Kmotr99 komentáře u knih

"Nikdy nezávoď v pití se Švédem, pokud zrovna nejsi Fin, nebo aspoň Rus."

6 03.04.2014

Pro děti ideální četba, nicméně mě psy nikdy moc nebrali a Dášeňka na tom nic nemění.

6 03.04.2014

Cesta do hlubin autistovy duše. Opravdu bylo zajímavé nahlédnout do myšlenek autisty. Psaní v ich formě dílu dodává na autentičnosti.

6 05.02.2014

Po, jak by řekli ogaři z Hané, fajných předchozích dílech velké zklamání. Rowlingová se sice pokouší o epický závěr. Vlastně nevím jak bych to zakončil já, ale pokusil bych se ještě o nějaké překvapení, která autorka v předchozích dílech tolikrát vytahovala z rukávu. Všechno prostě předpovídatelné, sladký konec (málem jsem dostal cukrovku) a tak dál. Kdyby se to odehrávalo v Bradavicích, bylo by to lepší. Ale co by se tam mělo odehrávat? Vážně netušim...

6 04.02.2014

Kdyby se kniha nesla v duchu prvních cca padesáti stran, nemám slov. I mnohé momenty, kdy se Drákula ocitne ve viktoriánské Anglii jsou nezapomenutelné a stejně děsivé, jako začátek v Transylvánii. Psaní formou deníků a dopisů je velmi originální a kniha je díky tomu ještě děsivější.

6 04.02.2014

"To, co nesnášel, uvědomil si znepokojeně, byla pomíjivost sama o sobě; myšlenka, že nějaká věc, ať už jakákoliv, končí: to, co nesnášel, nebylo vlastně nic jiného než základní vlastnosti života."

5 04.02.2023

O knize jsem slyšel hlavně v souvislosti s popisem příklonu dělnické třídy k radikální pravici. Návrat do Remeše je ve své stručnosti mnohem bohatší a přestože politický vývoj dává autorovi za pravdu (kterou si bohužel bere k srdci málokdo, a politici skoro vůbec; všichni tak zůstáváme v neperskeptivním bahně kulturních válek), víc mě zasáhly osobně laděné kapitoly kdy se Eribon vypořádává se svým původem a nelehkým postavením homosexuála z řad "proletariátu", který má ambice prosadit se mezi "buržoazií." Pro českého čtenáře může být zarážející a trochu provokativní, s jakou samozřejmostí autor operuje s marxistickým třídním rozdělením společnosti. Domnívám se, že taková optika české debatě chybí a obávám se (jak píše kolega Moiseiwitsch), že nejde o "předobraz" vývoje české společnosti, ale že by se popis francouzské reality dal dobře napasovat i na realitu tuzemskou (stačí prolistovat Prkopovy Slepé skvrny) s tím, že sociální mobilita a nerovnost mezi regiony u nás může být možná i horší než ve Francii - viz "segregace" dětí již po páté třídě. Najdeme v Česku podobně úspěšného intelektuála s takovým původem jaký má Eribon?
Velmi podnětná sebe- a společenská analýza, která se nebojí být osobní a tak akorát sentimentální.
V neposlední řadě mě donutila zamyslet se nad vlastním "třídním původem" a jakým způsobem ovlivňuje můj pohled na svět a sebe samého.

"Politicky jsem sice stál na straně dělníků, avšak zároveň jsem nenáviděl své kořeny v tomto světě. Zřejmě bych netrpěl takovým vnitřním pnutím a morální trýzní, pokud bych se postavil na stranu 'lidu', pokud by součástí toho lidu zároveň nebyla i má rodina, tedy má minulost a koneckonců i má přítomnost."

5 09.08.2021

Srovnání s Cestou Cormaca McCarthyho se přímo nabízí. Možná to byl právě "křest" McCarthym a jeho romány, které jsou plné podobně šílených výjevů psaných strohým jazykem, (tu a tam okořeněné o podivnou metaforu), kvůli kterému se nemůžu přidat k zástupu šokovaných (a rozhořčených) komentářů. Bude to znít cynicky, ale něco takového jsem vlastně čekal.

Na druhou stranu výjevů, ze kterých se mi udělalo skoro fyzicky špatně (a začal jsem přemýšlet, jestli vůbec chci vidět filmovou adaptaci), bylo nemálo. Někdy jen nechutné, jindy těžko uvěřitelné, tu a tam až perverzně groteskní (např. napůl stažený králík běhající po zahradě). Vůbec nejhorší byla jedna z prvních scén, kdy sedlák vydloubl obyčejnou lžicí svému sokovi oči. Mimořádně odporná záležitost, ale myslím, že ne samoúčelná. Chlapec nad hrůzou, kterou byl svědkem přemítá a kapitola končí předsevzetím: "Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na všechno, co jsem kdy spatřil."

Kdyby věděl, co bude následovat, nejspíš by tuto úvahu odvolal. Síla knihy spočívá právě v pohledu (aspoň zpočátku) nevinného dítěte, které je znenadání „vrženo“ do nelidského světa. Musí se vypořádat nejen s tolikrát omílanou krutostí, ale i různými vzájemně si odporujícími světy - katolické víry, zakořeněného pohanství a totalitních režimů nacismu a komunismu. Právě dětský úhel pohledu na tyto velké otázky ohledně morálky, Boha atd. mě na Nabarveném ptáčeti fascinovaly nejvíc. Kluk se snaží najít smysl v tak iracionálním a nejistém světě války, včetně holokaustu.

Ve srovnání s Cestou je v něčem Nabarvené ptáče nakonec ještě děsivější: Chlapec se toulá krajinou sám, bez otce. A nejde o krajinu dystopickou, nýbrž reálie druhé světové války někde na pomezí Polska a Ukrajiny. Kluk v Cestě symbolizuje naději, že ten šedý nemilosrdný svět obývá ještě někdo láskyplný. Protagonista Nabarveného ptáčete se naopak neutěšeným poměrům rychle přizpůsobí a msta je pro něj na denním pořádku. Naděje není žádná.

Je to moc kruté, nesmyslně kruté? Že všichni lidé takový přece nejsou? Nevím, jsem v tomto ohledu spíš skeptik. A přiznejme si, nedovedu si představit o moc horší místo než zaostalé planiny východní Evropy 40. let, kudy se prohnala fronta hned třikrát, a to té nejhorší z nejhorších válek, která zapříčinila vyhlazení jednoho národa a vypálení stovek vesnic. Pokud by se někde mělo projevit v lidech to nejhorší, kde jinde než na takovém místě a za takových okolností?

5 19.08.2019

Od Jane Austen jsem nic číst ani neplánoval - Prozřetelnost tomu asi chtěla a tak jsem během jednoho pěšího pochodu moravskou Vysočinou v jedné idylické vesnici v knihobudce narazil na Annu Elliotovou. Přišla vhod - nic pořádného na čtení jsem neměl a původní vydání z nekonečné edice Světová četba bylo tak akorát do kapsy. Být doma s tolika lákavými knihami, nikdy bych knihu nedočetl, v takové situaci jsem osudy Anny Elliotové prožíval celkem rád. Zaujal mě nenápadný smysl pro humor popisující absurdity ze života britské aristokracie, zvykl jsem si i na velmi dlouhá souvětí analyzující různé povahy a situace; největší zklamáním je pak děj - náhlému šťastnému rozuzlení nepředcházelo dle mého žádné velké drama, a proto ve mně mohlo těžko víc rezonovat.
Jestli si od Austen někdy něco přečtu (na Pýchu a předsudek se mi v knihovně dlouho práší), tak to bude určitě za dlouho. I když, v některém ze sychravých zimních dní, se šálkem černého čaje... si to i dovedu představit.

5 23.07.2019

Chandler mě napotřetí nezklamal, ale bohužel ani neohromil. 150 stránek se pořád něco zmateně děje, aniž byste moc věděli, co. A pak se to na pár stránkách až moc rychle rozlouskne.

Co z celkem obyčejné detektivky dělá něco víc, jsou tyhle stroze popsané okamžiky plné melancholie:
"Zavřel jsem dveře a vrátil se ke svému téměř nedotčenému druhému drinku. Byl zvětralý. Odnesl jsem si sklenici do kuchyně a dolil do ní trochu whisky z láhve, abych to vylepšil, a pak jsem tam stál se sklenicí v ruce a civěl z okna na eukalypty, jak natřásají pružné koruny na pozadí modravě temného nebe. Zřejmě se opět zvedal vítr. Opíral se do okna na severní straně a něco pomalu, těžce bouchalo do zdi budovy, jako kdyby nějaký kus tlustého drátu mlátil do fasády mezi izolátory."

5 20.12.2018

*Byli "dětmi přírody", říkával strýček s grimasou ve tváři, protože pro naši rodinu byl člověk vlastně protikladem "přírody". "Židovi sluší kavárna," říkával už dědeček, když se doslechl, že lidé chodí na procházky a podnikají dokonce pěší výlety, "copak jsem nějakej srnec?"*

Mitteleuropa v kostce. Příběh jedné vídeňské rodiny s židovsko-haličsko-sudetoněmeckými kořeny. Kavárny, obtížné hledání vlastní identity, obchodování s východním blokem, Holocaust, anekdoty, bridž, xenofobie, fotbal, kolaborace... Provinčnost malého středoevropského národa okořeněná kosmopolitností Vídně.
Těžko usuzovat z jedné knihy, ale potvrdil jsem si, že Rakušáci jsou tak trochu Češi, co mluví německy. Ve Vienně jsem našel podobnou "léčbu humorem", jaká mi přijde typická pro český pohled na nedávnou minulost (á la Pelíšky), která jako by se snažila zamaskovat nikdy nevyřešené rány.
Rodinné historky jsou občas opravdu vtipné. Eva Menasse ale u humoru nekončí. Jakmile si příbuzní začnou nadávat do nacistů, úsměv vám brzy ztuhne na tváři.

5 11.11.2018

Být z Brna, bylo by to určitě na pět hvězd. Dívat se na město optikou Ivana Blatného, vše je hned zajímavější. I cesta na tramvaj může být takovou "melancholickou procházkou." Čím dál od centra, tím lépe. Jenom... verše mi přišly trochu divně nasázeny (měl jsem k dispozici vydání z roku 1990), že jsem nevěděl, kdy končí jedna a kdy začíná druhá báseň (nejsou pojmenované). Pěkné černobílé ilustrace to ale bohatě vynahradily.

5 25.03.2018

Můj první McBain. Oddechová detektivka jako stvořená pro "zahřátí" uprostřed zimy, navíc vítaná změna po řadě náročnějších knih; při čtení jsem nemusel tolik přemýšlet, byť jsem četl v angličtině. Příběh mě bavil, škoda příliš náhlého konce. Do 87. revíru se určitě hodlám časem vrátit. (aj)

5 06.02.2018

Bylo fajn zjistit, že klasická ruská literatura není jen Dostojevský. Že může být odlehčená, zdánlivě bez velkých zvratů a emocí a bez desítek postav, ve kterých se nedá orientovat. Přesto všechno je Oblomov pořád kniha bohatá na myšlenky a rozhodně ne nudná. Myslím, že zápas mezi "štolcem" a "oblomovem" v nás probíhá každý den. Aspoň já to taky cítím. Oblomova můžeme litovat a můžeme jím opovrhovat, ale upřímně, kdo z vás by nechtěl žít takový život, o jakém se Oblomovovi zdá na konci první části...

5 17.01.2018

(Spoilery) Místy mi to přišlo rozvleklejší, ale některé pasáže zase byly velmi silné. Například hádka mezi Gatsbym a Tomem před Daisy a pak především tragický konec. To, že za života tak oblíbenému Gatsbymu na pohřeb nepřijde skoro vůbec nikdo, tak nějak vypovídá o povrchnosti jeho rozmarného stylu života (a především pak lidí, kteří jeho "služeb" nezávazně využívali). Myslím, že tato krátká knížka je řazená mezi klasiku zaslouženě. PS: Čteno v originále.

5 03.07.2017

Děti z Bullerbynu to prostě nepřekoná!

5 03.04.2014

Moc pěkné moderní pohádky, co si pamatuji, tak jsem se moc dobře bavil. Jedna z těch nej povinných četeb.

5 03.04.2014

Je mi líto, že musím hodnotit tuto lidovou knihu pro nejmenší. Jak Honzík krmil prasata a pod. mě nebavilo ani ve třetí třídě, nebo kdy jsme to četli.

5 02.04.2014

Kniha poutavě přibližuje dějiny filosofie formou krásného příběhu. A nejen že přibližuje dějiny filosofie a životy filosofů, ale hlavně: Nutí čtenáře zamyslet se. Mnoho vět jsem si musel přečíst vícekrát, abych je pochopil. Jenom je mi líto toho konce, který to svou absurditou trochu shodil. Každopádně si knihu přečtěte a nefilosofujte o tom dlouho...stojí to za to!

5 07.02.2014

Děsivě legrační. Mrazivě vtipné. Takto by se dala charakterizovat kniha Už je tady zas. Vím, zní to jako oficiální anotace, ale je to v podstatě pravda. Hitlerův slang, uvažování a poznámky (Goebells byl rodinný typ apod.) je k popukání. Nasmál jsem se dost (a někdy i nahlas, a to se mi nestává u knih moc často). Když se nad tím ale zamyslím, rychle mi zmrzne úsměv na rtech. Dnešní společnost (a ta česká obzvlášť) je náchylná k extremismu stejně jako společnost mezi světovými válkami. Naštěstí dnes není "charismatického" radikála, který by byl schopný ovládnout masy.
EDIT. A to jsem na začátku roku 2014 opravdu netušil, jak se může situace vyhrotit za rok a půl. Tady už opravdu končí sranda...

5 06.02.2014