Kopretina komentáře u knih
Kniha jakoby namíchaná z Osm od Třeštíkové, Černobílý svět a Dej mamce pusu. Alespoň jsem si je připomněla. Jelikož jsem v karanténě, tak čtu. Nenadchne, ani neurazí.
Perfektní příběh, bezva humor, za mě ještě lepší než Děti z Bullerbynu. Nejraději jsem měla Mellkera. Jsem mu totiž v lecčems podobná ;) (a děti mě taky mají rády).
Kniha mi ležela doma x let a nyní na ni přišla doba, hodí se do čtenářské výzvy - autor, který získal cenu E.A.Poea. Často takový žánr nečtu, a když už, tak jsem do toho pohlcená a musím číst a číst. Líbila se mi, i když to na mě občas bylo silné kafe.
Do knihy se mi nechtělo, a musím uznat, že mě kniha nejen pohltila, ale i dojala. Především vyprávění o tom, jak Josef přijal těhotnou Marii. Nevím, jestli tam jsou všechna historická fakta správně, ale "tak nějak to mohlo být". Nikdy jsem se na "začátek Evangelia" nedívala tak jak spisovatel a nepřemýšlela o tom, jak dětství Ježíše bylo náročné a role Josefa nezastupitelná. Že měli další děti? Výklad hovoří o tom, že to mohli být bratranci/širší rodina.
Knihu bych věděla komu věnovat. Poslouchala jsem ji jako čtenou eknihu a vychutnávala si i romštinu. Není od věci si přečíst tuto knihu, především pak pohádku Hnědý cikán, černý pes, aby člověk trochu nahlédl pod pokličku Romům.
Knihu jsem si ráda přečetla, téma je mi blízké. Stejně si ale říkám, že když - tedy aspoň podle knihy - se dokáže autista naučit jednat společensky přijatelně, když je schopen se naučit hovořit tak, aby se domluvil, proč by se aspoň částečně nemohl naučit to, že nemusí vše skákat, jak on píská. Naučit se ohleduplnosti alespoň těch nejbližších - i když jí nerozumí. Tolik za mě, v praxi to vyzkouším.
Moje první setkání s autorkou, hned od začátku jsem si říkala, hm takové syrové, jako Soukupová. Jelikož jsem nemocná, knihu jsem přelouskala jedna dva. Četla se hezky, podezření jsem měla velmi blízké, a že nikdo není sympatický? To už si v moderních knížkách zvykám. Ještěže já :D a moji známí (aspoň někteří) normální jsme ;).
Do poslední chvíle jsem držela palce, aby to ani jeden nevzdal. Pěkně napsáno, příběh krutý.
Kniha není můj šálek kávy, hodně věcí mi tam nesedělo. Ale nechci být jen kritická, protože si chci i této knihy něco odnést, tak jsem si něco vybrala i pro sebe. A to, položit si otázku, co vlastně teď potřebuji já, co jsem já a jak najít vnitřní mír. Sice to hledám jiným způsobem než autorka, ale z této knihy si odnáším potřebu se nad tímto pozastavovat.
Žít hluboký duchovní život mi ještě před nedávnem přišlo nemyslitelné v běžném životě rodinném, pracovním či společenském. Shledávám však, a to např. i díky této knize, že jsme k němu zváni všichni, bez ohledu na stav či vytížení, právě v tomto okamžiku na tomto místě.
Kniha není odborným vědeckým pojednáním, jednoduchým způsobem autor nabízí se v modlitbě posunout o krůček dál a hledat si své způsoby a možnosti. Zvláště pak oceňuji poslední kapitoly, kde mluví o jednotlivých druzích modlitby - a hned to aplikuje do praxe.
Kniha, na kterou chci v životě ještě sáhnout.
Jsem přejedená knih o válce, tato je však trochu jiná, a pro mě často nepochopitelná. Často jsem musela číst mezi řádky, jak to vlastně autorka myslela.
Malý citát, s. 267: "My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek."
Nemám slov...každá věta je plná pokoje a lásky. Nic krásnějšího jsem na toto téma nečetla a ani netušila, že o druhém se dá říct a uvažovat tak krásně. Je to pro mě velká škola lásky, vztahů, mám se co učit. Tuto knihu chci přečíst ještě stokrát...
Úryvek o důvěře (s. 264): "Nic neuzdravuje, neposiluje, nebuduje tolik jako darovaná a přijatá důvěra. Čím víc je každý ujištěn o své hodnotě, tím méně se snaží vyhodit druhého ze sedla a dostat se na jeho místo. Čím víc ví, kdo je, a co může dělat, a čím se může stát, tím menší má potřebu vlastní valorizace. Čím víc cítí, že si ho ostatní váží, tím méně se bude předvádět."
Moje srdcovka, básně, kterým lze rozumět, některé i pochopit hlouběji.
Kniha o tom, jak je kdo hluboko v ... a jak si ostatní myslí, že jsou na tom líp, a přitom jsou tam taky... Pro mě děsně depresivní, točící se v kruhu. Jediné plus popis prostředí, které neznám.
Celou dobu mi šlo hlavou, jestli jsem četla větší hovadinu. Jedna hvězda za ilustraci, druhá za vtipná umístění nočníku v různých pozicích, to ocenily i děti, ostatní je opravdu o ...
Krátká knížka o válce pro děti. Je to zajímavé, že moje děti už kdeco viděly a četly, hrály různé (i bojové) hry, takové, na které bych neměla žaludek. Ale když jim čtu příběh, který opravdu se mohl přihodit, tak se bojí a mají oči navrch hlavy. Asi může být realita horší než fikce.
Jazyk autorky je moc krásný, i zápletka je zajímavá. Četla jsem jako divá a chtěla tentokrát, když se mi to nepovedlo u Kukačky, vydedukovat, kdo je vrah. Zůstala jsem jen u spekulací. (Někdy si říkám, co to je za lidi, kteří vymyslí takový drastický příběh? Mají to v sobě, podobně jako Quin?)
Zaujal mě vtip na první straně a moc se na knihu těšila, je to humor mě blízký. V knize se humorného děje nenadějeme, je spíš o naději a beznaději. Jak upadala Barbara níž a níž, cítila jsem nepohodu i ve svém životě. Naopak, jak získávala pevnější půdu pod nohama, bylo mi lépe a cítila jsem se šťastnější. Uvědomila jsem si také několik skrytých "kostlivců" ve svých skříních. Každý jsme potencionálními klienty psychiatrie, záleží jen, zda nastanou okolnosti, které nás tam doženou.
Žasnu, jak se některé knihy mým dětem líbí! A toto je jedna z nich! Od samého začátku poslouchaly jako myšky, po kapitole řvaly (ale potichu ;) ) JEŠTĚ JEDNU! Jen u předposlední prostřední syn brečel a musela jsem si s ním pak ještě potmě špitat něco hezkého, aby v klidu usnul. Za mě pěkný, za děti super!