krnoha komentáře u knih
Paní Radcliffová to napsala v druhé polovině 18. století. Už tohle je skoro zázrak. Ženská která píše knihy a navíc studovala na univerzitě -- no tohle! Napsala to velice romanticky a je z toho vlastně výchovná kniha pro děvčata, pokud tedy umějí číst. Autorka se moc nepatlala s příběhem, prostě to narazila na kopyto gotického románu a basta. Hrdinka je vláčena různými událostmi a prožitky a autorka je ochotna děj kdykoliv utnout a posunout zase někam jinam - bezpochyby s dobrými důvody, ale bez ohledu na logiku příběhu nebo charakter postav. Prostě holky, už toho bylo dost a teď zase o něčem jiném. O příběh tady moc nejde. Co je na knize moc pěkné je mikrostruktura textu, u filmu bych řekl režie. S nesmírným potěšením jsem sledoval stylistické prostředky, které u čtenáře navozují emoční prožitky a udržují napětí. Tušení blížící se smrti, naznačené nebezpečí od zlých lidí, dveře které nejdou zavřít ... Na druhé straně hodně citlivé líčení přírody, při kterém je čtenář přinucen zapomenout na chvilku na napínavý děj a věnovat se rozjímání. S potěšením jsem to sledoval a současně jsem si uvědomoval, že si to nedokážu vychutnat, protože jsem napnutý na další události. Takhle krásně to napsat umí málokdo nejen tenkrát na konci středověku. A zatímco děj je ortodoxně romantický, ze stylu vypravování jasně prosvítá ocelově chladná kalkulace, Andulka Radcliffová v tom prostě citově nejede, zůstává v roli vypravěčky a svoje čtenářky nenechává na pochybách, že je to jenom taková hra.
Jediná věc se mi trochu nelíbila - pitomé rýmovačky, které si vymýšlejí obě děvčata Emillie a Blanka, a při tom na mnoha místech v textu jsou citace výborných básnických textů.
Dneska už kniha jako výchovná četba nemůže sloužit, při prvoplánovém čtení je to určitě nuda. Leckterý utahaný penzista si v tom ale může říkat místo televize a třeba si v tom najít i nějaké to intelektuální potěšení.
Paní Fischerovou znám z různých moc pěkných povídek a ještě kratších miniatur. Tady teď mám román a je to takzvaná moderní česká literatura, to znamená, že se proplétají osudy vícero postav a střídají se časové roviny. Jenže tady ty postupy fungujou a všecko to dává smysl. Román je postaven na hluboké psychologii, která jde až ke kořenům a na nádherném zacházení s češtinou. Všechny hlavní postavy jsou z různých důvodů vyřazeny z obvyklého života v obvyklých vztazích, a tím jsou právě donuceny jít hluboko do sebe a naplno sami sebe prožívat. Autorka jim to chudákům udělala schválně, jako když se štěněti namočí čumák do jeho loužičky. Není to kruté, je v tom laskavé pochopení. Lidé totálně zaměstnaní kariérou. Lidé, kteří se nikdy nesetkali se svojí maminkou, mají v sobě lásku, ale nějak divnou. Lidé, kteří zažili něco tak strašného, že zpátky do normálního života už netrefí.
Děj se odehrává v současném Česku a velkou roli hraje uměle vytvářená mediální skutečnost. Pro autorku je tady příležitost dát tento jev do souvislosti s buddhismem, kde skutečnost je vlastně vždycky subjektivní. Se skutečností se dá manipuoovat a není to podvod, je to prostě taková hra. Pro osvěžení se tady setkáme i dalšími buddhistickými fenomény. Někdo zemře a po desítkách let se s ním setkáváme znovu v dalším vtělení. Lidi na "duchovní cestě" navštěvuje nějaký pan Mára, který jim strašně inteligentně objasňuje pravdu o nich samých a tím je od té pravdy odvádí zpátky do zbytečných slov. Démon, se kterým bojoval Ježíš, Milarepa, Luther a jistě mnoho dalších.
Myslím že neznám lepšího současného českého spisovatele, než je Daniela Fischerová.
Já mám jinak Sichingera docela rád, ale tady podle mě ujel. Houby ví, s čím sem šli výsadkáři, šli přece na smrt. A pak ten epilog, aby se vysvětlilo, co se jinak nedalo pochopit, a postavilo do figury jako v detektivce, to na mě bylo moc. Až toho pana Sichingera někde potkám, řeknu mu že je svině a zastřelím ho.
Martin Sichinger je zřejmě nevyléčitelný romantik s donkichotskou vírou v trvalou hodnotu každého umění. Skoro ve všech svých textech se nějak vrací k sovětské okupaci. V roce 68 byl ještě malý, ale asi má z těch událostí celoživotní trauma. Pro mě je hlavní, že má v sobě takovou dětskou nevinnost, a proto ho pořád čtu, i když píše o tématech, která mě vlastně vůbec nezajímají. Rád mu odpustím drobné literární prohřešky, jako je nepříliš dobře zvládnutý jazyk vypravování šestnáctileté dívenky, nebo snad až zbytečně složitě vymyšlený příběh.
Docela už známý a dobrý autor se pro jednou pustil do žánru sci-fi. Příběh se odehrává v blízké budoucnosti. Vypadá to tam hrozně a při tom tak, jak všichni už dnes vidíme, že by to za deset let vypadat mohlo. Dojem ze sci-fi se mi hezky zvýraznil, jak jsem to četl v programu ReadEra, který na konci řádky rozděluje podle he-uristických pravidel, nikoli podle Pravidel českého pravopisu.
Hlavní hrdina se ocitá v situaci, kdy musí Vesmírné inteligenci ve jménu lidstva poskytnout nějaký dárek. Za to pak bude smět doufat, že z lidských srdcí ani pod všemi civilizačními tlaky nezmizí láska. Jaký dar to asi bude, že by něco z naší lidské hudby?
Ta knížka je moc hezky napsaná a je v ní snad všechno, z čeho se skládá náš dnešní svět. Autor ji dává v elektronické podobě zadarmo. Krásný dárek co mě se týká. (Já ovšem nejsem Univerzan.)
Česká detektivka trošku jakoby inspirovaná Chandlerem. Zamotaný děj, kde se řešení nedá předem uhádnout a z ničeho nevyplývá. Hezká hra s jazykem drsných hochů. Místo gangsterů estébáci, pan Sichinger je Čech jako poleno a české prostředí si pěkně užívá. Okolnosti vraždy mi náramně připomněly závěr Dámy v jezeře a cikán Bača toho nezapomenutelného šerifa Pattona. Všudypřítomná Chandlerova poetičnost tady samozřejmě není, holt Sichinger má svoje limity. Ale knížka je napsaná s čistým srdcem, to je v současné české literatuře docela vzácnost, řekl bych. Jenom ve scénách popisujících praktiky StB jsem cítil nenávist. Třeba s nimi autor něco zažil.
Už máme prázdniny, do knihovny se nedostanu a tak si zkouším e-knihy zadarmo. Autoři se snaží napsat něco zajímavého nebo originálního, na papíře jim to nikdo nevydá. Pak ke mně přišel Míša Bulgakov a je tady nádherný literární text napsaný na pozadí ruského venkova roku 1916 a několika následujících. Obsah -- docela obyčejná člověčina.
Docela hezká pohádka, nemyslíte? Akorát že pan Coufal má trochu potíže s češtinou. Normálně snad ne, ale na spisovatele to nestačí. Tak například správně česky se píše blúdička.
Ilja Prigogine tady s laskavou pomocí nějaké kamarádky Izabely rekapituluje svoji celoživotní práci. Trochu se mi to špatně četlo, pan profesor měl nesmírně široký záběr, byl aplikovaný matematik a ty jeho aplikace směřují do všech možných vědních oborů. Za nějakých 40 let vědecké práce vytvořil třetí větev termodynamiky, která umožňuje pomocí jediného pojmového aparátu vysvětlovat děje, které probíhají ve složitých hmotných systémech. Pojmenoval dispativní struktury - takové ty, které se vyvíjejí samovolně z něčeho původně stejnorodého a při tom vypadají ve výsledku složitě. Přísně vědeckámi metodami snáší důkazy o tom, že vlastně i život je soubor disipativních struktur, takže klidně mohl vzniknout sám od sebe. Při tom z obecných vlastností disipativních struktur mu vychází, že jestli na jiných místech vesmíru je taky život, neexistuje důvod, proč by se život tam měl podobat životu zde. Vývoj života objevil už Darwin, ale díky Prigoginovi teď to máme i s přesvědčivým matematickým pozadím. Přirozeně se vnucuje otázka - ale kde se vzalo vědomí? Na ni pan Prigogine přímo neodpovídá, jen cituje Denise Diderota, podle něhož vědomá existence je přirozenou vlastností hmoty.
Prigogine jistě pociťoval jako my všichni, že naše technologická civilizace se blíží ke kritickému bodu. Říká k tomu přibližně tohle: Složitý systém se vyvíjí podle svých vlastních zákonitostí a díky svým stabilizačním mechanismům obvykle není moc citlivý na vnější vlivy. Ale jak se blíží k bodu zlomu, stabilita se vytrácí. Další vývoj se pak nedá předpovědět, lze mluvit jen o pravděpodobnosti různých scénářů a tyto pravděpodobnosti jsou hodně citlivé na působící vlivy. O směru, kterým se ten vlak vydá, tudíž může rozhodnout i velmi malý podnět, například akce jediného člověka. A protože nám na výsledku záleží, těžko můžeme souhlasit s názorem ortodoxních vyznavačů "neviditelné ruky trhu", podle něhož je nejlepší nechat věcem volný průběh, protože výsledek je stejně předem daný. Podle Prigogina výsledek není předem daný, rozhoduje náhoda.
Jen tak mimochodem pan Prigogine podotýká i to, že nelze cestovat v čase a nahlédnout do budoucnosti, protože o budoucnosti do určité míry rozhoduje náhoda a dokud ta náhoda neproběhla, budoucnost neexistuje. Náhoda podle Prigogina není něco, co v důsledku vlastní omezenosti neumíme určit, nýbrž přírodní jev.
Tohle jsou tak věci, které mi utkvěly po prvním čtení. Jiným čtenářům jistě utkví něco jiného. Ta kniha vůbec není jednosměrná.
Nádherný propletenec příběhů, který směřuje tam, kam podle filozofa Diderota směřují lidské osudy, totiž odnikud nikam. Jakubův fatalismus je úplně jiný, než jak si obvykle představujeme fatalismus. Je založen na sympatiích, porozumění a soucitu. Denis Diderot jako by nám chtěl říct, že tohle přece ke šťastnému životu stačí.
"Jakubův pán a Desglands se zamilovali do jeho ženy. Nevím co je na tom pravdy, ale jsem si jistý, že si Jakub večer řekl pro sebe: Jestli je nahoře psáno, že budeš paroháč, Jakube, tak můžeš dělat, co chceš, a budeš paroháč; pokud je tam naopak psáno, že paroháč nebudeš, můžou se snažit, jak chtějí, a paroháč nebudeš; tak klidně spi, příteli... A také klidně usnul."
Stará paní umí docela hezky psát. Na stránce 77 už jsem věděl najisto, jak to půjde dál, ale ani nápad. Hrála si se mnou jako kočka s myší, každou chvilku to zahnulo jinam a vždycky mě to překvapilo. Naposledy na poslední stránce a potom ještě jednou na konci Slovníčku. Docela hezká fantasy řekl bych a ještě vylepšená sem tam životní moudrostí, při inteligenci a životní zkušenosti paní Nonny ty moudrosti stojí za to. Občas to trochu ujede v češtině, asi že autorčini pomocníčci to všecko nevychytali, třeba minulé přechodníky. Jinak dobrý, madam :-)
Docela hezká detektivní groteska. Je to skoro pořád napínavé, takže jsem tu bichli přečet jako nic. Velký detektiv i se svým pomocníkem mnohokrát stojí bezbranní proti pistoli a vždycky se z toho dostanou nějakou klauniádou. Aby to o něčem bylo, pan Brown do toho zapletl nějaké to světoborné tajemství dávnověku. Při hledání tajemného poselství je nutné pořád luštit nějaké šarády a ty jsou tam podány až dost do detailů. Trochu mi to připomínalo knížečku Pionýrská olympiáda důvtipu, která vyšla někdy začátkem 60. let minulého století. Tam byla řešení vzadu, tady jsou uvedena vždycky hned za zadáním, takže čtenář to dostane zadarmo. To je jistě správné, když si koupil takovou drahou knihu. Detektivové kromě logiky používají taky svoji udivující vzdělanost, a kde ani tohle nestačí, tak ještě mrazení v zádech a ženskou intuici. Sám autor to strašlivé tajemství nebere tak tragicky. Když na konci má dojít k věci, elegantně z toho vybruslí za pomoci Francoise Miteranda.
Výborně napsaná kniha, to je přeje u Greena samozřejmost. Jako by mi na ní něco vadilo nebo překáželo. Vlastně je to dokonale vykalkulovaný a profesionálně napsaný román. Všechny postavy se chovají podle předem dané charakteristiky a nejvíc ten blbec, který je naprosto schématický a autorovi se nepodařilo ho oživit. Ještě ke všemu právě jemu připadla úloha uspořádat velkolepě dramatické finále, které z té frašky udělá tragikomedii. Rycker na konci překročí svůj stín a spáchá něco naprosto bombastického. Myslím že to psychologicky nesedí. Víc by se mi líbilo, kdyby autor ubral na teatrálnosti a nechal to doznít v rovině grotesky.
Jen několik let po poslední punské válce, kterou Řekové slavně vyhráli, napsal o té válce jeden vzdělaný Řek krátkou divadelní hříčku. O tom, jak nějací cizinci nám sem vpadli a dostali na frak. Chudáčkové a dobře jim tak. Možná že formou je to tragédie, ale dovedu si představit, jak se aténské publikum u toho řehtá na celé kolo. Asi jako my v Praze v roce 1990, když ve výlohách obchodů byly televizory a v nich idiotské blábolení Miloše Jakeše. Nebo když v létě 1945 v pražské Stromovce nějaký žebrák s harmonikou zpíval, že když se Hitler narodil, vypadal jak krokodýl... U toho jsem nebyl, znám to z vyprávění.
Baudolino, to bude po česku Budulínek, ne? Selský synek jednající energicky a jednoduše. S tímhle začínáme, ale pan Umberto s tím samozřejmě nevystačil. Hlavní hrdina se nám za chvilku změní v inteligentního šprýmaře, kterému se ty jeho kousky náramně dobře daří, asi má někde nějakou protekci, nejspíš u autora. Spíš než Budulínek je to teď Tyl Ulenspiegel. Ale není tak věrohodný, je jenom vymyšlený. Potom zase je z něj vychytralý manipulátor a dokonce autor dějinných událostí, no úplný Jára Cimrman. Jedno má tahle hlavní postava pořád, totiž neúnavnou tvůrčí fantazii, kterou zřejmě zdědil po tatíkovi Umbertovi. Fantazie je tady dotažená až do absurdních konců, kdy už nic není doopravdy a mizí hranice mezi pravdou a výmyslem. Myšlenkový obsah knihy by snad mohl být v tom, že šikovně vymyšlená konstrukce se jaksi sama od sebe mění v pravdu, a jaký by to byl blbý život, kdybychom si ho nevylepšili svým vlastním vnitřním nábojem. To je celý Umberto. Ale když se na to podívám jako na literaturu, vidím strašně dlouhou pohádku, která sama sebe neunese.
Paní Beranová je mnoho let v diplomatických službách v rovníkové Africe, Afriku zná a určitě se jí tam líbí. Nakolik můžu soudit z uvedené knihy, je inteligentní a hodně vitální. Pokud můžu soudit z jejího povídání v rádiu
http://www.rozhlas.cz/radiowave/casablanca/_zprava/zuzana-beranova-v-africe-stale-ve-strehu--1231069
je asi taky ambiciózní. Afrika ji nezkrušila, žila tam ráda a snad pořád ještě žije, a z bujnosti o tom dokonce napsala knihu. Psát moc neumí, ale má hodně o čem, tak to zase až tak nevadí. Kniha je pásmo příběhů o běloších v Keni a ty příběhy jsou asi skutečné. Celé je to
poslepováno poněkud násilně vykonstruovanou story a lásce až za hrob.
Kniha začíná soubojem s mambou a pak je to asi tak do půlky pořád o přírodě a o Masajích. Potom se to láme a je to jen tak popisné vypravování příběhů pár českých turistů, jak narazili na Afriku a co to s nimi udělalo. Potom se to láme podruhé a máme tady psychologicky
hezky uchopené povídání o pár dalších Češích, kteří šli víc do hloubky a zažili si africký venkov. Podle knihy to všichni přežili, ve skutečnosti to možná tak úplně nebylo. Potom se to láme potřetí. Paní Zuzana se asi doslechla něco o udržení pozornosti čtenáře metodou
gradace, takže přechází do dobrodružné akční love story. Tady už teče krev proudama a kniha naštěstí končí. Ale stejně se mi to líbilo.
Pane bože jak to ten chlap dělal, že uměl tak krásně psát. Tahle knížka je navíc z těch, které Greene sám pro sebe považoval za vážné, to znamená, že je tam málo legrace, ale všechno je hodně promyšlené a je tam něco jako filozofický přesah. Mně teda připadá zajímavé nejvíc to, že celá třetina děje je vypravována očima ženské představitelky Sáry, nevím který jiný spisovatel by se toho odvážil. Možná Ovidius Listy heroin?
První část je milostný příběh, jak ho vidí chlap. Druhá část jak ho vidí dáma a skoro bychom nepoznali, že je to tentýž příběh. Třetí část je už zase pánská záležitost, ale podaná tak nějak věcně a s odstupem asi proto, že ženská už do toho nemůže zasahovat a je to jen o ní bez ní. Opuštěný milenec a ovdovělý manžel mohou jen zbyetčně mudrovat nad věcmi, které pro milující ženu byly tak samozřejmé. Pro Greena je tady zase jednou příležitost k útoku na bezcitná pravidla katolické morálky, asi to bylo jeho hobby.
Zlatá středověká literatura. Na začátku 18. století ještě nebyl vynalezen realizmus, čili nebylo zapotřebí předstírat, že to co je psáno, se opravdu mohlo stát, či dokonce stalo. Důležité bylo, aby to bylo hezky napsáno a aby to někoho potěšilo. To tedy Jonathan Swift bohatě splňuje. Hlavně svojí nezkrotnou fantazií, s níž vytváří nové světy, do kterých by jaksi mohl vypučet tenhle náš svět, kdyby se mu jen trochu chtělo. Pak taky jazykovou tvořivostí. Dnešní slepičky liliputánky se opravdu jmenují podle země trpaslíků Liliput a nikoli naopak. Počítačové procesory se rozdělují na rodinu little-endianů a big-endianů a to jsou prosím Swiftovi tenkokoncové a tlustokoncové. Internetový projekt Yahoo chtěl tím slovem naznačit, že je orientován k normálním lidem, ne k technikům. Yahoo byl přechůdce Google. Ale to hlavní na Swiftovi asi budou skvěle odpozorované vzorce lidského chování ve vztazích. Spisovatel to všechno sleduje s odstupem jako by sám stál mimo, ale při tom s docela krutou ironií vidí, že on sám je taky takový. K odtažitému pohledu na lidi možná přispělo to, že Swift vyrůstal bez rodičů.
Gulliverovy cesty jsou na povrchu satirický román, ale mně se zdá, že je to spíš fantasticky převyprávěný autorův život od dětství až do stáří. Převyprávěné vnitřní obsahy. Začínáme docela hravě a vesele, cesta do země trpaslíků je fakt klidně pro děti a někdy začátkem 60. let minulého století u nás vyšla jako leporelo. Jak spisovatel hasil požár královského paláce, to je skvělá groteska pro děti, například. Až na to, že spisovatel tam vystupuje jako "ranhojič", jako dítě jsem to slovo nedokázal ani přečíst, natož pochopit. Potom v zemi obrů už je to vážnější, je tam hodně politiky a Swiftova kritika systému britské demokracie. Taky je to o něžném citovém vztahu mezi spisovatelem a domorodou holčičkou Glumdalklič jen asi patnáct metrů velikou. Když se potom vrátí domů a setká se se svou vlastní dcerkou, vůbec ji nedokáže vidět, protože je tak hrozně malinká, že na to on není zvyklý.
Spisovatel potom cestuje na Laputu a dává si hodně záležet, aby podrobně technicky vysvětlil, jak se dá postavit obrovský létající ostrov. Tady se setkává s učenci akademie věd, kteří jsou tak velmi učení, že jedním okem koukají do nebes a druhým do hlubin své duše, takže normální lidský svět pro ně vůbec neexistuje. To je jenom legrace, ale hned nato přijde setkání s nesmrtelnými domorodci a strašlivá představa, jak by to bylo, kdybychom nemohli umřít. Logický závěr, že smrt je vlastně dobrodiní a proč se jí bát. Vidíte, bezstarostná hravost mládí už tady není.
Poslední část je cesta k Hvajninimům. Spisovatel se seznámí s dokonalými bytostmi, které se vůbec nepodobají lidem a současně s podivnými zvířaty zvanými jahu, která vypadají jako lidé, ale nejsou. Znás lidí mají jenom to, co je v nás zvířecího. Spisovatel si velmi přeje být andělskou bytostí, ale ví jak je to beznadějné, když je přece jahu. Chtěl by aspoň strávit zbytek života v blízkosti těch Hvajninimů, ale není mu to dovoleno, protože je jahu. V zoufalství se vrací domů a zbytek života prožívá jako nerudný morous odmítající lidskou společnost. Zdali takto poznal pravdu o životě, nebo nadobro zblbnul, nechává autor na čtenáři.
Na Wikipedii jsem si přečet, že Jonathan Swift se k stáru opravdu stal morousem, s nikým se nestýkal, až se z toho z bláznil a nakonec zemřel. Ale Gulliverovy cesty na mě nepůsobí jako dílo geniálního šílence. Dýchá z nich na mě taková posmutnělá a trochu unavená moudrost.
Jó Pýthagoras, to byl borec. Hned na začátku knížky máme moc pěkně napsaný životopis i s učením, ostatně mezi životem a učením u něj není rozdíl. To další jsou jen jsou jen zlomky, které mi nic neříkají, a něco z politiky, kdo koho v souvislosti s Pýthagorovým učením zabil a jak. Pronásledován snad byl na konci života i sám Pýthagoras. To už tak mezi normálními lidmi bývá, že jeden sjednocený s pravdou ty ostatní nasírá.