krnoha komentáře u knih

Autor se nechal okouzlit slůvkem "informace" a velmi fundovaně se zamýšlí nad tím, co to vlastně je ty informace a k čemu je to dobré. Celkem vzato mu vychází, že informace jsou naše lidská metodika, jak se dívat na svět. Ta metodika mu vyhovuje a je jí nadšen. Pan Gleick je asi matematik, rád o svém oboru píše a snad si můžu říct, že píše lehkým pérem. Hlavně právě o matematice, třeba v pasáži o Gödelovi jsem se já nematematik vyloženě potěšil objasněním jeho díla. Při tom Gleick je taky trochu filozof a některé koncepty lidského uvažování, které jsou každému samořejmé, nahlíží s překvapivě hlubokým porozuměním. A taky jasné vysvětlení rozdílu mezi informacemi a matematickým pojmem informace se mi líbilo. I z fyziologie vnímání je tam leccos, i když jen hodně stručně.
Mnoho poznatků o informacích z historie je v knize uvedeno a systematicky zařazeno. Když potom velký učenec Gleick dojde do současnosti, nemá už z čeho brát a dokáže jen zavzdychat nad tou nezvládnatelnou záplavou.

1 27.01.2025

Jedna z vrcholných Chandlerových knih. Mám rád i Škvoreckého, který to přeložil - ale nezlobte se, víc mě uchvátila slovenská verze Žena v jazere. Zdá se mi, že čeština neumí být tak velmi poetická, jak si to Chandler vyžaduje.

"Do noci hlboko zavyla siréna, akoby vypínačom narábala ľahká ruka. Hlas sirény sa zatúlal cez okraj zanedbaného golfového ihriska na východ a za tehelnisko na západ."

Na konci je neuvěřitelně nádherná scénka se starým tlustým pistolníkem Jimem.

1 18.11.2024

Když to napsal, bylo mu trochu přes čtyřicet a ve svém psaní byl vlastně teprve na začátku. Je trochu stejný, jako ve svých pozdějších románech, co vyšly česky, a trochu jiný. Tady je příběh hodně v pozadí a je to vlastně celé o povahách postav. Je tam pár emočně silných prožitků, ale nic z nich nevyplývá, jsou jen tak zaznamenané. Tak nějak se mi zdá, že v tomhle období svého života ho ze všeho nejvíc zajímalo mystérium smrti. V umírání se tady hodně vyžívá. Končí ale na tom, že na smrti nic zajímavého není a to se mi líbí. A pak ještě takové ty osudové oblouky, když se lidé setkají, potom dlouho nic, a znovu setkají ve zcela jiné životní situaci.

18.11.2024

Deníček holky, která je nepřetržitě absolutně intelektuální. Podtitul "pro (d)uši neslyšíš" na ni docela sedí. Na začátku maturantka, na konci knihy už kvalifikovaná lékařka na nemocničním oddělení pro alkoholiky a narkomany. Chudinka totálně semletá masomlejnem českých nemocnic a musí se dost soustředit, aby se náhodou nestala svojí vlastní pacientkou. Má návyk pořád s něčím bojovat venku i uvnitř. Na tom - zdá se mi - prozatím končí.

15.07.2024

Vypadá to, že pan Škvorecký se pár let po emigraci podíval sám na sebe a viděl, že je osudově a doživotně přistěhovalcem. A tak napsal román ne zrovna o sobě, ale o českých přistěhovalcích. Jak se s tím vypořádali v devatenáctém století, kdy jich bylo nejvíc a neměli to vůbec lehké. A tohle je jedna linie románu. Druhá linie je o Dvořákovi a hlavně o tom, jak on prožíval Ameriku a jak Amerika tenkrát prožívala Dvořáka. Pan Škvorecký miloval hudbu a asi se v ní taky vyznal. Jedna kapitola románu je dokonale muzikologická, takže jsem jí nerozuměl.
Autor zvolil módní způsob psaní, v každé epizodě míchá prostý děj s líčením vzpomínek a představ jednajících osob, a k tomu ještě epizody nejsou seřazeny chronologicky, ale přeházeně jako když se rozdávají karty. Trochu jako by mi z toho vyčnívala prázdná manýra. Knihu zachraňují silně emotivní scény z prožívání hudby i osobních osudů, a samozřejmě Škvoreckého všudypřítomná jazyková virtuozita, ať jde o češtinu nebo angličtinu.

1 08.07.2024

Brutální a dokonale čistá poezie. Zdá se mi, že Jáchym je celý život absolutně depresivní a silou svojí básnické duše se drží nad vodou.

08.07.2024

Mně se to moc líbilo. Je vidět, že pan profesor je zvyklý přednášet, takže tu strašně otravnou faktografii umí zpestřit příhodou z klinické praxe. Má taky docela nadhled, jistě je to moudrý pán (a možná trochu nafoukaný na tu svoji učenost). Záběr knihy je nesmírně široký a kromě pasáží o fyziologii, kde je pan profesor doma, jsou hlavně ke konci témata,kde pan profesor tak trochu plave. To když se pouští do věcí na hranici psychologie a sociologie, nebo nedej bože do matematiky. Ani Koukolík není Děd Vševěd.
Mimochodem, výborné oživení knížce dávají kreslené glosy Miroslava Bartáka.

10.06.2024

Vyznání víry jednoho starého fyzika. Autor se snaží pro laického čtenáře vysvětlit principy nových fyzikálních objevů, a také vyjádřit svůj názor na budoucí směřování fyzikálního bádání. První část obsahující vysvětlování novinek byla pro mě velmi zajímavá. Ale některé autorovy rady a doporučení mladým fyzikům se mi zdály trochu naivní. Myslím že pan Plaček nemá pojem o sociologii a možná ani o teorii složitých systémů představovanou třeba takovým Jürgenem Kurthsem, nebo ze starší generace Ilyou Prigoginem.

18.05.2024

Starý pan Andres se rozpovídal o své celoživotní práci geologa a současně proutkaře. Druhý autor pan Vodkolek tomu jenom dal formu. Kniha je velmi zajímavá, autor nebrzdí a líčí i hodně zážitků ze svého života, ty stojí za přečtení samy o sobě. Jen okrajově je to i o střetech s lidmi někdy i na vysokých funkcích, kteří chtějí cenzurovat skutečnost.

Bohužel, knížka i autor patří plně do dvacátého století. Dnes už celá tahle tématika nikoho nezajímá. To je možná i důvod, proč to smělo vyjít.

09.03.2024

Hmmm že by tohle byl ten satanismus?
Hodnotit nebudu, nedokázal jsem to dočíst.

Pro mě to bylo zajímavé. Autor zařazuje předválečnou KSČ do kontextu socialistického hnutí v Evropě trochu už před první světovou válkou ale hlavně po ní. A jak silné byly tehdy nacionalistické tlaky. Potom velmi pečlivě rozebírá vliv Kominterny a okolnosti vytvoření KSČ a popisuje i jednotlivé proudy v KSČ po jejím vzniku. Vychází mu z toho, že čeští komunisté byli vlastně v našich zemích první partaj, která nehájila zájmy svých voličů, nýbrž manipulovala svoje voliče k tomu, aby v rozporu se svými zájmy dělali to, co se hodilo komunistickým politikům, tedy hlavně Stalinovi. Dneska nás manipulují snad všecky strany, komunisté s tím přišli jako první už velmi dávno.
Dozvíme se také o strašné katastrofě, kterou pro naše předky znamenal Mnichov. Jak nás potom zděšení z mnichovské dohody dotlačilo až ke všelidovému nadšení pro Sověty, takže vlastně už v pětačtyřicátém bylo rozhodnuto. Bylo rozhodnuto chováním československých politiků na konci války a brzy po ní, spíše než dohodou velmocí. Protože kdo by věřil těm zrádným Francouzům a Britům, když nás přece osvobodil tatíček Stalin! On nás tenkrát neosvobodil, nýbrž přebral od Němců, ale to tenkrát nikoho nemohlo napadnout. V závěru knihy pan Rupnik jakoby naznačuje, že kdyby on byl tenkrát na místě Beneše ...
Tedy až na ten úplný závěr to pro mě bylo moc poučné čtení.

21.08.2023

Já jsem náturou taky pračlověk, tak se mi to musí líbit. Nádherná líčení pravěkých technologií, paní Auel má jistě nastudováno hodně s experimentální archeologie. Ne že by autorka byla bůhvíjaká spisovatelka, ona to nahrazuje mohutným intelektem. Víc než román mi to připadá jako divadelní scénář. Dlouho si připravujeme nějakou efektní scénu, trpělivě jedna rekvizita za druhou, držíme diváka hezky v napětí, až konečně prak nápadně nenápadně uložený v košíčku vystřelí, hlasitá scénická hudba a máme jedno dějství za sebou. Anglicky Ayla nebo Auel není tak daleko od sebe, třeba si geniální paní Auel někdy připadá mezi námi podobně jako Ajla mezi neandertálci? Ajla přece má vždycky něco navíc, nikdy namíň. Když to potom v dalších dílech pokračovalo stejně i ve společnosti lidí jejího druhu, tak to už na mě bylo moc a tiše jsem vycouval.

Píšu o překladu od pana Bablera. Původně jsem chtěl číst překlad od Vrchlického, který má výhodu, že je on-line zadarmo. Ale to není překlad duchovního díla, je to jen prázdná forma, všecko se tam báječně rýmuje a dá se to deklamovat. Obsah se ztratil. Tak tedy Babler, ilustrace pan Anderle, vyšlo v šedesátých letech v Odeonu.

Mistr Dante se vydal do záhrobí. Neříká kudy, ale to je jeho věc. Putoval napřed dolů do pekla a pozorně se díval. Viděl lidské duše, které se i po smrti drží svých sklonů a v pekle mají svobodu chování. Dál se bojí, jak se báli vždycky, okrádají druhé ber kde ber, dál nenávidí svoje nepřátele. V pekle je celý dav duší, které nevědí kam jdou, protože jsou pořád ohlédnuté do minulosti. Jsou tam i chudáci, kteří trvale bojují o život zuby a nehty jako zvířata. Jiní nešťastníci zase utíkají s hrůzou od pekelného ohně do pekelné zimy a hned zase se stejnou hrůzou z mrazu do ohně. Při tom jsou to stíny bez těla, takže necítí pálení ani mráz, prožívají jenom svoji hrůzu. Dante se každou chvilku zastaví a začne ty pekelníky litovat, ale naštěstí má s sebou laskavého průvodce nějakého Vergilia, a ten mu říká nelituj, nemá to smysl. Úplně nejhorší peklo je ale až dole, tam kde se prožívají muka necitlivosti. Jsou v tom tři chlapi dolní polovinou těla zamrzlí v ledovci a horní polovinou živí, aby si mohli ten hrozný osud prožít. Tady se možná Dante zpronevěřil sám sobě, tahle trojice vypadá, že je tam někdo dal za trest, jak si žádá katolický katechismus. Je to padlý anděl Satan a s ním dva římští senátoři, kteří zavraždili Caesara. Zdá se mi, že Dante byl oddaný italský vlastenec a Caesar je pro něj něco jako otec vlasti.

Pak se dostáváme do očistce a to už je veselejší. Je tady strašně vysoká skalní věž a kolem ní točité schody vzhůru až do nebe. Stačí vyběhnout celou tu výšku - ale nohama to nezvládneš, je to moc vysoko. Dante se nedá. Zahledí se do svojí duše a vidí ji jako takovou jasnou hvězdu na nebi. Je to duše, jejíž pozornost je na něco upřená tak dlouho, až ji to přestane bavit a upře se zase na něco jiného. A nad ní je ještě jedna slabší hvězdička a to je druhá duše, jejíž pozornost je trvale na všem najednou. Dante tedy vidí svoje unavené nohy a současně spoustu kajícníků, kteří únavou klesli a teď leží vyčerpaně u zdi věže, úpí pod tíhou svých hříchů a čekají, až je z toho někdo vytáhne. Mistr Dante to všechno vnímá svojí druhou duší a současně vnímá i svou touhu po ráji, a touha ho nadlehčí a hned druhý den jsme nahoře. Kdo to aspoň zahlédl, ten to pozná. Dantova druhá duše je to, čemu dnes říkáme moje pravé já, poslední pozorovatel a ještě různě jinak. Je hezké, že to Dante v roce 1300 taky znal. Schodiště kolem kamenné věže je pravotočivé, čili obcházíme pravým ramenem dovnitř, jako se dělá v hinduistických chrámech.

Na prahu ráje Danta uvítá jeho manželka Beatrice, která mu zemřela před desíti lety. To víš, praví Beatrice, tohle je tvůj ráj, proto sem poslali mne. Vergilius se rychle vytrácí, aby nezacláněl, a dál už to běží jak má. Manželka svému Dantovi trochu vynadá a potom ho teprve obšťastní, samozřejmě v duchovní rovině. Jinak o Ráji se moc nedozvíme. Je to samé filozofování a poučky, jen v desátém zpěvu trochu líčení nějakého příjemného stavu a ještě intenzivněji ve dvacátém, kde už mizejí tvary.

Ve třicátém třetím zpěvu se Dante Alighieri setkává s Bohem a současně se vrací ke svému psacímu stolu a podává o tom zprávu.

6 13.02.2023

Jednou jsem se narodil, a hned jsem nasával od maminky mlíčko, a taky základní životní návyky a postoje. Jako mláďata jsme si hráli, ve hrách jsme si nacvičovali prožívání emocí, hlavně spojených se vztahy s těmi druhými. Já jsem sameček, tak ty hry byly hodně o bojích a výhrách a prohrách. Nikdo nám neříkal, jak si máme hrát. Řídili jsme se pudem. Teď už jsem dospělý jedinec a pořád se řídím pudem. Když mám něco udělat, tak to udělám, i kdyby mi stokrát říkali, že se to nemá. A někdy to zase neudělám, i když říkají, že to přece musím. A že už se dost dobře znám, rád si přečtu, jak to dělají jiní - třeba veverky. Třeba jak mám nepříjemný pocit, když jdu do neznáma. Bodejť, přece to může být nebezpečné. Ale že jsem člověk, musím si ten pocit dlouze okecat, a pak teprve si dovolím udělat to tak, jak jsem to od začátku věděl.
Veverky jsou jenom veverky, ale já jsem člověk a to je něco extra. Jenomže po přečtení téhle přírodovědecké studie vidím, že jsme vlastně stejní jako ty veverky a lišíme se jen o malinkoo. Jenom o chlup.

1 21.07.2022

No víte, přelouskal jsem to někdy už strašně dávno, bylo mi sedmnáct a nepochopil jsem z toho ani slovo. Teď už jsem starej a jsem úplně nadšen. Ta kniha je surová, je to vlastně existenciální text. S tím jak autor popisuje svoje pocity a současně je z odstupu komentuje. Jak si ani trochu nebere servítky a svléká se před námi donaha. Jako že jsem toho od Škvoreckého přečetl dost, ale samé salónní románky. Škvorecký pozdější už věděl, jak se udělat úspěšný, ale tady není žádná kalkulace. Napsal to, jak musel. A je to taky příběh z velké doby. Kdy se toho hodně moc dělo, rodil se nový svět - tak jako teď. Známe tu dobu z předžvýkaného dějepisu, to abychom věděli, co si máme myslet. Oni tenkrát nevěděli, co si mají myslet, každý se zachoval zrovna tak, jaký byl. O tom je ta kniha.
Na konci je jedna strašně dlouze natahovaná erotická scéna. Možná něco říká o autorově osobnosti a trošku předznamenává jeho další umělecký vývoj. To jen tak na okraj.

8 17.05.2022

Moc se mi to líbí, jako všechno do Strugackých. Někde na zeměkouli je místo, které navštívili výletníci z jiné civilizace a když odlétli, zůstaly tam po nich zapomenuté a možná napůl rozbité hračky. Dějou se tam věci krásné a smrtelně nebezpečné. Ty věci jsou popsány s báječnou fantazií jako u Strugackých skoro vždycky. Uprostřed všeho je Zlatá koule, která funguje jako plnička přání. Trochu sci-fi, trochu pohádka, trochu surrealismus. Celkově bych řekl zajímavá a nečekaná atmosféra toho světa, ve kterém se to jako odehrává. Příběh končí krásně a nelogicky modlitbou. Prvotní modlitbou, kterou se občas modlíme všichni, marxisti i mohamedáni. Kdo jiný než Zlatá koule by nám ji mohl splnit?

18 11.11.2021

Pro mě hodně zajímavá kniha. Máme tady od přímého účastníka některé události v Československu před válkou, za války a hlavně po válce. Trochu to může dát představu, jak komunisti po válce postupně přebírali moc, zpočátku vlastně s všelidovým souhlasem a snad jediná politická síla, která jim mohla překážet, byla katolická církev. Tím je dán základní rámec knihy. Silnější partaj zničila tu slabší a katoličtí kněží na to doplatili, někteří hodně těžce, chudáci.

Za Stalina a Gottwalda to bylo vyloženě o kejhák. Zápotocký možná už jel jenom setrvačností a skoro bych věřil, že Chruščov mu do toho moc nemluvil, měl jistě zpočátku dost jiných starostí. Novotný pak už po krátkém čase vyhlásil socialismus, to bylo spojeno s novou ústavou, a s amnestií, na niž byli zavření kněží omilostněni. Zůstal jim zákaz výkonu povolání, což pan opat hodnotí jako jakousi změnu trestu na podmínečný. Metodicky a trochu suchopárně tohle všechno popisuje až do podrobností osobních příběhů. Popisuje to a současně morálně hodnotí z pozic katolické církve, na nichž stojí "pevně a neochvějně", jak se tenkrát říkalo. Vážím si jeho osobního hrdinství. Jen na doplnění pana opata přidám něco ze středověkého kazatele Chelčického:

"Jsú prospěšni zlí lidé dobrým, trápiece je bezprávím, haněním, nepokojem i jiným protivenstvíím, aby tak spravedliví zkúšeni byli skrze skrze ně v své dobrotě, pravě-li se Boha bojí a jej milují."
/Traktáty Petra Chelčického, Melantrich 1940, str. 24/

3 31.10.2021

Moc hezký příběh, a strašně romantický, o muži, který se řízením osudu dostává do úplně nového prostředí, je přinucen jednat sám za sebe a tak konečně sám sebe nachází. Vypravěč a současně hlavní a jediný hrdina pořád popisuje svoje pocity a dostává se při tom hodně hluboko, dotýká se svojí duše a vnímá i něco bezejmenného, co je pod tím. To všechno ve styku se živými silami přírody a tyhle pasáže jsou hodně působivé. A pak jsou tady trochu povrchnější věci - prolínání snů a skutečnosti, tušení a předtuchy. Jednu chvíli se mi zdálo, že se milý autor v těch záhadách až příliš vyžívá, to když tam všichni záhadně onemocněli a zase se zázračně uzdravili.
Ostatní postavy jsou jenom jako loutky v divadle, chovají se vlastně schematicky a čistě jen slouží naplánované dějové lince. Je mezi nimi i jedna žena schematická úplně nejvíc, ale bez ní by to nemohlo skončit.
Pan Bosco má svůj styl a zaplať pánbůh za něj.

4 03.04.2021

Na stará kolena dostal národního umělce. Musel se zavděčit. Ale Nezval byl velký umělec, nic nemohl napsat jinak než výborně. Nezlobte se na něj :-)

4 01.01.2021

Upřímně - není to četba pro děti ani pro mládež. Ne že by vám to ublížilo, mladí přátelé, ale nebude vás to bavit, protože tomu nebudete rozumět. Honba za meteorem je karikaruta běžného lidského chování napsaná velice duchaplně a s humorným nadhledem. Samozřejmě že si při tom musel rýpnout do těch bláznivých Američanů. Hlavní město příběhu Whaston se vyslovuje stejně jako western. Jen se podívejte na ty figfurky. Dva dobrosrdeční strejcové, kteří se poškorpili k vůli pitomosti a velice teatrálně se jako nenávidí. Mladík a dívka, které nezajímá nic, než kdy bude svatba. Stará hospodyně, která schválně komolí vznešení vědecké termíny a při tom je jasně vidět, že jim rozumí a velice dobře chápe jejich zbytečnost. Ta paní musela být vážně inteligentní dáma. Dvojice mladých milonářů, kteří si jen tak z nudy cestují po světě a vyhledávají atrakce. Čistě z intelektu se dokážou oženit i rozvést, aniž by měli tušení, co to je ta láska. Mladý vědecký génius se svým mecenášem, to abychom tam měli nějaký děj. Příběh se čistě jen z důvodu lidské blbosti vyhrotí až do situace, kdy hrozí celosvětová katastrofa. Ale vida, všechno se řeší dobrotou lidského srdce, která se v mezní situaci prostě musí projevit. Prostě musí.

Nebo nemusí? Ve druhém příběhu nechává autor všechny lidi zdrogovat strašlivým jedem zvaným Ox-Ygen, který zcela nezvladatelně zesiluje lidský egoismus. A kde máme to dobré srdce? Podobně jako prve se celé městečko blíží ke katastrofě a pan Jules Verne se cítí nucen sáhnou ke svému osvědčenému nástroji - když už se opravdu nedá nic dělat, vstupuje na jeviště náhoda a na poslední chvíli se to otočí. Takže to skončí dobře, čtenář si může oddechnout, ale autorovi to nestačí. Docela vážně a vášnivě provolává: Ne, člověk není bezduchá hříčka biochemických pochodů svého těla, vždycky má možnost volby!

Přečtěte si poslední dvě věty, tam to je. Pan Verne snad cítil potřebu se vyjádřit k mechanickému světovému názoru, podle něhož svoboda a tvořivost nejsou skutečné, ale jenom se nám zdají. Bylo to napsáno před sto lety. Dneska už si to nikdo nemyslí, viďte :-)

2 01.09.2020