krnoha komentáře u knih

Moc se mi to líbí, jako všechno do Strugackých. Někde na zeměkouli je místo, které navštívili výletníci z jiné civilizace a když odlétli, zůstaly tam po nich zapomenuté a možná napůl rozbité hračky. Dějou se tam věci krásné a smrtelně nebezpečné. Ty věci jsou popsány s báječnou fantazií jako u Strugackých skoro vždycky. Uprostřed všeho je Zlatá koule, která funguje jako plnička přání. Trochu sci-fi, trochu pohádka, trochu surrealismus. Celkově bych řekl zajímavá a nečekaná atmosféra toho světa, ve kterém se to jako odehrává. Příběh končí krásně a nelogicky modlitbou. Prvotní modlitbou, kterou se občas modlíme všichni, marxisti i mohamedáni. Kdo jiný než Zlatá koule by nám ji mohl splnit?

18 11.11.2021

Zlatá středověká literatura. Na začátku 18. století ještě nebyl vynalezen realizmus, čili nebylo zapotřebí předstírat, že to co je psáno, se opravdu mohlo stát, či dokonce stalo. Důležité bylo, aby to bylo hezky napsáno a aby to někoho potěšilo. To tedy Jonathan Swift bohatě splňuje. Hlavně svojí nezkrotnou fantazií, s níž vytváří nové světy, do kterých by jaksi mohl vypučet tenhle náš svět, kdyby se mu jen trochu chtělo. Pak taky jazykovou tvořivostí. Dnešní slepičky liliputánky se opravdu jmenují podle země trpaslíků Liliput a nikoli naopak. Počítačové procesory se rozdělují na rodinu little-endianů a big-endianů a to jsou prosím Swiftovi tenkokoncové a tlustokoncové. Internetový projekt Yahoo chtěl tím slovem naznačit, že je orientován k normálním lidem, ne k technikům. Yahoo byl přechůdce Google. Ale to hlavní na Swiftovi asi budou skvěle odpozorované vzorce lidského chování ve vztazích. Spisovatel to všechno sleduje s odstupem jako by sám stál mimo, ale při tom s docela krutou ironií vidí, že on sám je taky takový. K odtažitému pohledu na lidi možná přispělo to, že Swift vyrůstal bez rodičů.

Gulliverovy cesty jsou na povrchu satirický román, ale mně se zdá, že je to spíš fantasticky převyprávěný autorův život od dětství až do stáří. Převyprávěné vnitřní obsahy. Začínáme docela hravě a vesele, cesta do země trpaslíků je fakt klidně pro děti a někdy začátkem 60. let minulého století u nás vyšla jako leporelo. Jak spisovatel hasil požár královského paláce, to je skvělá groteska pro děti, například. Až na to, že spisovatel tam vystupuje jako "ranhojič", jako dítě jsem to slovo nedokázal ani přečíst, natož pochopit. Potom v zemi obrů už je to vážnější, je tam hodně politiky a Swiftova kritika systému britské demokracie. Taky je to o něžném citovém vztahu mezi spisovatelem a domorodou holčičkou Glumdalklič jen asi patnáct metrů velikou. Když se potom vrátí domů a setká se se svou vlastní dcerkou, vůbec ji nedokáže vidět, protože je tak hrozně malinká, že na to on není zvyklý.

Spisovatel potom cestuje na Laputu a dává si hodně záležet, aby podrobně technicky vysvětlil, jak se dá postavit obrovský létající ostrov. Tady se setkává s učenci akademie věd, kteří jsou tak velmi učení, že jedním okem koukají do nebes a druhým do hlubin své duše, takže normální lidský svět pro ně vůbec neexistuje. To je jenom legrace, ale hned nato přijde setkání s nesmrtelnými domorodci a strašlivá představa, jak by to bylo, kdybychom nemohli umřít. Logický závěr, že smrt je vlastně dobrodiní a proč se jí bát. Vidíte, bezstarostná hravost mládí už tady není.

Poslední část je cesta k Hvajninimům. Spisovatel se seznámí s dokonalými bytostmi, které se vůbec nepodobají lidem a současně s podivnými zvířaty zvanými jahu, která vypadají jako lidé, ale nejsou. Znás lidí mají jenom to, co je v nás zvířecího. Spisovatel si velmi přeje být andělskou bytostí, ale ví jak je to beznadějné, když je přece jahu. Chtěl by aspoň strávit zbytek života v blízkosti těch Hvajninimů, ale není mu to dovoleno, protože je jahu. V zoufalství se vrací domů a zbytek života prožívá jako nerudný morous odmítající lidskou společnost. Zdali takto poznal pravdu o životě, nebo nadobro zblbnul, nechává autor na čtenáři.

Na Wikipedii jsem si přečet, že Jonathan Swift se k stáru opravdu stal morousem, s nikým se nestýkal, až se z toho z bláznil a nakonec zemřel. Ale Gulliverovy cesty na mě nepůsobí jako dílo geniálního šílence. Dýchá z nich na mě taková posmutnělá a trochu unavená moudrost.

18 25.07.2017

Nádherná klášterní detektivka, a taky první kniha, kterou pan Uberto vstoupil do beletrie. Takže si dal záležet, dal do toho všechno co uměl a možná to i trošku přeplácal. Kromě detektivky a velkého detektiva tady máme pár dalších linií.
Linii historickou, ve které autor popisuje politické proudy raně středověkého období předcházejícího papežskému schizmatu. Dost se taky dočteme o žebravých mniších, kteří v Umbertově pojetí začínají u Svatého Františka a postupně se transformují až do loupeživých band. Tyhle výklady se proplétají s líčením klášterního života a s teologickými debatami, autor je v obojím jako doma. Kniha je prošpikovaná latinou a to jí dává takovou zvláštní atmosféru. Můžeme si uvědomit, že originál je v italštině, takže to je trochu jako kdyby někdo psal o starých českých dějinách a citoval do toho staroslověnské texty. Já myslím že každý Ital, který má aspoň maturitu, to musí zvládnout a neodskakuje pořád dozadu do vysvětlivek. Překladatel do češtiny to ale měl těžké.
Pak tady máme skvělou linii psychologickou, s docela přesvědčivým líčením denního života mnichů, jejich motivace a jejich zvyklostí. Od těch mladých, kteří vášnivě touží po duchovním poznání, až po otrávené dědky.
No a pak ještě dost hororu při setkání se Svatou Inkvizicí.
Poslední scholastik zemřel v předjaří L.P. MMXVI. Škoda, už nám nic nenapíše.

10 04.04.2016

No víte, přelouskal jsem to někdy už strašně dávno, bylo mi sedmnáct a nepochopil jsem z toho ani slovo. Teď už jsem starej a jsem úplně nadšen. Ta kniha je surová, je to vlastně existenciální text. S tím jak autor popisuje svoje pocity a současně je z odstupu komentuje. Jak si ani trochu nebere servítky a svléká se před námi donaha. Jako že jsem toho od Škvoreckého přečetl dost, ale samé salónní románky. Škvorecký pozdější už věděl, jak se udělat úspěšný, ale tady není žádná kalkulace. Napsal to, jak musel. A je to taky příběh z velké doby. Kdy se toho hodně moc dělo, rodil se nový svět - tak jako teď. Známe tu dobu z předžvýkaného dějepisu, to abychom věděli, co si máme myslet. Oni tenkrát nevěděli, co si mají myslet, každý se zachoval zrovna tak, jaký byl. O tom je ta kniha.
Na konci je jedna strašně dlouze natahovaná erotická scéna. Možná něco říká o autorově osobnosti a trošku předznamenává jeho další umělecký vývoj. To jen tak na okraj.

8 17.05.2022

Píšu o překladu od pana Bablera. Původně jsem chtěl číst překlad od Vrchlického, který má výhodu, že je on-line zadarmo. Ale to není překlad duchovního díla, je to jen prázdná forma, všecko se tam báječně rýmuje a dá se to deklamovat. Obsah se ztratil. Tak tedy Babler, ilustrace pan Anderle, vyšlo v šedesátých letech v Odeonu.

Mistr Dante se vydal do záhrobí. Neříká kudy, ale to je jeho věc. Putoval napřed dolů do pekla a pozorně se díval. Viděl lidské duše, které se i po smrti drží svých sklonů a v pekle mají svobodu chování. Dál se bojí, jak se báli vždycky, okrádají druhé ber kde ber, dál nenávidí svoje nepřátele. V pekle je celý dav duší, které nevědí kam jdou, protože jsou pořád ohlédnuté do minulosti. Jsou tam i chudáci, kteří trvale bojují o život zuby a nehty jako zvířata. Jiní nešťastníci zase utíkají s hrůzou od pekelného ohně do pekelné zimy a hned zase se stejnou hrůzou z mrazu do ohně. Při tom jsou to stíny bez těla, takže necítí pálení ani mráz, prožívají jenom svoji hrůzu. Dante se každou chvilku zastaví a začne ty pekelníky litovat, ale naštěstí má s sebou laskavého průvodce nějakého Vergilia, a ten mu říká nelituj, nemá to smysl. Úplně nejhorší peklo je ale až dole, tam kde se prožívají muka necitlivosti. Jsou v tom tři chlapi dolní polovinou těla zamrzlí v ledovci a horní polovinou živí, aby si mohli ten hrozný osud prožít. Tady se možná Dante zpronevěřil sám sobě, tahle trojice vypadá, že je tam někdo dal za trest, jak si žádá katolický katechismus. Je to padlý anděl Satan a s ním dva římští senátoři, kteří zavraždili Caesara. Zdá se mi, že Dante byl oddaný italský vlastenec a Caesar je pro něj něco jako otec vlasti.

Pak se dostáváme do očistce a to už je veselejší. Je tady strašně vysoká skalní věž a kolem ní točité schody vzhůru až do nebe. Stačí vyběhnout celou tu výšku - ale nohama to nezvládneš, je to moc vysoko. Dante se nedá. Zahledí se do svojí duše a vidí ji jako takovou jasnou hvězdu na nebi. Je to duše, jejíž pozornost je na něco upřená tak dlouho, až ji to přestane bavit a upře se zase na něco jiného. A nad ní je ještě jedna slabší hvězdička a to je druhá duše, jejíž pozornost je trvale na všem najednou. Dante tedy vidí svoje unavené nohy a současně spoustu kajícníků, kteří únavou klesli a teď leží vyčerpaně u zdi věže, úpí pod tíhou svých hříchů a čekají, až je z toho někdo vytáhne. Mistr Dante to všechno vnímá svojí druhou duší a současně vnímá i svou touhu po ráji, a touha ho nadlehčí a hned druhý den jsme nahoře. Kdo to aspoň zahlédl, ten to pozná. Dantova druhá duše je to, čemu dnes říkáme moje pravé já, poslední pozorovatel a ještě různě jinak. Je hezké, že to Dante v roce 1300 taky znal. Schodiště kolem kamenné věže je pravotočivé, čili obcházíme pravým ramenem dovnitř, jako se dělá v hinduistických chrámech.

Na prahu ráje Danta uvítá jeho manželka Beatrice, která mu zemřela před desíti lety. To víš, praví Beatrice, tohle je tvůj ráj, proto sem poslali mne. Vergilius se rychle vytrácí, aby nezacláněl, a dál už to běží jak má. Manželka svému Dantovi trochu vynadá a potom ho teprve obšťastní, samozřejmě v duchovní rovině. Jinak o Ráji se moc nedozvíme. Je to samé filozofování a poučky, jen v desátém zpěvu trochu líčení nějakého příjemného stavu a ještě intenzivněji ve dvacátém, kde už mizejí tvary.

Ve třicátém třetím zpěvu se Dante Alighieri setkává s Bohem a současně se vrací ke svému psacímu stolu a podává o tom zprávu.

6 13.02.2023

"Na zemi stojí v řadě vedle sebe automobily, bicykly a stroje na parní pohon, shora člověka ohrožují letadla z pionýrských dob aviatiky, většinou oprýskaná a poznamenaná zubem času, tu a tam však také celá, a v tom dvojakém, přirozeném i umělém světle, které tu je, se zdá, že jsou opatřena jednotným nátěrem, patinou, jakou mívají staré housle, jindy jsou to zase jen kostry, podvozky, rozpojené ojnice a kliky, mlčky slibující mučení návštěvníku, který se rázem vidí připoutaný k těm lavicím útrpného práva, kde se cosi uvede do pohybu a bude mu vnikat do těla, dokud se nepřizná." Jinak řečeno, 700 stránek brilantního textu a co si přát víc. Skoro celý děj románu se odehrává v mysli člověka stojícího v budce periskopu v technickém muzeu. Málokdo na světě umí psát tak dobře jako pan Umberto.

Román je o příhodách tří intelektuálů v Paříži i leckde jinde hlavně v západní Evropě. Začínáme v sedmdesátých letech, kdy každý trochu myslící člověk byl nutně marxista a chtěl zachraňovat svět. Taková to byla doba (dokonce i u nás). V téhle části knihy máme dojemnou postavičku mladé černošky Amparo, která si prošla univerzitou a je tudíž marxistkou. Ale sedmdesátá léta končí a probíhá přechod od marxismu k východním duchovním naukám. Nebohá dívka se dostane na
seanci, kde se pracuje s psychickými silami a při zvuku bubnů upadne do tranzu úplně stejně jako upadali její nevzdělaní předkové. Žárlivě sledována jakousi studenou Němkou, která takhle chodí tancovat při bubnech dlouhé měsíce a ono pořád nic. Amparo se potom probere z tranzu, je zmatená a najednou neví která bije. Odlétá do Moskvy, určitě jí to tam někdo vysvětlí. V knize už se s ní nesetkáme.

Naši intelektuálové se dosud zabývali tajnými duchovními naukami jen akademicky, ale v nové společenské atmosféře 80. let si to chtějí zkusit i komerčně. Šátrají v knihovnách a antikvariátech, hledají ezoterická tajemství, objevují skryté souvislosti a zvolna se před nimi objevuje strašlivé tajemství. Ne že by tomu nějak moc věřili, ale když ono to tak překvapivě logicky do sebe zapadá ... Asi tak ve 3/4 knihy přítelkyně jednoho z nich porodí a pan Umberto najednou začíná nějak hodně tlačit na pilu. Vyžívá se v dlouhých seznamech událostí z dějin tajných nauk, snad se snaží přesvědčit čtenáře, že je to všechno pravda, nebo aspoň že všechny citované prameny opravdu
říkají to, jak je to v knize psáno. No nevím kdo to po něm zkontroluje. Ale je to jeho pila, tak ať si tlačí.

Příběh se mezitím dostává do doby, kdy to autor opravdu psal, asi tak 1985. Touhle dobou je limitován, naše západní "duchovno" se skládalo z hathajógy, povrchních meditací a tušení hlubokých tajemství, která jsou určitě schována ve starých textech. Osobnosti jako Osho, Sai Baba
nebo tibetský dalajláma už tady byly, ale nikoli v obecném povědomí. Autor a jeho tři hrdinové se prodrali houštinami ezoterických věd a užaslým zrakem zírají na to, jaká je tvořivá síla myšlenek. Závěr knihy je naprosto strhující a vychutná si ho, kdo to přelouskal celé.

Napsal to v roce 1962 ještě mladý, ale už jasně zařazený jako scifi autor. V téhle knížce jako by si osahával hranice svého žánru. obývání vesmíru zůstává v pozadí jako kulisa a vlastně je to o objevování budoucnosti pěkně doma na Zemi. Jenže po tolika letech, je to ještě domov? Astronaut Hal si tu svoji Zemi najde a může být rád že je doma. Ale jeho parťáci nějak zatrpknou a zdrhají na další cestu ke hvězdám, ze které se už nevrátí. Nebudou mít kam.

Lema mám rád, ale tohle je dost experimentální text a ne tak docela vyvážený. Jakoby bez plánu se střídají různé styly. Psychologické sondy, vědecko technické a ještě víc sociologické fantazírování, normální lidské prožitky. Autor si tady začal s řadou témat a motivů, které v dalších knihách dotáhnul kam až to šlo. Kromě lásky, do té se už nikdy nepustil.

5 14.06.2017

Tématicky jednoduché a velmi působivé povídky o vesmírných dobrodružstvích a nejvíc snad o mužské solidaritě v mezních situacích. Až se budu zase stěhovat, hodně se toho vyhodí, ale tahle knížka půjde se mnou, i když je napsaná vlastně pro kluky. Jistě je to hodně generační záležitost. Četl jsem ty povídky, když byly nové, a nějakým řízením osudu jsem knihu nedávno získal. Stanislaw Lem si našel tématiku, kde se bojuje s nebezpečím a každou chvilku jde o život, ale při tom tady není žádný nepřítel, kterého by bylo nutné zabíjet. Všechna ta dobrodružství jsou o záchraně života. Se science fiction amerického stylu ani se soudobou phantasy to nemá nic společného, naštěstí.

5 21.05.2017

"Houfnic, jež nahrazovaly bratřím počet, nebylo v té chvíli možná znovu nabíti."
Tahle větička mi straší v hlavě už desítky let a je to myslím to jediné, co jsem z toho jako kluk pochopil. Protože Proti všem není dobrodružné povídání o bojovnících a jednom geniálním vojevůdci, ale učebnice dějepisu. Autor tady charakterizuje situaci v Čechách pár let po popravě Jana Husa, analyzuje, jak postupně docházelo k polarizaci obyvatel do dvou vyhroceně nepřátelských komunit, vysvětluje, jak to mohli Češi aspoň na pár století vyhrát a ještě docela přesvědčivě ilustruje, čím se Češi 15. století lišili od nás. To vše prosím na základě velmi důkladného studia historických pramenů. Jestli chcete vědět o husitské době něco jiného než školní předžvejkaniny, doporučuji tuhle knihu. Dovolil bych si vyslovit názor, že jak nám to napsal mistr Alois, tak nějak to možná opravdu bylo.

5 30.12.2015

Moc hezký příběh, a strašně romantický, o muži, který se řízením osudu dostává do úplně nového prostředí, je přinucen jednat sám za sebe a tak konečně sám sebe nachází. Vypravěč a současně hlavní a jediný hrdina pořád popisuje svoje pocity a dostává se při tom hodně hluboko, dotýká se svojí duše a vnímá i něco bezejmenného, co je pod tím. To všechno ve styku se živými silami přírody a tyhle pasáže jsou hodně působivé. A pak jsou tady trochu povrchnější věci - prolínání snů a skutečnosti, tušení a předtuchy. Jednu chvíli se mi zdálo, že se milý autor v těch záhadách až příliš vyžívá, to když tam všichni záhadně onemocněli a zase se zázračně uzdravili.
Ostatní postavy jsou jenom jako loutky v divadle, chovají se vlastně schematicky a čistě jen slouží naplánované dějové lince. Je mezi nimi i jedna žena schematická úplně nejvíc, ale bez ní by to nemohlo skončit.
Pan Bosco má svůj styl a zaplať pánbůh za něj.

4 03.04.2021

Na stará kolena dostal národního umělce. Musel se zavděčit. Ale Nezval byl velký umělec, nic nemohl napsat jinak než výborně. Nezlobte se na něj :-)

4 01.01.2021

Česká detektivka trošku jakoby inspirovaná Chandlerem. Zamotaný děj, kde se řešení nedá předem uhádnout a z ničeho nevyplývá. Hezká hra s jazykem drsných hochů. Místo gangsterů estébáci, pan Sichinger je Čech jako poleno a české prostředí si pěkně užívá. Okolnosti vraždy mi náramně připomněly závěr Dámy v jezeře a cikán Bača toho nezapomenutelného šerifa Pattona. Všudypřítomná Chandlerova poetičnost tady samozřejmě není, holt Sichinger má svoje limity. Ale knížka je napsaná s čistým srdcem, to je v současné české literatuře docela vzácnost, řekl bych. Jenom ve scénách popisujících praktiky StB jsem cítil nenávist. Třeba s nimi autor něco zažil.

4 16.09.2019

Nádherný propletenec příběhů, který směřuje tam, kam podle filozofa Diderota směřují lidské osudy, totiž odnikud nikam. Jakubův fatalismus je úplně jiný, než jak si obvykle představujeme fatalismus. Je založen na sympatiích, porozumění a soucitu. Denis Diderot jako by nám chtěl říct, že tohle přece ke šťastnému životu stačí.

"Jakubův pán a Desglands se zamilovali do jeho ženy. Nevím co je na tom pravdy, ale jsem si jistý, že si Jakub večer řekl pro sebe: Jestli je nahoře psáno, že budeš paroháč, Jakube, tak můžeš dělat, co chceš, a budeš paroháč; pokud je tam naopak psáno, že paroháč nebudeš, můžou se snažit, jak chtějí, a paroháč nebudeš; tak klidně spi, příteli... A také klidně usnul."

4 01.02.2019

Jó Pýthagoras, to byl borec. Hned na začátku knížky máme moc pěkně napsaný životopis i s učením, ostatně mezi životem a učením u něj není rozdíl. To další jsou jen jsou jen zlomky, které mi nic neříkají, a něco z politiky, kdo koho v souvislosti s Pýthagorovým učením zabil a jak. Pronásledován snad byl na konci života i sám Pýthagoras. To už tak mezi normálními lidmi bývá, že jeden sjednocený s pravdou ty ostatní nasírá.

4 28.06.2017

Zajímavé a výrazné postavy, úžasně sugestivně vykreslené prostředí, sondy do podvědomí, druhořadý a trochu násilně vykonstruovaný děj. Graham Green v plné kráse. Pro tentokrát si zvolil takovou metodu psaní, jakoby maskovanou ich-formu. Jedna postava je hlavní a je líčena zevnitř se všemi dojmy a prožitky. Ta postava je Arthur, prochází celým příběhem a čtenář se dozví jenom to, co Arthur vidí a prožívá a nedozví se to naplno, jen prostřednictvím Arthurových dojmů. Když se Arthur na konci dostane do psychologicky nevěrohodné situace, není co autorovi vyčítat. Je to jen Arthurův současný prožitek, za týden se třeba změní, ale to už se nedozvíme, protože kniha mezitím skončila.

Jak jsem si přečetl v autorových memoárech, bylo to napsáno za války, když byl Greene odvelen jako zpravodajský důstojník někam do Afriky. Napsal to narychlo jako zábavnou oddychovou četbu. Ale protože krátce předtím dělal náletovou hlídku v těžce zkoušeném Londýně, moc legračně to zrovna nedopadlo. Zábavně snad ano.

4 29.12.2016

Moc se mi to líbilo. Greene se tady patlá v pocitech v pocitech z těla a pocitech, které vznikají při vědomém prožívání pocitů z těla. Hodně je to o smrti a umírání ze všech možných úhlů pohledu. Taky jedna pěkná experimentální povídka Den k dobru, o pánovi, který není schopen žít svůj vlastní život, protože mu chybí schopnost ... Já to neřeknu, najděte si to sami. Povídky jsou hodně taky o dětech. Greene asi byl hodně citlivé dítě. Možná taky chorobné a možná taky prošel klinickou smrtí. Jedna povídka mi něco takového naznačila.

Doporučuji.

4 01.11.2016

Hordubal - pokus o model člověka, který se řídí svým srdcem. Je to jen taková intelektuálská hříčka, ale díky geniálnímu autorovi se to dá číst. Takový člověk musí žít v jednoduchém světě, aby nemusel přemýšlet. Dáme ho tedy do slovenské horské vesnice. Ani tam si ale nemůže rozumět s lidmi, protože mezilidské vztahy jsou řízeny všemožnými orgány, ale srdcem jenom málo. Tak ho navíc pošleme na deset let do Ameriky, kde s nikým nemluví, protože nezná jazyk. Potom se vrací a zase nemůže s nikým mluvit, je tady bariéra mnohaletého odloučení. Hordubal najde spřízněnou duši jenom v bačovi, který žije v horách s ovečkama mimo lidskou smečku. Bača je z jiného světa, nechápe o čem lidi mluví a proč, takže na každou otázku odpovídá - Co? -

V tomhle stádiu jsem knihu odložil jak poprvé v mládí, možná to bylo v dětství, a odložil jsem ji ve stáří zas. Ale nedalo mi to a zase jsem se k ní vrátil. Měl jsem štěstí, Hordubal se totiž autorovi vzepřel a začal se chovat přece jenom trochu lidsky. Je přece sedlák, musí být mazanej. Naštěstí, jinak by se příběh nehnul dopředu. Ale dlouho mu to nevydrží, autor ho zkrotí a Hordubal zažívá samádhí, kdy se lidská duše odloučí od vztahových problémů a nachází štěstí. Pan Čapek dosáhl
svého a Hordubal konečně umírá na únavu srdce a současně na lidskou zlobu. Následuje pitva a nikdo, natož mrtvý Hordubal, nemůže autorovi rozmluvit tu závěrečnou dojemnou čapkovskou větičku.

Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nikdy nebylo pohřbeno.

4 19.03.2015

Pro mě hodně zajímavá kniha. Máme tady od přímého účastníka některé události v Československu před válkou, za války a hlavně po válce. Trochu to může dát představu, jak komunisti po válce postupně přebírali moc, zpočátku vlastně s všelidovým souhlasem a snad jediná politická síla, která jim mohla překážet, byla katolická církev. Tím je dán základní rámec knihy. Silnější partaj zničila tu slabší a katoličtí kněží na to doplatili, někteří hodně těžce, chudáci.

Za Stalina a Gottwalda to bylo vyloženě o kejhák. Zápotocký možná už jel jenom setrvačností a skoro bych věřil, že Chruščov mu do toho moc nemluvil, měl jistě zpočátku dost jiných starostí. Novotný pak už po krátkém čase vyhlásil socialismus, to bylo spojeno s novou ústavou, a s amnestií, na niž byli zavření kněží omilostněni. Zůstal jim zákaz výkonu povolání, což pan opat hodnotí jako jakousi změnu trestu na podmínečný. Metodicky a trochu suchopárně tohle všechno popisuje až do podrobností osobních příběhů. Popisuje to a současně morálně hodnotí z pozic katolické církve, na nichž stojí "pevně a neochvějně", jak se tenkrát říkalo. Vážím si jeho osobního hrdinství. Jen na doplnění pana opata přidám něco ze středověkého kazatele Chelčického:

"Jsú prospěšni zlí lidé dobrým, trápiece je bezprávím, haněním, nepokojem i jiným protivenstvíím, aby tak spravedliví zkúšeni byli skrze skrze ně v své dobrotě, pravě-li se Boha bojí a jej milují."
/Traktáty Petra Chelčického, Melantrich 1940, str. 24/

3 31.10.2021

Paní Radcliffová to napsala v druhé polovině 18. století. Už tohle je skoro zázrak. Ženská která píše knihy a navíc studovala na univerzitě -- no tohle! Napsala to velice romanticky a je z toho vlastně výchovná kniha pro děvčata, pokud tedy umějí číst. Autorka se moc nepatlala s příběhem, prostě to narazila na kopyto gotického románu a basta. Hrdinka je vláčena různými událostmi a prožitky a autorka je ochotna děj kdykoliv utnout a posunout zase někam jinam - bezpochyby s dobrými důvody, ale bez ohledu na logiku příběhu nebo charakter postav. Prostě holky, už toho bylo dost a teď zase o něčem jiném. O příběh tady moc nejde. Co je na knize moc pěkné je mikrostruktura textu, u filmu bych řekl režie. S nesmírným potěšením jsem sledoval stylistické prostředky, které u čtenáře navozují emoční prožitky a udržují napětí. Tušení blížící se smrti, naznačené nebezpečí od zlých lidí, dveře které nejdou zavřít ... Na druhé straně hodně citlivé líčení přírody, při kterém je čtenář přinucen zapomenout na chvilku na napínavý děj a věnovat se rozjímání. S potěšením jsem to sledoval a současně jsem si uvědomoval, že si to nedokážu vychutnat, protože jsem napnutý na další události. Takhle krásně to napsat umí málokdo nejen tenkrát na konci středověku. A zatímco děj je ortodoxně romantický, ze stylu vypravování jasně prosvítá ocelově chladná kalkulace, Andulka Radcliffová v tom prostě citově nejede, zůstává v roli vypravěčky a svoje čtenářky nenechává na pochybách, že je to jenom taková hra.

Jediná věc se mi trochu nelíbila - pitomé rýmovačky, které si vymýšlejí obě děvčata Emillie a Blanka, a při tom na mnoha místech v textu jsou citace výborných básnických textů.

Dneska už kniha jako výchovná četba nemůže sloužit, při prvoplánovém čtení je to určitě nuda. Leckterý utahaný penzista si v tom ale může říkat místo televize a třeba si v tom najít i nějaké to intelektuální potěšení.

3 20.12.2019

Martin Sichinger je zřejmě nevyléčitelný romantik s donkichotskou vírou v trvalou hodnotu každého umění. Skoro ve všech svých textech se nějak vrací k sovětské okupaci. V roce 68 byl ještě malý, ale asi má z těch událostí celoživotní trauma. Pro mě je hlavní, že má v sobě takovou dětskou nevinnost, a proto ho pořád čtu, i když píše o tématech, která mě vlastně vůbec nezajímají. Rád mu odpustím drobné literární prohřešky, jako je nepříliš dobře zvládnutý jazyk vypravování šestnáctileté dívenky, nebo snad až zbytečně složitě vymyšlený příběh.

3 20.09.2019