kralika komentáře u knih

F. X. Svoboda nezklame. Vím, že je to možná troufalé srovnání, ale pro mne je to český Ambrose Bierce. Jak dokonalým vystižením vojenské tematiky druhé poloviny 19. století, tak atmosférou, která by se leckde dala krájet. Z těchto důvodů je pro mě nezapomenutelná zejména psychologicky nesmírně těžká povídka "Každý pátý" a mysteriózní "O dávno mrtvém bratrovi".

2 11.03.2024

Romány tohoto typu mě fascinují. Utopická vize budoucnosti (socialisticko-komunistická rovnostářská super společnost založená na vědeckém pokroku) mě však nijak nerajcují. Ale je to Wells, takže se dočkáme ohromného množství technicko-vědeckých předpovědí, které berou dech. Jako: v roce 1914 psát o helikoptérách a genetickém inženýrství - dobře. Avšak necelých 20 let po objevu radioaktivity a dvacet let před objevem neutronů psát o atomových elektrárnách, atomových motorech a atomových bombách je doslova bomba. A i když tyto "atomické pumy, které byly neznámé i mužům, kteří je svrhávali z letadel" vybuchují v tomto románu ne zlomek vteřiny (řetězová reakce je možná právě díky neutronům, které ještě nikdo neznal), ale celá desetiletí, (což je založeno na poločasu rozpadu) tak jsou stejně děsivé jako ty, se kterými máme tu čest my. Neobyvatelné zóny, z důvodu "nepříjemného záření", které jsou soustředěny ve městech, možnosti vydírání celého světa samotným držením atomových zbraní (co mi to jen připomíná?), trefně popsané vzájemně zaručené zničení. No zkrátka, kromě sociální roviny si tu člověk libující si v technice a geopolitice, rozhodně přijde na své.
Wells byl skutečně génius, viděl opravdu daleko.

2 29.02.2024

No tak dobře, jako více čtenářů komentujících přede mnou mám také pocit, že šlo ledasco trochu víc utáhnout, leckde přiohnout, někde trochu přelátat. Ale s menším odstupem si uvědomuji, že mi to vlastně vůbec nevadí. Když jsem přemítal čím to, tak mám jednoznačnou odpověď: Může za to autorčina poctivost. Poctivost v reáliích, v technologiích, ve všech jednotlivostech, které dohromady tvoří velmi komplexní a příjemnou mozaiku, o které jsem rád, že se s námi podělila.

2 29.02.2024

„Pro lidi, kteří nepodléhají zákonům, je právní postup pouze jednou z možných alternativ.“

Mé druhé setkání Coetzeem, na rozdíl od toho prvního (Život a doba Michaela K.), vyšlo nadmíru dobře. Snad i proto, že podobné koloniální polemiky mám rád (Conrad, Orwell, Farrell a jim podobní). Coetzee podobně jako ostatní přesvědčivě ukazuje, jaký typ lidí tyto nejisté končiny přitahovaly. V dobrém i zlém slova smyslu.

„neměl jsem nikdy dovolit, aby se brány města otevřely lidem, kteří tvrdí, že existují vyšší zájmy, než je slušnost.“

2 27.12.2023

Dnes již klasická (snad dokonce legendární) kniha o tom, jak pevnosti postavit, jak je dobývat a jak je bránit. Škoda, že se jedná o jedinou knihu tohoto velikána mezi vojenskými historiky, který své knihy psal obdivuhodně lehkou rukou.

„Říká se, že pruský náčelník generálního štábu Helmuth von Moltke (starší) se během kariéry jen dvakrát usmál – poprvé, když uslyšel, že zemřela jeho tchyně, a podruhé, když spatřil Waxholmský fort.“

2 27.12.2023

Skvělé, takovýto osud by měla mít většina kvalitních kvalifikačních prací. Ve fakultním archivu jich je škoda...

2 06.11.2023

Gibson se s tím nepáře. Ovšem pravda - oproti Neuromancerovi se už trochu páře se čtenářem. U Neuromancera s ním vlastně nepočítá, lépe řečeno: na čtenáře úplně sere. Chceš to pochopit? Tak se snaž, listuj, listuj a vzpomínej kde jsi to jméno, ten výraz nebo tu situaci viděl/četl...
Hrabě tak nemá to neopakovatelné kouzlo autorovy prvotiny, za které ho řada čtenářů proklíná a já zbožňuju. Přesto jsem navýsost spokojen a nezbývá mi než obdivovat autorovu imaginaci, ve které sice také trochu ubral, ale oproti jeho pozdějším románům je to ten "opravdovej" kyberpunk.

2 30.01.2023

Moje první oťuknutí Murakamiho. A nevím. Mám s ním problém obdobný jako u Faberovy Knihy zvláštních nových věcí. Jednotlivosti se mi zamlouvaly, některé scény a myšlenky považuji za nadmíru skvělé. Celek mě ale minul, a cítím, že ne o málo. Čím to je, netuším. Ale asi nemá smysl nad tím bádat. Holt, ani autorův/protagonistův vkus na literaturu, který konvenuje s mým to nezachrání…

Asi zkusím jeho povídkovou tvorbu. Ta by mu (i mě) mohla sedět víc.

„Člověk je totiž nenapravitelný. Možná tak do pětadvaceti je jasné, kdo bude k čemu inklinovat, a pak už se jeho charakter při sebevětším úsilí nezmění. Problém je potom ve způsobu, kterým na takové charakterové sklony reaguje okolní svět.“

2 28.11.2022

„Přes zranění jsem nechal kompanii nastoupit. Čtyřicet sedm mužů z devadesáti bylo zabito, zraněno, nebo zmizelo. Vrchní chirurg mi vytáhl kuli, kterou jsem měl v pravém koleni; naštěstí mi to zranění působilo jen málo bolesti, a když jsem v sedlovém vaku hledal plátno na obvaz, zjistil jsem, že ho prosekly střepiny. Navzdory zranění jsem zůstal u kompanie, neboť se mi zdálo, že tu je moje přítomnost nezbytná. Noc byla k nepřečkání hrozná a studená. Posbíral jsem těla, abych z nich vytvořil útulek, a my je měli jako podušky i polštáře.“
(Auvray, po bitvě u Borodina)

Víte, co je to válka? Tohle.
Tři osudy, tři úplně jiné nátury, tři jiná vyprávění. Já se patrně budu rozcházet s většinovým názorem, protože právě prosté a trochu repetitivní vyprávění dragouna Auvraye na mě zapůsobilo mnohem víc, než Onyonovo fanfarónství a Wolfe Toneho epičnost.

2 14.09.2022

Autoři na to tentokrát šli jinak, doposud byl příběh vždy vyprávěn z pohledu čtyř lidí (nepočítám prolog a epilog), ale teď je vypravěčů sedmnáct! A opět si myslím, že to rozletu příběhu do všech koutů soustavy prospělo. Díky ději se jedná již o výrazně military sci-fi, což mi ale nijak nevadí. Stále to baví a konečně se snad opět dostane ke slovu protomolekula.

„Myslel jsem, že pokud dáme lidem k dispozici fakta, dojdou k vlastním závěrům, a protože fakta jsou pravdivá, budou i jejich úsudky správné. Jenomže my nejedeme na fakta. Držíme se všelijakých historek o událostech. O lidech.“

„Čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné.“

2 23.08.2022

Kapuścińskiho reportáže jsou vlastně obyčejné – nehrají si na nějaké bombastično, působí tak, jako kdyby je autor sepsal se sklenkou whisky na podvečerní verandě – uvolněně, tak nějak mimochodem. A v tom je jejich síla.

„Ve světě zaostalosti se diktatury rodí s určitou opakující se pravidelností. Většinou nejsou individuálním výplodem patologických despotů, ale důsledkem podmínek, za nichž nelze řídit stát podle Platónova vzoru.“

„Kdo chce pochopit Afriku, měl by číst Shakespeara. V Shakespearových politických dramatech umírají všechny postavy, trůny jsou zbrocené krví a lid jen mlčky a vyděšeně přihlíží této veliké podívané plné smrti.“

„Z obrazu války se ztratila obyčejná lidská tvář. ‚Hej, Dicku,‘ telefonuje šéf kanceláře Camera Press svému fotoreportérovi, který pracuje na Golanských výšinách, ‚přestaň mi už pořád posílat ty rakety. Pošli záběry nějakého živého ksichtu, někoho z těch hochů, co tam válčí.‘ Jenomže ty ksichty jsou schované za průzory tanků.“

2 07.02.2022

„Měsíčné světlo bylo již plnější a stříbrnější, klid kraje hlubší. Nevelký, pískovcový pomník s křížkem na vrcholu, ač osvětlenější, zdál se přece zvláštnější a neurčitější. Zapadal poněkud svým bokem a vrcholem do stínu nedaleko stojícího smrku, čímž znepravidelněn nabýval zvláštní podoby. Opravdu, brzy podobal se živoucí, němé bytosti, stojící mezi stromovím.“

Lyricky laděné vojenské povídky dnes již zapomenutého autora. Neprávem. Jen bych dodal, že většina je ryzí abstrakcí – popisující sice reálie rakouské, avšak operující mimo jasné souřadnice - proto se zde „domácí armáda“ utkává s „nepřítelem“ ze „sousedního státu“ pravděpodobně u města „D.“ Svobodovi zde nešlo o přesnost, ale o příběhy a nálady lidí i krajiny. Proto tu najdeme téměř čistě básnické prózy (Četa hulánů, Mlha v údolí, Jan Petřík) střídající se s tématem morálních dilemat (Ondřej, Nevděčník), až dobrodružně rozverných rozprávek (Příhoda Jana Košnáře), příhod fatalistických až na půdu (Bubeník Šimek, Přední stráž) a jedna povídka je dokonce jakousi bajkou (Vyznamenání). Konkrétních obrysů v čase a prostoru nabývají povídky spojené s válkou roku 1866 (Veliké setkání a Duše bojiště), které patří spolu s těmi výše zmíněnými mezi nejlepší.

„Je sice pravda, že jsem vynalezl nové jídlo – chléb se sněhem – ale abych se přiznal, ani mně samotnému to nechutnalo.“

Když jsem v antikvariátu zamířil ke své oblíbené duhové ediční řadě a v jedné z knih nalistoval výše zmíněný úryvek, hned jsem věděl, že si ji odnesu. A opět se ukázalo, že jsem neprohloupil. Nečekejte řízné moderní anekdoty (i když i takové tu najdete), spíše se tu a tam pousmějete a shledáte, že lidé jsou stejní se všemi svými ctnostmi i špatnostmi jako před stovkami let.

2 07.01.2021

Plytkost obsahu a občasná zmatečnost textu je vyvážena standardně bombastickým Osprey vizuálem.

2 31.12.2020

„Královské loďstvo bylo během patnáctiletého období míru systematicky oslabováno a někteří z jeho admirálů byli stejně nevyzrálí jako dříví dodávané na stavbu bitevních lodí.“ (o britském námořnictvu před revolučními válkami)

Třebaže je kniha psána lehkým jazykem, nejedná se o lehké čtení a to v žádném smyslu toho sousloví. Pojednává o nelehkých dilematech vůdců států, které se mohou nazývat velmocemi, a které musí řešit, zda mají investovat spíš do armády, nebo do civilního sektoru. O nekončícím tanci mezi vojenským, lidským a ekonomickým potenciálem, o tom jak ten který využít, a případně kdy. Některé války rozhodnou generálové, některé lepší výzbroj, některé více vojáků, a některé prostě plnější měšec. A co s tímto neměnným základem vlastně nakonec (ne)udělaly atomové zbraně?
Od vydání knihy uběhla pěkná řádka let a s odstupem lze říct, že je až neuvěřitelné jak studená válka vlastně dopadla šťastně. Kennedy přes svou akademickou opatrnost zas tak velký optimista nebyl.

„Není však pochyb o tom, že ve vleklé velmocenské (a obvykle koaliční) válce připadalo vítězství opakovaně straně s lépe prosperující výrobní základnou – nebo, jak říkávali španělští kapitáni, tomu, kdo měl poslední escudo.“

2 01.12.2020

Vlastně to celé vnímám jako jednu dlouhou esej, kde se autor zamýšlí nad propojením mýtů, pohádek, rad bab kořenářek a jak se to celé růmuje, přičemž akurátnost stojí trochu stranou. Občas jsem se neubránil pocitu, že to autorovi moc neštymuje, což je částečně vinnou mou, protože v tomhle tématu zběhlý nejsem a poněkud jsem se ztratil, částečně autorovým šroubovitým vyjadřováním, ale myslím, že své udělal i překlad, jehož neohrabanost je patrná už v názvu.

2 08.11.2020

Hvězda za první ucelené zpracování válek let 1848-49.
Hvězda za první zevrubnější popis bojů v Uhrách v češtině.
Hvězda za biografie osobností, těchto bojů se zúčastnivších (krom Radeckého to jsou vesměs také novinky).
Hvězda za edici vzpomínek Emanuela Friedberga na tažení 28. pěšího pluku.
Hvězda za přehled všech bitev a šarvátek těchto bojů.
Hvězda za fantastické zpracování, které z knihy činí vizuální požitek. Přiložené přehledové mapky jsou jen dnes nevídaným bonusem, podtrhující poctivost zpracování.
Avšak jednu hvězdu musím ubrat za to, že vzhledem k velikosti a váze knihy to není úplně čtení do vlaku a člověk si na to musí najít čas doma...
Suma sumárum - pět poctivých černožlutých hvězdiček!

2 07.12.2019

Sice asi nejpřístupnější Gibson, se kterým jsem měl tu čest, ale zároveň ten nejméně působivý... Čtení jeho složitého textu však bylo opět požitkem, který Vám jen tak nějaký autor nenabídne.

"Dějiny nejsou nic než momentálně nejvěrohodnější vyprávění o tom, co se stalo a kdy. Kdo komu co provedl. Jak to provedl. Kdo zvítězil. Kdo prohrál. Kdo zmutoval. Kdo vyhynul."

"Vždycky musí zbýt místo pro náhodu."

2 13.09.2019

Autor si zde bere na paškál snad všechny nešvary tehdejší/současné Ameriky a velkýho krajíce světa navíc. Samotná revoluce mi přišla trochu málo zašmodrchaná, než abych tomu měl možnost bez problémů uvěřit. (Rudí a modří vědí.)
A vydání od Arga? Koněčně se Heinlein dočkal nejen důstojného vydání, ale přímo úžasného, rozeznívajícího city každého bibliofila...

"Zdá se, že lidi v sobě mají hluboce zakořeněnou nechuť vidět svět jinak než černobíle - to, co není zakázaný, musí být povinný, a nic mezi tím."

2 25.07.2019

Příběh Biafry je angažovaný, nesmírně nasraný text, ve kterém se Forsyth s nikým nepáře. Vzhledem, k tomu, co tam zažil, se není co divit. Je z něj cítit nesmírná frustrace z toho, že strana, se kterou se během své mise ztotožnil, tahá za kratší a kratší konec. Svou knihu napsal jako příspěvek k válečnému úsilí Biafry proti nigerijským federalistům. Tak je třeba s odstupen tuto knihu brát. Jedná se však o skvělé vylíčení toho, jak probíhala "politika" světových mocností v regionu, na který nebylo přes vietnamskou džungli vidět...

2 22.03.2019