy až trošku moc, což zní možná trochu divně, když jsem věděla, do čeho jdu, ale nějak jsem nejela na autorčině vlně.
Věřím, že knížce by přidal lepší překlad a korektura. Vážně jsem u toho šílela. Naprosto divně a zkomoleně používaná přirovnání, ujetá oslovení - opravdu bratr říká mladší sestře "holčičko?" Tyhle doslovné překlady nenávidím a na jazykovou stránku knih jsem citlivá.
Jestli bych něco ocenila, tak občas vcelku nečekané zvraty.
Vzhledem k tomu, že druhý díl série už nemá být hlavně o Mie, ale o jejím bratrovi, asi se do něj po nějaké době pustím, ale bez velkých očekávání.
Knížku bych doporučila pouze skalním příznivcům BDSM, kteří ještě ideálně nemají v žánru moc načteno.
Správný psychothriller, nešlo se odtrhnout, svižný kratší kapitoly, knížku si asi nebudu dlouho pamatovat, ale jako podzimní čtení geniální!
Cokoli od této autorky, pokud máte rádi anglickou historii, je prostě boží, Princezna Alžběta se mi líbila víc, protože to bylo dynamičtější, ale za to nemůže autorka, prostě první část života Alžběty je zajímavější, trošku bych to přirovnala k autorčině knížce Alžběta z Yorku, kde se autorka taky snaží vykřesat maximum z nepříliš zajímavé osobnosti. Opět musím vyzdvihnout poctivou práci autorky, i proto patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele.
Mně intuice říkala, že tohle pro mě nebude, že v sobě nic zvláštního neřeším, ale nechala jsem se strhnout davem. Knížka mi nesedla. V žádném případě nerozporuji autorčiny znalosti psychologie, autorka oboru rozumí, naprosto jsem ale nesouznila s jejím přístupem odpojit od sebe ty, co mi nesedí, dokonce popisuje, jak odstřihla svou rodinu. Mně její přístup přijde sobecký, trochu mi odráží dnešní dobu - nevyhovujícího se zbav (ve vztazích, v práci, soukromí). Je snazší se všeho zbavit než problémy (ve vztazích, rodině...) řešit. Myslím si, že je potřeba se některým problémům postavit čelem. Autorka si stěžuje, že si maminka jedné její klientky stěžovala, že její dceři "vymyla mozek." Vlastně se mamince vůbec nedivím, trochu mě děsí, jak má kniha s práce takovým vyzněním dosah a jakou komunitu autorka tvoří. Věřím, že někomu knížka může pomoci, ale brát ji jako příručku na šťastnější život, to mi nepřijde úplně přiléhavé. Já tuhle knížku nedoporučuji.
Tudorovské romány od této autorky jsou prostě top, Princezna Alžběta není výjimkou, ještěže má pokračování!