krnoha komentáře u knih

"Houfnic, jež nahrazovaly bratřím počet, nebylo v té chvíli možná znovu nabíti."
Tahle větička mi straší v hlavě už desítky let a je to myslím to jediné, co jsem z toho jako kluk pochopil. Protože Proti všem není dobrodružné povídání o bojovnících a jednom geniálním vojevůdci, ale učebnice dějepisu. Autor tady charakterizuje situaci v Čechách pár let po popravě Jana Husa, analyzuje, jak postupně docházelo k polarizaci obyvatel do dvou vyhroceně nepřátelských komunit, vysvětluje, jak to mohli Češi aspoň na pár století vyhrát a ještě docela přesvědčivě ilustruje, čím se Češi 15. století lišili od nás. To vše prosím na základě velmi důkladného studia historických pramenů. Jestli chcete vědět o husitské době něco jiného než školní předžvejkaniny, doporučuji tuhle knihu. Dovolil bych si vyslovit názor, že jak nám to napsal mistr Alois, tak nějak to možná opravdu bylo.

5 30.12.2015

O knize se číká, že je to román se silně autobiografickými prvky. Textu ale chybí vnitřní struktura, takže o román nejde. Román ale taky znamená, že si autor může vymýšlet a nemá důvod něco pravdivě vypravovat. Autobiografický zase znamená, že kde se mu to hodí, nemusí si vymyslet nic a může prostě jen tak vypravovat svoje vzpomínky. Kniha je vlastně hromada všemožných textů, které jsou napsány různými styly a můžeme hádat, že vznikly v různých dobách. Máme tady řadu kousků, které stylově pasují nejspíš do publicistiky, zdá se, že autor se publicistice věnoval v době svého působení v českém disentu. Jiné dějové linky zase vypadají jako povídky, třeba ta o špinavé milovnici zvířátek. Opět jiné jsou opravdu autobiografické a pan Faktor se v nich přehrabuje v dojmech z dětství a současně samozřejmě v obsazích svého podvědomí. Tyhle části mi přišly zajímavé a působivé. Ale nejzajímavější a nejpůsobivější jsou ty části, kde se píše o výrazných dějinných událostech, které zažil buď sám autor, nebo jeho blízcí ze starší generace. Sovětská okupace 1968 a holokaust. Kdyby se pan Faktor nebral tak strašně vážně, seškrtal by to na čtvrtinu a mohla to být výborná kniha.

"Na zemi stojí v řadě vedle sebe automobily, bicykly a stroje na parní pohon, shora člověka ohrožují letadla z pionýrských dob aviatiky, většinou oprýskaná a poznamenaná zubem času, tu a tam však také celá, a v tom dvojakém, přirozeném i umělém světle, které tu je, se zdá, že jsou opatřena jednotným nátěrem, patinou, jakou mívají staré housle, jindy jsou to zase jen kostry, podvozky, rozpojené ojnice a kliky, mlčky slibující mučení návštěvníku, který se rázem vidí připoutaný k těm lavicím útrpného práva, kde se cosi uvede do pohybu a bude mu vnikat do těla, dokud se nepřizná." Jinak řečeno, 700 stránek brilantního textu a co si přát víc. Skoro celý děj románu se odehrává v mysli člověka stojícího v budce periskopu v technickém muzeu. Málokdo na světě umí psát tak dobře jako pan Umberto.

Román je o příhodách tří intelektuálů v Paříži i leckde jinde hlavně v západní Evropě. Začínáme v sedmdesátých letech, kdy každý trochu myslící člověk byl nutně marxista a chtěl zachraňovat svět. Taková to byla doba (dokonce i u nás). V téhle části knihy máme dojemnou postavičku mladé černošky Amparo, která si prošla univerzitou a je tudíž marxistkou. Ale sedmdesátá léta končí a probíhá přechod od marxismu k východním duchovním naukám. Nebohá dívka se dostane na
seanci, kde se pracuje s psychickými silami a při zvuku bubnů upadne do tranzu úplně stejně jako upadali její nevzdělaní předkové. Žárlivě sledována jakousi studenou Němkou, která takhle chodí tancovat při bubnech dlouhé měsíce a ono pořád nic. Amparo se potom probere z tranzu, je zmatená a najednou neví která bije. Odlétá do Moskvy, určitě jí to tam někdo vysvětlí. V knize už se s ní nesetkáme.

Naši intelektuálové se dosud zabývali tajnými duchovními naukami jen akademicky, ale v nové společenské atmosféře 80. let si to chtějí zkusit i komerčně. Šátrají v knihovnách a antikvariátech, hledají ezoterická tajemství, objevují skryté souvislosti a zvolna se před nimi objevuje strašlivé tajemství. Ne že by tomu nějak moc věřili, ale když ono to tak překvapivě logicky do sebe zapadá ... Asi tak ve 3/4 knihy přítelkyně jednoho z nich porodí a pan Umberto najednou začíná nějak hodně tlačit na pilu. Vyžívá se v dlouhých seznamech událostí z dějin tajných nauk, snad se snaží přesvědčit čtenáře, že je to všechno pravda, nebo aspoň že všechny citované prameny opravdu
říkají to, jak je to v knize psáno. No nevím kdo to po něm zkontroluje. Ale je to jeho pila, tak ať si tlačí.

Příběh se mezitím dostává do doby, kdy to autor opravdu psal, asi tak 1985. Touhle dobou je limitován, naše západní "duchovno" se skládalo z hathajógy, povrchních meditací a tušení hlubokých tajemství, která jsou určitě schována ve starých textech. Osobnosti jako Osho, Sai Baba
nebo tibetský dalajláma už tady byly, ale nikoli v obecném povědomí. Autor a jeho tři hrdinové se prodrali houštinami ezoterických věd a užaslým zrakem zírají na to, jaká je tvořivá síla myšlenek. Závěr knihy je naprosto strhující a vychutná si ho, kdo to přelouskal celé.

Příběh holky, která se pořád neuměla zamilovat, a pak se to najednou naučila. Paní Hindráková ho vypravuje s jemnou úsměvnou nadsázkou, jako když povídáme dětem pohádku. Opravdu jemnou, patnáctileté čtenářky ji asi těžko postřehnou. Tak třeba jak oba hlavní protagonisté přijdou do internetové kavárny a tam na Googlu hledají reálie o zemi, ve které zrovna jsou. Jinak žádná hluboká psychologie a žádné zbytečné intelektuální konstrukce, zato spousta laskavého porozumění k mladým čtenářkám a spousta autorčina citu, který není vůbec předstíraný. To se pozná, ta knížka prostě svítí.

Odehrává se jmenovitě v rovníkové Africe, ale obsahově spíš v pohádkové zemi, kde kromě trochu bezbarvých černochů žijí i hodní čarodějové, kteří vás nenechají na holičkách. Příběh má kupodivu tři konce. Napřed tak nějak skončí a čtenář by mohl být spokojen. Pak ale přijde druhý konec, kde si všichni navzájem vyznávají lásku a jinak se tam nic neděje. Tenhle druhý mě trochu otrávil, ale třeba to k žánru patří, co já vím? No a potom konec číslo tři, který to všecko postaví na hlavu, a ten mě vážně potěšil.

1 20.05.2015

Hordubal - pokus o model člověka, který se řídí svým srdcem. Je to jen taková intelektuálská hříčka, ale díky geniálnímu autorovi se to dá číst. Takový člověk musí žít v jednoduchém světě, aby nemusel přemýšlet. Dáme ho tedy do slovenské horské vesnice. Ani tam si ale nemůže rozumět s lidmi, protože mezilidské vztahy jsou řízeny všemožnými orgány, ale srdcem jenom málo. Tak ho navíc pošleme na deset let do Ameriky, kde s nikým nemluví, protože nezná jazyk. Potom se vrací a zase nemůže s nikým mluvit, je tady bariéra mnohaletého odloučení. Hordubal najde spřízněnou duši jenom v bačovi, který žije v horách s ovečkama mimo lidskou smečku. Bača je z jiného světa, nechápe o čem lidi mluví a proč, takže na každou otázku odpovídá - Co? -

V tomhle stádiu jsem knihu odložil jak poprvé v mládí, možná to bylo v dětství, a odložil jsem ji ve stáří zas. Ale nedalo mi to a zase jsem se k ní vrátil. Měl jsem štěstí, Hordubal se totiž autorovi vzepřel a začal se chovat přece jenom trochu lidsky. Je přece sedlák, musí být mazanej. Naštěstí, jinak by se příběh nehnul dopředu. Ale dlouho mu to nevydrží, autor ho zkrotí a Hordubal zažívá samádhí, kdy se lidská duše odloučí od vztahových problémů a nachází štěstí. Pan Čapek dosáhl
svého a Hordubal konečně umírá na únavu srdce a současně na lidskou zlobu. Následuje pitva a nikdo, natož mrtvý Hordubal, nemůže autorovi rozmluvit tu závěrečnou dojemnou čapkovskou větičku.

Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nikdy nebylo pohřbeno.

4 19.03.2015