Kopta komentáře u knih
Standarty se stále drží. Máme nové antagonisty, kteří zřejmě budou dělat neplechu ještě dlouho, svět se prohlubuje a tvůrci opět dávají možnost obrazům a asociacím aby mluvili za postavy. Něco, co vídáme občas u DC a tady to máme nečekaně taky. Jedeme dál!
Starej a dobrej. A to všechno okolo. Tady se setkáváme se vysoce dekadentní budoucností superhrdinského světa. Originální trip, který samozřejmě někdy dává přednost krvavosti před příběhem, který i tak není vůbec špatný. Skvělý zážitek, kterým se Marvel posouvá trochu dál. A odporně dobře.
Moje první manga v životě. A dopadá to dobře. Jasně neodpustí se nějaké ty japonské divnopatvary a teotrálnost, kterou jsem v takovémto stylu obrazové literatury ještě nezažil. I tak musím uznat, že se jedná o super věc, která mě irčitě nalákala na další díl a bylo to slupnuto rychle a jednoduše. Asi je těžké brát ohodnocení zde objektivně, jelikož toto je pro jasnou cílovku, která vždy bude shovívavější i přes svoji menší uzavřenost. Nic to nemění na mém subjektivním pozitivním mínění.
Ballard nabídl zcela novou věc. Svěží vítr, který už sám o sobě zní v rámci příběhu bizarně zajímavě. Taky se to tak jeví prvních několik stránek , které jsem se zájmem hltal jednu za druhou a převaloval ve své mysli každé slovo. Seděl mi i Ballardův styl vyprávění, který se zdál být jasný a přímý. Pak se cosi pokazilo. Nevím, jestli to bylo nezáživností příběhu, nějakou změnu, ale před půlkou knihy se vše najednou sklouzne spíše do nezáživné spirály nahodilých a až nesouvicejících situací, které člověka přestanou oslovovat. To byla rána na solar, se kterým se těžce dá vyrovnat. Z osvěžující knihy se nakonec vyklubala divná směsice nudy, nahodilosti a občasně nechutných sexuálních výlevů, které tolik neseděli do určité snahy téma nadnést.
Balady krátké a nijak záživné. Forma asi splněna se vším, co je zapotřebí, ale než se stihne rozvinout příběh, tak je konec a další krátká a nebo nezáživná část. Možnost nalezení neznámého zlata se nekoná.
Tahle střelnice se do mého terče silně netrefuje. Někdy vrchol Gerlachu, někdy Macocha. Když jsem u toho panslavismu.
Hezky rozehrané pozadí, zajímavé rozhraní postav i myšlenky. Vlastně docela i humorně ironické. Stále lehce mimo mě, ale nejde o katastrofu. Naštěstí.
Vážnější a delší Kukučín za mě tolik nezafungoval. Pokud by mi ale někdo řekl, že jde o dílo do povinné četby, sedělo by to skvěle. A má to i díky tomu zvláštní jinou atmosféru. Nějak to vidím v této rovině lépe. V té čtivé zase tolik ne. Pár bonusů se přeci jen našlo. Cením poselství.
Opět na stranu druhou něco příjemného. Lehce humorné a příjemné počtení, která vám i něco dá a neokrade vás o čas. Ve výsledku docela vítězná situace. A příjemné překvapení.
Je to asi ta stejná záležitost. Asi nemá cenu to nějak více komentovat. Snaha byla.
První čitelnější otisk ve slovenské literatuře. Za mě minimálně. Stále trochu nečitelné, zvláštní a své. Kdo jsem abych hodnotil? Uživatel přeci jen.
Lehké ukonejšení ve formě něčeho jako lyriky, která je krátká, jednohubková a v nějakých úhlech čitelná. Ještě, že tak. Alespoň někde zasvítilo slunce. Nebo hvězdy u moře?
Dokola, dokola, dokola. Sestupná spirála utrpení. Omlouvám se akademikům. Tahle kniha není pro mladý (?!)
Krátké, lehce zajímavé, ale ve výsledku nic neříkající. Jak jednoduché to v tomto je. Škoda, toto vypadlo dost nadějně.
Stejná píseň. Stejná lyrická epika. Stejný příběh. Alespoň v té šabloně nálady, která se táhne ve snaze napodobit a zavděčit se nějakému literárnímu směru, který oslovil lidi tehdy a sporadicky někoho osloví dnes. Sláva těmto lidem. Mně ne.
Poláci burcující k revoluci a ke změně. Burcují k tomu dramatem a dílem, které se čte všeljak, ale lehce úplně tolik ne. Poselství a snaha jeho předání je lehce někde jinde mimo mě. To je bohužel celé.
Z mnoha případů novo staré polské literatury jde o klenot. Je otázka zda je to kvůli mým slabostem na balady, ale je skvělé vidět něco z polského prostředí a jako kdyby to bylo od Erbena. Bohužel asi od Mickiewicze jediné vskutku čitelné dílo. Velká škoda, ale i tak onu poetiku nikdy nesmaže.
Nehodlám se vymlouvat. Ano, asi můžete cítit ono silné a ničím nerušené poselství tohoto literárního díla. Za mě jde opět o literaturu, která se někdy čte lehce, někdy je zase naprosto nesnesitelná a vy se v příběhu posouváte asi jako Zeman k řečnickému pultu. Je to smutný příběh. A tím nemyslím obsah, ale to čtení samotné. Nemohu mluvit o roztříštěnosti děje, které vás nikam nedovede a o naprosto zbytečných pasážích. Takový je život.
Meir je dílo s poselstvím. Je to dílo, nad kterým se zamyslíte a v podstatě si z něj i něco odnesete. Náhled do židovského prostředí, které si žije svůj izolovaná život. Je v tom tragédie, drama a mezilidské vztahy, které dost jiskří, ale tím to končí. Meir je sám o sobě oříšek (hehe, napsala Orzeszkowa), jelikož má onen ten stejný zlozvyk jako tuna podobných knih ze stejné doby minulé. Několik desítek stránek věnujete nějakým psychickým prožitkům a popisům postav nebo světa, které jsou ve výsledku však absolutně zbytečné. Stejně jako u Quo Vadis procházíte v celku dost stránek bez toho aniž byste se prakticky někam pohnuli, a aby se dopátrali nějakého rozuzlení. Asi jsem barbar, ale toto opravdu není můj šálek ničeho.
Neuvěřitelná atmosféra v rámci pojetí bájí, mytologie a příběhů severských bohů. Něco, co by asi mělo být takovouto neuvěřitelně čtivou a přijatelnou formou být napsáno o jakékoliv mytologii a překládáno do všech jazyků. A o to více je ctí, že něco takového vzniklo v naší zemi od české autorky. I když jsou populárnější texty populárnějších autorů, i tak zde můžeme mluvit o skvělém zpracování a vlastně o něčem, co už několik let hledám. A přitom to bylo tak blízko. Kromě nudnějších příběhů nebo pasážích asi nejde, co vytknout. Prostě nádhera. Ať už v rámci zábavy nebo popularizace.