kralika
komentáře u knih
Na stopě neznámému
Alain Corbin
Fascinující nápad i postup. Je vlastně až neuvěřitelné, co lze o jednom "bezvýznamném" výrobci dřeváků vyhrabat jen s pomocí naprosto běžných administrativních pramenů.
Tohle by si měli přečíst všichni amatérští genealogové, kteří zklamaně zjistí, že mezi jejich předky nebyla žádná "významná" persóna...
Jonathan Strange & pan Norrell
Susanna Clarke
Pozoruhodná kniha - obsahem i formou. Kdyby měla dvakrát tolik stran a děj dvakrát pomalejší, vůbec bych se nebránil. Proč? Fantasticky podané (parodované bez přílišné karikatury) akademické prostředí, poetický děj, i připomínka toho, že Elfové byly před Tolkienem až na výjimky pěkný neřádi.
Skvěle podaná je i alternativní historie, jejíž hloubka bere dech, a to jsem měl možnosti posoudit vlastně jen tu vojenskou stránku věci. A nutno dodat, že autorka přišla snad s nejelegantnějším vysvětlením bloudění d'Erlonova sboru, který se dva dny před Waterloo plácal mezi jinými dvěma bitvami (Ligny a Quatre Bras) a nikde nebyl co platný... Historici se mohou zahrabat!
1814: Bitva o Francii
Jiří Kovařík
Kostrou jsou čtenářům Kovaříka jistě známá Napoleonova tažení IV a Napoleonova prohra, ale těch dodatků a vsuvek je tolik, že se netřeba obávat, že by se autor vykrádal. Osobně jsem velmi uvítal popis operací okolo Lyonu a především u Kovaříka nevídané citace!
Skleník
Brian Wilson Aldiss
Příběh nestrhne, ale Aldiss opět dokazuje, že je mistrem prostředí a dotahování absurdních nápadů do absolutního absurdna. Proto mě baví...
Přístav u řeky Styx
Pavel Fritz
Musím předeslat, že autor je výrazně silnější v kratším formátu povídek (Studené světlo hvězd), ale i tento příběh mě velmi bavil: jednoduchý a vůbec ne prostoduchý. Místy velmi hutně atmosférický!
Konec dětství
Arthur Charles Clarke
Sci-fi + ezoterika + Clarke = (možná) překvapivě skvělý výsledek!
Vzbouřenci a ztroskotanci
Václav Králíček
Jednohubkové, takové jaké magnetky jsou.
Zde ale mohla poněkud více zapracovat redakce. Autor se tak do mnoha věcí zbytečně zamotává a často si plete jména osob v posádce (Heywood x Hayward), a občas se trochu neohlíží na čtenáře a zcela samozřejmě píše o něčem co vysvětlí až v další kapitole...
Ale jak podotýkám, je to patrně otázka redakce, protože od autora jsem četl i Velký švindl, a tam si žádné takové lapsy nepamatuji...
Americká revoluce (1775–1783)
Jiří Kovařík
Kovařík šel hned na věc. Důvody, příčiny, politika - ne, nic takového. Celou dobu jen válčí. A to je dobře, protože na rozdíl od toho předešlého se jedná o prakticky jediný ucelený počin, zaměřující se primárně na vojenskou stránku věci. (I když možná deklaraci nezávislosti, nebo třeba Nathanu Haleovi mohl věnovat alespoň odstavec kvůli psychologickému dopadu na aktéry.)
A na příběhu Arnolda/Andrého/Peggy Shippen je nejlépe vidět, jak vypsaný autor již Kovařík je.
Ta, co jde první
Livia Llewellyn
Ano, jak píše Barron v předmluvě, je to bodyček kosmickému hororu, a to takový, že s kosmickým hororem to nemá vlastně vůbec nic společného. Až na pár pomrknutí k HPL, to není nic jiného než vztyčený prostředníček korporátnímu prostředí, které je samo o sobě hororem a to tam nemusí téct hektolitry krve.
Motory Boha
Jack McDevitt
Tohle mě opravdu bavilo. A navzdory skvělé myšlence, výpravným kulisám a nenápadně zábavným hláškám ("Měli jsme to tu přeorat jako Schliemann"), chápu, proč s tím má spousta čtenářů problém a proč ostatně tento výjimečný román není ověnčen spoustou cen. Ono to je psáno spíš pro autora samotného, pro čtenáře snad ani ne. Respektive, McDevitt má dar skvělé představivosti, hýří neokoukanými nápady, ale nemá dar to vše předat v úhledném balíčku.
Já mu to ale zcela odpustil.
Válečné sny F. Poláka
František Xaver Svoboda
F. X. Svoboda nezklame. Vím, že je to možná troufalé srovnání, ale pro mne je to český Ambrose Bierce. Jak dokonalým vystižením vojenské tematiky druhé poloviny 19. století, tak atmosférou, která by se leckde dala krájet. Z těchto důvodů je pro mě nezapomenutelná zejména psychologicky nesmírně těžká povídka "Každý pátý" a mysteriózní "O dávno mrtvém bratrovi".
Osvobození světa
Herbert George Wells
Romány tohoto typu mě fascinují. Utopická vize budoucnosti (socialisticko-komunistická rovnostářská super společnost založená na vědeckém pokroku) mě však nijak nerajcují. Ale je to Wells, takže se dočkáme ohromného množství technicko-vědeckých předpovědí, které berou dech. Jako: v roce 1914 psát o helikoptérách a genetickém inženýrství - dobře. Avšak necelých 20 let po objevu radioaktivity a dvacet let před objevem neutronů psát o atomových elektrárnách, atomových motorech a atomových bombách je doslova bomba. A i když tyto "atomické pumy, které byly neznámé i mužům, kteří je svrhávali z letadel" vybuchují v tomto románu ne zlomek vteřiny (řetězová reakce je možná právě díky neutronům, které ještě nikdo neznal), ale celá desetiletí, (což je založeno na poločasu rozpadu) tak jsou stejně děsivé jako ty, se kterými máme tu čest my. Neobyvatelné zóny, z důvodu "nepříjemného záření", které jsou soustředěny ve městech, možnosti vydírání celého světa samotným držením atomových zbraní (co mi to jen připomíná?), trefně popsané vzájemně zaručené zničení. No zkrátka, kromě sociální roviny si tu člověk libující si v technice a geopolitice, rozhodně přijde na své.
Wells byl skutečně génius, viděl opravdu daleko.
Hvězdoměnci
Julie Nováková
No tak dobře, jako více čtenářů komentujících přede mnou mám také pocit, že šlo ledasco trochu víc utáhnout, leckde přiohnout, někde trochu přelátat. Ale s menším odstupem si uvědomuji, že mi to vlastně vůbec nevadí. Když jsem přemítal čím to, tak mám jednoznačnou odpověď: Může za to autorčina poctivost. Poctivost v reáliích, v technologiích, ve všech jednotlivostech, které dohromady tvoří velmi komplexní a příjemnou mozaiku, o které jsem rád, že se s námi podělila.
Elysium
Julie Nováková
Jede se dál, přičemž na rozdíl od nejednoho komentujícího nemám pocit, že by autorka zvolnila, nebo že by nějak kvalitativně klesla. Vše drží pohromadě jak má, a já se těším na vyvrcholení v posledním díle.
Prstenec prozření
Julie Nováková
Dobře odsýpající, úsporně psaný eskapismus. Space opera se vším co k ní patří. Hromada světů, politika a intriky jsou doplněny nebývalou náloží genového inženýrství a kyberpunkovými motivy, které mi vzdáleně připomněly Sterlingovy vize. Já jsem spokojen.
Král ve žlutém
Robert W. Chambers
"Je strašné padnout do ruky živému Bohu!"
Jak přede mnou podotkli mnozí, tato sbírka povídek trpí tím, že se vlastně jedná o dvě. Jedna, mysteriózně hororová, jejíž povídky mají společného jmenovatele - divadelní hru Král ve žlutém. A druhá, jejíž povídky jsou pojmenovány podle Pařížských ulic, a která je laděná podle bohémského stylu jejích protagonistů, kde nenarazíte na fantastično ani náhodou.
Ve výsledku pak nejsou upokojeni vyznavači ani jednoho žánru. Já ale spokojen jsem, protože onu první polovinu považuju za dobový klenot. Především Žluté znamení, Demoiselle d'Ys a V Dračím dvorci jsou vybroušené svou atmosférou a dobře načasovanými pointami téměř k dokonalosti.
Vidím to jinak
Bruce Sterling
Čtení Sterlinga je pro mě požitkem. Stále se podivuji nad jeho vynalézavostí a hravostí, s jakou své nápady (a že jich je!) předkládá čtenáři. Nejznámější jsou bezesporu povídky ze světa Tvárných a Mechanistů, ale teprve další oddíly této sbírky ukáží, jaký má rozlet a rozhled. A stejně jako se on dovolává svých oblíbených autorů, i já vidím celou řadu podobností s těmi nejlepšími (Večeři v Audoghastu jako by napsal Borges, při čtení Našeho neuronového černobylu si nelze nevzpomenout na Lemovu Pračkovou tragédii a Maneki Neko je tak paranoidně šílená, že by ji klidně mohl napsat Dick). To ale neznamená, že autor nemá co nabídnout nového, naopak!
A ještě vzkaz Lazarusovi: román s Leggy Starlitzem existuje, ale nebyl zatím přeložen (Zeitgeist)...
Pěšky na Aldebaran
Adrian Tchaikovsky (p)
Jednoduchá hříčka se sem tam se vynořivším zajímavým nápadem. Nic víc. Nemám obvykle rád prohlášení typu: "Potenciál nebyl naplněn", ale tentokrát mi to mluví z duše. Lehce nadprůměrné hodnocení jen z důvodu, že Planeta9 umí vydávat knihy.
Kutath
Carolyn Janice Cherryh
Nejde jinak než komentovat tyto tři romány jako jeden celek. Nevnímám je vlastně jinak než jako celistvý monolit. Hodně často jsem si při čtení vzpomněl na Hainský cyklus. Ten je také o snaze pochopit nepochopitelné. Porozumět kulturám, které z našeho úhlu pohledu a prizmatem naší zkušenosti pochopit téměř nelze. To je oběma autorkám společné. Paní Ursula je pak výrazně poetičtější a hloubavější. Paní C. J. po pomalém a pro čtenáře obtížném startu pořádně kopne do vrtule a její závažná sdělení jsou zabalená v řízném military hávu, kdy vzduchem létají čepele a vakuem roztavená ocel.
„Jsme Mri. Nepřijímáme medicínu, krom své vlastní... ...Budeme žít, nebo zemřeme, vyléčíme se, nebo nevyléčíme. Možná, že způsob, jakým děláme věci, není ani moudrý. Někdy si myslím, že není. Ale my jsme ti poslední a budeme se držet věcí, které všichni naši předci viděli před námi. Není tu možné jednat jinak.“ (Kesrith)
Černý kámen
Robert Ervin Howard
Pojetí mýtu Cthulhu od REH je úplně jiné než od HPL. A více kompatibilní se současným boomem deskových her z tohoto světa. Když se Lovecraftův hrdina potká s nepojmenovatelnou hrůzou, má většinou štěstí, že to vůbec přežije, a stejně ho pak zavřou do cvokhausu. U Howarda ale ten hrdina vezme pětačtyřicítku, meč po předcích kalený krví nevěřících nebo si prostě vystačí se svýma rukama s neokousanými nehty a má slušné šance té nestvůrné věci rozhodit sandál. Stejně jako v dnešních deskovkách, i když procitne prastarý, máte celkem reálné šance, že ho něčím umlátíte. Oba přístupy mají něco do sebe.
Za sebe považuji za nejlepší Obyvatele podhrobí, Černý kámen, Aššurbanipalův plamen a naprostou esenci výše popsaného: Nestvůrného kopytnatce.
